Jdi na obsah Jdi na menu
 


pohádka Štrakakal, leden 2021

ŠTRAKAKAL

 

Některé bájné postavičky z oblasti západních Čech nepatří jen do oblasti vybájených bájí…

 

 

Ten rozcuchaný skřítek připomínal vzezřením malinký kmen stromu s rozvětvenými větvemi a kořeny. Vypadal jako malý, hnědý, chlupatý stromek bez listí či jehličí. Malíř nacákal ve variacích spoustu hnědé barvy a žádnou zelenou. Byl téměř celý dřevěný. Čistě matematicky vzato tak ze dvou třetin. Celé dny běhal po lesích a paloucích, v ruce při tom držel hřeben. Honil hlavně rozcuchané děti, když byly mimo dohled dospělých, a snažil se… je učesat.

 

Nebyla to zlá postava. Spíš dokonce vesele rozverná. Ovšem vypadala tak, jak vypadala. A mnoho dětí, zejména těch hodně malých, z něj tak mělo pochopitelně spíš strach, než že by chtělo přistoupit na jeho účelné hry.

Možná měl potřebu si s někým hrát? Občas dokonce koním z hřív, pokud nebyly nikde v dohledu malé děti, kterým dával přednost, splétal copánky.

 

Jednu zahlédl na jedné velké zahradně, nalézající se na konci vesnice, dva růžové, špinavé vepře. Díval se na ně a přemýšlel.

„Co můžu dělat s vepřem?“ řekl si nahlas sám pro sebe.

„Nic,“ odpověděl si.

 

Ze dveří vyšla čtrnáctiletá Anatolie. Sedla si na lavičku před dům a začala škrabat brambory. Štrakakala si nevšimla. Ale Štrakakal si všiml jí. Bylo to hezké děvče, pěkná tvářička, zdravá postava krev a mlíko. Ale hlavu jí pokrýval bílý čepec, splývající vzadu v krátký závoj.

„Hm, ach jo,“ ulevil si potichu zklamaný Štrakakal. Tuhle teda opravdu neučeše. A navíc už je skoro… no vypadá dospěle. Štrakakala ale něco napadlo. Něco, co ho napadlo poprvé. Začal ve svém dřevěném těle cítit takový neznámý, ale příjemný pocit. Čekal a sám nevěděl, co vlastně přesně udělá.

 

Anatolie na chvíli vstala, aby si protáhla záda. Zadívala se v mírném záklonu na jasnou, letní oblohu. Dlaní pravé ruky si stínila oči. Štrakakal na nic nečekal. Rychle se rozběhl, plácl Anatolii pořádně přes zadek a v cuku letu byl schovaný za studnou, nalézající se uprostřed dvora.

„Au!“ vyjekla Anatolie. Když se ale rozhlížela kolem sebe, nikoho neviděla. Jen bezstarostně se procházející, lelkující slepice, klovající do malých trsů trávy. A ty to být nemohly. Vepři také ne.

Anatolie tomu nerozuměla. Ještě jednou se rozhlédla po celém dvoře, po zahradě, ale nikde nikdo nebyl. Zakroutila hlavou a vrátila se dovnitř do světnice. Manžel se asi za dvě hodiny vrátí domů z trhů.

 

Štrakakal se vzrušením málem pokakal. Seděl schovaný na louce za stavením ve vysoké trávě a rozverně tleskal svýma ručkama. Z trávy bude za pár týdnů seno, které se uskladní na zimu, aby měla domácí zvířata co jíst. Štrakakal nepřestával tleskat. Jeden z jeho malých, dřevěných pahýlků, který nikdy nepoužil k tomu, k čemu se použít také mohl, byl větší než jindy. Ale Štrakakal si toho v samé radosti z toho, jaký se mu povedl husarský kousek, ani nevšiml.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář