povídky část IV
V PÁTEK V POJIŠŤOVNĚ V PRÁCI
Byl to týden, kdy jsem měl odpoledne službu na naší malé pobočce v ještě mnohem menší přízemní obdélníkové místnůstce, akorát tak pro jednoho pracovníka a jednoho klienta. S eventuálním doprovodem. Měl jsem svůj dřevěný ledvinovitý stůl s počítačem, tiskárnou přede mnou a asi jeden metrů vysokou skříní s papírovými formuláři za mnou, na níž bylo položené rádio a kávovar.
Zpracovával jsem pracovní e-maily, občas vyřídil nějakou tu osobní návštěvu klienta… Míra stresu byla poměrně přiměřená, úměrná, což jsem kvitoval – často tomu bylo naopak. Navíc to, že jsem tak byl třeba hodinu sám, vyhovovalo mé spíš samotářštější, introvertnější povaze.
Toho pátečního odpoledne jsem se tak ponořil do práce a odpovídal mailem nebo telefonicky na e-mailové dotazy klientů, že jsem si ani nepřeladil rádio a tak mé uši oblažovaly hity Haničky Zagorové, přijížděl půlnoční kovboj Michala Tučného nebo červená aerovka od Václava Neckáře… Ani nevím, jak se to rádio jmenovalo… Ale mohlo by být podstatně hůř. A mému zmlsanému náročnému hudebnímu vkusu stejně nevyhovovalo žádné rádio. A přehrávání CD to rádio v sobě zabudované nemělo. Ale – abych se vrátil zpět…
V tom pátečním, zamračeném, deštivém podzimním odpoledni vstoupila do místnosti tak… čtyřiceti pěti letá žena a poté, co se na mé vyzvání usadila na židli, spustila plačtivým, pláč zadržujícím hlasem:
„Je mi líto, nedá se nic dělat, ale musím zrušit svou pojistku. Nemám na to prostě peníze…“
Mé automatické, naučené, ne moc empatické argumenty typu „investiční životní pojištění je dlouhodobý finanční produkt a jeho předčasné ukončení s sebou nese určitou finanční ztrátu“ vůbec neposlouchala, takže je ani nijak neakceptovala.
„Já už jsem ROZHODNUTÁ, prostě na TO nemám peníze, potřebuju je dávat jinam…“
Od rozbrečení ji v tu chvíli dělily milimetry.
Požádal jsem ji tedy o občanský průkaz. Na občance měla fotku staršího data. Kdy bývala určitě spokojenější. Po nějakých důvodech, příčinách jsem samozřejmě nepátral – neznali jsme se a od toho jsem tam koneckonců nebyl. Na fotce měla oranžově rezavý přeliv (nebo to byla nějaká trvalejší barva, nevím, v tom se nevyznám), vlasy upravené. Podíval jsem se do jejího unaveného obličeje – chmýřovité vlasy měly z poloviny hnědou, z poloviny prošedivělou, bílošedivou barvu…
„A víte, že vaše pojistná smlouva běží krátce, neběží ještě ani dva roky a tudíž ještě nebudete mít vůbec nárok na odkupné?“
Znovu ji zalila nová vlna pláče a štkavě řekla:
„Já VÍM, už mi to říkal můj poradce, říkali mi to na vaší infolince, vy jste další, kdo mi to připomíná, tak už mi to prosím nepřipomínejte…“
Poslední slovo skoro zašeptala…
Potichu jsem vyplňoval formulář Žádost o ukončení pojištění, v rádiu zpíval Pavel Bobek „Lásko, mě ubývá sil“…
Na mém pracovník stole byly nalevo ode mě v kulaté, skleněné míse výšky standardního menšího akvária bonbóny Lipo. Takové ty papírové cihličky obsahující asi deset bonbónů. Byly zabalené do papíru s logem naší pojišťovny. Když jsem ji tak viděl posmrkávat, řekl jsem:
„Vemte si tady Lipo.“
„Vy jste mě viděl, jak se na ně dívám, že jo?“, řekla s úsměvem, kdy koutky rtů jdou dolů a začala zase popotahovat.
„Né… To né.“
„Tak já si vezmu… A… můžu si vzít troje?“
„Jasně“, usmál jsem se.
„Aspoň něco, že jo“, řekla.
„Tak tak. Když nebudete mít pojistku, tak aspoň budete mít Lipa.“
Podívala se na mě s vteřinovými otazníky v očích, potom se hořce usmála, s podobně hořkým pohledem hnědých očí a řekla:
„Nó, to máte pravdu.“
Nakonec se rozloučila a usmála pro změnu s pohledem, že minimálně matematicky vzato mám přece jen pravdu a odešla. Do jaké míry se nutila do krátkodobého vyrovnaného pocitu, ví jen ona sama.
Vzdychl jsem a uvědomil si, že jsem jí vlastně rozuměl, všemu jsem rozuměl, aniž by ona cokoli osobního, konkrétního jakkoli objasnila, vysvětlila…
Rozklikl jsem další mail a jeden makléř chtěl vypracovat modelaci pojištění (což je primárně jeho, ne má práce), přičemž dodal jen velice strohé podkladové informace. Hm… Ani mě nebylo do smíchu.
SCHIZOFRENIE
Vendelín koukal do zděného výklenku, ve kterém nic nebylo. Měl v plánu koupit a smontovat tam skříň z Ikei, ale prostor pro tu skříň byl zatím prázdný. Napravo od daného místa se táhla dopředu tlustá zeď, podél níž tak mohla dostat svůj prostor chodba vedoucí ke dveřím do bytu. Nalevo od daného místa se rozkládala podél zdi postel, letiště, ve kterém se právě probouzel se svou ženou, Beátou. Ne tedy přímo podél zdi, asi dva metry ode zdi, aby mohli oba vstát a volně projít kolem postele.
Letní ráno ukazovalo na hodinách 7:20 a v místnosti bylo úplné světlo. Vendelín seděl v posteli, respektive opíral se lokty o matraci postele a hypnotizovaně civěl do daného místa.
„Hele“, řekl Beatě, „já jsem nevěděl, že támhleto místo“ a ukázal směrem k výklenku „je průchozí, že jím můžou procházet lidi. Bydlíme tady sice chvíli, ale musíme to sakra řešit a všude všechny dveře zamykat… Co je tohle za cirkus? Jak to, že nám bytem procházej lidi?“
„Co to Vendelíne MELEŠ? Jaký lidi? Vždyť tam žádný lidi nejsou!... Nebo si myslíš, že si vtipnej?“
„Jak: nejsou?“
„No nejsou!“
„To jako že ty je nevidíš?“
„Né, nikoho nevidim. Prosim tě lehni si ještě, je sobota, děti máme u babičky, myslela jsem si, že si hezky pospíme…“
Odpoledne si vyrazili na procházku, kterou chtěli završit návštěvou kina a restaurace. Prostě hezká sobota, výjimečně bez dětí. Jako za starých časů.
„Hele“, to je dobrej vtip“, řekla Beáta, která za chůze surfovala po netu na svém tabletu, „ten se ti bude líbit.“
Celý mu ho přečetla, ale Vendelín se ani neusmál.
„Na co myslíš?“, zeptala se Beáta.
„Na hokej, příští rok se bude konat mistrovství světa u nás. Mohl bych na něj vzít Erika, bude mu už devět a řekl bych, že ho hokej dost baví, stejně jako mě.“
„Poslouchal si mě vůbec?“
Čekali na pražském Jižním městě na zastávce autobusu. Listopadové odpoledne plné zabláceného listí, vlhkého asfaltu a betonu bylo ještě šedivější než ty tiše kolemstojící paneláky, odpoledne bez sluníčka, temné a bledé jak sídlištní paneláková okna…
„Ježiš podívej se na ty lidi, jak čuměj!“, rozčílil se Vendelín.
„Nech toho prosim tě. Myslela jsem si, že si chceme udělat hezkou sobotu.“
Vendelínovi tlouklo srdce o sto šest.
„Mně by nevadilo, že čumej. Od toho maj oči, že jo. Ale oni čuměj na mě. No podívej se na ně! Třeba támhle na tu bábu. Ona prostě čumí. Čumí a neuhne. Ježišmarja! Čuměj jak HOVNA! To je peklo. Tohle je peklo. Trest bez viny.“
„Připadáš si zajímavej? Nebo vo co ti jako de? Prosim tě nech toho, nebo se za tebe budu stydět.“
Autobus nejel. Buď vynechal, nebo měl velké zpoždění. Popojeli jiným o dvě zastávky dál, kde měli na výběr víc spojů.
Vyhlíželi autobus, když tu se Vendelín zadíval na o kousek dál stojící stožár vysokého napětí, za nímž se rozlévalo zelenohnědé moře řepky olejky, moře, které na podzim ztratilo tu svou typicky sytou hřejivou žlutou barvu. Vendelín viděl, jak na něj z výšky toho stožáru mává evidentní sebevrah a křičí:
„Já už mám všeho plný zuby! Celej můj život je jeden velkej omyl! Co vejráš? No ty! Já skočim dolů, rozumíš, skočim! Jsem rozhodnutej, můj život je jedna velká nepřerušovaná hrůza!“
„Jak: co vejráš?“, začal na něj mluvit Vendelín, „Tak proč jsi na mě mával? A mě je mimochodem úplně u prdele, jestli skočíš nebo ne, vůbec tě neznám, ale tvoje smrt tuhle přelidněnou planetu plnou parazitů určitě nezabolí.“
„Prosim tě můžeš mi říct, s kym mluvíš a proč tak nahlas? Seš normální?“
„No aby mě slyšel!“
„Kdo?“
„No támhleten magor na tom stožáru.“
„Kde? Prosim tě můžeš mi říct: kde? Já nic nevidim!“
„No támhle! Na támhletom stožáru.“
„Sakra Vendelíne… Tam ale NIKDO není. Ty MUSÍŠ navštívit neurologa nebo psychiatra nebo já nevim koho, zajdi si prostě za svou praktickou doktorkou, ona ti už poradí. Kdybych tě neznala, tak bych si myslela, že bereš drogy…“
Během neděle ve Vendelínovi zase začal bobtnat strach, strach z dalšího pracovního týdne, strach ze stresu, strach z věcí, kterým zase v rámci plnění práce nebude rozumět, což ho bude zdržovat a on nebude odvádět nesmyslně nadhodnocené výkony. Vždyť je jen jedním z mnoha smutných novodobých otroků, kteří si jen slaboduše nalhávají, že tak tomu není… I ve vězení by se měl líp… kdyby měl vycházky. Protože přesně tak si připadal, jenom se tak dobře a pestře nestravoval…
A do toho všeho by si měl ještě zajít k doktorce… JAK by jí to měl popsat? A kdyby jí řekl všechno a podle pravdy, tak – nechtěl by skončit v blázinci. Ale nedobrovolně zavřít by ho tam snad nemohli, není přece nesvéprávnej. Chodí pravidelně každý všední den do práce, jako správnej poslušnej ovčí heilót, co na tom, že do práce, která he nebaví a že ze stresu často večer zvrací, aniž by pil alkohol. Nekouří, nebere drogy, nechodí do hospody, je věrný své ženě, stará se o rodinu, jak nejlépe umí…
Zavolal své doktorce a domluvili se, že se u ní může ve čtvrtek dopoledne zastavit, jestli mu to vyhovuje. A tak se za ní tedy ve čtvrtek ráno vypravil.
