Jdi na obsah Jdi na menu
 


povídky část V

OSUD NEBO SEN

 

Píše se rok 1856.

Seděl jsem osaměle v opuštěném vyřazeném vagonu, měl jsem hlad, třásl jsem se ustupující zimou a bylo mi špatně. Venku bylo jen tiché pole, ornamenty ze světlušek, v dálce svítící městečko zakryté tmou a mlhou. Víčka se mi samovolně sklopila…

Kopyta koní bubnovala na kamenitou dlažbu. Frkající koně do vzduchu rytmicky vypouštěli páru. Z kočáru vystoupil jakýsi obtloustlý mužík jen řídce vlasatý po bocích hlavy, s hustým obočím a přísným obličejem.

Náhle jsem spatřil ve vydýchané soudní síni sám sebe - na lavici obžalovaných. Onen muž byl můj soudce. Byl jsem ve Francii roku 1857. Záhy jsem zjistil, že pouze tato dvě fakta jsou pochopitelnou pravdou. Připadal jsem si, jako bych šňupal vlastní krev. Diváci - ti primitivní měšťáci vystrašení z jakéhokoli projevu individualismu - všichni si mě měřili očima supa, který hledí na svou oběť. Jako by zkoumali mé rozměry pro mou rakev.

Zmocnilo se mne sklíčení z neurčita, které pomalu rostlo v těžko ovladatelné zoufalství. Konečně hodlá promluvit soudce.

„Jste obviněn“… Přede mnou se vynořila vzpomínka na dětství, jak ten raný věk je bezstarostně krásný a nevinný…

„Posloucháte mě vůbec?“, zvýšil soudce hlas a já se probral ze zasnění.

„Z čeho jsem obviněn? Přeslechl jsem, co jsem spáchal!“, zoufale jsem vykřikl do napjatého ticha. Soudce se ironicky milostivě nadechl… Ale opět jsem nic neslyšel, právě v momentu jeho řeči jsem nevnímal nic přítomného, šepot snobských nepřátelských subjektů bezdůvodně zavrhujících moji existenci. Věděl jsem najisto jedinou věc - nic jsem neprovedl, nic jsem nespáchal.

Potil jsem se a viděl jsem, jak se celý sál mírně točí. Zatmělo se mi před očima.

„Z té bažiny pohrdání davem, z tvé neschopnosti začlenit se do společnosti, být veselý a družný jako my všichni, z té bažiny, ty odsouzeníhodný misantrope, nevyplaveš!"

Při posledních slabikách ujel hlas soudci nahoru. Bylo to tak k smíchu! A tykal mi… Ale nikdo, přestože neměl důvod se nesmát, se ani neusmál. Soudce hladově pojídal kuře a já pomalu přestával vnímat.

„Smrt, smrt, oběste ho!“, volali nenávistné obličeje, nepřátelská oka, našpulené rty, vykrmené tváře. Chtělo se mi pčiknout.

„Už má strach, cha!“, vykřikl soudce v přesvědčení. Mně začínalo být ve skutečnosti všechno tak trochu jedno. Tak zemřu, no. Všichni zemřeme. A všichni na to v podstatě čekáme. Snažíme se nějak zabavit během toho čekání, zatímco se přibližujeme k nevyhnutelnému… Čekáme, a přesto si to čekání znepříjemňujeme, jak nejlépe můžeme a umíme… Po soudcově stole přeběhla krysa.

„Přece tu nebudeme trpět živly vzpírající se konvenční morálce!“, vykřikla jistá madam a perfektně omdlela.

„Je to syn dekadence! A ateista!“, vykřikl kdosi jiný. Někdo za mnou si zapálil dýmku. Bylo tu k udušení. Nepřítomně jsem hleděl na tento divný karneval a tušil jsem, že mě čeká něco hrozného, ne-li přímo smrt.

Život v Paříži se již zcela probudil. Venku byla mlha, zde v sále na vás dýchala smrt.

Všichni na mě štítivě a opovržlivě ukazovali prstem.

„Smrt, smrt, oběste ho! Egoistu hnusnýho! Lenocha línýho! Bez ctižádosti!“ Skandování bylo slyšet i venku. Soudce povstal, dopil Bojolais, krknul si a klepl kladívkem: „Vinen, odsouzen k trestu smrti oběšením!“

Davy napnutých měšťáků a jejich paniček propukly v neskutečnou spontánní radost, dcery boháčů se vzájemně objímaly, plakavše radostí z vyneseného rozsudku. Soudci létaly na stůl květiny. Muži, pokuřující dýmku, vesele odcházeli v živé debatě. Zůstal jsem v síni sám, zkamenělý. Seděl jsem a ještě jsem se nepohnul od chvíle, kdy mé uši vyslechly onen výrok: „Vinen, odsouzen k trestu smrti oběšením.“ Nemohl jsem tomu uvěřit.

Druhý den, již druhý den ráno v půl deváté jsem v jakýchsi špinavých a potrhaných hadrech stanul před šibenicí.

„To mi snad udělali naschvál“, zašeptal jsem. Cáry hadrů na mě vlály jak vlajky na korábu a drnčely mi zuby zimou. Přede mnou opět onen odporný dav. Množství davu dodávalo síly. Bože, jak mě z nich bylo špatně! Pohrdání není to správné slovo, lepší slovo vystihující mé pocity se jmenuje znechucení… Jako důsledek, reakce.

„Rychle ho pověste, do pekel zavezte!“, nadšeně skandoval společnost. Bože - dav objevil poezii… Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a v ten moment na mne létaly kameny a kolem mých uší urážlivá slova.

Tichý kat, snad jediný nezkažený člověk, pomyslel jsem si, mi nasadil smyčku kolem krku. Nedokázal jsem ze sebe vypravit slova. Chtěl jsem křičet, z plných plic křičet, ale nešlo to.

Nade mnou byla šedá obloha, kolem šedé domy, šedá hospoda, šedí koně, šedí lidé, šedá šibenice a ve vzduchu smrt, která nebyla šedá, ani černá… Měla spíš příchuť zvědavého očekávání a samozřejmě strachu z toho, že už jednoduše možná nebudu…

V tom se pod mýma nohama rozevřela podlaha a v momentě, kdy jsem padal vstříc smrti, jsem se probudil…

 

Na zemi, ušmudlaný od prachu a bláta. Skrz naskrz propocený a bolely mne všechny kosti. Mé místo původního usnutí bylo asi čtyři metry ode mne. Zívl jsem, nechal si po tváři proběhnout nejistý úsměv a vyhlédl z okénka. Mohlo být něco málo po páté hodině ranní. Necelou hodinu jsem bez hnutí seděl. Potom jsem se vydal po cestě a doufal, jako každý tulák vyhnaný lidmi do pralesa chudinských čtvrtí, v lepší budoucnost.

 

 

 

 

 

 

RAMZIN

 

Soudruh Ramzin stál v pokoji a koukal na zem. Koukal kolem sebe. Vlastně ani nevěděl, proč a na co kouká. Lze přece civět bezdůvodně. Měl práci, ale byl líný. Chtěl spravit hodiny, jejichž zvuk vždy kontrastoval s tichem jeho bytu. Chodil po pokoji, aniž by věděl, proč. On vůbec nevěděl, proč je. Občas se pídil po podstatě, po základním důvodu: Proč?- ale nenacházel odpověď, sám sobě si na ni nedokázal odpovědět a názory druhých by ho nezajímaly… Spánek mu byl příjemný, ale sny ne, byl mu v nich otevřeně vytýkán nekolektivní přístup k práci a ke spolupracovníkům… S bratrem se přestal stýkat už dávno, byl to dětsky naivní člověk, snílek a idealista, inteligentní soudruh, ale jemu připadal směšný… Ramzin rozsvítil světlo. Stará lampa ještě fungovala. Byl sice den, ale tak zataženo, že byla spíš tma. Tma mu v životě nebyla cizí, vždy ho provázela životem mnohem více než světlo… Blížila se bouřka. Klábosící babky ječely na chodníku - brýle jak lupy a holemi bily v zanícení hovoru o dlažbu. Z okna je pozorovali starší manželé a ti spolu také klábosili. Manžele pozorující stařeny pozorovala z lavičky skupina důchodců, roznášejících klepy a vymýšlejících si o lidech, které znali jen z části, lži, aby měli o čem hovořit. V této staré části města, kam tolik neprosakoval dělnický vzduch a vzruch, dožívala pokojně stařecká buržoazie. Většinou nezákeřně směšní maloměšťáci - každý znal každého, jen ne sám sebe… V dálce se soudruzi vraceli z fabriky. Ramzin stál u okna kryt záclonou a s unavenými gesty rukou a úst pojídal rozinky. Měl strach z čehosi neurčitého… Najednou se blížil večer. Ulice byly najednou tak pusté. Pustil si gramofon v touze poslouchat Wagnera, Moskva byla v té době obzvlášť načichlá průmyslovým smogem a mlha obalovala jak pavouk pavučinu i jeho oblíbenou Leninovu knihovnu… Ramzin vplouval do února 1935.

Ach ano, Sovětský svaz skutečně rozšiřuje demokracii, Sovětský svaz skutečně dále demokratizuje svou ústavu. Toto rozšiřování demokracie však ani v nejmenším neznamená oslabení diktatury proletariátu, nýbrž její zesílení a tak to je a basta. Diktatura proletariátu sama rozšiřuje demokracii a komunistická strana lehce plní úkol, který jí dává její program - vtahovat stále širší masy spolupracujícího obyvatelstva do užívání demokratických práv a svobod… Soudruh Molotov to do něj vždy učitelsky, pateticky hustí. Ramzina to však nezajímá. Necítí důvěru k lidem cítícím bohatě odměněnou odpovědnost, necítí důvěru v systém, neboť systém nemůže vyprodukovat skutečnou svobodu. A jelikož se chytře chopí vesel vždy chytří lidé, nemůže být ani o spravedlnosti ani řeč… Molotovovo hučení vzrostlo po VII. všesvazovém sjezdu… Ramzin nevěřil v nic, jen v navždy trvající existenci čehosi, co zářilo barvami zla. Byl přesvědčen, že každému, levému i pravému, jde jen o jedno. Rychle si nahrabat. A až si nahrabou a lidé to po několika letech (dříve těžko, neboť dav je v podstatě hloupé stádo) prokouknou a sesadí je, tak jim už to bude jedno, neboť oni už budou finančně za vodou. Dějiny to jen a jen dokazují, ať už je u koryta kdokoliv, každý lidem nalže, co mu fantazie dovolí a pak dělá většinou pravé opaky toho, co slíbil, jsa ovládán jen vlastní ziskuchtivostí. Jak jednoduchá pravda. Ramzin však nebyl nelida, věřil v drobný rozdíl mezi levými a pravými, totiž že leví na oko, aby se neřeklo a nezpronevěřili se své image, sice uměle a bez skutečného zájmu, ale přece, trochu méně kašlou na lidi, kteří si tak mohou dopřát alespoň nějaké sociální jistoty… Zhruba tak Ramzin uvažoval. A také byl trochu líný, samotářský a prostě příliš vším znechucený, celou tou tragikomedií, kterou nazýváme život. Život, každý život je jedno malé nesvobodné promarnění a nám dává hodně práce si namluvit, že tomu tak není… A byl také skeptikem do morku kostí, a také agnostikem…

Proto kolemexistující soudruzi, všímající si Ramzinovy lhostejnosti a nesoudružské spoluúčasti na budování lepších zítřků, hleděli na Ramzina skrze prsty, byla zde jakási intuitivní nedůvěra. Ramzin sám jediné, co budoval, byl v podstatě most přehrazující jeho a ostatní dělníky, most, dělící pohled na svět. Ramzinovi se líbila pouze absolutní svoboda nebo nic, byl to takový předchůdce květinových hippies, co se názorů týče. Jenom mnohem víc sarkastický.

