povídky 2024
SVÉPRAVICKÁ POVÍDKA
Vracel jsem se tehdy z práce, bylo to v září roku 2021. Ve Svépravicích, které jsou součástí pražských Počernic, jsem šel po takové jedné vydlážděné, široké cestě – vlastně po silnici - směrem dolů. Skoro nahoře na té cestě si postavili dům Rusové. Z čeho a jak si ho postavili, respektive nechali postavit, netuším.
Jednou jsem ráno šel do práce a viděl jsem, jak tam probíhají výkopové práce. Moc do hloubky teda nešli. Večer jsem se vracel domů a ten barák, byť jen přízemní, normálně celej stál. Nemohl jsem tomu uvěřit.
Vzpomněl jsem si na vyřizování stavebních povolení. Stavební povolení si třeba v Estonsku vyřídíte v klidu z domova nejdéle do měsíce, zatímco u nás to trvá v průměru 250 dní...
Řekl jsem si, že to je asi stavba ve stylu moderní, americký laciný a rychlý architektury... Potom, když přijde (v Americe) tornádo nebo záplavy, dům se zřítí jako labilní krabice z karet. Nedej bože kdyby byl patrovej.
No ale to je teď jedno.
Šel jsem směrem dolů a podíval se doprava. Na verandě, kryté střechou toho domu, vypadajícího trochu jako nadstandardní, větší stavební buňka pro dělníky, s podlahou z betonových kvádrů, bylo hodně staré kanape, židle a velký obdélníkový stůl. U stolu seděli tři chlapi. V trenkách a nátělnících. Na stole pivo a dvě láhve vodky. Obě láhve byly skoro dopité. Na zemi vedle stolu byla položená zelená, plastová basa piv. Plných i prázdných.
Ti chlapy, ač makali evidentně někde na stavbě, nebo možná právě proto, vypadali, jako kdyby trávili celé dny v posilovně.
Kouřili balené cigarety a jeden z nich mě zmerčil.
„Hej kámo!“ řekl směrem ke mně.
Nereagoval jsem. Na to se oni – všichni tři naráz - zvedli a šli směrem ke mně. Vypadalo to jako v nějakým blbým akčním filmu.
Tři udělaný chlapi šli směrem ke mně a tvářili se, jako že mám fakt problém.
„Hej ty! Zastav sa. My s těbou potrebujeme gavaríť. Hej!“
Přibližovali se ke mně. Napadlo mě na chvíli: ježiš, snad jsem tady někdy v noci neprocházel opilej a něco nepřístojnýho neprovedl?
Ale pak jsem si řekl: Ne, to je blbost, o ničem takovým nevím. V tu chvíli mě ale schizofrenně napadlo mé věrné chobotnicové chapadlo pochybností: A co když jsi měl okno? No? Co na to povíš?
Šli ke mně. Cítil jsem ve vzduchu trávu. Myslím tím marihuanu.
„Hej! Stuj. My s těbou potřebujem gavaríť.“
„Co je?“ zeptal jsem se. A sundal si baťoh na zem, jako ve westernu, i když nic takého jsem si v tu chvíli neuvědomoval. Ani jsem se necítil jako Clint Eastwood. Neměl jsem ale strach, spíš jsem byl lehce zvědavý... A také unavený.
„Teče ti vóda.“
Cože? Jaká voda? Nenapadlo mě v tu chvíli reagovat v rámci spontánní reakce jinak, než takhle:
„No hele, já nejsem těhotnej, protože nejsem ženská, že jo... Takže těžko mi mohla prasknout voda.“ Cítil jsem se podobě pitomě, jako Luděk Sobota v nějaké komedii, akorát, když jsem se na ně podíval, mě smích jaksi začal přecházet. Porvat se se třema chlapama, a takhle namakanejma, to by pro mě taky nemuselo dopadnout dobře... Koukali na mě poněkud nechápavě. Nevěděl jsem, jestli mi rozumí.
„Téče u tebe v ulíci vóda. Tam dóle. Prasklo potrůbi. Tak jen tólko, abys o tom véděl... a daval pozor na céstu a... něbol prekvapenyj."
„Aha. Děkuju. Dám si pozor. Spasíbo,“ řekl jsem a lehce se pousmál.
Také se pousmáli. Došel jsem ulicí dolů a tam jsem si všiml, že soused má na předgarážové verandě zaparkovaná dvě elektro auta, která si nabíjel. Vyleštěná ve žluté a červené barvě. Pán je asi bohatý a sebevědomě extrovertní... Voda tam naštěstí nedosáhla. Já neměl ani auto, ani kolo, ale ani jedno z toho jsem nepotřeboval. Z té sousedovic velké, gotikou inspirované vily se odněkud roztěkal pes. Ta ozvěna a akustika, hmm, napadlo mě. No jo, velké místnosti a velká okna jako velké, kubistické slzy... Má dobrej sluch, pomyslel jsem si. Taky jsem zaštěkal. No jo, někdy se ve mně probudí rozverné dítě. Toho psa to nevím, proč nějak rozčílilo a vyprovokovalo k ještě hlasitějšímu štěkání. Obratně jsem se vyhýbal velkým kalužím vody. Došel jsem ke své brance, s lehce uličnickým úsměvem na rtech, a odemknul si.
DIVNEJ KLAUN
Uměl si ze sebe udělat legraci jako málokterý dospělý člověk. Natož klaun, kterým byl.
Celé odpoledne dokázal bavit malé děti. Dokázal se vcítit do jejich duší. Nepovýšeným způsobem je dokázal pobavit, když s nimi hovořil. Když jim vyprávěl vtipy. Předváděl jednodušší kouzla, dělal ze sebe nemehlo jako v němé grotesce, vypouštěl balónky ve tvaru zvířátek, předváděl, co vše umí s bublifukem.
Děti se smály už jen jeho zmalovanému obličeji a on se často smál také. Pobýval v Chomutově v pronájmu již druhý týden a rodiče dětí byli rádi za takové zpestřující rozptýlení pro své ratolesti. Zvlášť když se blížil konec školního roku a ve vzduchu kolem škol vládla taková ta rozpustile veselá atmosféra. I za ty pouhé dva týdny si ho oblíbili všichni, kdo ho znali, byť třeba jen od vidění.
Jmenoval se Eduard. Měl rezavo oranžové kratší vlasy a pihy na tváři stejné barvy. Jednou večer potkal v parku jednou mladou matku, která si šla kondičně zaběhat. Zaujaly ho na ní její rty, zvýrazněné rudou rtěnkou. Proč, když si šla zaběhat? proběhlo hlavou Eduardovi. Poznala ho, sundala si sluchátka z uší a dala se s ním do hovoru o jejím nemocném foxteriérovi.