Depresivně pršelo, foukal vítr a Vendelín se těšil, jak si večer do sluchátek pustí ruskou hudební skupinu Vespero, hrající psychedelický rock. Ruská undergroundová scéna je obecně neprobádaná oblast a je to velká škoda. Ta hudba je totiž jedinečná, svá, nikoho viditelně moc nenapodobuje, hlavně proto, že dlouhá léta se do Ruska prostě kvalitní rocková hudba ze západu horko těžko dostávala… Československo by koneckonců mohlo také vyprávět… Ale večer je daleko, sakra. Napadlo ho taky už poněkolikáté, že by mohl dokončit svou veselou, trochu úchylnou pohádku O čípkové růžence. Ne že by se Vendelín nějak pravidelně věnoval psaní, literatura nebyla jeho koníčkem, tohle byla prostě jediná pohádka, která ho napadla – ale měl ji stále rozdělanou. V hlavě. Neměl na ni čas, nechtěl si ho udělat. A také nevěděl, proč by to měl vůbec zaznamenávat na papír. Nikdo by to nečetl a nevydělalo by mu to ani korunu.
Honěj se mi hlavou akorát nesmysly, říkal si, když se blížil k přechodu pro chodce, vedle kterého byla tak blbě zaparkovaná vietnamská dodávka, že se nemohl pořádně rozhlédnout.
Vyšel do silnice, na přechod, snil si svou pohádku o princezně, která si ve své zamknuté komnatě v hradní věži pod cimbuřím zavádí do zadečku svůj oblíbený tlustý růžový čípek, veliký jak náboj do brokovnice a slastně vzdychá… Staré škodovce stopětce přestaly sloužit brzdy právě v okamžiku, kdy chtěla před přechodem, pár metrů před Vendelínem, začít brzdit. Ta stará, bílá, špinavá škodovka, její žluté kapří oči světel v lehké podzimní mlze bylo to poslední, co Vendelínovy unavené oči spatřily.
ODPOLEDNE V PODOLSKÉM ČINŽÁKU
Byla sobota a víkend (s kusem pondělka) měl Hubert výjimečně volný.
Dopoledne strávil celé v jedné pražské posilovně. Osprchoval se tam a šel se ven naobědvat. Dal si v řecké restauraci rybu s rýží a pitou, ve které byly nasekané kopřivy. Odpoledne si šel zaplavat do plaveckého bazénu, v podvečer pak na masáž. K večeři se stavil v čínské restauraci, kde si dal hovězí se zeleninou a rýží. Večer se doma vykoupal, sedl si k televizi a zapnul jeden z jeho oblíbených sportovních kanálů. Uvařil si jasmínový čaj, oloupal dva banány a sledoval tenis.
„Nemůžu si pomoct, ale ty tenisti dneska… Hrajou dobře, to jo… Ale chybí jim… charisma, jsou to takový… skoro spíš stroje“, říkal si sám pro sebe a vzpomínal, jak ho jako malého tenis bavil. Hrát i dívat se na něj. Vzpomínal, jak celé letní prázdniny byl schopný buď hrát tenis (včetně stolního), nebo se na něj dívat v televizi. A to bývaly zápasy! Hlavně když hrál Stefan Edberg s Borisem Beckerem. Nebo když hrál ten vyhlášený bouřlivák a šašek (bez urážky) John McEnroe. To bylo o zábavu vždycky postaráno. John McEnroe – takový Miloš Zeman tenisu na druhou…
V noci pak usnul u hokeje. Zrovna hrálo Česko s Finskem, ale po takovém dni nešlo vydržet dlouho ponocovat. Hokej měl Hubert také moc rád. Vždyť ho jednu dobu v mládí sám hrával dokonce jako registrovaný sportovec, takže mu rozuměl víc než dost.
Po tak akční sobotě se v neděli probudil z hlubokého spánku, krásně vyspaný. Domů na oběd ho měla přijít navštívit jeho jediná dcera z jeho jediného nepovedeného manželství.
Bylo příjemné mít volný víkend jako řada ostatních lidí. Hubert totiž pracoval jako řidič kamionu. Práce měl tolik, že by dokázal zaměstnat několik svých klonů. Řidičů kamionů je v téhle zemi nedostatek. Teda nejen jich. Ano, jsou blbě placení. Tak kdo jen trochu umí cizí jazyk a nemá zde závazky, odchází do ciziny, nejčastěji do Německa, Rakouska, ale třeba i do Francie, Anglie a čím dál tím víc také do Ruska. V tomhle státě je řada povolání platově strašně podhodnocených, a ten logický únik chytrých a šikovných lidí je ostudný a smutný. Takový lékař začátečník si vydělá v Německu v přepočtu pětkrát (!) víc než lékař začátečník u nás. A jiné ceny tam nejsou zas až o tolik vyšší než u nás… Tohle se bohužel jen tak nezmění, výhledově už vůbec ne. Takže se není čemu divit. V tomhle státě – kde řvou o diskriminaci opálení odpočatí lidé, trávící svůj čas po hernách, lidé, kteří v životě nepracovali a pracovat nebudou, kteří mají ve finále větší příjmy než strhaní, poctiví, neopálení dělníci, kteří celý život chodí do práce a jejichž výplaty nestačí na pokrytí ani těch základních životních výdajů… Mimochodem TO je jedna z věcí, která většinu lidí štve – ne barva pleti samotná.
Jeho dceři bylo devatenáct let. Právě se odstěhovala od matky. Začala bydlet se svým přítelem. V panelákovém pronájmu. 2+kk v Praze na Černém mostě, 35 metrů čtverečních za 8 500 korun měsíčně.
Jmenovala se Zina a vyrostla z ní ženská krev a mlíko, lehce, lehounce obtloustlá, s dlouhými hnědými vlnícími se vlasy po matce, se kterou se Hubert už téměř nevídal.
Hubert sám byl plešatý a vypadal tak trochu jako Bruce Willis. Řekl mu to před dvěma lety jeden chlap, s nímž jeden čas jezdil ve dvojici. Nejdřív ho napadlo, jestli není teplej, ale pak zjistil, že ne.
Uvařil zvěřinový guláš s chlebem, k němu si dali každý desítku pivo.
„Udělals ho dobrej“, pochválila ho Zina, „jako vždycky, když vaříš.“
„Díky. To víš, snažim se, aby ti chutnalo… Aby NÁM chutnalo.“
„Co budeš dělat odpoledne?“
„Půjdu si zaběhat. Podél Vltavy, mám ji hned před barákem… Zítra odpoledne zase vyjíždím na několik dní pryč.“
„A kam?“
„Do Maďarska. Povezu pralinky a čokolády do Budapešti.“
„Tati?“
„Nó?“
„Nechceš se odpoledne stavit za mámou?“
„Proč, prosim tě?“
„Máma se rozešla s Ignácem.“
„To ani nevim.“
„No. Už je to několik týdnů.“
„Jo?“
„Nó… A přijde mi, že čím dál tím víc si… tak nějak… asi uvědomuje, možná, že, že to…“
„Že co?“
„… že to s tebou zase asi nebylo až tak špatný.“
Hubert nic neříkal.
„Mám tě ráda, tati“, usmála se Zina.
„Já jsem ti ale nic neslíbil.“
„Já to ale pro to neříkám.“
Chvíli byla oba zticha.
„Venku se dělá ošklivo, všiml sis? A co to je za rádio? Hrajou věci, který vůbec neznám.“
„To není rádio. Dal jsem tam cédéčko. Robert Wyatt. Moc dobrej britskej rockovej hudebník.“
„Aha.“
„Možná se v podvečer za Sylvií stavim.“
„Budu ráda“, usmála se Zina, „pamatuješ si, jak jsme kdysi my tři, ty, máma a já, když jsem byla malá, jak jsme chodili vždycky v létě skoro pravidelně čtyřikrát do jednoho měsíce na loďku na Vltavu?“
„Jasně“, usmál se pro změnu Hubert.
„Bylo to hezký.“
„Jo, to bylo. Veslování po Vltavě jsem vždycky měl rád. Až ještě víc zestárnu, budu asi rybařit.“
„Ale to přímo nemyslím, víš.“
Hubert se na Zinu krátce vážně zadíval.
„Já vím, co myslíš. Bylo to hezký, ano… Točená zmrzlina tehdy stála korunu čtyřicet… Někdy je divný, kam nás vlastně čas a osud zanese…“
„Vzdálí od sebe třeba lidi, kteří by se od sebe vzdalovat neměli…“
Po chvilce ticha Hubert řekl:
„Tak. Já jsem plnej. Nechceš přidat?“
„Ne, děkuju. Dal si mi porci jak pro hladovýho Ramba.“
Hubert se zasmál.