 

Nedávno ho navštívil soudruh Luščenkov, marně se snažil s Ramzinem navázat konverzaci na téma: „Sovětský dělník – jediná cesta k vítězství. Sovětský dělník má spojence po celém, po celém světě. A kdopak že jsou ti spojenci? No přece dělníci!“ Dal Ramzinovi přečíst svoji práci „Pojď učedníku, a uč se moudrým býti!“ Mluvil o Stalinových automobilových závodech, o tom, jak soudruzi nadšeně budují metro, o vítězství socialismu na venkově… Ramzin ale jen seděl v křesle a snil o tom, jak leží na poli, civí na nebe a rozjímá s úsměvem na rtech - a tu jak ho obkličují horliví soudruzi-zemědělci toužící pracovat a on, že jim překáží v práci, chtějí ho přejet traktorem a… tu sní o moři, jak v něm plave, daleko od temných kouřů civilizace, v průzračném moři poblíž rajského, panenského ostrova… Vůbec Luščenkova neposlouchal. „Ať žije Stalin!“, nadšeně zatím skandoval soudruh Luščenkov, který trochu podlehl svým emocím. „Náš Stalin, protože nás vede ke sladkému vítězství…“

Ramzinovi se na tváři objevil ironický úsměv… Ach ano, v Sovětském svazu jsou miliony hospodářů a proto jen jediný hospodář - proletariát. I mladí soudruzi se umějí bavit, ale ne jako odporní buržoazní imperialisté. Sednou si třeba hezky kolem stolu, jeden hádá a ostatní myslí ono jméno, které má uhodnout. Hádající má deset otázek a dostává odpovědi ano/ne.

Například:

Živ?

Ano!

Sovětský?

Ne.

Přítel Sovětského svazu?

Ano!!!

Politický činitel?

Ano!

 

Soudruzi k Ramzinovi cítili nedůvěru. Ve straně létaly zvěsti o jeho podpoře-finanční i morální! - mnichů a mnišek v Nižném Novgorodu. Nebyla to samozřejmě pravda, byl to jen další důkaz efektivní schopnosti moskevských drben.

 

Nad továrnami, nádražími, ulicemi, nad Kremlem, všude radostně vlají rudé prapory. To vše kolem nás je naše! Vše patří pracujícím! Náš sovětský první máj - dechberoucí přehlídka síly, která svobodně tvoří!…..

 

Ramzin opět zasněně civěl ven, nezáměrně kryt záclonkou. Jen smutně snil a necivěl z důvodů maloměšťáckých - pozorovat a informovat, neviděné dle fantazie domyslet a vykládat to jako svatou pravdu… Bože, opět se blížil stroj Luščenkov! Vidina idiotské konverzace o diktatuře proletariátu rozšiřujícím demokracii v něm vyvolala silný odpor. Skrčil se k zemi. Obzvláště nyní cítil kolemjsoucí vzduch - plíseň a všudeprosakující vlhko řeky Volhy. Soudruh Luščenkov zvoní, zvoní, ale bezvýsledně. Když přijde příště, řekne mu, že byl u lékaře nebo že si šel pro léky. Ramzinovi, stále ležícímu pod oknem na zemi, se nechce vstávat. Donutil ho k tomu až pavouk, blížící se k jeho obličeji. Uvažoval o sobě, přičemž pohrdavě křivil rty. Už se dlouho neukázal venku, mezi soudruhy. Mezi bující prací ve jménu lepších zítřků, které se však s přibývajícími dny jaksi stále více oddalovaly. Nesmíme zapomenout na rolníky - uvědomělý soudruh křičí: Hurá do polí! A co on, Ramzin? Už pěkně dlouho simuluje nemoc. Je to pro něj příjemné. V léčivé samotě soudružské žvatlání nemá možnost dráždit jeho uši. Jak jsou nevinní ti, kteří tomu slepě věří! Ale protipól Ruska- Amerika, na tom nebyla v Ramzinových očích o moc lépe. Pro Ramzina to byl krutý, chladně kariéristický a bezohledný svět. Amerika, schovaná pod diplomatickou rouškou umělého, jedovatého úsměvu. Plná hospodářské krize, touhy po mamonu, plná směšných předsudků… Jak všichni všude nahoře labužnicky mlaskají a zde od roku 1918 zvlášť jednotně - po soudružsku. A opěvovaní vůdcové - kde oni berou právo zabíjet, a dokonce hromadně, aniž by za to byli potrestáni tak jako individuální vrahové?… Samota byla pro Ramzina příjemným stavem rehabilitace nervů.

Před několika dny se mu zdál sen. Obsah - mladé komsomolky milující perverzní sex. V družstvu je dostatek hospodářských zvířat… Během jedné etapy snu dospěl rozrušený Ramzin k orgasmu… Také ho pronásledovaly zdegenerované lidské stvůry, které prokoukly jeho simulaci a ve jménu pracujícího dělnictva bily Ramzina dělnickým náčiním; lopaty, ale i motyčky a rýče, byvše brzy krví potřísněné, přišly vhod…

 

Ramzin seděl u stolu, cpal se kaší a civěl do stěn. Vlastně ani neměl hlad. Bál se jít do knihovny, aby nepotkal známé soudruhy a až po delší chvíli si uvědomil, že stejně nemůže. Vždyť je přece nemocný!

Emigrovat! Ano, je zachráněn! Ale kam? Jedině na onen svět. Jak? Nemá styky, je sám. A nemá peníze. A navíc - co by kde dělal? Čím by se živil? V neznámém kraji. A navíc - nezná jazyky. Ale umí rusky. Ramzin se rozčílil, uvědomil si svou patovou situaci, věděl, že stav, ve kterém je nyní, nemůže trvat věčně, popadla ho nenávist nejen vůči jednotlivým lidem, ale vůči celému lidstvu jako takovému. Kam emigrovat? Mimochodem - na takové, jako je on, určitě všude čekají… Stával se z něj misantrop… Ve dne spal, v noci bloumal zmateně po bytě, unášen spontánně se hrnoucími myšlenkami a zamrazilo ho, když ucítil prvotní, jemné návaly snad jakéhosi šílenství…

Dny plynuly…

 

Bože! Opět Luščenkov! Je přece nemocný. Sakra… Dnes musí otevřít!

„Čest práci, soudruhu Ramzine! Tak co zdraví?“

„Á, soudruh Luščenkov, pojďte dál. Posaďte se. Něco k pití?“

„Ne, děkuji. Tak co vám je, soudruhu Ramzine? Začínáte se nám nějak odcizovat.“

„Právě se uzdravuji, byl zde nástup na zápal plic, ale už je skoro vše v pořádku. Ještě pár dní. Dáte si něco k pití?“

„Již jsem řekl, že ne. Bdělý soudruh nepije, neboť imperialisté číhají za dveřmi.“

„Jistě… A… jinak… Co nového?“ Najednou nevěděl, co říct. „Předpokládám, že chuť trvá…“, trochu hloupě dodal.

„Chuť k čemu?… Samozřejmě, jak se můžete ptát? Všichni budují s nadšením socialismus. S upřímným nadšením.“

Nastala opět přednáška hodna k přirovnání přebírání stále stejné rýže. Více než nedůkladná propagace komunismu ve světě Ramzina štvalo, že si osladil kávu více, než byl zvyklý. Levná káva. Koukal se na živě diskutující a gestikulující hmotu, mechanicky přitakával hlavou, ale myšlenkami byl někde jinde. Ke kávě popíjel starší ročník Bojolais… Nudila ho Luščenkovova přítomnost a jeho stereotypní snílkovský monolog. Ramzin nevěřil skoro v nic. A určitě v nikoho. Ani sám sobě. Ani sám v sebe. Možná pouze v náhody a nejistoty. Ne však teoriím, které jsou fantasmagoriemi, dětskými iluzemi - tak jednoduché, naivní, nekorespondující s přirozenou chamtivostí lidstva… Ze zamyšlení ho vytrhla až neobvyklá intonace Luščenkovova hlasu:

„Vy v to přece také věříte…“

„Ale ano, ale nyní mě musíte omluvit, rozbolela mne hlava, rád bych spal.“

„Snad ne ze mě?“, usmál se Luščenkov.

„Néé.“

„Zajisté, soudruhu. A brzy přijďte mezi nás. A…“

„Sbohem, soudruhu Luščenkove!“

„A… tak tedy na viděnou, soudruhu Ramzine.“

Luščenkov s trochu udiveným výrazem ve tváři odcházel. Jen co zavřel dveře, do Ramzina vtekla vzteklá nenávist. Má tohle vůbec zapotřebí?!?

 

Uplynulo deset dní, Ramzin seděl melancholicky na židli a měl trochu vypito. Vzbudil se v půl páté ráno, do sedmi ležel a najednou bylo devět ráno. Z okna jeho oko náhodou zahlédlo opět tu černou můru, která byla však realitou - blížil se prokletý Luščenkov. V duchu ho proklínal a zošklivoval si ho. Zase ho bude muset poslouchat, jak děcko odpovídat na ty jeho připitomělé otázky. Otevřel…

„Buď zdráv, soudruhu. Tak co, stále nemocný, stále nemocný?“

„Á, soudruh Luščenov, pojďte dál."

„Každý soudruh uvědoměle každé ráno spěchá do práce a náš buržoa se tu válí“, řekl s takovým dobráckým úsměvem Luščenkov. Ramzina něco napadlo.

„Posaďte se. Něco pro vás mám, soudruhu Luščenkove. Povím vám takovou pohádku.“

„Ano?“, udiveně se usmívající Luščenov odvětil.

„Byl jednou jeden poddaný, takový nijaký, ani dobrý, ani zlý. A ten když chtěl usnout, vždy mu u ucha bzučela tatáž dotěrná, chlupatá můra. Bzučela na okenním skle, vydávala odpudivé zvuky, létala a bzučela u jeho ucha a nedala poddanému spát. Zpočátku k té můře cítil zvláštní respekt, ale postupem času ho začala štvát. Tak jednou večer, když takhle opět nemohl usnout, se rozhodl, že vezme bačkoru a zabije ji. Divil se, že ho to nenapadlo už dřív. Anebo revolverem, rozmyslel si to poddaný. To bude lepší.“

Ramzinovi šíleně bušilo srdce a díval se stále ještě udiveně naslouchajícímu Luščenkovovi zpříma do očí. Viděl, jak nechápavě, ale trpělivě naslouchá. I jal se tedy pokračovat:

„Ten poddaný vytáhl revolver.“

A Ramzin vytáhl revolver. Luščenkov s sebou vylekaně trhl, jako by se probudil ze snu. Sám Ramzin byl opilý svým úmyslem.

„A ten poddaný dobře zamířil a tu odpornou a dotěrnou můru, můj milý, bláznivý a demagogií zaslepený Fjodore, dvěma ranami zastřelil.“

Ramzin mířil na hrudník soudruha Luščenkova, do oblasti srdeční a vypálil dvě rány. Těsně před tím automatickým pohybem ruky pustil rádio co nejvíc nahlas, aby zanikl hluk z výstřelů. Překvapený Luščenkov pouze šeptl: „mám rodinu“ a klesl mrtev k zemi. Ramzin ztlumil rádio.

„Á, zašpiní mi koberec“, hudroval Ramzin a nijak se nevzrušoval svým činem. Mrtvolu nejdříve zabalil do novin, narval do objemného pytle od brambor, ten nacpal do velkého kufru, mezeru mezi mrtvolou a kufrem zasypal cementem, kufr řádně zavřel a hodil ho, přivázav ho k těžkému balvanu, v noci na odlehlém místě řeky Volhy, kde věděl, že je hloubka, do vody… Byl pěkně těžký…

 

Ramzin začal od té chvíle působit ještě větším dojmem žijící mrtvoly. Jezinky šílenství již strkaly prstíčky do světnice jeho duše. Vyvraždit ruský lid a posléze celý svět! Jen on a mladá komsomolka, se kterou by založil nový rod a nové dějiny!