„Alespoň se vydýchám. To ty dva větrníky odpoledne v cukrárně,“ řekla, trochu zahanbeně se zasmála a prohrábla si prsty pravé ruky své tmavé, delší, rovné vlasy.
Bylo to rychlé. V jedné chvíli zůstal asi metr za ní. Podíval se kolem sebe. Všude tma a nikde nikdo, ani na lavičkách nikdo neseděl. Ani pes z dálky nezaštěkal. Slyšet byl jen cvrkot nočního hmyzu. Z vyasfaltovaného chodníku se cestou stala lesní pěšina. Kolem ní se po obou stranách rozprostíraly neudržované, bující keře a vůbec všelijaké dřeviny – keře, polokeře a stromy. Eduard se sehnul a sebral ze země tlustou, asi metr dlouhou větev. Rozmáchl se a praštil Ivonu (tak se jmenovala) plnou silnou tou větví zezadu nejdříve do oblasti krku, poté do hlavy. Ivona se bez hlesnutí sesunula z zemi.
Eduard si ji vodorovně naložil na záda jako pytel mouky. Prodíral se křovím dále od cesty. Špatně v té tmě viděl na cestu, občas klopýtl a málem spadl i s Ivonou na zádech.
Najednou narazil na takový malý plácek, který byl kdysi, a asi občas i teď, používaný jako ohniště. Kolem se válely odpadky, plastové láhve, pivní plechovky, rozbitá a prázdná láhev rumu, spousta vajglů a bůh ví co ještě. Nebylo na ně moc vidět.
Položil ji na zem a preventivně se i v té tmě rozhlédl kolem. Na zem ji položil zbytečně opatrně. Už nedýchala. Stáhl jí šedivé tepláky i rudé kalhotky a vykonal na ní soulož. Bílé, šněrovací a prodyšné nízké boty na běhání jí nechal.
Chvíli přemýšlel, co teď. Zívnul si a Ivonu zpět oblékl. Začal ji nést opět na zádech hlouběji do lesa. Nevěděl přesně, co udělá. Náhle si všiml, že je před ním skalnaté ukončení lesa. Sráz se prudce svažoval dolů. Úbočí zde bylo skalnaté, a tak strmé, že dole vytvářelo pravý úhel s hladinou jezera. To se táhlo do dáli a leželo zhruba deset metrů pod úrovní místa, kde stál Eduard. Tuto hlubokou, přírodní rokli viděl poprvé. Měsíc poskytl této podívané trochu toho potřebného světla. Chvílemi se odrážel na hladině jezera, když vykoukl zpoza mraků. Eduard našel velký kámen. S pomocí svého pásku, který si sundal, a gumičky od tepláků Ivony, k ní přivázal větší oblý kámen, který ležel na zemi kousek od nich. Moc mu to nešlo, potřeboval by něco delšího a pevnějšího, ale nakonec se mu to nějak povedlo. Rozmáchl se, jak mohl, a hodil Ivonu do jezera. Ozvalo se šplouchnutí. V tom tichu to Eduarda trochu vylekalo. Stál zkameněle jako socha a čekal. Za malou chvíli se krajem rozprostíralo opět to ticho... A Měsíc nic neprozradí. Eduard se rozhodl vrátit se domů.
Druhý den stál převlečený Eduard s klaunovsky zmalovaným obličejem před základní školou a rozdával malým dětem balónky. Byl poslední den školního roku. Balónky měly různé barvy a různé tvary.
Právě dával balonek jedné holčičce, které mohlo být tak osm, devět let. Byla hezky oblečená. Měla na sobě bílé dívčí šaty s růžovým květinovým potiskem. Eduarda ale překvapilo, že má takhle malá holka výrazně namalované rty sytě červenou rtěnkou. Jestlipak jí to maminka dovolila? pomyslel si Eduard.
„Já bych chtěla támhleten balónek, toho růžového nosorožce. Prosííím.“
Klaun se usmál.
„Dobře. Když si to přeješ... Ty jsi ale pěkná holčička, víš o tom?“
PROBLÉMY VIOLY NECHCEŠ MÍT
Viola Vzaduhladká trpěla inkontinencí. V těhotenství se to stává, ale ona těhotná nebyla. Prostě málokdy stihla doběhnout na toaletu včas. A měla problémy nejen s močí, ale i se stolicí.
I to byl důvod, proč se letos v létě ubytovala v hotelu Incontinental. Daný hotel se na takový typ hostů specializoval. Viola tam měla poblíž v těch dnech spoluprezentovat jednu kosmetickou značku a její výrobky. Kulturní centrum, kde se prezentace měla odehrávat, bylo jen několik metrů od hotelu.
Viola Vzaduhladká dorazila vlakem na nádraží. Do hotelu Incontinental si vzala od nádraží taxíka.
„Prosím vás, už tam budeme?“
„Za chvilku, mladá paní, za chvilku,“ odpověděl taxikář a krátce na ni pohlédl přes vnitřní zrcátko v autě.
„Nemohl byste jet rychleji?“
„Rychleji? No o moc ne... Proč?“
„Ale nic,“ odvětila Viola, celá zčervenalá přivřela oči a snažila se to vydržet. Snažila se NIC nevypustit ven.
Když dojeli k hotelu, Viola taxikáři spěšně hotově zaplatila a spěchala po schodech ke vchodu do hotelu. Na recepci rychle sdělila, že by se ráda ubytovala a hlavně jestli jí TEĎ neporadí, kde je tu záchod.
„Ale jistě,“ usmála se chápavě pohledná recepční s piercingem v nose a ukázala jí cestu k toaletám. Bylo to kousek.
V ten moment se vřítil do hotelové recepce taxikář.
„Tak heleďte se paní, takhle by to teda nešlo...“
„Můžete prosím mluvit tišeji?“ hlesla Viola. „Potřebuju na záchod.“
„Vy jste se mi normálně vysrala na sedačku!“
„Prosim?“
„Nebo jste se prostě posrala, to je jedno. A já to musím uklidit. A zpropitný jste mi nedala skoro žádný. Tak jak to vyřešíme?“
„Jak?“ rezignovaně se řečnicky otázala Viola a už to nešlo vydržet. „Bože můj... A bylo to jenom trošku, proč to zveličujete a dramatizujete... Bože můj...“
Přivřela oči a její ústa vydala táhle "áááh." Taxikář si všiml vlhkých, postupně se zvětšujících fleků různých barev na její tmavě zelené sukni. Ještě že ji neměla ve světlé barvě. Dobře věděla, proč. Punčochy možná zabránily nejhoršímu. Kolem Violy to začalo nelibě vonět. Dívka na recepci někam volala, asi někoho na úklid. Kolem prošel starší, tlustý pán s nezapálenou dýmkou v ústech a s basetem na krátkém vodítku. Ten začenichal a snažil se marně vodítku vzpouzet.