„Možná bych někdy k tobě mohla přijít s Rosťou.“
„To je ten tvůj nový přítel?“
„Jo… Né že bysme spolu už byli bůhvíjak daleko, ale prostě, abys ho taky poznal. Máma ho už viděla.“
„Proč ne?“
Hubert naskládal nádobí do myčky a dal vařit vodu na kávu.
„Turka, viď?“
„Ano, stále jedině turka.“
„Hele co mám“, řekl Hubert a sáhl pro něco do lednice.
„Větrníky! Mňam!… I když…. Tati…“
„Copak?“
„Guláš, větrníky, já nevim… Abych nebyla tlustá… Podívej se na můj zadek.“
„Prosim tě. Seš moje dcera, ale dcera nedcera, především seš objektivně kus pěkný dívky. A tomu tvýmu Rosťovi se jako každýmu normálnímu chlapovi určitě nelíběj žádný bulimický anorektičky nebo modelkový kostitřasky, reklamy na Dachau…“
Zina se láskyplně usmála na svého tátu, Hubert jí odpověděl podobným úsměvem, a kdyby Slunce schované pod peřinami mraků aspoň na chvíli vysvitlo, usmálo by se určitě také. Alespoň pro tu danou chvíli.
EDITA
Editě bylo 71 let. Vypadala jak… trochu jak Libuše Havelková v osmdesátých, devadesátých letech minulého století. Její manžel zemřel na rakovinu tlustého střeva už v 54 letech - sešla se u něj většina rizikových faktorů - polypy, kouření a špatné stravovací návyky - hodně tučného masa a málo zeleniny. A na pohřbu se u něj sešla také většina příbuzných, jak už to tak ze zvyku bývá… Upřímnost je tam často skrytá pod make-upem otrávené přetvářky…
Edita trpěla depresemi, úzkostnými stavy, sociální fobií… Manželova smrt je neprobudila, spíš prohloubila do takových hloubek, kdy… no, Edita už prostě byla nejraději sama.
Ráda poslouchala Vivaldiho u otevřeného okna, ráda dýchala čerstvý vzduch z venku, jako kdyby iracionálně obohacoval krásu té hudby, kterou právě poslouchala. Měla naposlouchané všechny ty Koncerty pro violoncella a hoboje a violy a orchestry a „jaro, léto, podzim, zima“ nepočítaje… Sem tam rádio Signál- Bobek, Černoch, Černocká a hlavně šansony – takže její oblíbená Hanka Hegerová… Melancholie její hudby i jejích osobních osudů jí byla velice blízká… Hudba vyplňovala ten prostor, kde by se jinak rozprostřelo bílé nic, ale i kdyby v tom prostoru bylo něco jiného, hudba by si našla skulinky a vytryskla by tak do duše a srdce s úsměvem sebevědomé sopky prostě někde jinde…
Moderní doba kolem ní syčela tak trochu jak jedovatá řeka – nové televize, myčky, samé nabourávání do soukromých e-mailů, do internetového bankovnictví, telefonní nabídky přelévající se do sjednávek smluv, reklamy, průzkumy, kterým nerozuměla, telefonní marketing, počítače, tablety, mobily… elektronika obecně… Tolika věcem nerozuměla… A pocit klidu a vyrovnanosti i ve stáří tak uhnívá jak nezalévaný šáchor zvyklý si v klidu růst na obnažených dnech rybníků… Vždy si velice rychle začala na klid zvykat. Myšlenky se jí roztančily radostně tancem, kdy potkávala a konverzovala se svými stíny, dvojnicemi, a byla tak šťastná. Nepotřebovala ke štěstí cizí lidi a už vůbec jí nescházela falešná přátelská nebo rodinná sounáležitost… Proto ji překvapilo, když u jejích dveří někdo zazvonil. Dvakrát dlouze, nepříjemně.
Edita se zachvěla, škubla rameny, právě totiž koukala z okna, zatímco se jí v mikrovlnce ohřívala koprová omáčka – přece jen si na moderní dobu musela do určité úrovně zvyknout. Prášky si ráno vzala, takže se rozhodla jít ke dveřím.
Pomalu se k nim blížila jak malé dítě cítící bubáka. Procházela předsíní, když zvonek zazvonil vtíravě znova.
„Panebože, kdo mě to votravuje, já nikoho nečekám“, zaúpěla Edita a cítila, jak se její klidná, uvolněná nálada ztrácí jak mlha rozpouštěná teplem slunečních paprsků.
Podívala se kukátkem a viděla nějakého cizího mladíka. Chvilku zaváhala, ale mladík vypadal tak přiblbě kolouškovitě, něco jako porcelánové selátko nijak neznající zabijačku ze skutečného života; džíny a bílá košile, post-pubertální nevýrazný knírek a černá patka na oválné hlavě, ve tvářích stopy po ne tak úplně zmizelých uhrech… Takže se rozhodla otevřít.
„Dobrý den, já jsem Drahoslav Babinčura a my provádíme průzkum, jak vám chutná tento“, a vytáhl z pánské aktovky prázdnu láhev, „tento druh vodky.“
„Jak že se jmenujete?“
„Drahoslav“, usmál se.
„A příjmením?“
„Babinčura“, řekl a usmál se už méně.
„Tak podívej, Babinčuráku, vypadám snad na to, že nasávám vodku?“
„Babinčura“, zopakoval své příjmení mladík a pevně sevřel rty, „já jsem nic takového neřekl, my jen provádíme průzkum, a také bychom vám mohli udělat nabídku…“
Edita ho přerušila, přičemž těkala očima od něj směrem kamkoli-pokaždé jinam-do prostoru:
„Dobře, tak vypadám snad na to, že piju v jakémkoli množství vodku? A jakou nabídku? Týkající se vodky?“
„No samozřejmě.“
„Takže se vracím k otázce: Vypadám snad na to, že piju vodku?“
„Tady mám propisku a prázdný sešit, takže vidíte, že mi opravdu o nic jiného než o průzkum nejde, maximálně, kdyby vás třeba zaujala naše nabídka…“
„Teda jak vás mohli bože zaměstnat a hlavně, já o nic nemám zájem, tohle je můj byt a já vás neznám a nechci s váma utrácet můj čas. Nejsem žádná sladkobolná romantická penzistka zblblá telenovelama, co se utápí v samotě. Já mám samotu ráda, sama sobě jsem nejlepším společníkem – takže milej pane jděte s tou vaší vodku do pr, do Prčic!“, řekla a zabouchla dveře.“
„Fuj, to jsem se zadýchala, ten mě nasral. Zkazil mi minimálně půl dnešního dne! A to jsem si chtěla vyjet autobusem do Zbraslavi, maj tam tak dobrou cukrárnu, ach jo.“
Dala do gramofonu desku Milese Davise z roku 1958, Porgy and Bess. Nalila si portské víno, dlouze se napila, prošla chodbou do kuchyně a zadívala se jen tak do oken protějšího paneláku. „Její“ panelák koukal na druhý panelák a taktéž občas lidé v něm žijící koukali sami na sebe – na lidský druh – navzájem, pokud jim sloužil zrak. Bydlení ideální pro šmíráky s dalekohledem. Dívala se do oken a zahlédla zase toho bělovlasého dědka, který trávil většinu času tím, že koukal z okna. Kupodivu se na tu relativní dálku asi zahlédli, protože dědek jí zamával. Edita zamávání neopětovala a vrátila se znechuceně chodbou do obýváku. Podívala se do televizního programu a tu se usmála, za chvíli měli dávat film s jejím oblíbencem Oldřichem Novým. Nalila si další sklenku a šla se pomalu zase projít do kuchyně. Vyhlédla z okna a všimla si, jak v protějším panelákovém okně vidí nějaké dvě, tři dívky, které asi v obýváku tančily. Pravděpodobně také něco popíjely nebo co, prostě tam měly nějaký mejdan nebo něco v tom smyslu, zas tak dobrý zrak neměla. Přesto zaregistrovala, jak si jí ty dvě dívky, pokud to byly dívky, všimly a začaly na ni mávat. Mávat v tom smyslu, že ty pohyby říkaly: Jé, ty určitě taky paříš, my tě sice pořádně nevidíme, ale určitě seš mladá jako my, tady je mejdan, přijď klidně k nám…
„Voni na mě mávaj, trdla mladý… Jen ať si užívaj života, dokud je čeho“, usmála se tím úsměvem probouzeným vzpomínkami, jaký dovedou pouze lidé, když jim je sedmdesát a více let. Pomalu se vrátila do obýváku, aby si stihla čerstvě dolít víno, ukrojit bábovku, kterou měla položenou a přikrytou na obývákovém stole a hlavně - aby stihla ten film se svým oblíbeným, kavalírským, nesmrtelným Oldřichem. A natáhne si hezky pohodlně už ne moc sloužící nohy na gauč a sundá papuče.
DODATEČNÉ ROZLOUČENÍ
Květoslav slavil své padesátiny. Bylo po letní půlnoci a ve žlutě omítnutém nádražním restaurantu v Přelouči poblíž vlakového nádraží se ještě svítilo. Ale byla to čistě soukromá a dopředu avizovaná neveřejná akce, však také Květoslava stála nemálo peněz. Sešli se všichni jeho kamarádi a byla to pánská jízda, jak má být. Přišel Baltazar, Herbert, Koloman, Sebastián, Valtr, Mnata, Vnislav, Izidor i ten ochlasta Vševolod (kterému říkali Vševol) pocházející z Ruska, výborný zedník a člověk s velikým srdcem.
Jedlo se z obložených mís – chlebíčky, nakrájené salámy, klobásy, sýry, trochu zeleniny. Ta jako jediná částečně zbyla. Pilo se pivo a k němu buď rum, nebo zelená. Vševolod pil k pivu samozřejmě vodku. A úplně všichni kouřili, pár si jich balilo bezfiltrové cigarety, Květoslav kouřil Sparty, Vševolod nějaké francouzské cigarety.