Namazal se v hospodě, sotva došel domů, vyvětral a usnul. Zdálo se mu, jak se po Luščenkovovi pátrá… Kde byl spatřen naposled? K Ramzinovi!!! Za ním! Co víš? Nic. Ramzin však, mající nedůvěru soudruhů, stává se i pro své zmatené výpovědi hlavním podezřelým… Pak jen tvrdé zpracovávání, šikana těla i duše, předem připravený soudní proces, trest smrti, ale ještě před tím středověké mučení a la 14. století, aby každý viděl, jak proletariát nakládá s velezrádci. Sen se posouvá do oblasti pekelné, ve které vystupuje Ramzin a Belzebub. „Kdo činí hřích, Kristem odpudivě páchne, neboť Kristus hned od počátku hřešil. Na toť jest zjeven Satan, syn velkého ďábla, by kazil skutky Krista“ - hlásá tabule před komnatou Belzebuba. „Křtěme živé a mordujme mrtvé! Křtěme živé a mordujme mrtvé!“, křičel Ramzin a Belzebub v tom podzemním temném horku a popíjeli horký rum…

Tím sen končil… Co si má teď počít? On, ubohý Ramzin. Chtělo se mu plakat v přítomnosti budoucnosti, zhmotňující se každou nastávající sekundou. Chtělo se mu plakat nad minulostí, toužil vrátit čas. Chtěl vlastnit čas. V minulosti toužil po budoucnosti, která vždy skýtá neurčitou naději a v budoucnu bude toužit zase po minulosti, po hodně dávné minulosti, tak jako každý, jemuž osud sebral i víru v naději a který nostalgicky vzpomíná na bezstarostné dětství… A navíc teď ty výčitky svědomí…

 

Ramzin často cítil, nebo, lépe řečeno, si představoval, jak se jeho stín prochází po ulicích, obklopen ruskými beranicemi a vousy, jsoucími na obličejích bez tváře. Cítil, jak se mu celý dav hrozně, hrozně směje, domy se smějí, v tunelech se vlní ozvěny smíchu, i malé děti se mu smějí…

Po dvou měsících sebetrýzně se rozhodl, že vyjde ven. Normálně ve dne. Přiklonil se k tomu rozhodnutí na základě náhodného zjištění, že soudruh Molotov odjel z Moskvy na venkov. Určitě si s sebou bere ten svůj starý misionářský kufr, pomyslel si Ramzin…

Soudruh Luščenkov se stal jen další nevyřešenou záhadou a Ramzin jen doufal, že čas na ní navrší prach zapomnění. I když se logicky ani Ramzin nevyhnul výslechům a návštěvám mocných a všehoschopných, nikdo však na něj nic neměl a tak se Ramzin ocitl s pěknou kapkou štěstí po krátké době mimo podezření, až se sám podivoval snadnému průběhu vyšetřování a neschopnosti ruských tajných. Ani tomu zcela nevěřil, byl příliš podezíravý, než aby se nechal jen ukolébat něčím nepravděpodobným. Oficiálně se věci měly tak, že prostě nebylo na čem stavět.

 

Budova Sovětů ministrů SSSR v Moskvě na Ochotném rjadu, poblíž které měl Ramzin své zaměstnání, působila stále stejným ponurým dojmem, který si Ramzin, když vyrazil na procházku, mohl obzvlášť vychutnat. Sedl si na lavičku, vytvářející celou řadu, ubalil si z levného tabáku cigaretu, zapálil si a přihlouple koukal po okolí. Brzo už nastoupí opět do zaměstnání. Nějaké staré ženy, které seděly poblíž něj, ho po očku pozorovaly. Ramzin byl poněkud znaven dlouhou procházkou. Měl rád svou tichou uličku a zdejší vzduch davu na něj začal padat jako trest. Vlastně ani nevěděl, proč šel zrovna sem. Jen tak seděl, pokuřoval, snil, civěl. Apatie ovládla celé jeho tělo i duši.

Přiblížilo se k němu mrňavé děcko s kouskem větvičky v ušmudlaném, záplatovaném oděvu. Zvědavě pozorovalo Ramzina a ťapalo kolem něj. Ramzin natáhl ruku a pohladil děcko po hlavě. Náhle ho prudce zatahal za vlasy. Děcko vykřiklo a vzalo nohy na ramena. Utíkalo, až se za ním prášilo. Kolemposedávající sbor starců a hlavně stařen měl téma na rozebírání. Sbor zvýšil káravě hlas, ale to bylo vše. Ramzin pocítil z onoho zatahání za vlasy vzrušení - z dlouhodobé apatie to byla taková krátká, dlouho nezkusená, dobrodružná akce. Byla to docela příjemná změna. Již dlouho nepocítil takové vytržení ze spánku své líně se vlekoucí existence… Vstal a pomalu se šoural zpět domů. Cestou ho napadlo zajít do pivnice, kterou spatřil, ale představa, že bude v malé místnosti napěchované lidmi, mu zabránila v tom to vykonat. Tak cestou nakoupil jen několik konzerv a pečivo a šel domů. Doma, znaven pohybem, ulehl na rozvrzané kanape a žvýkal chléb s levným sýrem, který byl trochu cítit zatuchlinou. Uvědomil si, že vypadá jak loupežník. Nemytý, vlasy nestříhané a rozcuchané, zmateně bující porost vousů… Představa a strach z toho, co udělal Luščenkovovi, mu dávaly otázky typu: Proč? Má to cenu? „Ne, nemá“, odpovídal si sám Ramzin vždy, když do něj náhodou vplula vlnka života. Výčitky a strach, strach mající desítky podob, desítky tváří, desítky rozšklebených masek… Občas si povídal sám se sebou. Žil totiž sám a skoro vůbec nemluvil. Vzpomínka na Luščenkova mu vždy hned zkazila beztak mizernou náladu, sevřel se mu vždy žaludek a bylo mu ještě hůř než před chvílí. Nemohl se té vzpomínky na to, co udělal, zbavit, nemohl, pronásledovala ho všude… Vzpomínku nelze zabít… Jak tak byl doma, dojedl sýr, popíjel nakyslé víno a snažil se udupat myšlenky vždy, když cítil, že doutnání se mění v požár… Představoval si, jak na schůzi řeční a najednou odbočí od stále stejného politického tématu otázkou: „Proč mají ruské ženy knír?“…

Ve skrytu duše zmateně doufal, že je jen nedokonalým obrazem a odrazem svého ideálního já, které sídlí kdesi v božských dimenzích. Přemýšlel o oblacích, jak je nelze popsat v termínech klasické geometrie, nejen pro jejich nepřetržitou proměnlivost, ale i proto, že chybí zřetelná hranice mezi oblaky a ne-oblaky...

Ramzin přestával být racionální bytostí…

Osoba Ramzina se realizovala, neschopna sebereflexe, v protikladu k rovnováze časoprostorových procesů. Nepřítomně koukal do zdí, křivil obličej a drmolil nesmysly. Ramzinova duše, kde vědomí bylo surově pošlapáno podvědomím, zmateně cestovala vlastním, subjektivním časoprostorem, čímž se stával stále více schizofrenickým. To rozdělení nabývalo podoby nebezpečně pukajícího zdiva, které už nikdy nikdo neopraví…

S Ramzinem to šlo od deseti k pěti a to čím dál tím rychleji. Přestal chodit do práce, lidé si o něm začali šuškat, že je podivín, později zcela nepokrytě nahlas mluvili o tom, že je blázen…

 

Ramzin zemřel o devět let později v ústavu pro duševně choré…..

 

 

 

 

 

MSTA PANA RUPERTA

 

Davy lidí uháněly po lesní pěšině, nervózně reptaly - čím více se blížily k velkolepé gotické stavbě, strašidelně vyhlížejícímu paláci velkého občana pana Ruperta. Pan Rupert se vzdálil na dobrodružnou dovolenou - přepych boháčů - brázdil svou přepychovou lodí Atlantský oceán. Tento samotář byl v nenávisti celého kraje, neboť to byl v očích lidí (zejména těch chudších než on) namyšlený aristokrat, egoistický individualista, skrblík, který nikdy nic neudělal pro lidi a vůbec pro svůj kraj - a že by toho šlo hodně udělat… Byl pro ně podivín, který žil obklopen pustými lesy ve svém noblesním paláci, poněkud nevkusně vygradovaném až k chladné ponurosti. Nikdo se nedivil, že jen málokterý z jeho sluhů tam vydržel delší dobu.

Spěchající dav se přibližoval k oné stavbě - konečně mu dají co proto, dostane to, co si zaslouží… Mraveniště lidí spěchalo do paláce za stejným, jediným cílem - vykrást ho. Nenávist byla vygradována až k fanatičnosti poté, co na krajinu spadla tma a lidé si svítili loučemi. Byla to fantastická podívaná - tisíce světel v pohybu. Byl jsem mezi nimi, ačkoliv jsem byl jediný, který k panu Rupertovi necítil nenávist - ovšem pouze z toho důvodu, že jsem byl zamilován do jeho jediné dcery - tak nepodobné tatínkovi a matce, o jejíž existenci nikdo mnoho nevěděl. Měl jsem tak takové smíšené pocity. Když jsem se dostal do místností, bylo už většinou vše rozkradené a zpřeházené. Bylo mi trochu trapně, neboť jsem byl jeden z mála, kterého samotářský Rupert znal. Lidi kolem mě šíleli, připomínalo to trochu sen… Kradli jak straky, jako by se pominuli. Řekl jsem sám sobě: Né, tohle já dělat přece nebudu. Odcházel jsem znechuceně z paláce, i když nemohu popřít, že jsem měl také cukání ve smyslu něco si „odnést“. Míjel jsem končící zástup šumícího davu, vlnícího se jak vlny moře a spěchajícího do paláce, světélkujícího v důsledku zapálených pochodní. Tma tomu celému dodávala takovou atmosféru, že jsem se cítil jako divák, který se omylem dostal do středu poněkud strašidelného dramatu. Toho, koho jsem však viděl na samém konci zástupu - bože, krve by se ve mně nikdo nedořezal - mé fyzické zděšení (nemluvě o duševním) muselo být na první pohled patrné. Na konci zástupu, hladově směřujícímu k paláci, nebyl nikdo jiný než pan Rupert! On viděl ty, kteří už odešli z paláce s tučnou, uloupenou kořistí, kterou se ani nesnažili zakrývat, ale asi nikomu nic neřekl. On to viděl, tedy věděl. Nikdo ho nepoznal, toho zatracenýho Ruperta, za prvé - už jsem se zmínil o jeho samotářské povaze, takže řada lidí ho znala jen z vyprávění, za druhé byla tma. To je naprosto strašný, uvědomil jsem si. A já, já, sakra, já, kterej jako jedinej nic neukrad, já ho musím potkat, neboť já se mu asi těžko vyhnu, protože mě zná. A určitě mi uvěří, ha, ha.

Než jsem si stačil uvědomit, že bych se měl začít obhajovat, pan Rupert s trochu ďábelským úsměvem ve tváři řekl: „Vím vše.“ Trochu jsem se zhrozil toho úsměvu.

„Já, já“, koktal jsem, „pane Ruperte, já jsem nic z vašeho zámku neukradl, skutečně, klidně se přesvědčte, já ne, to by mě ani ve snu nenapadlo“, říkal jsem mu naléhavým hlasem a sám jsem nechápal, proč cítím takový divný strach. Rupert však, jakoby se proměnil v samotného anděla, pravil, přičemž objal mé rameno, s úsměvem a tónem hlasu poněkud páchnoucím přetvářkou: „Já vím, to je v pořádku, uklidni se, nemusíš se obhajovat.“

Nevím, proč to na mě působilo tak, jako kdyby mě - neposlušnému dítěti - vlastní otec velkoryse nenařezal… Cítil jsem se divně šťastně.