„Pojď sem! Zůstaň. Tady budeš. U nohy zůstaň, u nohy."
Taxikář na ni nechápavě zíral. Z části udiveně, z části znechuceně. Nakonec ale v jeho pohledu převládla lítost.
„Víte, co?“ řekl, „zapomeňte na to.“
Otočil se a vyšel ven z hotelu. Viola poděkovala recepčním a spěchala k výtahu. Taková ostuda. Ze všeho nejvíc si teď přála být sama. Sama ve svém hotelovém pokoji.
KOKETA A KROKETA
I.
Foxteriér drsnosrstý je jedním z mnoha vyšlechtěných psích plemen. Koketa a Kroketa byly dvě hravé fenky.
Eduard poznal většinu žen v erotických hotýlcích. Stýkal se s ženami i jinak, třeba v práci a po práci, ale v těch podnicích, pokojích... nemusel řešit tu většinu věcí, které řešit nechtěl. Nepovislé panděro, charisma vtipného TV gentlemana... to všechno se tam od něho neočekávalo. Postupně ale začal docházet jen do jednoho privátu a jen za jednou ženou. Za Monikou.
Jeho poslední návštěva nebyla z těch, na které by byl pyšný,
Vyšel z koupelny, kde se osprchoval.
„Tak ty ses rozved, to je mi líto,“ řekla a vzala mu ho do úst.
Chvíli přemýšlel, jestli to myslela vážně, nebo ironicky.
„Sere mě to, no... Trochu jsem včera večer popil.“
„Koukám... A proto ti dneska nějak nestojí, viď?“
„Sakra! Hrdej na to nejsem, ale asi jo.“
„No, tak se s tím pokusíme něco udělat,“ řekla a usmála se.
Byla to pro ni fuška a chudák si nic neužila. Nebyl za ní naštěstí poprvé. Byla prima a tak hezká a Eduard se cítil sobecky, i kdy jí, jako vždycky předem, zaplatil. Orál, soulož, orál, soulož, honění... Najednou se udělal do její dlaně... Usmála se, trochu. Svoje peníze si teda fakt zasloužila, ale na to Eduard nemyslel. Ani mu nenaúčtovala přesčas.
„Příště ti snad zase převedu něco, abys z toho něco měla i ty... než takovou dobu žužlat povadlýho slimáka,“ řekl Eduard a pokusil se zasmát. Moc upřímně ale jeho smích nezněl.
Lehce se usmála a krátce se mu podívala do očí. Ty říkaly něco jako, že: já jsem zvyklá na ledacos, ale je fakt, že nejradši mám lidi bez problémů. A tohle je především moje práce... Věděla něco, co on ještě netušil. Neukázal se jako chlapák... a chce se někdo vracet na takové místo, byť mu tam bylo tolikrát příjemně? Někdo ano, někdo ne. Eduard se v následujících dnech rozhodl, že ano.
Sešel schody a vyšel ven z toho pražského činžáku na Vyšehradě. Zalezl do jedné čínské, nebo vietnamské restaurace. Byl v ní skoro sám, v půl šesté večer. Objednal si velkou plzeň a vepřové maso se zeleninou a rýží. Dveře ven byly otevřené, teplý říjen dával hrdě najevo svou existenci. Myslel na Moniku. Bavilo ho také to, že si s ní může o čemkoli uvolněně popovídat....
Venku někde projela motorka. Zaštěkal pes. Dvě malé vietnamské holčičky si sedly vedle něj k vedlejšímu stolu a.… asi si psaly nějaký školní domácí úkol.
Eduard se podíval neurčitě do prostoru před sebe a cítil se v dané chvíli tak nějak abstraktně. Pak poněkud naštvaně, pak zbytečně. Pak přespočetně. Pak smutně. Pak zase naštvaně. A pak zase abstraktně: ještě, že tenhle pocit pro danou chvíli vítězil.
„Moc vám to sluší,“ řekl servírce, přinášející mu pivo.
„Tôi đoán tôi không hiểu bạn,“ odpověděla mu.
„Aha... Cože?“
„Vy mít objednáno?“
„Ano, já mít objednáno.“
Za čtrnáct dní u ní byl znova. Tentokrát opět v plné síle. A potom znova a znova znova. Uplynuly dva měsíce.
„Mám novou známost, Moniko, Žofii... Je to Slovenka a učí šesťáky na základní škole v Bratislavě zeměpis a výtvarnou výchovu.“
„Jo? Super,“ řekla a dívala se mu tázavě do očí.“
„Ale stejně za tebou nepřestanu chodit, Mončo. Nepřestávám a nepřestanu.“
Monika se jen usmála a nic neříkala.
II.
Eduard se procházel se Žofií po pražských Hradčanech, a nakonec skončili v malebné Kavárně Nový Svět. Dali si polévku a toast. On k pití pivo a ona cider. Šli si v tom prvním patře sednout ven a připadali si jako na nějaké pavlači činžovního domu ve filmu pro pamětníky. Fakt to vypadalo (a také to tak vlastně skoro bylo) jako přístupová cesta k jednotlivým bytům v daném podlaží. Tma, světýlka, mísící se vůně noci... i citový impotent by musel uznat, že to je romantické. Byla už tma, šest hodin večer. Nesněžilo, ale střechy domů, chodníky a silnice byly posypané sněhovým popraškem. Zdáli bylo slyšet nějakou na živo hrající kapelu se ženskou zpěvačkou... Docela příjemný starý jazz namíchaný se swingem. Tím spíš se všichni v kavárně cítili, jako by se ocitli ve třicátých letech minulého století.
„Tie kremrole so šľahačkou vyzerali božsky. A ako voňali!“
„Tak si je dej.“
„Dala by som si ich, ale nedám. Už takto by som potrebovala schudnúť.“
Podíval se na ni.
„No tak to já si teda rozhodně nemyslím. A to ti neříkám proto, že by se to mělo. Právě takhle jsi moc hezká.“
Podívala se na Eduarda. Její oči hleděly do jeho očí. A tak nějak hezky, romanticky, trochu smutně se pousmála.