„Do prdele ty sou silný. Ty člověku snad roztrhnou plíce. Jak to můžeš Vševole hulit?“, rozkuckal se Květloslav poté, co si jednu z jeho cigaret zapálil a hluboce šlukl…
„Já nevim, já jsem na ně zvyklej, kouřim je od jedenácti.“
Jako poslední vycházel z restaurantu Květoslav. Cítil, jak mu alkohol bublá v hlavě, jak se v ní rozlévá, jak proudí krví. Jak veselé skaláry po klouzačce. A byl to příjemně otupující pocit. Vypil toho dost, ale neměl problémy s rovnováhou ani mu nebylo špatně. Právě naopak. Asi také díky tomu, že do toho pití jedl. Ne moc, ale často něčeho zobnul. Tu chlebíčku, tu kusu klobásky. A Mnata dokonce přinesl domácí tlačenku.
Vyšel ven, vzduch voněl vlahou nocí, kropenou ne moc vzdálenou řekou Labe. Kolo, které si Vševolod odložil do oprýskaného uzamykatelného stojanu, připevněného na zemi vedle restaurace, tam nebylo.
„Ten blázen snad odjel fakt na kole“, řekl si sám pro sebe Květoslav a usmál se.
Nedaleko od něj projížděl Přeloučí noční nákladní vlak. Na pár různě vzdálených místech štěkali psi, jinak se městečkem rozlévalo ospalé noční ticho, byť se právě sobota přelila do neděle.
Procházel nocí zčernalou Nádražní ulicí a zapálil si cigaretu. Šel pomalu po chodníku a po chvíli po své levici míjel honosnou, ztichlou, mdle oranžově osvětlenou Divišovu vilu. Jan Vincenc Diviš, tento cukrovarník, vynálezce, básník, spisovatel, překladatel (no prostě někdo jako Cimrman) si v letech 1905 až 1907 nechal postavit v Přelouči majestátní, krásnou vilu, kterou navrhl architekt Rudolf Kříženecký. Synem Jana Vincence Diviše byl Jiří Diviš, slavný chirurg, který v roce 1923 provedl první transfúzi v Československé republice a který je mimochodem držitelem světového prvenství v léčbě plicních metastáz.
Od roku 1974 do roku 1993 bylo v Divišově vile muzeum, poté sloužila jako vícegenerační pečovatelský dům Českobratrské církve evangelické. Nyní je po rekonstrukci, v rukách soukromého majitele, nachází se zde mateřská škola s krásně upraveným venkovním prostorem a také se zde pořádají různé galerie – prostory pro vystavování uměleckých děl, jako jsou např. obrazy nebo plastiky. Konají se v ní např. i klavírní koncerty, dávající nezamýšleně přivonět na chvilku k takové… kondelíkovsky prvorepublikové době, která…. Která se prostě nevrátí.
Právě míjel jednu z lamp, která na něj z výšky vrhala milosrdné světlo. Jak zkamenělá žirafa se svítícím okem místo hlavy. Po levé straně, z jedné boční uličky, vešel do Nádražní ulice člověk. A špacíroval si to přímo ke Květoslavovi. Ten se snažil probrat do stavu preventivní ostražitosti. Když se k sobě přiblížili na asi tak dva metry, postava promluvila. Byla drobná, nevelká, a ženského pohlaví a starší, jak následně poznal z jejího hlasu.
„Ty se na mě asi nepamatuješ, viď?“
„Cože?“, dělal Květoslav z opatrnosti blbého.
„Ale no tak, Květoslave… Jaká byla oslava?“
„Ty mě znáš? To znamená… že mě asi fakt znáš… že jo“, řekl Květoslav a hned mu došlo, že poněkud blábolí.
„A vypil jsi toho koukám a slyším dost, viď?“, usmála se.
Nebylo jí moc vidět do obličeje, ale Květoslav usuzoval, že se jedná a nějakou starší paní, která ho zná třeba z doby, kdy byl on malý… Každopádně vůbec nevěděl, o koho se jedná.
„Když jsi byl malý, chodila se k vám domů často na návštěvu. Většinou o víkendech… Je už to ale hodně dávno a ty jsi byl ještě předškolák… Vždycky jsem ti něco malého přinesla, knížku, laskonky…“
Květoslav pátral v paměti a nejistě se mu vybavila jedna z tetiček.
„Moment, ježiši nejste vy, ne, to není možný, vzdálená tetička… Tetička Pětiletka? Ani nevím, jestli to byla přezdívka, nebo skutečné křestní jméno…“
„Skutečné křestní jméno.“
„A co děláte takhle pozdě venku? A nezlobte se, moc rád vás vidím, i když na vás moc nevidím, ale… Tak mě teď napadá, kolik je vám vlastně teď let?“
„Jako že musím být hodně stará? Etiketa říká, nebo říkala, že muži by se neměli žen ptát na věk.“
„No to jsem přímo nechtěl říct.“
Tetička se na něj dlouze, mlčenlivě zadívala a pak jen řekla:
„Nezlob se, ale musím už jít. Jdu na vlak a ujel by mi.“
„Jo… Dobře.“
Odcházela, ale po chvíli se otočila a řekla:
„Moc ráda jsem tě viděla. Moc ráda. Moc. Opatruj se Květoslave a někdy si na mě…. Opatruj se Květoslave…“
Odcházela a Květoslav se za ní díval opile vyvalenýma očima. Pak se otočil a šel domů.
Ráno se probudil, měl žízeň, tak vypil skoro na ex dvě lahvová piva. Vzpomněl si na podivné včerejší setkání, měl trochu okno, ale nakonec se mu podařilo rozpomenout skoro na vše. Ale byla to fuška.
„To je divný“, řekl a rozhodl se, že zajde do Hlávkovy ulice hodit na chvíli řeč se starou paní Kropáčkovou. Řekne jí o tom podivném nočním setkání, vzpomněl si totiž, že teta Pětiletka se s paní Kropáčkovou přátelila. Na žádné jiné jméno stejně nepřišel.
Došel na místo a zazvonil na zvonek rodinného domku. Bylo čtvrt na jedenáct dopoledne. Šla mu otevřít trochu plnoštíhlá, docela pohledná žena tak kolem čtyřiceti let, s rudohnědým přelivem v trochu delších vlasech.
„Ano?“
„Dobrý den, nezlobte se, že ruším, mohl bych mluvit s paní Kropáčkovou?“
„S paní Kropáčkovou? Mami, pojď sem!“, otočila hlavou a zavolala směrem do útrob baráku.
„Moment, dodala, já se musím vrátit, mám doma… mimčo“, krátce se usmála se a odcházela. Ve dveřích domku se minula se svou matkou, která vypadala tak na necelých sedmdesát. Květoslav se jí po stručném představení zeptal, jestli zná Pětiletku.
„Pětiletku? Ach ano… Lépe ji znala moje matka. A co byste chtěl? A ´znám´… Snad znala, ne?“ řekla, dala si ruku před oči, aby na Květoslava lépe viděla. V levé ruce měla nůžky na růže a podobné květiny, v jednom okamžiku se na nich zazrcadlilo lehce oslepujícím způsobem slunce. Obléknuta byla do velkých, nepadnoucích, tmavých manšestráků, jejichž barva se dala spíš tušit než určit.
„Proč?“
Stále na něj zkoumavě hleděla.
„Víte, kolik by jí bylo? Zrovna letos rovných sto.“
Květoslav na ni nechápavě koukal a mlčel. V neurčité dáli, ale ne moc daleko, byla slyšet cirkulárka, někde jinde míchačka. Po chvíli řekl:
„Počkejte, moment, co tím myslíte: ´kolik BY jí bylo´? Včera večer, no vlastně v noci, jsem ji potkal…“
„Cože jste ji?“
„Potkal! Slavil jsem padesátiny, v tý nádražní restauraci, hezká oslava to byla… No a když jsem šel po půlnoci domů, tak… Jak jsem říkal, potkal jsem ji… A cože jste říkala, že jí je rovných sto? Páni, tak to bude i v přeloučských novinách, co?“
„Děláte si ze mě srandu? Vypadněte! BYLO BY jí sto, umřela v šedesáti pěti letech!“
Květoslav zůstal stát jak přimražený. Nějaký soused poblíž zapnul sekačku a začal sekat zahradu.
„Co stojíte a čumíte? Vypadáte jak choromyslej… No jasně, vy ste blázen. Musíte bejt… A víte, co? Já na vás zavolám policii, to bude nejlepší.“
„Né prosím, omlouvám se. Já už jdu a nebojte se, už za váma nikdy nepřijdu.“
Šel se projít do městského parku rozkládajícím se pod Masarykovým náměstím. Rozprostíral se mezi novorenesanční Občanskou záložnou a řekou - svahovitě se táhl k Labi. Byl poeticky temný a plný chladivého stínu díky desítkám starých, přestárlých stromů. Park mělo brzo potkat necitlivé kácení, modernizace, prosvětlení - aby byla posílena jeho rekreační a oddychová funkce a chodilo tam víc lidí… Další ubitý genius loci.
Květoslav se procházel a usilovně dumal, co to vše mělo znamenat. Co to noční setkání mělo znamenat. Chvílemi cítil, jako by to měl, jako by na to už málem přišel, už už, ještě trochu, ještě kousíček, ale pak mu vše uteklo jak bláznivý pes, dlouho držený na řetězu, do náruče rozlehlé, šumící louky.
Usilovné přemýšlení a ta beznaděj, pramenící z toho, že si to nedokázal nijak racionálně, ale i jinak, vysvětlit, nakonec večer způsobily, že si doma řekl po čtvrtém pivu a čtvrtém rumu:
„Ale co, vždyť jsem byl opilej, bůh ví, co jsem viděl, bůh ví, co mi zdálo.“
Přinutil se zasmát, ale smích od srdce to tedy v žádném případě nebyl.
PŘELOUČKO-PARDUBICKÁ POVÍDKA
Koloman seděl v té velké, přes padesát let staré, ale zachovalé a čisté, staniční budově. V budově pardubického vlakového nádraží, významné to stavbě poválečného funkcionalismu. Díval se na nízké černé kachličkové obklady, na stěny ozdobené černobílými fotografiemi československých turisticky zajímavých míst. Usadil se na lavici spojené se dvěma dalšími do jedné řady, tři lavice pak stály k těmto otočené zády. Seděl zabořený do té masivní tmavohnědé lavičky, prohnuté v místě dosedu dolů do písmene U jako hřbet krásné Meghan Ory.