„Zvu tě na pivo“, řekl přátelským hlasem Rupert. Nevěřil jsem svým uším, ale samozřejmě jsem si nedovolil nesouhlasit. Byly to ale krajně nepříjemné chvíle - konverzace se točila kolem obecných témat - jeho vinou, dělal, jakoby se nic nestalo. Bylo to trapné. Avšak číšník, který nám donesl piva, jak tak od našeho stolu odcházel - se najednou bezvládně sklátil k zemi. Ležel na zemi jak mrtvola. Žádná jiná obsluha ani hosté v té chvíli v hospodě nebyli. Já jsem pochopitelně udiveně, s očima jak okna dokořán, jen zíral. Co bude teď?, říkal jsem sám sobě. Na to, abych se mu snažil nějak pomoci, jsem byl příliš zabrán do svých myšlenek.

„No… tak půjdeme, ne?“, řekl nezúčastněně pan Rupert. Už jsem neměl sílu něčemu se divit a jen jsem zapochyboval o tom, jestli jsem v realitě nebo ve snu. Před hospodou jsem se spěšně rozloučil a prchal domů…

 

Druhý den jsem já a můj kamarád Oliver v místních lesích dodělávali loďku, která nám mohla umožnit přeplavit se v hlubokém (bývalém) lomu zatopeném vodou. Snažil jsem se na vše zapomenout a více se nezaobírat včerejšími událostmi. Koupě lodě nebo i malé loďky v tomhle zapadákově nepřipadala vůbec v úvahu nejen z finančních důvodů. Vytáhli jsme loďku z altánovitého přístřešku a poblíž vody jsme začali dodělávat poslední úpravy. Šel jsem do naší provizorní kůlny pro kladivo, zatímco Oliver klečel u loďky a začal ji natírat bezbarvým lakem.

Bylo krásné počasí, nebe modré, hladina odrážela slunečné paprsky a poblíž břehů měla krásnou zelenou barvu od odrážejících se stromů, kterým byla zrcadlem. Stromy byly všude kolem a bylo nádherné zaposlouchat se do ticha přírody - byli jsme na místě, kam jen málokdy přišla lidská bytost.

Však jen jsem se zasnil, byl jsem ze snění probuzen, jako kdyby mě někdo píchl horkou jehlou. Slyšel jsem výstřel a jeho deprimující ozvěnu a vzápětí divné šplouchnutí do vody. Během několika vteřin jsem byl na břehu u loďky, kde se bohužel potvrdily mé okamžité nejčernější představy. Oliver ležel ve vodě, na břiše, vůbec se nehýbal a z hlavy mu tekla krev. Ztratil jsem nervy a začal utíkat lesní pěšinou pryč, pryč. Na rozcestí byla místo orientačních cedulek černá cedule s červeným nápisem: ODMALIČKA JSI VINEN. Začínal jsem si připadat jako v nějaké blbé, zfilmované Kafkově povídce… Ano, rodiče ve mně rádi celý život probouzeli pocit viny, zejména otec, ať se mnou hovořil o čemkoli – ale hergot jak to s tímhle vším souvisí? Kdybych nebyl tak poštípaný od komárů a hovad, což jsem fyzicky cítil, nikdo by mi nevymluvil, že to je jen sen. Jak jsem tak běžel střemhlav dál, zahleděn pouze ve své nitro, spadl jsem jak mamut do jámy. Ovšem panické zděšení v mé duši nastalo, když jsem si uvědomil, že ta jáma není nějaký nevyzpytatelný přírodní úkaz, ale že je uměle, dokonce precizně vybudovaná… a že něco takového mohl vybudovat jen člověk. Hlavně byla hluboká, ale fyzická bolest šla mimo mě. Věděl jsem, že nemám naději se bez cizí pomoci dostat nahoru - to by při mně musela stát šťastná náhoda - zbloudilý turista - a tomu nic nenasvědčovalo. Vždy jsem chtěl být jeden z mála těch, na které se obrátí štěstěna, ale uvědomoval jsem si, že se realizuje přesně pravý opak… Po třech dnech jsem se rezignovaně smířil s tím, že zemřu v kombinaci šílenství a absolutního nedostatku jídla a pití. Začal jsem se cítit jako v deliriu, navíc mě bolely z toho pádu nohy. S těmi nejtrýznivějšími pocity jsem se koukal nahoru, na modř oblohy, světlo, spásu, uvědomoval jsem si tu výšku, ale zároveň jak blízko je svoboda, jak blízko je zase normální život. Jako když člověka přivážete ke kůlu, nedáváte mu jíst či pít, ale postavíte před něj stůl plný šťavnatého jídla a lahodného pití. Přemýšlel jsem, jaký šílenec a za jakým účelem vyhloubil takovouhle jámu. Chce tak snad někdo chytit vysokou, nebo medvěda? Blbost.

Onen třetí den však byl můj osud zpečetěn. Psychiatr řekne: Každého to čeká, tak proč to ještě přibližovat, šílenec řekne: Každého to čeká, tak proč to oddalovat. Já nevím, co jsem si v těch chvílích přál, asi žít, ano, žít.

Třetího dne jsem nevěřil svým uším, když jsem už z dálky slyšel praskání větviček, šelest a kroky - nebo - lépe řečeno pohyb. Obával jsem se, aby to nebylo nějaké zvíře, třeba medvěd - při tom pomyšlení se mi zase sevřel žaludek křečovitou bolestí a roztlouklo se mi srdce. Ale nade mnou se ve výši objevila lidská postava a prvních necelých pět vteřin mou duši zachvátila obrovská, nepopsatelná radost… která ale hned vzápětí přešla v nepopsatelný opak, v hororové, choromyslné zděšení… když jsem poznal, že nade mnou nestojí nikdo jiný než pan Rupert. Hleděl jsem na něj v němém zděšení s vytřeštěným pohledem v očích, zatímco on na mě shlížel s pohledem naprosto flegmatickým. Asi po půlminutovém mlčení vytáhl pušku - já nehnul ani brvou - on klidně zacílil na mou hlavu - a vystřelil…

 

 

 

 

 

PANDOŘINA SKŘÍŇKA

I.

 

Bylo mi třicet pět let a dalo se říct, že za celý svůj dosavadní život jsem poznal jen jednu jedinou lásku, cítil jsem jen jednu jedinou lásku - a to lásku ku Praze (k lidem ne… buď zklamali oni mě, nebo já je). Ne však k Praze přítomné, ale k Praze minulé. Jak Jiří Karásek ze Lvovic v jednom svém románu pravil: „Nevím ničeho o přítomnosti tohoto města. Vše, čeho tam hledám, je minulost.“ Podobně i já jsem vnímal a cítil, snil - minulost… Zvláště jsem si oblíbil dobu baroka, které Prahu tak ozdobilo, např. v architektuře - žádný rotundový chlad a la sloh románský, ale ani kýčovité, nabobtnalé, futuristické ohyzdy a la sloh funkcionalistický. Nýbrž baroko - což je „krása přesně mezi“; všimněte si bohaté výzdoby církevních budov doby pobělohorské, jak vytříbený byl tehdy vkus estetický!… Dva objekty v Praze se staly předmětem mého možná abnormálního zájmu a krmené fantazie… Estetika se mísila s mystikou v mé fascinované duši. Řeč je o chrámu P. Marie Vítězné na Malé Straně a klášteru bosých karmelitek na Hradčanském náměstí. Bože, jak já bych vám o tom mohl vyprávět! U P. Marie Vítězné třeba o mém pozorování Pražského Jezulátka, o sakristii, o architektuře a místních obrazech… U karmelitek na příklad o ctihodné matce Marii Elektě z Ježíše, jak sedí v prosklené, osvětlené komnatě - rakvi, na zlaceném křesle a - ač mrtvá po necelých tři sta let - hledící na vás živými zraky a vy fascinován, maje na mysli jen slovo jediné: zázrak, pozorujete tu mrtvou, křehkou ženu, jak ač zčernalá, tak vůbec nerozpadlá, pozoruje ona vás a dívá se do duše vaší jak do studánky průhledné. Uvědomíte-li si ještě její léčivou, zázračnou moc, jste zbaveni slov… Jak častokrát jsem tam zavítal, kolikrát v době, kdy tam o půl šesté večer začínaly bohoslužby. Jak jsem rád slýchával latinské chorály oněch karmelitek, které se nacházely dle svých asketických konvencí za oponou a mřížovím a nebyly tak vůbec vidět. Jak rád jsem poslouchal jejich religiózní, čisté, zpěvné hlasy v doprovodu kytary a flétny. Jak silným dojmem to na mne působilo! A když se stmívalo, jak jsem v polozasnění pozoroval mohutnou, chmurnou zeď, dělící ty karmelitky od celého světa, zeď opředenou jako skoro celá Malá Strana a Hradčany mystickou legendou, kterou vás ovšem nebudu zatěžovat… A za tmy jsem potom pozoroval celou Prahu plnou různých světel a pohybů, zde, tady nahoře na Hradčanech, jsem cítil neviditelné výpary minulosti, jak stoupají ze střech a věží k obloze. S láskou jsem pozoroval v tmu ponořený chrám P. Marie Vítězné, řeku Vltavu; cítil jsem duše neživých věcí, cítil jsem, jak staré, zapadlé uličky hradčanské, rozorané trochu časem, dýchají; na Karlově mostě jsem cítil, abnormálně vnímal paměť a zpěv řeky Vltavy… Fantazie pracovala, jako bych se procházel časem, zavítal-li jsem na Malou Stranu či na Kampu… Představoval jsem si Prahu před sto lety, cítil jsem věčnou, neviditelnou, hustou mlhu, vlnící se po zámeckých schodech; vybavoval jsem si v představách veliký oheň z června roku 1541, který poprvé velice změnil tvář Malé Strany. Oheň zaznamenal kronikář - kněz Václav Hájek z Libočan, v té době český kazatel při malostranském kostele sv. Tomáše, jedné z mnohých gotických perel. Tehdy shořely neuvěřitelné dvě třetiny malostranských domů, celkem sto třicet tři, a plameny se rozšířily i na Hradčany, kde utrpěly škody i hradní paláce, kaple Všech svatých, chrám sv. Víta, kostel sv. Jiří a dokonce i hradní opevnění bylo v podstatě zničeno. Na sutinách povstávaly pak budovy, populisticky poplatné již novým stavebním slohům…

 

Jak jsem tak jednou bloudil uličkami mezi Malou Stranou a Hradčany, narazil jsem na antikvariát s obrazy. Ulička byla úzká, neupravená a zprvu jsem si myslel, že je to ulička slepá. Krámek, vybledlý a zaprášený, dostával tak zajímavého kouzla, jako by povstal z české historie. Vešel jsem tam - a tu jsem zůstal stát, paralyzován a fascinován zároveň. Mé zraky spatřily přenádherný obraz.

