Jdi na obsah Jdi na menu
 


Žádná bleskovka

 

Květoslav věděl, že Klaudie by byla povolná, kdyby se nezdráhal projevit iniciativu jako první. Byla to sice moderní ženská, která se nebála jako první vystrčit růžky, projevit jako první zájem, ale… Do Květoslava se jí zpříma moc nechtělo, byl ženatý a ona nechtěla, aby jí potom někdo něco vyčítal. Kdyby si začal on, mohla by mu potom při jakémkoli problému hezky od plic říct:

„No a co, ty sis začal, tys to chtěl – já jsem si nezačala, do ničeho jsem tě nenutila.“

Jenže Květoslav neměl potřebnou odvahu… A také uvažoval trochu racionálně; ptal se sám sebe, jestli mu stojí za několik minut blaha ohrozit sice trochu nudný, ale prosperující, dlouhými roky vybudovaný vztah. Věděl, že by to manželku ranilo a že by to pravděpodobně znamenalo rozchod a rozvod. Sám by se zuřivostí asi pomátl, kdyby mu jeho žena zahla.

Květoslav byl v nafingovaném invalidním důchodu a živil se, protože byl manuálně zručný, melouchama po sousedech a známých. Klaudie, která bydlela v paneláku ve stejném patře jako on, byla nezaměstnaná, rozvedená a bezdětná. Peníze brala bůh ví odkud, ale na jejich nedostatek si stěžovat nemohla. Stejně jako Květoslav.

Jednou v pátek dopoledne byli oba, každý u sebe, doma. Květoslav poslouchal rané Stouny a jelikož na tom byl finančně abnormálně dobře, udělal si pátek-sobota-neděle úplné volno. Popíjel doma vodku s pomerančovým džusem a začínal s přípravou oběda. Uměl docela obstojně vařit. Když u jeho dveří zazvonil zvonek, otráveně šel otevřít, jenom v trenkách a nátělníku; v domnění, že to bude buď pošťačka, nebo opilá sousedka, která na patře také bydlela a protože hodně chlastala, tak jí bylo furt vedro, což mělo za následek, že neustále větrala doma i na panelákové chodbě, jenže často si ve chvílích, kdy byla na chodbě, zabouchla průvanem dveře a v ožralé panice burcovala celý panelák, aby jí někdo její dveře od bytu otevřel.

Nicméně, nebyla to ani pošťačka, ani namázlá sousedka, byla to Klaudie. Něco si doma kuchtila a zapomněla si koupit brambory (nebo bramborovou kaši v sáčku).

„Ahoj, nemáš prosim tě kaši v pytlíku?“

„Kaši v pytlíku?“, řekl Květoslav a podrbal se na hlavě, „ne, to bohužel nemám.“

„Ale Květoslave, ty přece máš“? řekla Klaudie, usmála se a odcházela směrem ke dveřím svého bytu.

Po několika sekundách Květoslavovi došel dvojsmysl její věty, usmál se také a zavolal na ni, těsně, než za sebou zabouchla své dveře:

„Nechceš se u mě stavit na oběd? Dělám kuře, s nádivkou z jablek, slaniny a sýra.“

„Mmm, to zní dobře… A víš že jo? Stavim se. Ráda.“

„Super. Můžeš tak… za dvě hoďky?“

„Jasně… Tak… zatim.“

„Už se těšim.“

„Já taky“, řekla Klaudie a zavřela za sebou své dveře.

Do Květoslava vplulo vzrušení z představy, kam až by ten oběd mohl zajít. Co si myslí ona, říkal si, očekává skutečně pouze oběd?

 

Během pečení se Květoslav osprchoval, hodil něco lepšího na sebe, připravil stůl, včetně láhve červeného vína a do CD přehrávače dal album balad od Uriah Heep. Vše vyšlo ideálně. Právě když dopekl kuře a osmahl okořeněné, na plátky nakrájené povařené brambory, zazvonila Klaudie.