„Žofie?“
„Áno?“
„Mám tě rád a moc ti to sluší.“
III.
Eduard byl zase na Vyšehradě u Moniky. Právě sahal do své peněženky.
„Dneska to bude zadarmo.“
„Fakt jo? Díky. A jak to?“
„Máš přece dneska narozeniny.“
„No to mám. To je hezký... Jak to vlastně víš?“
„Eduarde... Víš, že jsme na facebooku přátelé, že jo?“
„A ták...“
Chvíli se dívali jeden na druhého – hleděli si do očí a probíhala taková ta komunikace, kdy nikdo nemluví. Kdy hovoří oči. A někdy si tak lidé toho řeknou víc než hovořícími ústy.
IV.
Za tři týdny byl Eduard na Vyšehradě znova.
Otevřela mu Sofie. Pocházela z Ruska, ale hovořila už česky více než obstojně.
„To seš ty... Ahoj. Nevíš, že máš nejdřív zavolat?“
„No to jsem zkoušel. Monika mi to ale nebere.“
„Ty nic nevíš, že jo? Bože...“
„Co mám jako vědět?“
Sofie přestala žvýkat žvýkačku, změřila si ho pohledem a řekla:
„Pojď se mnou... Víš, že ze zákazníků, který měla, měla tebe nejradši? Ne každej nás bere za sobě rovný,“ řekla a zavedla ho do takové jejich sdílené kuchyně. Eduard si uvědomil, že v ní nikdy nebyl. Vždycky jen v koupelně a potom v ložnici – jejím pracovním pokoji.
Nic neříkal. Cítil, že mu srdce tluče víc, než by mělo.
Sofie mu předala papír.
„Co to je?“
Sofie se zhluboka nadechla a vydechla.
„Pozvánka na pohřeb. Na její pohřeb, má ho za týden. Porazilo jí auto. Nějakej zkurvenej osmdesátiletej dědek, slepek a hluchej, ale s řidičákem... Řešej ho policajti. Ani si ten čurák nevšiml... všiml si asi až po dvaceti metrech, že ji...“
Sofie se odmlčela a oči se jí zalily slzami, ale nerozbrečela se. Šla k ledničce. Vytáhla z mrazící části láhev vodky a nalila si pořádného panáka.
„Chceš taky?“
„Radši ani ne.“
Chvíli na něj hleděla.
„Prosím tě vem si ten papír a odejdi pryč. Určitě by chtěla, abys přišel na její... poslední rozloučení.“
Eduard scházel ty široké, vnitřní činžákové schody. Tolikrát po nic už šel. Tolikrát už vycházel v podvečer z toho vyšehradského činžáku, ale... Jako by všechno, co teď viděl, bylo nové. Jeho vnímání se nějak zostřilo. Bylo mu smutno, ale snažil se ten smutek nevnímat. Bránil se mu. Vlastně ani nemohl, nedokázal uvěřit, nechtěl uvěřit tomu, že už Moniku nikdy neuvidí.
Když si to na ulici, vedoucí k metru Pražského povstání, uvědomil, normálně se na malou chvíli rozbrečel. Lidi nelidi. Všiml si, že právě prochází kolem té vietnamské restaurace, kde kdysi byl. Vešel do ní. Byl rád, že v ní neseděli žádní lidé. Podobně jako minule. Jen pod akváriem si hrály dvě fenky, foxteriérky. Sedl si ke stolku a tupě se zadíval do jídelního lístku, ale... zase to na něj přišlo... Vůbec neviděl, co čte. Dalo mu chvíli práci "hodit se do normálu".
Zadíval se na ty dvě fenky. Dováděly spolu, vypadaly tak uvolněně, spokojeně. Ani nevěděl, jak se jmenují, ale proč by to vlastně musel vědět? Vysmrkal se. Zívl. Přicházela servírka.
Foxteriér drsnosrstý je jedním z mnoha vyšlechtěných psích plemen. Koketa a Kroketa byly dvě hravé fenky.
TROJLÍSTEK KRÁTKÝCH POVÍDEK
NORMÁLNÍ TÝDEN PANA CHARMSE
Roland se utopil v garáži a Hertu znásilnil vlkodlak. Čistolav schoval Ciliánovi ve školní šatně jeho lehce páchnoucí přezůvky. Dluhoš dlužil, kam se podíval, a tak se radši nikam nedíval. Filomén a Folef se zbláznili při poslechu Kantata Maryjna v provedení Józefa Skrzeka. Filomén nechodil v teniskách Fila, preferoval chůzi na boso v jakémkoli ročním období. Lachlanovi a Ogňanovi se líbila Rosamund Pike. Lachlan přemluvil Ogňana, aby v ZOO sponzorovali dva lachtany. Pelhřim nařkl Teofila na náměstí v Pelhřimově, že Teofil je pedofil. Análie dbala na svou hygienu a milovala anální sex a Eftalia začala chodit s Feofilou, chodily v teniskách Fila. Imrišku neznásilnil vlkodlak a Jocelyna se neutopila v garáži. Krescencie byla přistižena, jak jí v babiččině kredenci syrová játra. Nutala měla nutkavou potřebu natírat sebe a svého přítele (hlavně tam) nutelou. Václavka snědla za syrova syrové václavky, které jsou za syrova jedovaté.
Jinak nic moc jiného pan Charms ten týden kolem sebe nezaregistroval. Jediné, co si zaregistroval, byla jeho Škodovka 105ka, kterou dostal darem od Darena.
PAN ADRIAN
Adrian se urazil a potom spadl při stříhání živého plotu dvakrát ze žebříku. Poprvé se mu nic nestalo. Podruhé u něj došlo k luxaci ramenního kloubu. Po návštěvě ortopedické ambulance byl hospitalizován a operován. Za několik dní následovala extrakce stehů. Adrian měl sjednané životní pojištění a nahlásil tak u své pojišťovny škodní událost – úraz. Škodní událost se však nestala událostí pojistnou a byla zamítnuta na základě dodané lékařské zprávy. V ní se opilý primář oddělení překlepl a do zprávy napsal místo „alkohol příležitostně“ „alkoholik příležitostně.“
Adrian nakonec mohl dodat opravenou lékařskou zprávu. Dala se poslat skenem v e-mailu. To odpoledne se vracel domů a chtěl mimo jiné tu zprávu ze svého notebooku poslat. Na Vyšehradě u Výtoně na něj ale na chodníku, po kterém šel, spadl kus starého balkónu. Sice malý kousek, ale trefil Adriana do hlavy a Adrian umřel. V pojistce neměl určenou obmyšlenou osobu a plnění za smrt nenáleží primárně do dědictví, bez ohledu na výsledek dědického řízení. Jeho manželku Lubomíru, nyní vdovu, čekala spousta práce, protože škodu chtěla také nárokovat po majiteli činžáku, kde se daný balkón nacházel. A ještě pohřbít to nepraktické, věčně ale ji poučující a sekýrující hovado.