Obraz pocházel z Londýna, z The Visual Arts Library a byl ze série obrazů, zachycujících období anglického romantismu. Což byla také doba, kdy obraz vznikl, neboť ač je letopočet neurčitý, obraz pocházel asi z první poloviny 19. století. Obraz znázorňoval jistou Marii a Roberta. Marie, krásná, zdravá, venkovská dívka, hleděla šťastně a zamilovaně do očí Robertovi, který svýma rukama objímal její ramena. Malíř, autor obrazu, se jmenoval James Archer a byl to bezpochyby génius ve svém oboru, ačkoli nebyl příliš znám ve světě… Tolik malířů se pokoušelo vystihnout ve svých obrazech Romea a Julii, jejich lásku, věčné toť shakespearovské téma v literatuře a výtvarném umění! Ale jak téměř prázdně, neintenzivně, necitlivě, neoduševněle připadá vám zachycení jejich lásky v porovnání se zobrazením prostě vypadající, ale o to upřímnější, lásky Marie a Roberta! „Ach Marie…, jak jsi krásná, krásná, krásná!“, ozývalo se v mé duši, a čím více jsem si to uvědomoval, tím více jsem tomu podléhal… Celý obraz byl nádherný. Za Robertem a Marií byla k vidění klidná přírodní scenérie. Říčka, za kterou se pásly dvě krávy na louce či palouku, blízké pozadí bylo vyplněno bohatým lesem… Já jsem však vnímal pouze Marii, která byla ztělesněním krásy, o které jsem snil… Co se krásy týče, přibližuje se jí snad pouze Terezie z Lisieux. Terezie z Lisieux… Mám doma dva ji znázorňující obrazy - Terezie jako vězněná Jana - Terezce ještě nebylo ani dvacet a věnovala se mimo jiné divadlu, v této roli měla rozpuštěné vlasy a všeobecně se soudí, že je to jedna z nejkrásnějších Tereziných fotografií. Avšak stejně krásná je i olejomalba z roku 1925 nesoucí název Terezie s růžemi… To jsem ale odbočil… Takže - vnímal jsem pouze krásu Marie… zejména mne uchvacovaly její rty a oči. Jakoby její obličej svítil! A tu mne napadla přenádherná báseň od Lorda Byrona „She Walks In Beauty“… Ach ano, ona se také procházela v kráse, ona jako svítící slunce na červenajícím se nebi, posetém zářícími hvězdami jejích zrcadlících se očí… Vše, co je nejkrásnějšího ze světla a tmy, setkávalo se v její kouzelné bytosti, ve rtech krásnějších než rty Afrodity; hédonisté by šíleli vzrušením, jak by se podivovali smyslnosti jejích očí, které vás svým pohledem sežehnou a vrhnou do propasti mučivé touhy stále hledět do těch nádherných očí. Srdce, její srdce, jak Lord Byron v jedné ze svých básní říká (a já mám to potěšení číst ho díky svým znalostem anglického jazyka v originále): „A heart whose love is innocent!“… A já, přikrčen před fiktivními mřížemi, oddělujícími snění mé od objektivní reality, smutně jen šeptal jsem, proč má láska je jen takovéto nereálné podoby… Viděl jsem hory, vzdálené, vysněné hory, korunované mihotáním davu hvězd. Ale neviděl jsem ulic, jejich semaforů, hospod, úřadů… Ach, Marie, oddávaje se kráse tvé, ať falešné či pravdivé, já vím, že ty nezestárneš, představuji si radosti a smutky tvého měnícího se obličeje. I kdybys zestárla, nic by se nezměnilo, i kdybys, zacituji teď „vytrhlého“ W.B.Yeatse: „When you are old and full of sleep, and nodding by the fire…“ Chtěl bych být tím Robertem na obraze, chtěl bych ji také tak objímat, aby mi nekonečnou odměnou byl odevzdávající se pohled jejích očí…

Shodou okolností jsem tehdy ale neměl dostatek peněz, abych si mohl onen obraz koupit. Až za čtrnáct dní jsem si toho mohl dopřát… Do té doby jsem si každý den, kdy jsem odcházel rovnou z práce do toho krámku, dopřával spatřit ten obraz a... Začal jsem bláznit touhou…

Marie ve mně probudila cit, který byl o to intenzivnější a mohutnější, o co byl držen uvnitř duše, nikdy nikým neprobuzen jako voda, držená přehradou… Zamiloval jsem se šíleně a bláznivě do Marie a za večerů, kdy jsem na Kampě poblíž Sovových mlýnů, kde jsem bydlel, rozsvítil lampičku… tak jsem si vychutnával její krásu jak poživatel hašiše, opíjel jsem se jejíma očima a rty, tak krásné rty… tak krásně vykrojené rty, tak krásně odevzdané oči, plné míru… Ani Neruda za mlada, jehož hrob byl nedaleko od mého bydliště, tak nešílel, jako jsem šílel já. Ale tehdy city mé, vlny emocí, nepřekračovaly hranice normálních - spokojených stavů. Byl jsem si vědom, že ač miluji Marii, tak faktem zůstává, že Marie je jen žena na obraze - zobrazená, fiktivní žena, přenášena jen mým vzrušením do mé fantazie… Respektoval jsem fakta. Miloval jsem ženu na obraze, a ač mne to činilo nepopsatelně smutným, věděl jsem, že s tím ale nemohu nic dělat a tak jsem se s tím smířil a náhražkově se oddával snění… Bylo mi nesnesitelno existovat v reálném světě a žil jsem tedy tak, jako ti ač nejlepší, tak neznámí básníci: že jsem snil. A tolik básní, her a symfonií proteklo mou hlavou, aniž by byly zaznamenány!… Když jsem nesnil, jediné, co jsem vnímal, byla, jak už jsem uvedl, minulost. Tehdy také z těchto důvodů začaly trochu mé problémy v zaměstnání. Pracoval jsem jako archivář.

Snění v bdělém stavu… Cítíme, že jen tehdy můžeme prožít a procítit všechno, čeho prožít a procítit je nám v realitě odepřeno…

 

Jednou jsem se procházel opět po staré Praze. Tentokráte jsem z Malé Strany zabloudil na druhý břeh Vltavy, dostal jsem se přes Staroměstské náměstí, Týnskou uličku, kolem baziliky sv. Jakuba, přes Masarykovo nádraží až do Seifertovy ulice. Žižkov nemám moc rád. Až příliš je to tam načichlé civilizací, davem vlnícím se v hlavních tepnách jako je Seifertova ulice, příliš mnoho hluku, příliš mnoho lidí, pachů z výkalů, jež se linou z bezpočtu hospod… Příliš mnoho reálných věcí a aspektů, které zabraňují vnímat věci nereálné. To byl důvod, proč jsem zabloudil do jedné z tichých, postranních uliček, jejíž jméno je Husinecká. Mé oči zahlédly kompresor, který byl naštěstí vypnut… Na Prahu melancholicky padal semišový plášť tmy… Kráčel jsem onou ulicí a náhle mou duší projel z ničeho nic mohutný děs… jako nečekaná šavle nepřítelova nořící se do těla lidského. Mé oči byly tak vytřeštěné… jako by měly každou chvíli vypadnout z těla jak skleněné kuličky. Byla to chvíle, kdy jsem skutečně nevěděl, jsem-li v realitě, či ve snu. Po prvním, ohromujícím, zuřivém návalu krve do hlavy jsem sám sobě musel konstatovat, že jsem v realitě, ač oči mé stále vytřeštěné byly, žaludek sevřen bolestí, studený pot jak pot smrti leptající kůži mou, srdce bilo tak mohutně, že tělo připadalo jen jako křehká, skleněná schránka, která se má vlivem mohutného tlukotu co chvíli rozpadnout… Co se tedy stalo? Na ulici jsem zahlédl… jak to vlastně definovat? Ženu či přízračný přelud? Ne, ženu, ženu - ale - která byla naprosto shodná s vyobrazenou ženou na obraze Jamese Archera! Přesně takovou, ale živoucí bytost jsem zahlédl. Jako Marie na obraze, kde zřít bylo možno ženy, kterou jsem jak fanatický uctívač boha bezvýhradně miloval. A teď? Což si ďábel tropí ze mne žerty? Či bůh? Cosi transcendentálního se mi vysmívá? Ne, to nemůže pravdou být! Co si počít? Když jsem ji spatřil, byl jsem tak paralyzován šokem své duše, že jsem se ocitl snad v nadzemské dimensi, mimo tělo, v jakési fantastické dimensi… Když jsem se, vrátiv se v realitu, snažil upřít znovu zraky v místo, kde onu ženu spatřil jsem, nebylo již jí tam… V mrákotách došel jsem domů… Spánek, který ale dlouho nepřicházel, mne nakonec uklidnil.

 

Druhý den jsem byl sžírán, strašlivě sžírán mučícími pochybnostmi, byl-li to, co jsem uzřel, přízrak či skutečná lidská bytost. Šel jsem tam tedy znovu, v nepopsatelné horečce duše jsem několik hodin postával v Husinecké ulici, kde jsem vyhlížel jak choromyslný svoji spásu… ale jí jsem nespatřil. Rozmrzen jsem se vrátil domů… Ale nemohl jsem si pomoci. Iracionální část mého já, nechtějící dopřát mi odpočinku, pochybující o všem, nutila mne jít do ulice Husinecké ještě jednou… Opět jsem několik hodin čekal, když… Ano, když jsem ji zahlédl, ano, viděl jsem ji, viděl… Jak jsem se k ní chůzí přibližoval, jak jsem jí stále zřetelněji viděl do tváře, jen jsem se tím ještě více ujišťoval, že vidím živoucí ženu, která je stejné podoby, jako je podoba Marie na obraze… Jak jsem se k ní blížil, začal jsem vyklusávat. V důsledku náhlé ochablosti duše jsem kolem ní přeběhl, čímž jsem na sebe trochu zbaběle vzal roli člověka, který ve večerních hodinách kondičně běhá… Vytahovala klíče, které chrastily, slyšel jsem to… Vím tedy, nebyl to přelud, ani jen částečná podoba; na světě existuje, možná shodou náhod či ne, osoba, která je stejné podoby jako žena na obraze, kterou já tak miluji…

Intenzita touhy mé duše, intenzita vnímání a moje nesmělost - to vše ale bouralo jakékoli předpoklady k vytvoření nějakého vztahu, natož k projevenému prvnímu náznaku sympatie. Byl jsem jako opilý, beze smyslů, vzrušený a šílený, před zrakem rudou mlhu, v očích mých jako by se zrcadlila metafyzická chiméra… Ale reálná odvaha… Ta ve mně sídlila asi jako slůně ve slepičím vajíčku…

Kdykoli jsem měl volný čas, byť jen trochu, lehával jsem si či sedával  - kamkoli - zavíral jsem oči a honem jsem utíkal, když ne na hodiny, alespoň na několik minut do barevného kraje snění, kde jsem mohl být, kým jsem chtěl, mohl jsem dělat, co jsem chtěl, vše mohlo probíhat bez souvislostí, logiky…, totální svoboda…; toto snění, při kterém jsem samozřejmě nespal, jsem potřeboval jako věc přímo nutnou k lidskému přežití svému. Tam jsem se bez zábran oddával všemu, čemu jsem se oddávat chtěl… Nicméně mi však přestalo stačit poddávat se jen snům a pozorovat zpovzdálí s nepopsatelným vzrušením onu ženu, o které jsem měl zprvu jen andělské, platonické, neakční představy… Po jejím fyzickém spatření sny, ač krásné, přestaly stačit…Začal jsem chtít více, avšak neměl jsem vůbec ponětí, co a jak bych měl udělat…

Věděl jsem tehdy, kdy je možno ji potkat… Chodil jsem každý den na Hradčany, sedával na náměstí v parčíku na lavičce, pozoroval při tom na klášter bosých karmelitek, v kterém jsem vždy po osmnácté hodině hleděl s neurčitou prosbou v zraky Marie Elekty z Ježíše… Měl jsem rád svou samotu… Byl jsem v duševním styku s dávno mrtvými místo ve fyzickém styku s živými… Lidé tajuplní, heroičtí, opředeni legendami pražskými, povstávali v mysli mé jako mí fiktivní přátelé. Propadal jsem se do metafyzických hloubek bytí, po boku sv. Terezie z Lisieux… Výhodou též bylo, že jsem znal jednoho otce karmelitána od P. Marie Vítězné. Díky tomu jsem poznal dobře davu utajované klášterní chodby a nasákl jsem v sebe mystického ducha, rozprostřeného v místním ovzduší, které již tolik, tolik nezapsaného pamatuje…

Nevěděl jsem ještě vůbec určitě, co udělám, ale šel jsem jednou opět do ulice Husinecké, v době, kdy jsem věděl, že bych měl dle všeho potkat onu dívku, živou dívku, jejíž podoba je tak věrně zachycena na Archerově obraze. Neměl jsem vůbec tušení, co vlastně udělám, srdce mi bušilo vzrušením, z kterého jsem se fyzicky i psychicky cítil jak v deliriu, neboť já jsem si uvědomoval, že je zapotřebí nějaké akce, reálné akce… Mé vzrušení dostupovalo vrcholu. Byl jsem zpocen a snažil jsem se krotit své chvění… Náhle jsem ji spatřil… V tom momentu se mi tak sevřel žaludek, tak rozbušilo srdce, že se mně zatmělo před očima a zamotala hlava… Začínalo se stmívat v této rozkopané uličce plné zčernalých domů… Něco mně podivně říkalo: nechoď k ní, tvůj život se změní, budeš někdo jiný. Ale nemohl jsem si pomoct. Chůzí jsem se k ní přibližoval, ve stavu, kdy jsem si připadal spíše jako ve snu. Cítil jsem blížící se orgasmus duše… Náhle jen centimetry nás dělí. Jemně ji uchopuji za loket, vhlížím do jejích očí a ve fázi výdechu zoufalým pološeptem pronáším: „Prosím vás, já…“ Setkaly se oči naše a...