Moc jí to slušelo a svůdně voněla. Světle krémová košilka s delšími (ne dlouhými) rukávy rozevřenými na koncích jak květy se lepila na její horní část těla, na ty ladné křivky a krátká sukýnka poskytovala nádherný pohled na její opálené nohy, na krásná, lesknoucí se stehna.

Objali se, ale to neměli dělat. Květoslav jí zašeptal do ucha, že je moc krásná a ona se usmála; v objetí se začali navzájem hladit, Květoslav ji chytil za půlky hýždí, nadzvedl k sobě a ona se mu nohama ovinula kolem pasu…

 

Leželi vedle sebe v posteli, ona s hlavou na jeho ruce, která ji něžně objímala kolem krku.

„Líbilo se ti to?“, zeptala se Klaudie.

„Šíleně moc“, usmál se Květoslav, ale náhle zvážněl.

„Co je?“

„Né nic, v pohodě, ale chladne nám oběd… Budeme ho muset přihřát!“

-

 

-

-

Povídka z pražského paneláku

 

Servác se sprchoval a při tom se holil v podpaží. Byl totiž potivý typ a díky holení a kvalitnímu deodorantu tak vůbec nepáchl. Ze stejného důvodu si zastřihával ochlupení nad penisem a na šourku. Zastřihával, ne holil. Nechápal lidi, kteří smrděli. Musí přece vědět, že páchnou… A je jim to jedno? Není jim to blbý? Asi ne. Vybavil si jednoho takového páchnoucího muže, měl kolem padesáti let, byl silně věřící, každou neděli chodil do kostela… To vám byl fešák… Kotlety a přehazovačka, krátká tlustá kravata a ošoupané staromládenecké manšestráky… Ten určitě nikdy deodorant ani parfém neviděl. Maximálně v televizi, pokud se na ni vůbec podíval… Třeba si myslel, že ho za to Ježíšek, nebo jeho fousatej fotřík na obláčku, pochválí, až se dostane do nebe… Nicméně i kdyby byl Servác věřící, měl by důvody o tom pochybovat. Už dvakrát si totiž všiml, jak ten svatoušek stojí na autobusové zastávce, ale nenastupuje do žádného autobusu, jen zálibně pozoruje malé chlapce vracející se ze školy… Až ten bude jednou umírat, říkal si Servác, tak určitě nebude moct být na sebe moc hrdý – co se dodržování desatera týče…

 

Servác právě vycházel ven z paneláku, bydlel na pražském sídlišti v Písnicích. Oranžové slunce se rozlévalo v nekonečné propasti lenivého letního večera. Když vycházel vchodovými dveřmi ven, střetl se v nich s odněkud se vracející a evidentně opilou Vladěnou. Vladěna byla mladá, pohledná sousedka,  bydlící na ním. Žila se svou sestrou, oběma bylo kolem pětatřiceti let, jejich rodiče zemřeli při autonehodě… Vladěna klopýtla a bezvládně spadla Servácovi do náruče.

„Můžete mě prosím vás doprovodit domů?“, poprosila ho prosebně a pokusila se o střízlivý úsměv.

„Ale jasně… Já vím, že by to asi měla první nabídnout žena, ale nebudeme si tykat? Vždyť se známe, občas se vídáme při venčení psů a jsme podobně staří… Ježiš ‚staří‘ – to zní blbě… Já jsem Servác.“

„No já jsem taky pro. Dobrej nápad. Taky mě to už napadlo. Já jsem Vladěna, ale ti asi stejně víte, teda: stejně víš… Jééé…“

„Pozor na ten květináč…“

Ve výtahu jeli mlčky a vzájemně si hleděli do očí…

„Uf, mě je těžko, nějak jsem to přehnala.“

„To se může stát každýmu.“

Odemkl jejími klíči dveře od jejího bytu.