Zadíval se na rozměrnou, světlemodrou mozaiku zpodobňující souhvězdí zvěrokruhu, vyplňující celou kratší, obdélníkovou stěnu budovy v její horní části. Jejímu středu kralovaly poměrně velké, žluté, ručičkové, fungující hodiny.
Pozoroval mravenčení přijíždějících a odjíždějících lidí. Kam všichni jdou? A jedou? Na co myslí? Cítil vůni pražené kávy. Zívnul. Po chvíli cítil v hlavě podivné, ale velice příjemné prázdno. Byla to příjemná změna – v práci musel často během jednoho dne přečíst a zasunout do paměti třeba i patnáctkrát změněný pracovní postup… Zadíval se pod hodiny na nápis restaurace a vzpomněl si, jak si tam nalevo v takové tmavé chodbě jako dítě kdysi kupoval výbornou vanilkovou zmrzlinu. To bylo dávno… Bylo to pryč a jemu samotnému, aniž by přesně věděl proč, se na chvíli nahrnuly do očí slzy. Bylo to pryč a bylo logické, že je to pryč… Přesto je někdy těžké se s tím smířit. Protože porovnání některých věcí vystřeluje až do vesmíru jejich rozdílnost… Dnes by se dalo říct a i se říká, že máme svobodu, ale opravdu je to svoboda? To trávení většinu bdělého času v práci, která člověka často nebaví, a kdyby jen nebaví; zaměstnání plná ničícího stresu a nadhodnocených nároků… A spotřeba antidepresiv stoupá, většina lidí má různé berličky, které tají… Pitím počínaje a třeba koksem konče, všechno to znal – viděl u svých spolupracovníků. Jeho berlička byla naštěstí jen láhev sobotního červeného vína u komedie s Vlastou Burianem nebo Hugem Haasem. A kvalitní sýr k tomu. Člověk se přece musí na něco těšit. Alespoň na něco malého.
Otevřel si magazín UNI a začetl se do rozhovoru s Vratislavem Brabencem, s tím bláznivým saxofonistou české undergroundové legendy Plastic People of the Universe. A po chvíli si uvědomil, že čte přesně o tom, o čem před chvílí přemýšlel, co se mu honilo hlavou… Cituji pana Vratislava:
„… Nepodléhat, já nevím, nejen módě, ale ani systému, ani tomu, jestli je společnost příliš konzumní, nebo – třeba – příliš ateistická. To je úplně jedno. Ale že člověk by si měl zachovat určitou důstojnost po celej život. To by měl být ten underground. Nenechat se zlomit.“
Na reakci toho, kdo s ním rozhovor dělal: „To máš vlastně podobně i s prací. Někdo dělá někde čtyřicet let a celou tu dobu je tam nešťastný.“, Vratislav odpověděl:
„To napsal kdysi Havel začátkem svý politický kariéry: Pokud děláte nějakou práci, která nemá smysl a nebaví vás, tak radši nedělejte nic. Je jasný, že spousta lidí prožije úplně nešťastnej život, že skutečně chodí čtyřicet let do práce, o který ví od začátku, od prvního dne, že ta práce, kterou dělá, je blbost! Což musí bejt strašný! Dělaj něco co je blbost, co nenávidí, takže prožijou svůj život v nenávisti, v nasrání, možná třeba mezitím i zbohatnou, ale přitom nejsou vůbec šťastný. A proto je sereme i my, protože umíme být šťastný.“
Usmál se, ale konce rtů mu po chvilce začaly klesat dolů – byla v tom vědoucí hořkost.
Dojel vlakem do Přelouče a přikryla ho pláštěm Rumburaka nostalgická nálada plná povzdechů a vzpomínek na dobu, kdy zaměstnání byla jednodušší, kdy léto bylo létem a zima zimou, kdy laskonky chutnaly mnohem lépe a třeba špekáčky taky, kdy socialismus už nějakou tu dobu ukazoval svou lidštější tvář – uvolňovala se možnost cestování, začala se k nám dostávat elektronika ze západu a podobně. A také, zní to jako klišé a možná se nad tím někdo ušklíbne, ale byly v tomhle nevytunelovaném státě nějaké skutečné sociální jistoty. Na věcech jako přátelství, pokora, umění omluvit se, úcta k rodičům a podobně záleželo, lidé si dokonce na projevení něčeho takového dokázali najít čas a náladu. Dneska? Dneska??
Sedl si pro změnu v Přelouči na lavičku na Masarykově náměstí. Nasával do sebe pozdně letní sluneční paprsky jak starý kocour, a nejmladší už koneckonců nebyl. Byl unavený. Unavený z nevyspání i unavený stylem prožitého a žitého života, čemuž nasadil korunu nedávný rozvod. Naštěstí děti už nebyly malé… Koukal na novorenesanční budovu Občanské záložny, slušelo jí to bez „ozdoby“ lešení. Hlavou se mu honily krásné melodie od Daevida Allena & Mother Gong z alba The owl and the tree, sám nevěděl proč. Věci nemusí neustále dávat racionální význam… Slyšel z několika různě vzdálených míst cukrovat hrdličky. Proč se vlastně říká cukrovat?, pomyslel si. Cukruje třeba cukrář, ne? Hrdličky spíš kukají. Ale co by potom dělaly kukačky?
„Měl bych přestat zamýšlet se nad blbostma“, řekl si nahlas sám sobě.
„A tůdle nůdle“, zareagoval sám na sebe. „Furt abych se choval jen účelně, a hlavně pracovně a abych vydělával co nejvíc peněz. Jenže to se s mou nedravou náturou lehko řekne“, pokračoval v polohlasném monologu.
Na lavičku si k němu přisedla nějaká stará paní v nemoderním, černém baloňáku.
„Pane, s kým si tu povídáte?“
Podíval se na ni, odvrátil zrak a neodpověděl.
„Stála jsem támhle na zastávce, ale autobus nejede. Snad nevynechá. Co myslíte?“
Koloman stále mlčel, prostě se mu nechtělo mluvit, odpovídat, přemýšlet, přemýšlet nad sestavením věty, která by byla odpovědí. V posledních měsících se mu často stávalo, i když to nebylo moc slušné, že když nemusel mluvit, prostě nemluvil. V práci se namluvil až až, protože musel… Nebyl nijak nepříjemný, ani se nepříjemně netvářil, jen prostě a jednoduše mlčel.
„Pane, nejste hluchej nebo nějak nemocnej?“
Znovu se na ni podíval a slušně řekl:
„Nezlobte se, ale já se prostě nechci bavit.“
„To je v pořádku. Páni, obloha je úplně bez mraků, to nebývá často… Můj syn je teď bez práce, ale může bejt rád, že nemá na krku soud. On je takovej šlechetnej ochránce, no, má takovou povahu, víte. Pracoval na poště, tahal jednou balíky ke kolegyni, která odbavovala lidi u přepážky, kteří si je přišli vyzvednout. Stáli ve frontě, trochu dlouhé, ne ale moc. A byl tam jeden mladík se svou přítelkyní, a když na něj přišla řada, tak prej mrkl na svou přítelkyni a řekl té holce za přepážkou:
´Jdu si vyzvednout balík, panenko. Takže PRESTO! ´, zařval, hajzl jeden drzej. No a Hynek, tak se jmenuje můj syn, víte, Hynek k němu přiskočil a řekl:
´A co kdybych ti dal PRESTO přes hubu? ´ a dal mu dvakrát pěstí do nosu a třikrát facku a…“
„Nezlobte se, já už budu muset jít. Mám doma papoušky a chovné holuby a musím jim dát najíst“, řekl Koloman a odcházel, aniž by počkal na nějakou formu rozloučení. Cítil se tak pod psa, že polštářky prstů na rukách měl ledově zpocené.
Zapálil si cigaretu a vydal se Hradeckou ulicí domů. Do svého útulného přízemního domku se zahradou. Žádné papoušky ani holuby nechoval.
JEDNO JASMÍNOVO ODPOLEDNE
Odpolední obloha byla sytě modrá, téměř bez mraků. Ve vzduchu se prolínal odér z hnoje a sena s lehčí vůní z nedaleké cukrárny. Nad střechami domů prostřihávaly vzduch svým letem čiperné vlaštovky a pomalejší, menší a tlustší vrabci. Po ulici kráčel Jasmín, jedenačtyřicetiletý mírně obtloustlý muž s proplešatělými kouty na hlavě, již jinak zdobil porost hodně krátkých hnědých vlasů, na skráních se ale už začaly objevovat první šedivé.
Když pomalu kráčel do ulice, ve které bydlel, hned na jejím kraji se střetl se sousedkou, hodně starou, již notně shrbenou paní Parentovou.
„Dobrý den“, pozdravil Jasmín.
„Dobrý, dobrý… zrovna jsem svému synovi vyprávěla, jak jste mi minulou zimu pomohl se sněhem. Bylo ho hodně… Můj syn mě často nenavštěvuje, jenom když… Pamatujete se na poslední zimu? To napadlo sněhu, co?“
„To jo, pamatuju.“
„Shrabal jste sníh z chodníku nejen před svým domem, ale také před mým. Aniž byste musel…“
„A vy jste mi děkovala a opakovala: ´Co já vám za to jen dám? ´“
„A vy jste mi říkal, že nic, že nic nechcete, že jak vidíte, ruce vám z toho neupadly.“
Kolem štěkající psy na chvíli přehlušil ulicí projíždějící mladík na motorce.