ZLATUŠE MĚLA S BOŘKEM TĚSNĚ PŘED SVATBOU
Zlatuše se pohádala s Bořkem. Před jejich vchodovými dveřmi, kde teprve několik dní bydleli, totiž zaslechla jejich společnou přítelkyni, která je šla navštívit. Daná přítelkyně čekala, až jí někdo otevře, a při tom telefonovala se svou známou. Obě pracovaly jako finanční poradkyně. Zlatuše zaslechla, jak jejich společná přítelkyně Helga říká do telefonu:
„Já už Bořka honit nebudu.“
Helga a Bořek měli spoustu práce s tím, aby Zlatuši vysvětlili, že se o nic nepřístojného nejedná. Řeč byla o lékařské zprávě od jednoho doktora, který ji nechtěl vystavit kvůli Bořkově nahlášené škodní události u jedné komerční pojišťovny. Před několika dny upadl na zahradně a ošklivě se udeřil hlavou o velký květináč. Datum svatby se kvůli tomu málem muselo odložit. Lékař nic pojišťovně posílat nechtěl. Odvolával se na GDPR, ale nemusel. Nicméně chtěl, aby ho Bořek osobně navštívil v jeho ordinaci.
Zlatuše byla na vážkách – má Bořkovi věřit? A jak připraveně a společně protiargumentovali…
„Některá nařízení Evropského parlamentu a Rady EU aby nám byl čert dlužnej,“ řekla Helga Bořkovi, zatímco Zlatuše připravovala v kuchyni pro všechny tři čaj. „No, dám si s vámi čaj a pojedu domů. Uzavírám jednu smlouvu a je s ní spousta práce.“
„Jak to?“ zeptal se Bořek.
„Klient je plátcem paušální daně a pojišťovna po něm chce výpisy finančních transakcí ze svého podnikatelského účtu jak za poslední zdaňovací období, tak za poslední tři měsíce.“
„Hm. Tomuhle moc nerozumím.“
„Už mi něco poslal, tak se na to potřebuju podívat… Mám také rozdělané jiné smlouvy. Ráda bych už tohoto klienta dodělala.“
Do obývákové místnosti vešla Zlatuše. V levé ruce nesla podnos, na kterém byly položené šálky plné horkého čaje. Mračily se jak její oči, tak její rty.
„Co je?“ zeptala se jí Helga.
„Koho že bys ráda dodělala?“
STALO SE TO VŠECHNO, NEBO SE MI TO JENOM ZDÁ?
Vždycky se tady na té planetě objevila… a potom po několika dnech, týdnech zmizela. Normálně šla třeba po chodníku a… rozplynula se. Postupně, během několika sekund, zmizela. Když mi o tom později vyprávěla, řekla mi, že ona tohle neovlivní. Nemůže. Neví, proč se jí to děje. Děje se jí to, když kolem ní téměř nikdo, nebo vůbec nikdo, není. Prostě se najednou ocitne na jiné planetě Zemi. Podobné téhle. Nacházející se v paralelním vesmíru.
Pokusím se to vzít pokud možno stručně. Zpočátku jsem o tomhle nevěděl. Markéta, jak se jmenovala, byla studentkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde studovala obory psychologie a estetiky, stejně jako já. Byla to krásná, štíhlá bruneta obdařená tam, kde si ženy přejí být obdařené. A muži z toho mají pochopitelně také radost. Její obličej, tváře zdobily malé pihy. Měla dlouhé, vlnící se vlasy, občas stáhnuté do culíku. Potkávali jsme se především v hlavní budově, v Praze na Náměstí Jana Palacha. Občas také v Celetné ulici.
I když je trochu divné to o sobě tvrdit, já byl v té době také docela pohledný. Navíc ze mě pučelo mládí, z ní také… Byl jsem poněkud nesmělý, takže mě hodně potěšilo a překvapilo zároveň, když mně jednoho dne bez okolků chytla na chodbě za loket a řekla:
„Hele, ráda bych si s tebou třeba dneska večer někam zašla a přespat bys mohl u mě. A Honzo, víš, co to doufám znamená? Co ti tím chci říct?“
„Samozřejmě,“ odvětil jsem a usmál se. „Budu moc rád.“
Zašli jsme do jedné z restaurací u Vltavy na Kampě a večer jsem s ní zažil takové milování… jaké jsem do té doby ještě s nikým nezažil. I když… ne že bych tehdy byl bůh ví jak zkušený. Byl jsem iniciativní, ale to byla i ona… A přesně tak jsem to měl rád. Všude po bytě měla různá tmavě oranžová, tlumená světélka a také zapálené svíčky v keramických mušlích, nebo co to bylo. Všechno se mi to líbilo; řekl bych dokonce, že se ho hodilo k barvě jejích vlasů a jejím roztomilým pihám. V obýváku měla také dva papoušky, dvě žlutozelené andulky. Obě měly žlutě zbarvenou hlavu. Trup, zadní část hřbetu a vrchní ocasní krovky zase přímo svítily zeleně.
Několik týdnů jsme se potkávali na přednáškách. Zjistili jsme, že oba rádi fotíme fotoaparáty, takže jsme chvíle volna začali trávit čím dál tím víc spolu. Chodili jsme fotit málo známé kouty Prahy. Třeba Braník, Modřany, Počernice. Potkávali jsme se na přednáškách, trávili jsme společně volný čas a ten noční, úžasný sex s ní. Pokaždé to s ní bylo jako kdyby poprvé…
Potom najednou zmizela. Potkali jsme se v Celetné ulici, na chodbě jednoho patra katedry estetiky. Byl pozdní podvečer a na chodbě jsme už v té chvíli byli sami. Právě když jsem ji zahlédl, jak jde ke mně… zmizela. Nemusím vám snad povídat, jak mě to vylekalo. Bohužel jsem neměl žádného svědka, a tak jsem si vše nechal pro sebe. Až za čtrnáct ní jsem ji znovu uviděl. Řekla mi, že se sejdeme večer na lodi Petra, kotvící u Palackého náměstí. Neměla moc času se bavit, což mě mrzelo. Našla si prý nový pronájem a má s tím běhání… Ale zase jsem se mohl těšit na večer.