„Pojď dál, jestli chceš. Dáš si něco k pití? Já už si ale nic nedám. Myslím jako alko. Teda snad si nedám…“

„Já…“

Servác nedokončil větu, ale začal se vyzouvat.

„Měla bych ti poděkovat, viď?“, řekla Vladěna, pohladila ho po tváři, vášnivě ho políbila a zadívala se na něj tak svůdně, jak to jen některé ženy umějí, když chtějí.

„Ále, pán je sice zasnoubenej, ale řekla bych, že cítím, jak se mu něco TADY začíná zvětšovat“, řekla a svým ukazováčkem mu přejela jeho džíny v místě rozkroku.

Servác už to nemohl a ani nechtěl vydržet. S myšlenkou, že monogamní vztah je nesmysl, že rozvášněně vrhl na Vladěnu… a za malou chvíli se s ní už miloval. Nadržený Servác brzo vyvrcholil, ale opilá Vladěna se netvářila, že by toužila po uspokojení, takže se začal oblékat.

Vladěna se na něj podívala, lišácky se usmívala a řekla:
„Jsem sice opilá… ale… Vy mužský jste všichni stejný… Sázku jsem vyhrála. Jóóó!“

A spontánně se zaradovala jako fotbalista, který dal právě gól… zatímco Servác na ni koukal s tak směšnou grimasou, jakou snad umí jen Petr Nárožný…

 

 

 

Povídka o umírání

 

Mořic ležel doma na smrtelné posteli. Kolem té postele stála kaktusovitě jeho žena a dvě děti, patnáctiletá Albrechtka a dvanáctiletý Ruprecht. Mořicovi bylo teprve čtyřicet šest let, ale jsou nemoci, které si nevybírají. Neznají diplomatická čekání, milosrdné nezrealizování účinků své moci a neempaticky předají, div ne, že rády, štafetový kolík své známé tetce Smrtce.

Mořic ležel v posteli a cítil, že mu právě odtikávají poslední hodiny jeho života. Cítil to, jeho žena Augustka to cítila a jeho děti to pravděpodobně cítily také… Venku byl zrovna teplý letní den, ale Mořic jen smutně a mlčky hleděl z okna; bylo mu jasné, že to slunce, které vidí, svítí a bude svítit pro jiné, bylo mu jasné, že pelargónie budou dál stavět na odiv svou krásu, bylo mu jasné, že on se už nikdy nebude koupat ani opalovat a v zimě třeba bruslit a… kdyby jen to…

Nikdo nemluvil. Jen nástěnné hodiny odtikávaly a zvenčí byla slyšet hrdlička zahradní… Pokorné mlčení, které se dalo v místnosti krájet jak řecký jogurt, přerušil po krátkém odkašlání Mořic:
„Mohl bych zůstat na chvíli s Augustkou o samotě?“

„Ano“, řekl i za Albrechtku Ruprecht a přestal se dloubat v nose.

 

„Augustko… Pere se ve mně sobectví a racionální nadhled… Chci být… a koneckonců jsem, rozumný člověk… Kdyby, kdybych byl ale zaslepený sobectvím, moc bych ti chtěl říct, požádat tě, abys…“

„Ta opiová analgetika moc nezabírají, viď?“, zeptala se starostlivě Augustka, když viděla křečovitě bolestnou grimasu jeho obličeje. Pohladila ho po tváři a Mořic se pokusil o chabý úsměv.

„… Děti jsou už relativně velké… Že se Augustko už nikdy znova nevdáš? Budeš mi věrná… Nikdy se s nikým… nebudeš… Když mi to slíbíš, bude… bude se mi umírat lépe… Ale, jak říkám, vím, cítím, že je sobecké něco takového chtít…“

„Mořici“, řekla Augustka, vzala ho za ruku a zadívala se mu do očí… když v ten okamžik v místnosti spadla velká police, již několik měsíců přeplněná tlustými, těžkými knihami. To byl ale rámus…

„Fuj to sem se lekla“, řekla Augustka a chytla se za srdce.