Náhle nastala neproniknutelná tma a já se cítil celý zdřevěnělý. Vše jsem připisoval svému vzrušení a šílenství. Několik vteřin jsem jakoby cítil, že pode mnou není pevná zem. Jako bych se proměňoval v kámen, v něco neživého… A náhle přišel zdrcující šok - ocitl jsem se doma. Ale kde? Na obraze! Já se ocitl na obraze!!! Já jsem byl teď ten, kdo objímá Marii!!! Bože, co si myslit?! Hrůza a radost zuřily a tančily proti sobě v duši mé (čí?) jak vlny na moři zachváceném bouří. Jsem-li zobrazený muž na obraze, jak to, že cítím a myslím? A kdo je tedy ten, kdo jsem tedy ten já, kdo je tedy mé já, které toto vše zapisuje??? Kdo jsem ten já, který sedí též doma, který sedí živý na židli a upřeně obraz pozoruje? Cítil jsem, jak schizofrenické šílenství již netrpělivě čeká jak smrtka před postelí smrtelně nemocného… Schizofrenické šílenství jak zlo uvolněné z Pandořiny skříňky…

Snažil jsem se ohlédnout zpět za přečtenými knihami o středověké černé magii, kde si lze přečíst, že lidskou bytost lze rozštěpit v několik stejně plnohodnotných bytostí… Ale… Otázky v duši mé kroužily, předurčeny k tomu, že nenaleznou odpovědi…

 

II.

 

Jak vyhaslá slunce zářily tváře mé. Jak ztracené, dávno vyhaslé hvězdy, svítily zraky mé… Jen někdy v duši mé zablikaly představy o tom, jak krásné by bylo žít všedním, jednoduchým, normálním životem…

Díval jsem se z okna… Mříže ve starých oknech byly nahrazeny elektronickými monitorovacími zařízeními… To je dobře… Máme tu hezký ústavní kostel, je to jedna z nejhezčích secesních staveb, jaké jsem kdy viděl…

 

 

 

 

 

TIZIAN V PRAZE

 

 

V životě svém jsem miloval jen dvě věci - samotu a Prahu. Byl jsem hodně zklamán z a z ne příliš šťastných a veselých zkušeností z mládí mého, obepínajících stále přítomnost moji jak květina popínavá, jsem začal svůj život žít ve dvou světech. Jeden svět byl iluzorní svět snů, který jsem upřednostňoval, a druhý svět byla realita, ve které jsem byl nucen vegetovat a to ještě pouze bylo-li to nezbytně nutné. Ačkoli jsem se tak skutečně přibližoval schizofrenii, nikdy jsem nebyl šíleným ve smyslu choromyslným, maximálně šíleným ve smyslu metaforickém.

Byl jsem spisovatelem a veškerý čas svůj, kdy jsem doma nepsal (či nejedl, nespal…), jsem zasvětil procházkám po staré Praze, které mně voněly neopakovatelným kouzlem, jako když člověk čichá k aromatickým květinám. Žil jsem hlavně v noci, kdy se probouzela mnou cítěná, mnou viděná krása Prahy, kdy město nešpinil rámus nadpočetné dopravy a dav lidí… Tehdy se některým senzitivním duším zjevuje minulost i přítomnost současně a lidské smysly, zvláště ty mé, mohou se hluboko ponořit v bezednou propast vlastního, subjektivního vnímání. Mé emocionální buňky vnímaly vždy intenzivněji než buňky většiny ostatních lidí. Měl jsem dokonce svoji oblíbenou uličku - Stříbrná ulice. Žádná z ulic Říma či Paříže nesahá této (a jí podobné) uličce ani po kotníky.

Stříbrná ulice vede z Anenského náměstí. Strašně rád jsem se tam v noci procházel, kdy bylo možno cítit věci nezastíněné denním světlem. Tichá ulička s nerovnoměrnou, vzhledem ke stáří nevyváženou dlažbou z kamenných, nepravidelných kostek. Je obklopena starými, mlčícími zdmi starobylých domů a je tišší než zapadlé uličky na samotných Hradčanech. To ticho je zde takové, že zvuk vašich kroků je násoben ozvěnou, odrážející se od stěn domů jak míček do uší vašich. Do mých vždy podrážděných a přecitlivělých uší se ony vlny tak vlnily s abnormální intenzitou, čeřenou fantazií a zároveň lekanou z kontrastu ticha a onoho hluku. Zhruba v místech Anenského náměstí stál kdysi kostel sv. Jana na Zábradlí. Ten je opředen legendou o zlověstné madoně, která každému, kdo příšerný obraz ji znázorňující vlastnil, přinesla neodvratitelné neštěstí. Bohužel nakonec i samotnému kostelu - kostel byl krátce po převzetí onoho obrazu do svého opatrovnictví zrušen a dnes… dnes z něj není už vůbec nic, dokonce málokdo ví o jeho bývalé existenci.

A právě ve Stříbrné ulici jsem vždy cítil, zdůrazňuji, cítil, přízračnou, okem střízlivého, materialistického racionalisty nespatřitelnou madonu, či lépe řečeno bytost jsoucí mi v patách, madonu, přízračnou jak měsíce stín…

Minulost ožívala v tomto prostředí, které - staré, tiché, noční, podzimní, chladné a přece hřející kouzlem subjektivně cítěné mystiky Prahy - se vlévalo do mé duše jak voda do akvária. Byl podzim, nejpoetičtější toť roční období. V této době se vidí jak v zrcadle spousta zkušenostmi zbičovaných tichých duší… V těch uličkách starobylých, jako byla právě například Stříbrná, se jakoby zastavil čas. Okna domů těch, ač jistě obydlených, působila tajemně mrtvým dojmem. Skrz prach na skle a stažené žaluzie neprosvěcovaly zákmity světla, domy působily dojmem starého již hrobu. Dojem ten však nebyl smutný, byl spíše, ač to bude iracionalitou zavánět, uklidňující, jakoby podivně moudrým-seznalým vás činící. A tma, všeobklopující tma, včetně mé rozechvělé, pozorující duše. Bránil jsem se v některých chvílích dojmu, že duše má je jako dvě lehce masochistické ruce, na které nasazuje pouta metafyzický Neznámý. Perutě krátkodobých šílenství…

Po procházení se Starým Městem jsem většinou mířil přes Karlovu ulici na Karlův most a dále pak na Malou Stranu či až na Hradčany. A právě podzim tomu všemu dával kouzlo, jaké žádné jiné roční období nevytvoří. Dojmy se slévaly v neurčitý dojem pozitivní. Tři mísící se věci či jevy - tma, mlha a světlo (světlo z umělých osvětlení). Toť mystická kombinace splývající s magickým, vlhkým, modrozeleným dechem barokní Prahy, která ve mne vzbuzovala sice neurčité, ale velice intenzivní pocity. V té tmě světlo z lamp prozařovalo jak rentgenový paprsek tělo lidské pozdně podzimní mlhu, mísilo se s ní a spojovalo se s ní v hmotu jemnou jak samet, v hmotu, obklopující skrz naskrz tmu spadnuvší na Prahu. A Vltava nevzrušeně teče dále, němý to svědek dějin mírového rozkvětu i krvavého vraždění v tak bohaté historii národa českého a zejména Prahy. A kopule chrámu sv. Mikuláše se vzpíná v tom kouzlu tmavé mlhy jak kopretina rašící z půdy. Karlův most… šumění řeky pod ním, kroky a mluva lidí, mlčenlivost pamětnických soch, výkřiky lidí toužících na sebe upozornit… vše ztrácí se v čase a prostoru… jako propadání kornoutem Maelströmu…

Vždy bylo tolik variant, kam dále jít! Je libo z Karlova mostu na Petřín, Hradčany, Pohořelec, či na Malou Stranu samotnou?…

A všude jsem byl já. Znal jsem starou Prahu nazpaměť a mohl jsem si tedy vychutnávat, a ne pozorovat a poté teprve vstřebávat, všechny ty krásy. Vždy sám (samoten, nikoli osamocen), vždy bez určitého cíle, se zraky zahleděnými do kyprých krajů snů a s tělem se tím pádem tak trochu divně pohybujícím, chodil jsem po Praze, vpíjel se v kouzlo její, jež se zjevuje málokomu zcela odhalené v zářící své nahotě. Doma jsem potom četl veškeré legendy a mýty (některé se odehrály ve velmi dávných dobách), týkající se Prahy (skutečnou, dějepisnou historii jsem měl v malíčku) a tak pod těmito všemi vlivy vznikaly tajemné, religiózní, bizarní, dekadentní, romantické či pohádkové povídky, tu realistické, tu zpola - to nejčastěji, tu zcela smyšlené.

 

Blížily se pomalu vánoce. Stará Praha na vás doslova dýchala mírovou atmosférou sladkých vánoc. Na Staroměstském náměstí byl velký vánoční strom a celá plocha náměstí byla poseta dřevěnými stánky s artefakty, poukazujícími na blížící se vánoce… Ale jak šlo celé to rodinné vánoční vření netečně okolo mne! Jak vlny moří obklopující pevniny, avšak nikdy se na pevniny nedostanuvší… Blouznivě jsem se procházel jako vždy po Praze, chodil snít do chrámů, temných, zšeřených a majestátně do výše vyhnaných…

Někdy mě až lekaly mé výstřední, trochu příšerné vize, vytvářené mou chorobnou fantazií… Zlobilo se na mne se vztyčeným prstem Pražské Jezulátko v chrámu Panny Marie Vítězné. V bazilice sv. Jakuba vstávaly z mrtvých zde pohřbené, dávné hraběcí rody. V klášteru bosých karmelitek slyšel jsem šustot - znamení toť pohybu - mystické Marie Elekty z Ježíše, hmatatelným to důkazem zázraku. Dávno zbořený (koncem osmnáctého století) kostelík sv. Jana na Zábradlí povstával v mysli mé jak antické legendární stvůry z propastných hloubek moří. Cítil jsem, jak mi dává znamení, potvrzující jeho posmrtnou existenci, jezuita zavražděný kdysi v Celetné ulici, v místech tam dnešního kubistického domu prý stále straší. A bílá paní, rytíř bez hlavy, Golem, dvůr Rudolfa II., vše ožívalo v mé snící duši…

Vánoce… Utíkal jsem před nimi do antikvariátů s knihami, vonících žlutou starobou a do antikvariátů s uměleckými obrazy, plápolajícími soumračnými, zšeřenými, vybledlými a přec pálícími barvami uznávaných mistrů, zapomenutých a neznámých mistrů a také kýčovitých rádoby umělců, pod jejichž tahy štětcem mohl vzniknout jedině brak… Právě v takových místech jsem si vlastně symbolicky uvědomoval svoji minulost, zčernalou jak staré barokní a rokokové obrazy s religiózní tématikou, minulost temnou a částečně paradoxně polozapomínanou mým vystrašeným já, minulost zčernalou jak Rembrandtova vlastní podobizna, nacházející se nyní v Amsterodamu. Minulost, tahající za ocásek budoucnost…

Ve skutečných snech, kdy jsem spal, se mi zjevovala překrásná dívka, evokující vzezření Panny Marie. Měla překrásný hlas, nádherné, přátelské, v mír a moudrost ponořené oči. Předávala mi růžencový prsten a říkala důrazně:

„Opatruj ho jak sv. Terezie z Lisieux opatrovala bibli.“

Tak i já jsem si měl onoho prstýnku vážit. Po probuzení jsem si připadal vždy totálně opilý. Ještě nevyprchnuvší sen se ve mně usídlil jak netopýr v rotundě románské. A zůstal tam několik dnů - v mé duši - překrýval se s následujícími sny a s nepřestávajícím sněním ve stavu bdělém. Byl jsem maten svou zmateností. Jak vlastně žít? Jak mohu nalézt štěstí, když ani nevím, kde ho hledat? Co je spásou pro jiného člověka, s jakoby nemocnou duší, tyčící se jak topol nad keříky duší, které si nikdy netykaly s abnormálním cítěním, s vizuálními halucinacemi… s nočními můrami, s nočními děsy? Nevěděl jsem, nerozuměl jsem a snad už jsem ani nechtěl rozumět. Rozštěpení mého já se zvětšovalo jak pukliny na gotickém zdivu, ačkoli vše probíhalo hluboko uvnitř. Smutek plazil se po zmatené duši jak lišejník po chladném obelisku, smutek se vpíjel do duše jak Drákula do bílého krčku sličné milostpaní.