„A vy jste mi stejně donesla sušenky. Byly dobré… Taky jste si všimla, že v ulici je čím dál tím méně slyšet hospodářská zvířata? Slepice, kuřata, kohouti, kachny, husy, kozy, králíci…“
„Králíci moc zvuku nenadělají…“, usmála se, „ale rozumím vám, máte pravdu, začíná to tu být poněkud vybydlené, staří lidé umírají a mladí se stěhují za prací do větších měst. Nebo preferují panelákový podnájem, ti chudší… ti bohatší zase nové domky na klíč.“
„To jo.“
„Já vás ale asi zdržuju, že jo? To víte, jsem stará ženská, většinu roku tu žiju sama a ani se svým synem, jediným dítětem, si pořádně nepopovídám…“
„Ale teď je u vás, ne?“
„Je, no, je a není, je tady fyzicky… Večer odjíždí domů do Pardubic… Stavte se někdy, když budete chtít, třeba na kafčo nebo něco ostřejšího, mám doma po nebožtíkovi muži několik lahví domácí slivovice…“
„Někdy se zastavím“, usmál se Jasmín a rozloučil se.
Proč by se u té stařenky někdy nezastavil? Už mu to nabízela několikrát. Měl ji svým způsobem rád. I když byl povahou spíš samotář, moc dobře cítil, že samota není každému příjemná.
Sám byl už rok rozvedený, divil se, jak se mohl tak intenzivně zamilovat a jak se mohli potom několik měsíců po svatbě sami sobě navzájem tak nenapravitelně odcizit. Láska je divná a někdy slepá… Vzpomněl si na povídku Samota od Guy de Maupassanta, kde jeden pán komentuje dva milence sedící na lavičce. Celé si to zapamatoval a jako by mu to mluvilo z duše:
„Ubozí lidé! Nevzbuzují ve mně nechuť, ale nesmírný soucit. Ze všech tajemství lidského života jsem přece jedno pronikl – naše velké trápení v životě pochází z toho, že jsme věčně sami a všecko naše úsilí, všecky naše činy směřují jen k tomu, abychom utekli té samotě. Tihle milenci z laviček v parku se snaží jako my, jako všechny bytosti, aby aspoň na minutu ustala jejich osamělost; ale zůstávají a zůstanou stále sami, my také.“
Od Maupassanta by toho dokázal citovat víc, ale proč vlastně a komu…
Když se vypravil na menší nákup, procházel kolem přízemního domku s omšelou oranžovou fasádou, jehož okna byla otevřená dokořán. Slyšel puštěnou televizi a kus rozhovoru muže a ženy, když kolem daných oken procházel.
„Zakázal si mu všechny jeho koníčky, všechno, co ho baví. Jak se má teda ve svým volnu zabavit?“, slyšel ženský hlas, asi se bavili o svém dítěti.
„Já nevím, tak ať si třeba pouští rádio…“
Blížil se na hlavní náměstí, po své pravici mohl odbočit, kdyby chtěl, do parku plného starých listnatých stromů, skýtajícího vlahé osvěžení, ochranný chlad před kralujícím letním horkem, sebevědomě se vznášejícím nad tím malým městečkem jak neviditelná, vše prosakující pára.
Když vrhl směrem k parku takový ten bezdůvodně zvědavý krátký pohled, zahlédl z něj vycházet dvě děti. Možná bratra a sestru. Klukovi bylo tak jedenáct let, holčičce tak sedm. Měla blonďaté delší vlasy a bílé šatičky s černými puntíky. A plakala. Klučina, hubeňour s krátkými vlasy na ježka, byl celý zablácený. Hlavně ruce, odkryté tričkem s námořnickými pruhy, a tepláky měl celé od hlíny. A vypadal, že má na kahánku a každou chvíli se rozpláče také.
Z parku se ozýval nespočet hrdliček, na jedné z laviček seděla stará paní s šedivým drdolem na hlavě, hledící zasněně do výše na vysoké, mohutné stromy. Obě vrásčité ruce měla před sebou opřené o rukojeť vycházkové hole.
Děti se blížily k Jasmínovi a ten se zeptal:
„Ahoj. Proč pláčeš, holčičko?“
„Dobrý den. Právě jsme pohřbili našeho miláčka.“
„Koho?“
„Karlíka.“
„Cože?!“
„Našeho pejska.“
„Aha.“
V tu chvíli se rozbrečel i kluk. Vytáhl zmuchlaný kapesník a nahlas se vysmrkal.
„Váš pejsek se jmenoval Karlík?“, chtěl se ještě ujistit Jasmín.
„Vždyť vám to moje sestra před chvílí povídala… Pojď“, řekl a vzal svou sestru za ruku.
Dál už Jasmín neříkal nic, oni šli, oba v ustávajícím pláči, jedním směrem, Jasmín se od nich vzdaloval směrem opačným, do kopečka k náměstí.
Něco málo pokoupil a vracel se domů. Cestou si všiml, že z jednoho mléčného baru udělali hernu. Další herna na takové malé městečko. Hernám a Vietnamcům se daří všude, ostatní, nebo řada z těch ostatních, krachují…
Blížil se do ulice, kde bydlel. Přecházel silnici, po které nic nejelo, a blížil se k chodníku. Ve výši nad ním prolétli dva šedobílí holubi. Slyšel plácavý zvuk jejich křídel. Jeden z nich vypustil z řiťky smetanově zabarvený kakanec, který téměř neslyšně dopadl na asfalt pouhý metr od Jasmínových nohou.
„Alespoň trocha štěstí v ne moc veselém dni… Někdo nemá ani to“, řekl si Jasmín nahlas sám sobě a lehounce, téměř nespatřitelně se hořce pousmál.
V LESE
(povídka z července 2015 věnovaná Guy de Maupassantovi, v mých počátcích psaní mému jedinému „učiteli“ a dodnes jednomu z mých nejoblíbenějších spisovatelů)
Nastalo čerstvé odpoledne, modř oblohy jako by byla blankytnější než obvykle, žluť slunce jako by byla více žhnoucí než obvykle. Tekla roztřepeně dolů, zvýrazňovala zeleň pod ní se potící přírody.
Antonín přešel malou dřevěnou lávku, roznoženou jak silné nohy artistky nad stojatou, táhnoucí se vodou v tom tichém slepém rameni. Vodou, jejíž hladinu pokrýval všemožný brčálový porost. Po chvíli se ocitl na zarostlé lesní pěšině. Antonínovo srdce poskakovalo radostí, dýchal zhluboka, měl radost, že vidí a může vnímat tu kolemjsoucí krásu, že může vidět krásu té konkrétní přírody a její barvy, že může cítit ty vůně, vůně vylučované květinami, travinami a stromy. Celé té odpočívající krajiny, jež se občas výjimečně lehce svůdně zavlnila v slabém poryvu teplého větříku.
„Tohle není jen balzám na nervy, které mě v posledních týdnech tak zlobí, tohle je podtržená krása, pastva pro oči nejen impresionistických malířů“, svěřoval se jednomu stromu.
Jeho zrak, čich, sluch… jako by vnímal zesíleněji a byl rád za ten dar intenzivního vnímání.
Přelétl pohledem stromy, jejichž vrcholky, šeptající svá nesrozumitelná tajemství, zadul-li větřík, zdobily prskavky slunečních paprsků. Prohlížel si ladně vzrostlé buky s šedostříbrnou, hladkou kůrou, sahal na herkulovsky silné, mohutné, vysoké, zdravé borovice.
Poblíž té vody se táhl jak na výstavě porost zářivě žlutých kvítků blatouchu, o kousek dále se rozprostíral koberec přesliček, vedle kterého kvetly bílé kvítky sasanek. Všiml si i hořkého, léčivého puškvorce.
„Teda že i na něj narazím…“, řekl si rozverně sám pro sebe. Byl rád, že ho přestala bolet hlava, ani se mu netočila, občasný nečekaný třes zejména v rukách se také neprojevoval.
Sýkora si vesele prozpěvovala své melodie, zatímco kukačka vydávala své stále stejné: kuku, kuku, kuku.
Antonín šel po cestě, připomínající divokou alej, hlouběji do lesa, kam se přesto dostávaly nenasytné čepele paprsků, mečovitě se prosekávající barokními klenbami svádivě propojených větví a celých korun stromů.
Procházev kolem kmene silného dubu náhle Antonín vykřikl leknutím a překvapením. Napravo od něj, tak pět šest metrů, právě ještě před chvílí krytá mohutným kmenem stromu a jeho povadlými větvemi, spatřil mladou ženu sedící v šedivém křesle, kterému se říká „ušák.“
Měla na sobě černé jednolité šaty dosahující ke kolenům, rozdělené v pase zlatým páskem. Dlouhé havraní vlasy jí nepřizdobeně stékaly po hlavě, po stranách obličeje, majícího běžný oválný tvar. Neveliké modré oči a smyslně plné prokrvené rty dodávaly jejímu pobledlému obličeji spolehlivě přitažlivosti.
Antonín nevěřil svým očím a nevycházel z údivu, potlačiv v sobě původní několikavteřinový hysterický pocit.
„Fuj, to jsem se lekl!… Kde jste se tady vzala? A v křesle? Co tu děláte v křesle? Kdo vůbec jste?“
„To je trochu moc otázek najednou…“
„Nemůžete se divit, když na mě v lese vybafne hezká žena sedící – v lese – a v křesle.“
„Já jsem na vás ale nevybafla.“
„No tak – nemůžete se divit mému leknutí...“
Antonín se na ni díval a očekával nějakou vysvětlující reakci, nějaké pokračování hovoru, ale daná tajemná osoba mlčela. Dívala se mu přivřenýma očima, bez úsměvu, do jeho naopak vyvalených očí a mlčela.
„Tak kdo jste a proč tu sedíte?“
Žádná odpověď. Její strnulý pohled nejevil známky pohybu – života. Jen švitoření hmyzu, šepot lehkého větříku, datel a hrdličky nebolestně propichovali blánu ticha.
Antonín se na ni díval, něčím ho přitahovala. Nevěděl proč ani čím. Najednou se jako by nemohl pohnout ani pohledem uhnout jinam. Daná žena, spíš dívka se najedou… začala rozvlňovat – její obraz – ona – se rozvlnila, jako se rozvlní odraz našeho obrazu na hladině rybníka nebo jezera. Její barvy a barvy křesla začaly slábnout… Antonín vůbec nechápal, co se děje. CO vidí? Nezdá se mu to? Ne, nezdá. Žena i křeslo, to celé vše najednou zmizelo. Jako kdyby Antonín před chvílí nic neviděl.