„Co se stalo?“, vběhli do pokoje současně Albrechtka i Ruprecht.

„Zřítila se police s knihami“, oznámila jim jejich matka.

„A nejen to“, dodal Ruprecht, jehož oči zabloudily na tvář jeho otce, na tvář Mořice.

 

Otevřeným oknem do místnosti vplul zvuk cirkulárky. Albrechtka si nahlas nechtěně uprdla a její myšlenky byly někde na luxusní dovolené v prosluněném Řecku. Augustka se dívala na Mořice a… nechtěla tomu uvěřit…

Život kolem Mořice běžel dál.

-

-

 

-

Šílenství

 

Probudil jsem se jako každý pracovní den v 6:20 ráno. Vstal jsem z postele, bylo sychravé říjnové ráno roku 2010, roztáhl jsem rolety, venku tma a mlha. Nic mi nepřidalo divné – nic na mě mi v první chvíli nepřipadalo divné. Byl jsem rozespalý a odešel jsem se na záchod vyčůrat. Opláchl jsem si ruce a v kuchyni dal vařit vodu na čaj. Moje žena v té chvíli akorát vstala – vzbudila ji potřeba čůrat. Koukl jsem na ni a řekl:

„Ahoj lásko.“

Nicméně můj ranní pozdrav zůstal bez odezvy. Nebudu to řešit, říkal jsem si. Sám jsem často po ránu také bez nálady, obzvlášť když ráno bylo počátkem pracovního dne – mělo příchuť hořkého znechucení a strachu z tušeného stresu… Moje žena čekala první dítě a do práce tak chodit nemusela… Jak jsem jí záviděl…

Jak jsem řekl, pustil jsem to za hlavu…

Uvařil jsem si šípkový čaj a posnídal jogurt s rohlíkem. Neměl jsem hlad, spíš naopak, po každém nepřirozeném vzbuzení jsem měl spíš chuť se pozvracet, nicméně věděl jsem, že v práci budu mít čas na jídlo až tak kolem poledního. Nechtěl jsem mít hlad a nechtěl jsem, aby mi z hladu táhlo z pusy.

Po snídani jsem odešel do koupelny. Vyčistit si zuby, ústní voda, ošplíchnout obličej, odlepit ospalky, deodorantem do podpaží a jak je člověk připraven na další blbinu! Kolotoč pěti nezábavných dnů stále dokola a dokola, pokud nemáš na to, žít nějak jinak, nějak lépe…

Před umyvadlem na stěně máme velké zrcadlo… Rozsvítil jsem si v koupelně, pustil vodu a můj pohled přirozeně a nezvědavě zamířil na svůj odraz v zrcadle… Jenže já v tom zrcadle neviděl nic. Vůbec nic! Několikrát jsem zavřel a otevřel oči, koukal na to velké nic a nemohl uvěřit, že NIC je to, co vidím. Viděl jsem to, co zrcadlilo zrcadlo, jako bych tam vůbec nebyl. Sám sebe jsem viděl – když jsem se podíval na sebe, sám sebe jsem nahmatat mohl, ale v zrcadle jsem se neviděl. A dokonce jsem neviděl ani své černé trenky, ve kterých jsem spal a které jsem měl stále na sobě. Doběhl jsem nevím proč do chodby pro bundu, oblékl si ji a šup zpátky do koupelny k zrcadlu – ale nic, neviděl jsem bundu, sebe, nic. Běžel jsem do kuchyně, popadl jsem květináč s fíkusem, mazal zpátky do koupelny – a nic, neviděl jsem ani fíkus, ani sebe… Cokoli jsem měl na sobě nebo čehokoli jsem se dotkl, dotýkal, nebylo vidět!… Dostal jsem strach – do prdele, vizuální halucinace, to ne!