Když jsme večer seděli na lodi, u míchaného drinku se rozpovídala. Vyprávěla mi o tom cestování, které nedokáže ovlivnit. O tom, jak divné to je.
„Představ si, ocitnout se třeba v Praze, ale v jiné Praze. Něco je podobné, ale něco ne. A ty vůbec nevíš, co tě čeká. Co máš dělat? Kdo tu ze známých je a kdo není? A jaký ten známý tam vlastně vůbec je? Pak třeba potkáš neznámého člověka, který tě poznává a předpokládá, že ty poznáváš jeho… Krajina to samý… Je to šílený… A nedá se s tím nic dělat.“
„Teď jsi tady a mě poznáváš a předpokládám, že si pamatuješ všechno, co už jsme spolu zažili.“
„No, mám v tom trochu bordel,“ řekla a zadívala se mi do očí, „ale doufám, že jo. My spolu studujeme, šukáme a fotíme, že jo?“
Zrovna jsem pil z velké sklenice a pití mi zaskočilo v puse. Rozkašlal jsem se.
„Dobrý?“ zeptala se.
„Ale jo… A ano, máš pravdu… Stručně řečeno.“
Zasmál jsem se. Ona také. Slušelo jí to. Vzal jsem její prsty oběma svými dlaněmi a schoval je v nich. Na malou chvíli. Pak jsem její prsty těmi svými hladil.
„Šílený… Šílený je spíš to, co všechno mi tu teď říkáš,“ řekl jsem a podíval se jí do očí. Markéta se zase podívala do mých.
Pokračoval jsem. „Takže… takže třeba na tý jiný planetě je taky Praha a ty tam třeba potkáváš… mě?“
„No jak kdy a kde... Na jedné ano. Ale neboj, nic spolu nemáme. Doučuješ mě tam ruštinu a máš svoji přítelkyni.“
„Ruštinu? Bože…“
„Jo… Navíc si tě nikdy nemůžu splést, protože tam v té paralelní Praze jsi…“
„Co jsem?“
„No jsi trochu štíhlejší,“ řekla a rozesmála se.
„Hm…Ty seš vtipná.“
„Ale je to pravda. A mně se moc líbíš tady. Tady, rozumíš? Ten tvůj druhej já nemá žádný charisma, a není, nebo neumí bejt alespoň někdy vtipnej.“
„Fakt? A neříkáš to jen proto, abys mě uklidnila?“
„Honzo neser,“ řekla mi s úsměvem a pohladila mě po tváři. Natáhla se ke mně a dala mi pusu. Chvíli jsme se líbali. „Říkám ti jenom pravdu a TEBE, TADY mám ráda. Nikde jinde.“
„Mně se snad tohle všechno jen zdá. Napadá mě tolik otázek a nevím, na co se tě zeptat dřív. A jak dlouho tu zase budeš?“
„Víš, že to nevím. Ale teď jsem tady.“
„Můj spolubydlící se odstěhoval. Mám teď 1+kk jen pro sebe. Nechceš dnes přespat u mě?“
„U tebe? No proč ne? To vytváření webovejch stránek pro finanční ústavy ti nese, viď?“
„Problémem je trochu čas, ale nestěžuju si.“
„Hlavně když seš se mnou, viď?“
„Tak jsem to nemyslel…“
Odešli jsme ke mně. V noci jsme se milovali dvakrát. Byli jsme nakonec vzhůru celou noc. Poslouchali jsme Leftfield a přes iVysílání ČT jsme zhlédli dva díly českého mysteriózního seriálu Svět pod hlavou. Akorát se v tom červnu 2026 začínalo rozednívat a my šli do sprchy. Do mého poměrně velkého sprchového kouta. Větší se prý ani v Čechách neprodává. Šla do koupelny asi metr přede mnou. Byl to radostný pohled, dívat se na její nádherně vytvarované, mladé tělo. A tohle krásné tělo chtělo, vybralo si mě. Zalichotilo mi to.
Jenže… v jednou okamžiku se zase začala ztrácet… Jako kdyby mizela někam jinam, ale nebylo vidět, kam. Mizela jakoby za neviditelnou stěnou… Zmizela. Zase. A já opět nevěděl, na jak dlouho. Pustil jsem si v CD přehrávači Pokoj Saren, volnou adaptaci opery v podání Józefa Skrzeka a pořádně si dvakrát přihnul z právě otevřené lahve skotské whisky. Bylo mi tak příšerně, že jsem se nedokázal ani rozbrečet. I když je mi na jednu stranu jako chlapovi trapné něco takového přiznávat. Ale byl jsem sám… Zatínal jsem dlaně v pěsti. Chvíli jsem boxoval s imaginárním nepřítelem, levý hák, pravý zvedák… Uvědomil jsem si, že mi Markéta chybí a že mi bude chybět. Jak mi chybí a jak mi bude chybět. Nebyl to příjemný pocit. Co dělat? Ubalil jsem si a zapálil jointa. Natáhl jsem se na postel, ještě předtím jsem se zase pořádně napil z lahve whisky. Tři čtvrtiny ze sedmičky byly pryč. Schladil jsem po chvíli své tělo pivem z pivovaru Trilobit. To pivo mělo skvělý název a také trochu pálilo na jazyku – jmenovalo se Nažhavená čertice.
Ležel jsem na posteli, ale spát se mi nechtělo.
BESKYDY BEZ CHYBY?
I.
Halali je slavnostní fanfára, troubená při ukončení lovu nebo také honu, většinou na lovecké rohy. Mé jméno je Jeroným a narodil jsem se v roce 1973. Tolik asi na úvod…
Můj hnědák přestal uhánět tryskem a začal vyklusávat. Nepřestával u toho zvědavě stříhat ušima, i když to místo před sebou už tolikrát viděl. Ocitli jsme se na mýtině u mého srubu. Mýtina byla poměrně velká, neoplocená paseka, vytvořená vykácenou částí lesa. Seskočil jsem z koně a přivázal ho k velké borovici, stojící vedle srubu.
Srub byl klasickou stavbou a sám jsem ho s několika známými, kteří mi pomohli, před dvěma lety postavil. Byl jsem, i vzhledem ke svému věku, na tento svůj počin dostatečně pyšný. Když jsem ho stavěl, bylo mi dvacet jedna let. Vybudoval jsem ho z vodorovně kladených trámů, v rozích pospojovaných starou známou a skvěle fungující technikou roubení.