„Kristepane! Co to bylo? Halucinace? Nebo něco nadpřirozeného? Něco mezi nebem a zemí, co za zdejšího života pozná jen pár vyvolených? A co z toho je horší a lepší? Co z toho?“
Křečovitě přemýšlel.
„Ať to bylo, co to bylo, ať to bylo krásné… ať by vysvětlení bylo jakékoli, je, je v každém případě… hrozné… strašidelné…“
Antonín si přestal povídat sám se sebou a začal se vracet. Jeho příjemné naladění a poetická nálada byly ty tam. Plně ho zaměstnával předchozí výjev, který se snažil nějak rozumově vysvětlit, ale předem věděl, že je něco takového marné. Zbytečné. Nechápal nic, ani nevěděl, jestli se se svým zážitkem má někomu svěřit. Radši ne. Co by si lidi pomysleli?
Když došel k lávce a porovnal stavy svých nálad, přítomné a předcházející, rozplakal se. Přepadla ho silná depresivní nálada. Cítil, jak mu buší srdce a potí se mu chodidla a dlaně. Zvuky a barvy se ztlumily, bolest duše zesílila. Jako by se ocitl mimo prostor, v jakémsi paralelním světě. Divný strach sám o sebe probudil strach ze sebe. Kolem jeho pravého lokte zvědavě proplula tiše vzduchem žlutočerná vážka. Ale ta byla to poslední, co Antonína zajímalo.
ANI NE HODINKA BRONISLAVA A BERNADETTY
Bernadetta seděla v panelákovém obýváku v křesle a jedla nanuka. Termixového Míšu. Ve vchodových dveřích zarachotily klíče od zámku a do bytu vešel její manžel, Bronislav. O tři roky starší než ona, táhlo mu na padesát čtyři.
„Fuj, co je to tady za smrad?“, zeptal se trochu znechuceně.
„Vařila jsem si k večeři vajíčka na tvrdo.“
„Aha. No ještě že tak.“
„Co: ještě že tak?“
„Smrdí to tu, jako by se tu někdo posral.“
„Ty seš vtipnej.“
„Pobryndala sis bílý tričko čokoládou od nanuka.“
„Jé, no jó.“
Bronislav šel do lednice, otevřel si pivo. Jak se ohýbal, nahrnula se mu krev do obličeje. Byl pěkně tlustej, plešatej, obličej hotové růžové prasátko, tělo hotový šedivý hroch.
Ale Bernadetta na kráse také moc nepobrala. Věk se holt podepisuje na každém.
Bernadetta si pšoukla. Pavouk na zdi opodál se dal do pohybu.
„Budeš se chtít asi dívat večer na Spencera a Hilla, že jo?“, zeptala se.
„No jasně, co dávaj?“
„Že tě to baví. Bum bum primitivní komedie pro děti.“
„Je to jednoduchý… No a co? Je to sranda a mě to baví. Hlavně že tvoje seriály jsou intelektuální záležitost. Uměleckej vrchol český nebo americký nebo ježišikriste jihoamerický kinematografie.“
„Ukroj si radši chleba a v lednici máš rybí pomazánku.“
„Já vim, všiml jsem si. Respektive cejtil jsem… To tu alespoň nemůžeš pořádně otevřít okno? Tyhle okna jsou akorát tak na parádu. Zlatý chytrý socialistický panelákový křídlový okna! Mohl sis pořádně vyvětrat a ještě se ti při sebemenším větru nepřivíraly.“
„No, v tom máš náhodou pravdu.“
„To víš že jo.“
Bernadetta se vysmrkala. Nahlas. Bronislav se na ni podíval.
„Neměla bys něco udělat s tou chlupatou bradavicí na nose? Zdá se mi, že se zvětšila.“
„Dej mě pokoj, ty romantiku. Doktor říkal, že se s tím dělat nic nemusí. Co se zdraví týče. Akorát to není hezký, ale copak je mi patnáct? A ty už taky nejsi žádnej Žofré, dědku.“
Bernadetta si uvolnila sponku v šedivém drdolu a vlasy se jí mdle vyschle rozpustily po zadní části hlavy.
Jediné jejich dítě odjelo za prací do Kanady. Z práce v pojišťovně v Čechách jejich syn odletěl dělat uklízeče pokojů, aby si pořádně provětral hlavu od těch pražskejch pracovních trapně zbytečnejch stresů a především – vydělal si tam několikanásobně víc… Svět je hořká komedie…
Navíc - našel si tam známost, takže tam asi zůstane.
„Jdu se osprchovat“, řekla po chvíli Bernadetta a sunula se ke koupelně.
„Co je? Ňák pajdáš.“
„Ále, to je ta voda v koleni. Natejkaj mi klouby.“
„A kdy s tim jdeš k doktorovi?“
„Za tejden.“
„Né, abys na to zapomněla.“
„Neboj“, řekla Bernadetta a nespatřitelně se pousmála. „A pusť si už tu televizi, ať ti neuteče ten tvůj… blonďák se špekounem.“
Bronislav se usmál.
„Dobrej nápad. Ještě si stihnu dát na balkóně cigáro.“
Bronislav vyšel na nezasklený balkón. Vzduch voněl lehce se potícím panelákem, unaveně jak Golem vydechujícím své výpary do pražského podvečerního sídliště. Slunce venku ještě neztratilo moc ze své letní síly. Obloha byla pohádkově modrá jak nahý šmoula. Nějaké dvě malé děti se venku zasmály. Nalevo od sebe zahlédl Bronislav nad borovicí sebevědomě proletět straku…
Život se zdál bejt docela v pohodě.
PRODAVAČ VYKRAJOVACÍCH FORMIČEK
Zachar byl starý mládenec.
Táhlo mu na padesát, byl všude tak nějak kulatě tlustý (ruka jak dva tlusté spojené korále) včetně plešaté, věčně zarudlé hlavy, ano, nejen obličej, ale celé jeho tělo bylo tak nějak nezdravě zarudlé. Asi měl vysoký tlak.
Celý život pracoval jako prodavač vykrajovacích formiček. Byla to nudná a stereotypní práce, ale o co nudnější všední dny Zachar zažíval, o to víc se ve svém volnu oddával svému koníčku – literatuře - čtení. Přečetl obrovské množství prózy (včetně filozofie) i poezie a spoustu si toho také pamatoval.
Byl také trochu plný paradoxů. Ač ateista, věřil v takové věci jako v mimozemšťany, posmrtný život, věřil v paralelní světy – že někde jinde na naší planetě, v jiné dimenzi, probíhá realita trochu nebo víc jinak než tady, že někde jinde žije svůj život šťastnější Zachar… On, ale jdoucí po jiných životních pěšinách…
Jednou si po práci řekl, že se staví v restauraci na jedno pivo, protože měl žízeň. Odpoledne si dal totiž kafe a k němu dva velké karamelové větrníky. A moc vody nebo limonády toho odpoledne nevypil.
V hospodě zahlédl jednoho známého; důchodce, trávícího tam svůj důchod, srkajícího tam celý den dvě, tři piva, jen na oběd docházel domů – tak velký důchod zas neměl.
Dědulova hlava byla pro změnu nezdravě bílá. Úzká jak velká slza, věčně obrýlená, ozdobená pár zbylými bílými chlupovlasy učesanými a la slovenský bývalý politik Marián Čalfa.
Se Zacharem je spojovala sečtělost a zájem o knihy. Dědula pracoval celý život jako prodavač knih v antikvariátu, takže je jasné, že se sešly dvě spřízněné duše.
Lehce přiopilý dělňasové kolikrát nevěřili svým uším, když ty dva slyšeli debatovat, někdy se i lehce hádat, třeba o Platónově jeskyni nebo Kierkegaardově estetice…
„Vypadáš nějak smutně v těch svejch hnědejch ošoupanejch manžestrácích“, řekl mu dědula, zvedl hlavu od sklenice piva a zadíval se na něj zpod svých brýlí.
Zachar se chabě pousmál.
„Zkoušel jsem luštit křížovky“, pokračoval, ale jsou žalostně jednoduchý.“
„No jo, pro lidi s tvým rozhledem a znalostma to asi není moc velká zábava“, řekl Zachar, sedl si na židli, přišoupl se ke stolu, podrbal se na břiše a usmál se na něj.
„Furt nemůžeš spát?“, zeptal se děduly.
„No jó, ale aspoň mám v noci čas na čtení. Jenom ty oči, oči kdyby mi sloužily jako za mlada… To jsem vydržel číst až do rána“, řekl zasněně a pohroužil se na chvíli do náruče vzdálených vzpomínek.
„Viděl´s ten dokument o Máchovi, v televizi?“, zeptal se jiným tónem Zachara.
„Prosim tě, o tom mi ani nemluv…“
„Proč?“, zeptal se potěšeně dědula, protože věděl, že Zachar Máchu nemá rád a mohl se tak těšit na možná další, zajímavě se rozvíjející debatu.
„‘Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal‘“, zacitoval Máchu Zachar, „víš co, mrzí mě, že – tenhle citát je výbornej, vynikající, úžasnej… akorát že ho napsal v Máji ten labilní hysterickej dobytek Mácha! Proč to nenapsal někdo jinej? Třeba Konstantin Biebl – jeho některý básně… Jedno pivo prosim vás!“, zavolal na kolem procházející servírku, „jeho básně nebo výňatky z nich by se daly tesat do kamene, třeba ´Až umřem, staneme se květinami. Ve dne budeme lidem pro radost a v noci budem sami´. No není to nádherný?“
„Je!“, přitakal potěšeně dědula.
„Nebo Vítězslav Nezval“, pokračoval Zachar, „jako překladatel stál sice za prd, jeho překlady třeba Edgara Poea – hlavně aby se to rýmovalo – to jsou pak ale často úplně jiný básně a hlavně z nich vyprchalo takový to temný napětí, znepokojující atmosféra, latentní šílenství… a jsou z toho pak často akorát nekonfliktní prosluněný veršovánky pro babičky, které si chtějí odpočinout od pletení a k sušenkám a odpolednímu čaji si chtějí něco přečíst, protože z věčného koukání na telenovely je bolej oči. Ale jako básník – autor svých básní – nebyl špatnej – vždyť koho by třeba napadlo vidět krápníky jako kravaty a ještě do toho zamíchat metafyziku?“
„Nebo třeba: ´Výkřiky bez zjevné příčiny ještě nepopírají její existenci´“, přidal se dědula.