„Markéto!“, zavolal jsem zoufale na svou ženu.

Nic.

„Markétko!!“

„Co křičíš? Já už jsem zase usínala,“ řekla Markéta a blížila se z ložnice směrem do koupelny, směrem, odkud slyšela můj hlas.

Rozespale koukla do koupelny, pak obrátila hlavu směrem do předsíně.
„Ježiš tak kde seš a co chceš?“

„Jak kde sem? No přece tady, v koupelně.“
Markéta se znovu podívala nechápavě do koupelny.

„Podívej, uvědom si, že v sedm ráno FAKT NEMÁM náladu na tvý blbý vtípky. Nevim kde seš, ale příště už mě z postele takhle netahej… Jak malej…“

„Markétko… TO jako chceš říct, že mě nevidíš?“

„Panebože Richarde! Já jdu spát! Hahaha.“

Odcházela do postele. Ona fakt odcházela do postele. Myslela si, že si z ní střílím. Ježiši… Ale na druhou stranu – můžu jí to vlastně zazlívat?

Hlavou mi začaly čím dál tím zmateněji vířit myšlenky, štípané pocity strachu. Jak mám teď jet do práce, když mě nikdo nevidí? Ale co když mě nevidí JEN má žena?

Řekl jsem si, že to vyzkouším. Dodělal jsem si svou ranní hygienu, oblékl se a vyšel z panelákového bytu ven. Zazvonil jsem na sousedku, věděl jsem, že je už vzhůru, tuhle dobu chodívá venčit svého kokršpaněla. Zazvoním na ni a poprosím ji, jestli mi nepůjčí pumpičku na kolo, říkal jsem si. Ta moje se totiž rozbila.

Zazvonil jsem podruhé a paní Kyliánová otevřela.

„Dobrá den paní Kyliánová, nezlobte se, jestli vás ruším, nepůjčila byste mi zase pumpičku na kolo?“
Paní Kyliánová se zmateně rozhlédla po chodbě.

„Je tu někdo?“
„Já, Richard.“

„Panebože, já to chlastání musim omezit“, řekla a zabouchla dveře.

Tak, říkal jsem si, a je to jasný. Nikdo mě nevidí, nikdo mě nevidí… Jak to? To nejsou mé vizuální halucinace? Jak to? JAK je to možné? Kdybych nebyl ateista, napadlo by mě asi také: Nehraje si se mnou ďábel? A pokud ano, tak CO dělá všemohoucí bůh? Strážní andělé? Jsou snad sakra na dovolený? Jsou zaměstnaní sexuálními fantaziemi?… Srdce mi bušilo na poplach. Byl jsem plný bolesti, strachu a zmatku… Co když spím a tohle se mi zdá? Pořádně jsem se kousl do ruky a vykřikl bolestí. Nic, neprobudil jsem se. Navíc jsem cítil, že jsem vzhůru… Co teď sakra dělat? Kam jít? Kdo by mi dokázal pomoct, co by mi dokázalo pomoct? Jak si to vysvětlit? Co doprdele dělat? Chtělo se mi brečet…

Vyšel jsem ven s tím, že jsem vůbec nevěděl, co udělám. Po tmě už nebylo skoro ani památky, vzduch byl nasáklý podzimní vlhkou mlhou… jen ty všudypřítomný sídlištní keře smrdící psí močí možná možný poetický dojem kazily…

Šel jsem k tramvajové zastávce. Právě jsem byl v podchodu a proti mně šla mladá žena v upnutých elegantních kalhotách, které jí hezky tvarovaly prdelku. A já dostal nápad. Plácl jsem ji přes tu naducanou prdelku a čekal jsem, co se bude dít.

Ona se kolem sebe vystrašeně rozhlédla – mě očima vodorovně přejela, jako bych tam nebyl a řekla jen:
„Co to BYLO?!“

Zakroutila hlavou, zrychlila chůzi a za chvíli už byla na schodech vedoucích z podchodu.

