Ukázky z mé básnické sbírky Pastýřův skok
OLEJOVKY, KALAMÁRY
kohout kokrhá
poslední lampa ve městě zhasla
jako když krokodýl lenivě mrkne okem
uvolněná tvář města se začne krabatět
okna jsou nastydlá, nepláčou
kohout kokrhá
město se probouzet začíná
ptáci utržení ze řetězu víří prach
něčí kuchyňská zástěra je cítit po olejovkách a kalamárech
nedělní ráno
lyricky němé jak smíření v beznaději
někdo v činžáku klepe popel z cigarety
někdo klepe koberec
někdo v paneláku se klepe do hlavy
a stařena v mlýnském domku zaklepe bačkorami
za kýhání hus a kdákání slepic, jež nic netuší
nedělní ráno
a vlaštovky křižují oblohu s hrdličkami
vytvářejíce na chvíli neviditelné krucifixy…
nedělní ráno
kohout kokrhá
a něčí kuchyňská zástěra
přehozená ledabyle přes židli
je cítit po olejovkách
NEMOC?
Jasmín Hryz bydlel sám
v pražském panelákovém bytě
a
jednou večer
bylo kolem půl dvanácté…
leží v posteli
v ložnici
lampička rozsvícená
a čte si knížku
když tu jen tak
očima zabloudí
trochu doprava
a o dva, tři metry dál
u jeho pracovního stolu
na židli
sedí cizí žena
Jasmín Hryz to už několikrát zažil
vlastně mnohokrát:
vizuální halucinace
sugesce
vlastní oči, které klamou, klamou, klamou
hleděl na tu osobu
téměř bez strachu
beze slov
ona hleděla na něj
cizí, mladá dívka
docela pohledná
hodně mladá, tak možná kolem třinácti
delší černé vlasy
lehce se na něj usmála
Jasmín Hryz zakroutil lehce nesouhlasně hlavou
a vrátil se ke čtení…
po necelé minutě
se tam zvědavě znovu podíval
a
už tam nebyla
„No vida!“, řekl si nahlas sám sobě
a pokračoval v četbě
asi po dvou minutách
mu tam jeho hnědé oči
zase samovolně zabloudily
a
byla tam…
mlčela
dívala se na něj
v bílé krajkové košili
kterou v místě
kde vyplňovala ramena
zdobil pletený ozdobný dámský šál…
dívala se na něj
v očích lehké, nečitelné otazníky
Jasmín jen procedil šeptem:
„Panebože!… Ona tu není. Není. Jsem tu jen já.“
vrátil se k četbě
a po necelé minutě
ano – opět se tam zadíval
a ona tam opět nebyla
a
Jasmín Hryz radši zaklapl knížku
šel spát
přičemž se peřinou celý přikryl až po bradu
LYRICKÁ
v ranních temnotách vlhkého rána
ve večerních temnotách suchého večera
tma šustí svým pláštěm, když unaveně odchází
a když přichází
má sílu a pýchu meče odrážejícího protivníky jen odrazem svého světla
hrdlička letí z parapetu na blízký jehličnan
oči lidí mezi mezerami žaluzií
a oči ptáků
oči lehce přivřené
z toho jak letí a hledí na rajčatující slunce
v ranních temnotách vlhkého rána
ve večerních temnotách suchého večera
vůně vstávají jak tančící trpaslíci
a vůně ustávají jak marné naděje na obejmutí
zasáhne mě příboj večera
zasáhne mě příboj rána
jak laskající ženská ruka
až se z toho lodě roztočí ve víru
a Měsíc i Slunce
Měsíc i Slunce
jas – který je také pro mne!
vůně vstávají jak exotické víly
v očích zrcadlící se hvězdy
úsměvy nerozluštitelné – co je probudilo?
v ranních temnotách vlhkého rána
ve večerních temnotách suchého večera
objímám vzduch
objímám vzduch v předtuše vzdušných polibků
ztlumuji barvy
a zesiluji barvy
hrdličky slyším
a vzdálený zvuk vlaků je krásnou spontánní snídaní
nebo krásnou pozdní večeří
symfonií, která vše dává a nic nebere
pouliční lampy blikají v tom chvění
jako by byly polité vodou
a já…
kráčím, letím, i když sedím
kráčím, letím, i když sedím
stačí mít okna i dveře dokořán
kráčím, letím, i když sedím
krčím se, když z okna hledím
připomínaje trochu kočkoptáka
kráčím, letím, i když sedím
kráčím, letím, i když sedím…
čím víc oken a dveří pozavíráš
tím méně světla přijmeš
KDYBY JABLONĚ MOHLY PROMLUVIT
kdyby jabloně mohly promluvit
co by nám řekly?
když v zimě probouzejí v malířích smutné nálady
- že necítí jako přirozené snášet vlastní bolest důstojně?
kdyby jabloně mohly promluvit
co by nám řekly?
když v létě probouzejí v dětech veselé nálady
- že jsou šťastné a hrdé, mohou-li na svých chobotničích rukách
držet rozhoupané houpačky a občas se nepatrně zhoupnout také?