Šel jsem dovnitř. Rozdělal jsem v krbu oheň. Venku se rychle začalo stmívat. Podíval jsem se zavřeným oknem ven, sněžilo. Ne moc, sníh tiše padal, ani vítr skoro nefoukal. Měl jsem starost o koně. Vyšel jsem ven a dovedl ho do opravdu nevelké stáje. Byla to spíš taková malá přístavba u srubu, akorát tak pro koně. O moc tepleji, než venku v ní nebylo, ale alespoň na něj nesněžilo. Dal jsem mu napít a na zem nasypal seno. Pohladil jsem ho kolem tlamy a vrátil se do srubu.
Ani jsem neměl hlad. Vyzul jsem se a uvelebil v křesle. Zapálil jsem si cigaretu a nalil do sklenky velkého panáka whisky. Hleděl jsem do uklidňujících plamenů, tanečně plápolajících v krbu a přemýšlel, co jsem to cestou sem v lese vlastně viděl.
Když jsem tím lesem projížděl, nikde nebylo ani živáčka. V takovém velkém lese to nebylo ani nic neobvyklého. Navíc byl podvečer měsíce října. Konspiračním teoriím jsem se vždy vysmíval. Podobně jako všem těm líným, neschopným a hloupým lidem, kteří nemají tu ctižádost sami něco dokázat, pracovat na sobě, aby si dokázali vydělat dostatek peněz pro spokojený život dle svých představ. Jen nadávají a stojí s nataženou dlaní, protože stát se o ně přece musí postarat. Zde, v ne moc zalidněných horách slovenských Beskyd roku 1996, kdy se tento příběh odehrál, to platilo dvojnásob. No, on se vlastně odehrává doposud, ale nepředbíhejme.
Vůbec nevím, kde se vzali, ale najednou poblíž mě projelo po zarostlé, dávno nepoužívané cestě asi dvacet lidí na koních. Jeden měl na sedle před sebou přehozenou mrtvou lišku, jiný zase dva zajíce. V podivných oblecích, starých nejméně tak sto třicet let. Vůbec se mě nevšimli. Jako bych tam nebyl. Jeden z těch vepředu zběsile troubil na lovecký roh. Vypadal jako opilý myslivec. Všiml jsem si, během té chvíle, kdy kolem mě projížděli na koních, že všichni mají buď rozbujelé kníry, nebo dlouhé vousy. Vypadali fakt divně.
„Haló!“ zavolal jsem na ně, ale nikdo se ke mně neotočil.
Najednou byli pryč. Ztratil jsem je v tom lese z dohledu, ale vypadalo to spíš, jako kdyby zmizeli. Jako kdyby se vypařili z tohoto časoprostoru… Když mohli v Egyptě dávní vládci vládnout stovky i tisíce let – jeden každý z nich takto dlouho vládl – tak proč by nemohlo být možné toto? V prvním případě se jedná o poměrně jasný a opakovaně doložitelný a doložený důkaz toho, že kdysi dávno žili v Egyptě po dobu přes třicet tisíc let mimozemšťané. A v tomto případě se jedná o také již mnohokrát popsaný propad v čase… Nebo o promítnutí minulosti do současnosti… Ale to se většinou děje při nějaké emocionálně silné události, způsobující obtisk silné energie do daného místa. Tady, jak jsem říkal, jsem měl pocit, že vidím „jen“ asi dvacet opilých myslivců v poslední fázi honu. A těšících se na pořádnou hostinu. Jak se v teple nadlábnou, popijí…
Někdy se prý také člověk může nejen „propadnout v čase“, ale dostat se přímo i do dalšího – paralelního světa… Jestli nějakou poruchou, nebo jsme jen ještě zaostalí a percepčně nevyvinutí, zůstává otázkou…
Jak jsem tak hleděl do uklidňujících plamínků v krbu, začalo na mě jít spaní. Ještě jsem neusnul, když jsem ze srubu venku v dálce uslyšel troubení na počest ulovené zvěře. To troubení mi bylo nějak povědomé. Ten zvuk se přibližoval. Dostal jsem na chvíli strach a zaposlouchal se do ticha noci. Zvuk se začal vzdalovat. Oddechl jsem si a po chvíli konečně usnul.
II.
Měl jsem s ní sraz pod Babí horou, kousek od ní, která leží na slovensko-polské hranici. Čekala nás procházka v chladném a vlhkém větru. Jmenovala se Ellen a asi půl roku jsem spolu něco jako chodili… No, moc času jsme na sebe neměli. Já jsem byl truhlářem. Převážně jsem opravoval, méně vyráběl dřevěný nábytek a o práci jsem neměl nouzi. Tato řemeslná živnost opravdu vynášela.
Ellen pracovala jako zdravotní sestra. Respektive všeobecná sestra (jak se dnes říká) pro transfuzní službu. Byla to opravdu hezká, tmavovlasá dívka, hodně se podobala slovenské herečce Judit Bárdos. V létě 2022 se Judit vdala za herce Pecháčka, takže od té doby používá příjmení Pecháček… No, náš příběh se každopádně, jak už jsem uvedl, odehrává v roce 1996 a Judit se narodila v roce 1988…
„Víš, že na Babí horu kdysi vystoupal Vladimír Lenin?“
„Ne, to jsem nevěděl. Zato vím, že na horu vystoupal několikrát Jan Pavel II.“
„To jsem zase nevěděla já. Jan Pavel II. zní líp.“
„Také si myslím,“ řekl jsem. Podíval jsem se do jejího červeného – větrem ošlehaného, ale stále krásného obličeje a oba jsme se krátce zasmáli.
Šli jsme po zasněžené trávě mimo turistické trasy, všude kolem nás se do dáli rozprostíraly nekonečné kopce.
„Slyšela jsi ten příběh, který se tu traduje, o skleněných tunelech?“
„O skleněných tunelech? Ne, slyšela jsem, že tu je spousta jeskyní…“
„To jo, ale prý někde pod Babí horou se nachází vstupy do tunelů. Vybudovala je prý nějaká prastará civilizace. Někdo tvrdí, že to byli návštěvníci z jiných světů.“
„Mimozemšťané?“
„Jo. No a ty tunely jsou prý propojené a propojují všechny kontinenty světa.“
„No, nevím. A proč se o těch tunelech tvrdí, že jsou skleněné?“
„Protože jsou postaveny z neznámého materiálu, který se na téhle planetě snad ani nenachází. A ten materiál právě svou strukturou připomíná sklo.“
„Hm. Mohli bychom se někde stavit na jídlo a pití. Začínám mít hlad a také bych se ráda někde ohřála.“
„Vím o jednom hostinci. Půjdeme tímhle směrem,“ řekl jsem a ukázal před sebe trochu doprava.“
Procházeli jsme krajinou, nikde nebyl vidět žádný člověk. Najednou jsem uslyšel zdálky troubivý, povědomý zvuk.