 

Jednou, a je to nedávno, jsem byl v chrámu sv. Jakuba, pochmurné, pompézní stavbě, jejíž vnitřek spolu se ztemnělými obrazy je snad nejtemnější, nejtmavší ze všech pražských kostelů. A právě v tomto kostele se mně přihodil zázrak či fantastický úkaz, o který bych se chtěl podělit s vámi, mými čtenáři, ač pochybuji, že tomu někdo uvěří…

Venku už byla dávno tma, byl večer a já byl sám uvnitř toho chrámu, kde na vás dýchal abnormální chlad, o to větší, o co větší byl venku…

Italský renesanční malíř Tizian sám o sobě není ničím zajímavý ve smyslu mystickém, ani jeho obrazy. V žádné encyklopedii o něm není napsáno nic podivného, ani udivujícího. Proč také. Nebyl to žádný podivín či něco podobného. Byl dobrý, velmi dobrý ve svém malířském talentu…

Mezi jeho nejdůležitější a nejznámější díla patří Flora, Venuše z Urbina, Císař Karel V. (jediný, ničím zvláštní obraz, který jsem měl možnost vidět), Vlastní podobizna, Korunování trním.

Nic vyloženě podivného či znepokojujícího nezasáhlo v život a dílo malíře Tiziana. Alespoň se nikde o ničem bizarním nepíše…

 

Vím dobře, ač se to bude zdát neuvěřitelné a budící dojem něčeho chimérického a trapně vylhaného zároveň, že to, co se mi přihodilo, se mi skutečně přihodilo. Skutečně žádný přelud přebujelé fantazie… Snad…

Byl jsem v levé straně chrámu, když tu jsem uslyšel zvuky, které nemohl vydávat nikdo jiný než pes (či nějaká psovitá šelma). Ty zvuky nebyly děsící, ale uvažte sami - přinejmenším neobvyklé - vzhledem k místu, kde jsem se nacházel. Byla tma a i chrám byl napuštěn velice zšeřelým vzduchem, v těch chvílích jako by byla v chrámu až příliš velká tma, vzduch byl jen slabě osvětlován záblesky zelených a žlutých místních světel. Od mohutného, bohatě zdobeného oltáře, který se nacházel napravo ode mne, uprostřed chrámu v zadní jeho části od vchodu z ulice, se ke mně pomalu přibližovalo zvíře, ano, pes… Bude to znít bizarně a nevěrohodně, možná směšně, ano, určitě to bude k smíchu, jízlivému úsměvu… Ale rád bych upozornil, že mně v těch chvílích do smíchu vůbec, ale vůbec nebylo. Pes promluvil. Řekl mi jen hlubokým hlasem:

„Ač kokršpaněl, jsem Tizian.“

Po vyslovení této věty ostré, znenadání se objevivší světlo oslepilo oči mé a rychle zase zmizelo - ale po psu ani památky. V místě, kde stál, ležely nějaké tmavočervené bobule podobné těm, co jsou pro člověka jedovaté, ale živí se jimi někteří ptáci. Můj vnitřní výkřik „zešílel jsem!“ pohltil můj rozklepaný mozek jak ledové vlny Titanik a běžel jsem, jako by mě smrt honila, ke dveřím, kterými se vychází z chrámu. Ale zdálo se mi, že běžím věčnost. Dveře baziliky, vedoucí do ulice a celá ta chrámová stěna na straně dveří jako by se ode mne vzdalovaly! Hranice času a prostoru byly rozbořeny jak mraveniště rozkopnuté chodidlem zlomyslného děcka. Běžel jsem, cítil tepající bolest v zadní části hlavy, burácivý tlukot srdce, oči vytřeštěné jak létající balóny, polit studeným potem jak slinami Smrtky… Podařilo se mi třeba zhmotnit sen? Zhmotnit noční můru, třeba ne moji, ale v obecném slova smyslu? Nebo něčí? Čí? Podařilo se mi snad, že to, o čem lidé sní, bylo v těch chvílích realitou? Nebo… Je snad můj život snem cizího člověka? Není celý můj život sen? Nesmysl, ne, pravda je někde jinde… Snad…

Udýchaný jsem se dostal do Štupartské ulice. Až do Týnské ulice jsem běžel, přičemž jsem před očima stále měl předchozí výjev. To snad šílenství, které jsem nepoťouchle provokoval a přehlížel, skutečností se stalo?… Byla již hluboká noc. Mrtvo. V Týnské uličce je skoro neustále tma či šero (když utichne turistické svítění a bzučení), neboť je úzká a je stíněna mohutnou stěnou Týnského chrámu, ale tehdy v ní byla taková tma, že jen mé oranžovorudé mžitky před očima byly lucernami, svítícími mně na cestu. Na Staroměstském náměstí jsem se zastavil, zapálil jsem si doutník a pokračoval jsem chůzí. Šel jsem, nadnášen onou příhodou rekapitulovanou mou snící fantazií, která si ale nemusela nic přikrášlovat, jak ve vodě, jak baletka, jak opilý člověk snažící se udržovat rovnováhu. Než jsem došel na Pohořelec, kde jsem ve starém, několikaposchoďovém činžovním domě s dnes již vzácnou ornamentací z vnější strany bydlel, bylo kolem druhé, třetí hodiny ranní. Doma jsem tu noc nemohl dělat nic jiného, než zapálit svíčku; často jsem svítil svíčkami a ne elektrickým světlem, nebyl to podivínský zvyk, prostě jsem měl rád svíce, neboť když je zapálíte, můžete na stěnách pozorovat, obdaroval-li vás bůh nebo kdo fantazií, rozličnou (dle vaší nálady) hru stínů a světel. Bylo to takové nezáměrně romantičtější, vznešenější, krásnější, a - lépe se mi při tom psalo. A za svitu svíček mě také více chutnalo sladké červené víno, které jsem měl tak rád… Takže tedy - nemohl jsem dělat nic jiného, než zapálit svíčku, sednout se a prostě civět a samovolně myslet - ač to bylo to poslední, co jsem potřeboval, vzhledem k přihodivší se události…

Nic ale ani trochu nedávalo smysl… Byl to chimérický přelud mé chorobné fantazie pracující přes čas?… Mám se pokoušet ne příliš přesvědčivě utěšit svou duši, když stejně jediné, co zbude, budou jen svědící pochybnosti a štípající otázky? Jako lógr na dně turecké kávy…

 

 

 

LEGENDA O MORDÝŘI JEZUITY

 

 

Proč vám chci tohle vše vyprávět? Chtěl tím říct jedno jediné: že duchařské - ať hororově zabarvené, bizarní či třeba černě humorné legendy a pověsti o pražských strašidlech nejsou jen výmysly přebujelé fantazie prahnoucí po mystických dobrodružstvích, že někdy to nejsou ani přibarvené a čtenářům pro větší poutavost upravené a nafouklé příhody, že někdy to je totiž jen a jen holá skutečnost… I když koho to vlastně v dnešním přetechnizovaném, přeinformovaném, zkratkovitě uspěchaném světě, posedlém jen rychlou rentabilitou, zajímá… Avšak ten fenomén, který přetrvává věky, plyne z minulosti přes přítomnost do budoucnosti, se jmenuje strach…

 

Už druhým rokem jsem pracoval v Jakubské galerii na Starém Městě pražském, která je jak levobokem Titaniku stíněna pompézně chmurným a mýty opředeným barokním chrámem sv. Jakuba. Po úzkých, ztemnělých a malebných uličkách, vedoucích k Týnskému chrámu na Staroměstském náměstí, v temných dobách středověku (a ještě i po době baroka), chodili kdysi vzdělaní učenci alchymističtí, astronomové, vynálezci, mistři ze spiritualistických spolků, mystici se schopnostmi, o kterých se nám může dnes akorát tak zdát, badatelé, vědci i pseudovědci zahrávající si s bohem i satanem, se životem i smrtí. Celá tato pravá část Prahy mezi Prašnou bránou a Staroměstským náměstím je opředena pavučinami pověstí nejrůznějšího druhu, v mystice dosahující síly (a možná i překračující) tajemného Kláštera bosých karmelitek na Hradčanech.

Nemohl jsem tedy také neznat jednu z nejznámějších staropražských legend (vedle Fausta a Golema), legendu o bezhlavém templáři. Nehodlám tady teď epicky popsat onu legendu, i když by to asi nebylo na škodu, ale čtenář zasvěcený v pražské tajemno a zasnoubený s krásou Prahy ji zná a ten, kdo ji nezná, si ji může přečíst jinde. Já budu vyprávět trochu o něčem jiném. Tedy jen ve zkratce.

Jak se lze dočíst, templářský rytíř je jakožto strašidlo pravděpodobně nejstarší pražské bezhlavé zjevení. Kdysi byl (jako člověk) představeným slavného templářského rytířského řádu. Ale žárlivé a hrabivé moci světské a hlavně církevní, aby se mohly zmocnit jeho obrovského majetku, začaly všude po světě templáře pronásledovat křivými žalobami a stavět před nespravedlivé, často absurdní soudy. Tak celý řád bohužel vyhynul v děsivých hladomornách a na popravištích, dekadentních cirusových pódiích pro chudé a znuděné, zvědavé a senzacechtivé. Také onoho rytíře postihl stejný smutný osud. Jako jeden z posledních zahynul mečem nemilosrdného kata. Jenže český rytíř, neznající strach, než poklekl k popravnímu špalku, slavně se zapřísahal, že po smrti bude na věčné časy svědkem, žalobcem a pronásledující, viditelnou výčitkou vší té lidské křivdě, lakomé zlobě… tak hořce chutnající nespravedlnosti. A tak jako nesmrtelný duch, avšak duch dobrý a spravedlivý, straší, jak se říká takové veselé posmrtné činnosti. Duch tráví potichu dny v horním poschodí domu číslo 6 v Templové ulici, který je postaven v místech bývalého řádového sídla. Avšak po desáté, jedenácté hodině noční sestupuje bezhlavý rytíř sebevědomě do přízemí, osedlá si koně a vyjede na něm do ulic. Po šest století s železnou pravidelností projíždí stejným cestou od Pražské brány počínaje a Týnskou uličkou konče, okrskem ohraničeným Celetnou a Dlouhou ulicí, dodnes dýchajícím pamětnickou historií včetně nezodpovězených, či dokonce neznámých otázek. Toliko jsem tedy, stručně řečeno, věděl…

 

Jisté artefakty, konkrétně obrazy, renesanční, barokní a rokokové reprodukce, jsme skladovali jeden čas na krátkou dobu právě v Templové ulici a právě v onom domě. Templová ulice samozřejmě dnes vypadá jinak než počátkem století a úplně jinak, než za dob našeho rytíře, ale to nic na ničem nemění.