KAPKY NA OKNECH
slzavé kapky stékají líně po oknech
ale venku vychází Slunce
po noční mlze ani památky
po nočních děsech ani památky
slzavé kapky stékají líně po oknech
ale venku vychází Slunce
slzavé kapky stékají líně po oknech
venku vychází Slunce
a na tvých ústech a ve tvých očích
vykouzlilo neviditelným štětcem svého paprsku
úsměv
a úsměv ti lásko, tak, tak sluší…
je sobota a nemusíme spěchat se snídaní
můžeme se vyklonit z okna
nadechnou se
zamžourat do sluníčka bez pocitu:
na tohle nemám čas
USCHLÉ SLUNEČNICE
slunečnice rostly na poli
slunečnice kvetly na poli
už uschly
a vypadají jak strašáci ve žlutozeleném kabátě
vybledlé sluncem
scvrklé jak jablečné křížaly
lidé na ně zapomněli a ony uschly
uschly a lidé na ně pak zapomněli úplně
uschlé slunečnice
co chtěly dávat
ale nikdo nechtěl přijímat
„nechcete olej? nechcete semínka?“
„ne!“
uschlé slunečnice
co rostly na poli
kvetly na poli
upáleny plameny slunečních paprsků
scvrklé jak hruškové křížaly
otáčely se rády za sluncem
a to je udusilo chapadly parsků
jak přítel s nožem skrytým v ruce
dozorce ve vězení opilý mocí
který ví, že monitorující kamery jsou právě vypnuté
ať se podívaly kam chtěly…
vždycky si jen uvědomovaly svoji přespočetnost
slunečnice rostly na poli
slunečnice kvetly na poli
už uschly
ani hlásku nevydaly
bez výčitek, smířené, přesto smutek občas probublával na povrch jak podvodní bublinky
bez síly a bez nadějí
tiše umírají v tichém osamění
jak někteří lidé
ŽIVOT KROCAN
celý den jsem popíjel
víno a bůh ví co
jedl chlebíčky a tak
měl jsem narozky
a večer jsem se sebral
s láhví červeného
a jel za Luckou
k ní domů
pili jsme víno
a kecali
přišla její sestra
„jé, vy máte víno?“
a tak byla láhev
za malou chvíli prázdná
„mohli bysme někam vyrazit“
navrhla
už nevím
která z nich
šli jsme do Batalionu
(můj nápad)
hodně pili
seznámili se tam bůh ví s kým
ale byli v pohodě
kouřili jsme
zahulili
a pili jsme a kecali…
prý jsem tam pronášel
výborný hlášky
škoda, že si na ně nepamatuju
pili jsme do rána
a fakt jsme si rozuměli
a fakt jsme se nasmáli
byli jsme omámený především životem
to ráno jsme se nějak
dokodrcali k Lucce domů
(já, ona a její sestra)
a usnuli…
byly tu super časy
minimálně super chvíle
život vás jen neseřvával
jak fanatický krocan
NĚCO ZA NĚCO
Konstantin Biebl končící skokem z okna…
Antonín Sova nepohybující se, umírající v syfilitických bolestech
člověk, který napsal Květy intimních nálad
nejkrásnější přírodní lyrika
jakou jsem kdy četl
ale napsal taky Vybouřené smutky…
Petr Iljič Čajkovskij
neurotický v mládí
53 let života
poslední roky utopené v melancholii a depresích
nakonec utopen infikovanou vodou
člověk, který napsal geniální 6. symfonii…
Syd Barrett, který se nikdy nevrátil ze svých posledních LSD tripů
Guy de Maupassant umírající jako šílený
v ústavu pro choromyslné
rty ochrnuté
43 let života
člověk, který napsal nejlepší povídky
jaké jsem kdy četl
mám přečtené několikrát celé jeho dílo
resp. sehnatelné dílo
v češtině
(tzn. třeba bez jeho cestopisných knih
nebo jediné rané básnické sbírky)
a baví mě od něj všechno
a zdaleka, zdaleka nejsem sám…
Jack London končící v náruči morfia a tvrdého alkoholu
40 let života
člověk, který napsal
Tuláka po hvězdách, Martina Edena a jiné výborné romány…
všichni ti Mozarti a Lennonové…
smutné
něco za něco…
jako kdyby existoval bůh nebo ďábel
odsypávající na vahách když krásné drahokamy na jedné straně
instantní mor na straně druhé…
klobouky cukrářského krému
vedle čerstvých psích hoven
JADERNÁ BÁSEŇ (BEZ JADÉREK GRAPEFRUITU)
květy květin bez pohnutí
jak po obrně zkamenělé
listí stromů bez pohnutí
dokonce i větve celé
a celé to vyvolává pohnutí
a nic v tobě tě nenutí
cítit racionálně ve finálním očekávání
nic v tobě tě nenutí
nevidět symboliku
při transformovaném pohledu tvých očí
nevidět symboliku
při pohledu na "další slunce"
v horských kopcích roztékajících se jak zmrzlina
v kyselých obličejích mraků
v lesních cestách plných pavučin pod proudem
v zaprášených hvězdách vydechujících sliny odpadků...
trpaslík tluče svou hlavičkou o pařez svého obydlí
a žlutá smůla se snoubí s červeným džemem
v pomerančový pláč
5256
(ClRN, 4. 2. 2022 8:04)