„Co to je za zvuk? Nikde nikoho nevidím,“ řekla Ellen a rozhlížela se kolem sebe na všechny světové strany.
„Nevím,“ řekl jsem a pokrčil rameny.
Vítr začal hodně foukat a zvedl do vzduchu napadaný sníh.
„Jeronýme!“ volala na mě Ellen.
„Tady jsem, u tebe. Podej mi ruku!“ křikl jsem na ni.
Počasí se najednou trochu zlepšilo. Navíc jsme před sebou uviděli ten hostinec, kde jsme se chtěli zastavit. Dali jsme si jehněčí guláš s bramboráčky, pivo a potom silný grog.
„Nedáš si něco sladkýho?“ zeptal jsem se Ellen.
„To teda fakt nedám.“
„Ani slivovičku?“
„Ne-e.“
„Ellen?“
„Copak?“
„Hrozně moc se mi líbíš. Jsi fakt krásná,“ řekl jsem a pohladil ji po tváři.
„Ty kecko,“ řekla Ellen. Ale usmála se. Tak nějak hřejivě. Chvíli jsme se líbali. Potom jsme asi minutu mlčeli a jen se na sebe dívali. Bylo moc příjemné – možná to někteří znáte, navíc ten doprovázející pocit v břiše. Moc rád jsem dlouze hleděl do jejích modrých očí. Asi hlavně ty ten pocit v břiše způsobovaly… Když jsou někde dva lidé spolu, nemusí přece jen mluvit. Navíc mlčením se toho dá někdy říct mnohem víc. Slova, potřeba mluvit v takových okamžicích jen prozrazují… když ne zbabělost, tak neodvahu mluvícího mlčet a cítit.
„Musím si odskočit. Hned jsem tady,“ řekl jsem jí.
„Dobře.“
Konal jsem malou potřebu do keramického pisoáru, když tu jsem zase uslyšel ten známý, pro mé uši už ale znepokojivý, troubivý zvuk. A ne, nevycházel z místnosti, kde by někdo právě konal velkou potřebu. Byl jiný. Umyl jsem si ruce. Vyšel jsem zadními dveřmi ven na takový zasněžený dvorek, plný všelijakého ledabyle zakrytého harampádí. Zvuk troubení se přibližoval směrem ke mně, ale nikoho jsem neviděl.
Z kůlny na dvorku vyšel chlap. Jeho obě ruce před sebou držely a táhly velký dřevěný koš s naštípaným dřívím.
„Co tady děláte, pane?“ zeptal se mě.
„Nic, chtěl jsem si jen dát cigaretu na čerstvém vzduchu.“
„Tu si můžete dát i uvnitř.“
„Omlouvám se. Už jdu dovnitř.“
Zvuk troubení už slyšet nebyl.
III.
„Co jsi tam dělal tak dlouho? Všechno v pořádku?“ zeptala se mě Ellen.
„Všechno je v pořádku, Ellen,“ ujistil jsem ji. Ještě, než jsem se posadil, vzal jsem její dlaně do svých a dlouze ji políbil.
V místnosti hostince začalo být teplo. Jeden z obsluhujících, mladý uhrovitý mladík, otevřel dokořán dvě okna. Velká, křídlová okna se starými, dřevěnými okenicemi. Do vyhřáté a trochu zakouřené místnosti vtrhnul osvěžující, ledový vzduch.
Z otevřených oken jsem nicméně opět slyšel to povědomé troubení. Co to má znamenat? říkal jsem si. Opět to zatracené Halali, slavnostní fanfára, troubená při ukončení lovu nebo honu, na lovecké rohy.
„Kam jdeš?“ zeptala se mě udiveně Ellen.
„Jen se na chvíli podívám ven. Na čerstvý vzduch. Hned jsem tady, jinak bych tě vzal s sebou,“ řekl jsem a mrkl na ni levým okem.
Podíval jsem se na ni krátce, na tu mou krásnou Ellen. Její otazníky mě píchaly u srdce. Nicméně vyšel jsem ven. Zvuk se přibližoval. K hostinskému oknu se přišel na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu jeden dřevorubec, již notně posilněn slivovicí. Chvilku se zadíval směrem ke mně a nevěřil svým alkoholem začervenalým očím.
Viděl, jak jdu směrem od hostince do volné krajiny a také viděl, jak se… postupně ztrácím. A nebylo to vinou špatného počasí – sněhu, mlhy a podobně.
Sám jsem nechápal, co se děje. Jako by se vzduch rozvlnil, byl nahmatatelný. Jako kdyby jeho neviditelná barva byla na chvíli vidět. Na několik sekund se mi udělalo špatně od žaludku a zatočila se mi hlava. V tu chvíli jsem neviděl vůbec nic. Respektive jen tmu. Přičítal jsem to mé chvilkové zdravotní nevolnosti… Po chvíli jsem zase začal vidět normálně a poznával ten dvorek. Jenom mě bolela hlava a cítil jsem v ústech slabou pachuť vlastní krve.
Vrátil jsem se dovnitř.
„Proč jsi šel ven a co jsi tam tak dlouho dělal?“
„Promiň Ellen, udělalo se mi trochu nevolno. Možná se snědl moc guláše, respektive ty bramboráčky k němu byly mastný, měl jsem si jich dát méně.“
Nechápavě na mě koukala.
„Co je?“ nevydržel jsem to. „A ty ses byla převléknout?“
„Připadáš si vtipný? Jaká Ellen? Proč mi říkáš Ellen? Kdo to je? Počkej, to ses prokecl, nebo mi tím chceš jako něco naznačit? A o jakém guláši mluvíš? Vždyť sis dal bramborové střapačky se zelím a uzeninou! Můžeš mně Zikmunde odpovědět a nekoukat takhle na mě?! Proč mlčíš?“
„Děje se něco, Judito?“ zeptal se výčepní. Takový ten věčně věků zpocený, poněkud úlisný typ. Docela štíhlá postava, ale pivní cejcha mu přetékala přes opasek kalhot.
„Nestarej se,“ odsekla mu.
„Řekla jsi mi Zikmunde?“ zeptal jsem se já.
„No a jak bych ti asi měla jinak říkat, než křestním jménem? Hele, jestli je tohle nějaká hra, tak ti musím povědět, že se mi vůbec nelíbí… Proč na mě zase takhle koukáš? Zikmunde!“