Zachar se zaraženě zamyslel.
Chvíli byli oba potichu. Dědula pozoroval mouchu opile se procházející po vlhkém pivním tácku.
„Kdo to napsal?“, zeptal se Zachar.
„To jsem vymyslel já!“, vítězoslavně vykřikl dědula. „Měl bych psát básně, viď?“
„No, můžeš to zkusit. Třeba pak dostaneš od někoho k vánocům šálu.“
„A od koho?… A nemám ani psací stroj, natož ten… počítač…“
Dědula chytil filozofickou náladu, takže po zbytek večera probírali Hérakleita. Jeho filozofické dílo, prostoupené misantropickými, znechucenými poznámkami o lidech bylo oběma… sympatické.
Večer šli z hospody kousek spolu, měli část cesty společnou. Zachar si zapálil cigaretu.
Dědula se zadíval na nebe, bylo kupodivu plné hvězd a řekl:
„´Všechno se pohybuje a nic netrvá´… to napsal taky Hérakleitos, je to tak hluboký a smutný, smutný… Nakonec žil sám v horách, pojídal dokonce trávu…To dokáže jen opravdu silnej člověk, pokud nejsi ztřeštěnej mladík, který ze své bláznivé naivity ještě vyroste…“
Zachar se na dědulu zadíval. Chvílemi mluvil spisovně, ale většinou nespisovně… Byl to zvláštní člověk. Alkohol, noc a pocit spřízněnosti, když ne přátelství, rozvazovaly dědulovi jazyk a všechno, co řekl, bylo takovým opakem banálnosti, s jakým se člověk málokdy málokde setká.
Rozloučili se podáním ruky. Zachar šel zbytek cesty sám pěšky domů. Broukal si 6. symfonii od Čajkovského, do toho si šeptal: ´Všechno se pohybuje a nic netrvá´… a smutek ho zalil jak noční přílivová vlna, kterou nikdo nečeká.
PADLÝ ANDĚL
V létě minulého roku jsem si přivezl z ptačího trhu konaném o víkendu v Přerově krásného papouška. Byl také pěkně drahý. Už jsem kdysi papouška choval a řekl jsem si, proč si svůj staromládenecký byt neoživit trochou pravidelně se projevujícího života.
Kdybych tenkrát jen tušil, kam to všechno povede, co vše se stane a jestli se všechno vůbec stalo, ani by mě nenapadlo na chov papouška byť jen pomyslet. Ta jakási podivná pachuť paralelního neskutečna je ve mě dodnes (koneckonců není to zase až tak dávno). Jako pachuť kovu na jazyku po iracionálním olizování kancelářských sponek, které se člověk ne a ne zbavit.
Ten papoušek vypadal na první pohled podivně, ale právě to mě na něm zaujalo. Vypadal jako zvětšený kakadu, ale nebyl to kakadu. To na první pohled patrné největší překvapení skrývala, nebo spíš odkrývala, zadní část jeho těla. Měl něco jako ocas páva, ocasní krovky připomínající pera pára korunkatého. Celý, úplně celý byl červený. Ta červeň přecházela po jeho těle v různé odstíny oranžové směrem k hlavě a krvavě rudé směrem k… ocasu.
Papoušek u mě vydržel necelý týden. Týden, který se zasekl do mé paměti jak dráp medvěda do molitanu. Musím brát skutečnost jako to, co jako skutečné vnímám. Z toho vycházím, ale je to celé podivné. Jako bych se místo v Praze jednadvacátého století ocitl… někde v povídce Edgara Allana Poa nebo Guy de Maupassanta.
První večer u mě doma byl klid. Papoušek byl docela tichý, vlastně byl úplně klidný, seděl v kleci na bidýlku a rozhlížel se kolem sebe. Občas koukl přímo na mě svýma přivřenýma, temnýma očima, ale brzo nakonec usnul a já také.
To zásadní se odehrálo následujícího dne. Zásadní tak trochu proto, že to bylo poprvé a… ten otřes byl tedy nejsilnější. Přišel jsem v podvečer z práce, v CD přehrávači pustil sólovku Irmina Schmidta z legendárních krautrockových Can a… vypadalo to na příjemný večer.
Podusil jsem si file na páře a k tomu brokolici, pak jsem si nalil pivo, koňak, abych to zase s tou zdravou výživou až tak nepřeháněl. Zapálil jsem si doutník a pustil na cédéčku Labutí jezero, překrásný balet od Petra Iljiče Čajkovského.
Oranžové slunce nasvěcovalo skrz záclony mou do modra laděnou obývákovou místnost plnou modrošedivého kouře z doutníku, když tu se náhle papoušek rozpovídal. Někteří papoušci samozřejmě umějí mluvit, ale nečekal jsem, že někdo bude umět hovořit TAK srozumitelně a hlavně s TAKOVOU bohatou slovní zásobou, dokazující navíc… ano, odstrašující inteligenci.
„Klidně kuř, mně kouř nevadí, já mám kouř rád“, řekl nedříve.
„To jsem rád“, udiveně jsem odpověděl.
„Koukám, že posloucháš Čajkovského. Toho znám. Osobně, bohužel pro něj.“
„Cože?“
„Pche, prej se omylem napil infikované vody a umřel na choleru. Omylem! Takový kecy! Pravda je taková, že celej život trpěl depresema a spáchal sebevraždu. Infikovanou vodu vypil schválně. A víš kde, víš jak sebevrazi končej?“
„Jak?“, zeptal jsem se zvědavě.
„No v pekle přece!“
„Jo?“
„Chlape já by ti mohl vyprávět takový příběhy, že bys mi neuvěřil, ani kdybych ti je dokázal dokázat. Dokázal dokázat, to je ale blbý slovní spojení… Co bys chtěl vědět?“
„Jak to myslíš?“
„Víš, že církev, ti připosránci, zavrhli a vyjmuli z Bible několik pro ně nepříjemných, nepohodlných textů? Jedním z nich bylo i veřejnosti skoro neznámé Nikodémovo evangelium, ve kterém sám Ježíš sestupuje do pekla, aby v něm vysvobodil několik lidí a dokonce ten hajzlík na chvíli spoutal i přímo mě! Sakra hergot… Chtěl jsem říct… samotného Satana….“
Papoušek se jako by zadýchaně odmlčel a cítil jsem, jak mě podhledem pozoruje, jak zkoumá, dume v té své hlavince, na co myslím, jak se cítím, co si asi tak myslím… Po chvíli pokračoval:
„Víš, že v pekle se nejen nacházel, ale stále nachází i ten trouba Adam? Ano, ten, co prej utrh jablko ze stromu poznání! Taková kravina! Jablko, o kterém Bible vůbec nikde nehovoří. Zajímavý, co? Divný, viď?“
„Já nevím“, zmohl jsem se jen nevěřícně, koukal na papouška jak na zjevení a dokonce jsem na chvíli zapochyboval, jestli se mi to celé nezdá. Ale sen to nebyl, byl jsem ve skutečnosti. Věřil jsem a věřím tomu, že v realitě – ve skutečnosti – skutečně existuji. Vy snad ne?
„Víš, co bych si dal? Chilli papričky. Nemáš?“
„Já myslim že ne.“
„Na ‚myslim‘ ti kadí papoušek. Máš nebo nemáš?“
„Nemám!“, vykřikl jsem.
„No vidíš, tak se mi líbíš…. A… nenapadá tě čistě náhodou, kdo já jsem?“
„Co tim chceš říct?“
„Vyser se na hádanky a zbabělej strach a mysli svobodně, svobodně. Rozumíš?“
Mlčel jsem.
„Tahle napáječka je na prd. Dej mi sem normální misku. A taky bys mi do ní mohl nalejt trochu tý brandy… Ve skutečnosti existujeme oba, od nepaměti, ale to rozdělení vlastností je trochu blbost, je to přehnaný, přehnaně extrémní. Protože dobro a zlo jsou dva mraky v pohybu, překrývající se proměnlivými částmi svých ploch. Ani on není svatej – jé, to se mi povedlo. Nic není černý, nebo bílý. Nikdo není jen dobrej, nebo jen špatnej… V roce 1989 se vrtný soupravy ruskejch a norskejch geologů sebevědomě pokoušeli o nejhlubší vrt na světě. A klobouk dolů, podařilo se jim dostat do hloubky skoro čtrnáct kilometrů pod povrch. Slušnej výkon. Ale udělali jednu zásadní chybu, spustili do vrtu speciální, drahej mikrofon určenej pro nahrání zvuku litosférickejch desek… Jenže… uslyšeli… nás.“
„Ježišikriste co tím myslíš: nás?“
„Fuj! Toho sem netahej!… Proč myslíš, že v roce 1995 byl vrt beznadějně zakonzervovanej a… nikdo si už tak neposlechne… naše písničky…“
Začalo mi mrazivě svítat – to, co si přece myslím, nemůže, nemůže být pravda. To je ale zatraceně sofistikovanej papouch. Nebo zatracenej? A já mu na to mám skočit… Jenže následující večery… to už jsme nezůstali jen u povídání, chtěl ze mě udělat jednoho z dalších Faustů, a na to jsem neměl nervy. Nemůžu vám tady popsat, co mi řekl, co mi zjevil, co jsme zažili. Nevěřili byste mi a já nemám náladu strávit zbytek života v Bohnicích. Ale měl to ten hajzlík matematicky propočítaný – všechno bylo šílenější, intenzivnější, víc a víc neuvěřitelnější, jak tak těch pár dnů běželo…
V neděli ráno, po týdnu, jsem ho odvezl zpátky na ptačí trh do Přerova. Bál jsem se, že papoušek bude cestou vyvádět, ale on se jen podivně… jako by usmíval, i když to papoušci neumějí, já vím, ale… usmíval se, jako kdyby tušil, že… dostane brzy nového posluchače…