V daném domě bydlí nájemníci - běžní obyvatelé domu, dále tam sídlí filiálka jedné cestovní kanceláře a je tam také půjčovna svatebních a společenských šatů jisté Mariany N. a - jak jsem již řekl - nakrátko jsme tam skladovali některé obrazy…

 

Jednou večer jsem tam zašel, protože bylo nutné zkontrolovat, zda-li účetní stav souhlasí se stavem hmotným. Shodou náhod mě tam ale zřejmě nějaký místní nájemník zamkl (resp. dveře oddělující schodiště s patry a chodbu, kterou se jde ven - dělá se to běžně kvůli zlodějům a nočním pobudům) a já zrovna neměl klíče. Nevím proč, ale ihned po tom zjištění se mě začínala zmocňovat nejistota přerůstající v strach, kterému jsem nerozuměl. Cítil jsem, jak mě horká krev proudí celým tělem. Poté, co jsem se marně snažil dozvonit k nějaké osobě tam bydlící (celý dům byl činžovní či něco v tom stylu a jak jsem již řekl, zhruba z poloviny byly byty zabrány nájemníky a z druhé poloviny obchodními společnostmi), jsem už přestával vědět, kudy kam…

Noc se již snesla na Prahu… Nechci si hrát na nějakého metafyzického psychologa, ale někdy je důsledkem toho, že v sobě držíte strach, reakce v tom smyslu, že jednáte naopak, iracionálně a beze strachu, opilí jakoby neuvědomovaným, nelogickým jednáním… Sestoupil jsem dolů do sklepních prostor. Tma a ticho mne obklopovalo jako moře ztracenou loď. Náhle jsem před sebou na zemi spatřil cosi, nějakou snad věc, přikrytou bílou plachtou. V momentě, kdy to mé zraky uzřely, jsem zpozoroval, jak se ta plachta začíná vlnit. Vlnila se! Skutečně! Ačkoli žádný vítr odnikud nevanul, ani neměl dokud. A také, byť byla tma, jakoby ta plachta skrývající nějakou věc byla… ozářena. Neměl jsem odvahu podívat se pod ni. Mrskán strachem jak kůň bičem zběsilého kočího, běžel jsem po schodech nahoru. Z okna v mezipatře jsem letmo pohlédl do dvora. Zahlédl jsem tam dvě osoby, klečící u nějakých schůdků. Nebyl čas či odvaha si vše či cokoli vysvětlovat. Ani jsem si neuvědomoval, že jsem vyběhl až nahoru na půdu, kde, překvapen labyrintem chodeb, jsem nosem narazil na mřížové dveře - dveře v podobě kovového mřížoví. Jak jsem o ně v stále zběsilém tempu narazil, za skřípavého vrzání se ale k mému údivu otevřely. Iracionalita mně velela jít dál. Třeba narazím na toho bezhlavého templáře, smál jsem se - ale potichu a bez úsměvu. Šel jsem dlouhou chodbou, ve tmě, až jsem narazil na další dveře - podíval jsem se automaticky k místu kliky, ale ač jsem matně viděl, přesto jsem poznal, že místo kliky vidím zámek, a to vyražený zámek, oči mi lezly strachem z důlků, jako by chtěly utéct pryč a mě tam nechat slepého na pospas, srdce bilo na poplach. Sám sobě jsem se trochu divil – nebyl jsem žádný zbabělec, někdo, kdo se čehokoli bojí… Rozklepaným ukazováčkem jsem otvíral dveře. Vkročil jsem. Kam ale, to nevím, jestli do další chodby či do místnosti… Ocitl jsem se totiž skoro v úplné tmě… Tma. Ticho. Já. Jdu… Náhle, z ničeho nic, cítím na svém krku jakési… snad prsty nějaké ruky, která mě začala - škrtit. Pro tmu nebylo téměř nic vidět. Ani jsem nic neslyšel, jen dýchání onoho subjektu či jak ho pojmenovat. Myslel to ale smrtelně vážně - to mně tehdy říkaly mé myšlenky. Cítil jsem, jak začínám fialovět, a dělaly se mi červeno-černé mžitky před očima. Jednat, jednat, musím jednat. Třeba i bojovat. S vypětím všech svých sil jsem se vyprostil z onoho sevření a běžel jsem - či spíše letěl - po schodech dolů. Bůh nebo kdo snad stál při mně - dveře dole byly otevřené - vyběhl jsem ven a až ke Staroměstskému náměstí mi strach nedovolil zastavit se. Na náměstí jsem se uklidnil…

 

Ten zážitek na mě zapůsobil s otřesnou intenzitou. Když ze mě druhý den vyprchaly takové ty krátkodobé emoce jako strach, rozrušení, vzrušení, zbyla ve mně a ovládly mě zároveň - zvědavost a sžíravá touha vysvětlit si racionálně všechno to, co se mi přihodilo.

A tak mě napadlo, že bych se mohl třeba v tom domě optat nájemníků. Samozřejmě, že za bílého dne, kdy je vše střízlivě přirozené a nikoli podivně přízračné. Zvědavost má byla navíc o to větší, že jsem moc dobře věděl, že… i kdyby to měl být onen bezhlavý templář, tak je to nesmysl, protože ten rytíř se za prvé pohyboval po ulicích a za druhé, jak je o tom psáno v legendách, nebyl zlý; a definovat ho tím nejvýstižnějším přívlastkem by znamenalo říci, že byl spravedlivý. Nebyl to žádný zatracený, pekelný, zlý duch, který by ubližoval živým a především nevinným smrtelníkům.

 

Věděl jsem, že v tom domě bydlí jedna stará paní, kterou jsem občas dopoledne zdravil, když jsem tam kvůli něčemu šel a ona vycházela ven venčit svého psa, krásného bílohnědočerného foxteriéra…

Tak kolem poledního druhý den poté jsem u ní zazvonil, zvonek jsem neslyšel a tak jsem ještě zaťukal a měl jsem to štěstí - byla doma. Třeba by něco mohla vědět, cokoli, říkaly mi mé smysly, vždycky se řídíce spíše instinktem než logickou úvahou, kalkulací.

„Víte, už tři dny tu nikomu nefinguje zvonek, ale opravář je už objednaný“, přivítala mě, a jelikož mě také zvala od vidění, pozvala mě dál. Belhala se namáhavě o jedné berli k jedné ze židlí.

Aha, v první věci jsem už tedy měl jasno.

„Bolejí mě nohy, víte?“ Usmála se. „Také budete jednou starý.“

Nabídla mi kávu a během přípravy jsem jí kladl otázky typu: Co si myslíte o přízracích, strašidlech a staropražských legendách…

„Vy ale chcete vědět něco konkrétního, že… nemusíte chodit kolem horké kaše“, bystře mě prokoukla.

Zcela evidentně jí to ještě myslelo a já jsem také rád shledal, že působí inteligentním dojmem staré bytosti, ze které ještě nevyprchala energie, která se netopila v takové té někdy typické zahořklosti, když život, cokoli vzrušujícího, je už dávno za námi…

„Víte“, začal jsem, „já mám takový pocit, že tady v domě… jak to definovat… cítím přítomnost někoho či něčeho… tajemného, ale něčeho, no strašidelného v tom zlém smyslu, nemám na mysli toho bezhlavého rytíře, ačkoli tenhle dům byl, nebo je, podle legend, jeho sídlem…“

Zkoumavě na mě pohlédla.

„No… obyvatelé tohodle domu se docela rychle střídají. Vyhání je strach… Ačkoli tu nikdo nikdy nebyl zavražděn. Bezhlavý templář už není, jakožto duch. Nebyl vykoupen, on sám ještě jako fyzická bytost s hlavou na špalku přísahal, že bude strašit na věky věků. Ale sám, dobrovolně toho zanechal… Asi si s narůstající rychlostí moderního a komerčního pokroku, který Praze pomalu, ale jistě, bere její legendární kouzlo, začínal stále více připadat… jako přespočetný. Možná byl, abych použila správného slova – znechucený… To víte, byl ze staré školy… šest set let starý“, usmála se a podívala se na mě.

Když viděla, jak napjatě očekávám její pokračování a mlčím, pokračovala.

„Takže není vůbec pravda, že ho někdo vykoupil tím, že ho probodl mečem, to je absolutní nesmysl… No… A v minulém století se stala taková příhoda, která ale brzo upadla v zapomnění a dnes se o ní nikdo nikde nedoví. Víte, jak je na rozhraní Celetné ulice a Ovocného trhu ten kubistický dům?“

„Ano, vím.“

„Tak na konci minulého století tam někdo na ulici v těch místech v časných ranních hodinách zavraždil nějakého jezuitu. Motiv neznámý. Pachatel nebyl nikdy vypátrán, a to se ještě říká, že má na svém kontě kromě toho jezuity ještě jednu lehkou děvu, která vykonávala ono nejstarší ženské řemeslo.“

„A kdo to ještě říká?“, skočil jsem jí do řeči.

„Neskákejte mi prosím do řeči. Zkrátka někdo v Celetné ulici kdysi zabil jezuitu a jen bůh ví, proč. Ale úřady boží nemohly takovýto zločin nechat nepotrestaný. Jak ohavné, zabít nevinného, čistého jezuitu, který byl po celé Praze navíc znám tím, že pomáhal rozšiřovat mezi lidmi vzdělanost, mimochodem na rozdíl od židů, kteří si vždy kultivovali jen svou vlastní komunitu. Po smrti tomu mordýři nebyl dopřán klid, ale musí zde, v tomto domě, strašit do té doby, dokud nebude vysvobozen. A tak straší, a strašně rád by někoho i zamordoval, ale o tuto sílu, o tuto schopnost přišel - byla mu prozíravým bohem odňata. Takže dokáže hrozně vylekat, ale nic víc neumí a nezmůže; a to ho přivádí k šílenství… A to je tak i jeho trest… Možná by raději jako ostatní jen bloudil a strašil pouze svou přítomností, kdo ví…“

„A v čem spočívá jeho vykoupení?“

„Tak to nevím.“

„Poslyšte, a jak vy tohle všechno vůbec víte?… Jestli jsem tomu dobře porozuměl, tak vrah jezuity z Celetné ulice straší v místech, která dříve patřila tomu templáři… Trochu divné, ne?“

„Ano, ale je to tak. Byl přesunut sem, protože podzemní chodby toho kubistického domu v Celetné ulici, kam měl být původně umístěn či jak to nazvat, jsou již obsazeny.“

„Prosím?“

„Pod tím kubistickým domem vede točité schodiště do pozemních prostor… No straší tam duch jednoho sebevraha, který tam v těch místech kdysi skonal. Sebevrazi to po smrti nemají lehké. Příšerně a nekonečně za trest trpí… My tady máme možnost, když si nevíme rady, v krajním případě skoncovat s aktuálním životem, ale co zbývá člověku, který se ocitne v pekle posmrtné věčnosti?“

„Nic… Chudák templář, ten se asi obrací v hrobě… Mít takového následovníka.“

„To máte pravdu, lekat lidi škrcením…“

„Škrcením?“, řekl jsem a bylo mi už vše jasné.

Upil jsem za šálku dobré kávy a řekl:

„O tomhle všem jsem nikdy neslyšel. Hlavně ani nečetl. Jak vy to vše víte?“

„Nechci se v žádném případě dělat zajímavou, ale… Je to pro vás tak důležité?“

Řekla to tónem, ze kterého jsem vycítil, že to nechce rozebírat…

 

Ten večer jsem si doma uvědomil, jak by bylo skvělé, kdybych byl spisovatelem. Zabýval bych se sběrem a studiem nezaznamenaných, neznámých, pražských událostí balancujících na hraně s pověstmi a knižně bych potom třeba vše vydával…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

What is a healthy blood pressure

(AGelmheveAladA, 9. 10. 2018 8:16)

Torsion bras de quelqu'un est comment dur votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque culture votre determination bat, il pompe le sang par vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/tadalafil-generique-prix/

Natural Ways to Farther down Blood Pressure

(AGelmheveAladA, 24. 9. 2018 12:34)

Poids est comment robuste votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque culture votre determination bat, il pompe le sang par vos arteres a la prendre facilement de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/tadalafil-hypertrophie-prostate/