To je dobrý, říkal jsem si, klidně bych mohl někoho znásilnit, zabít a nikdo by nikdy nic nezjistil…

Stál jsem v podchodu a přemýšlel, co dělat. Chce to se uklidnit. Ale jak? Moje žena, kterou mám rád, mě nevidí… Do práce jít nemůžu. Teda ne že TO by mi vadilo, ale potřeboval jsem vydělávat peníze… Mimino na cestě, hypoteční splátky, nájem, jídlo…

Nasedl jsem do tramvaje a vystoupil až v Karlíně. Bloudil jsem ulicemi, v duši mi vyl melancholickej saxofon, snažil jsem se tomuhle všemu, co se mi stalo, nějak přijít na kloub. Každá hádanka má přece své rozřešení, říkal jsem si… Cítil jsem se… nepopsatelně. Na Karlínském náměstí jsem objevil jeden neútulný non-stop bar a tak jsem do něj zaplul. Barmanka si ospale a znuděně hrála s hracím automatem. Nepřítomně mačkala čudlíky a popíjela přímo z krabice levné červené víno…

No jo, říkal jsem si, ale JAK si mám něco objednat, když barmanka mě nevidí, neuvidí? Zaregistroval jsem za pultem na jedné z polic sedmičku dražší vodky. Přelezl jsem pult, vzal si potichu láhev a sedl si ke stolu tak, že na mě nebylo vidět. Nebylo vidět, haha, to zní vtipně… Vše mi prošlo. Otevřel jsem láhev a mohutně jsem si přihnul. Začal jsem se potit a cítit lehounkou předprůjmovou křeč v břiše – ona přejde. Za půl hodiny jsem vypil necelý půllitr a cítil se mnohem lépe. Strach pominul, v duši se rozhostila ta krátkodobá spokojenost… Ale přesto jsem si moc dobře uvědomoval, v jaké jsem situaci. Vstal jsem, natáhl se ještě pro dvě krabičky Camelek a vyšel jsem ven. S nedopitou láhví vodky ve velkém náprsní kapse bundy. Jednu cigaretu jsem si zapálil a začal se procházet Karlínem, plným zčernalých, krachlých fabrik, neudržovaných činžáků, skřípajících tramvají, nepřizpůsobivých obyvatel… Bylo pod mrakem a na mě najednou padla hrozná depka. Ze všeho. To zamračené počasí, lidi (smažky, bezďáci, ale i ti spokojení kravaťáci s očima bez života), rozpraskané fasády domů, střízlivění, já – který nejsem vidět, strach z neznáma, strach z budoucnosti, všechno to ve mně bublalo a páchlo a páchlo a páchlo jak smradlavý ponožky.

Vůbec jsem neměl chuť zneužívat svého postavení. Chtěl jsem, aby bylo všechno jako dřív – abych byl kurňa vidět!

Stále ještě jsem si nebyl jistý a tak jsem zamířil k jednomu pískovišti, kde si hráli celkem čtyři děti a s nimi tam byly dvě ženy. Přišel jsem k nim a zakřičel:

„Vidí mě někdo?!“

„Fuj to sem se lekla“, řekla jedna z nich a podívala se na druhou.

„CO to sakra bylo?“
„Já nevim“, řekla druhá, „asi nějakej vožralej magor z hospody.“

„Takhle po ránu, no, i když… To je hrozný, tady je to samej nezaměstnanej zoufalec…“

 

Šel jsem pryč, bylo mi jasný, že prostě opravdu nejsem vidět. Někdo by byl třeba šťastný, ale já tedy ne… Nejednou v mé hlavě vyskočila jak tlustá žába na kámen otázka:
Co když je tohle do konce života? Co když je tohle – do konce života? Proč by to, co nezvaně náhle přišlo, muselo náhle odejít?

Šel jsem kolem vietnamského stánku s alkoholem a čmajznul placírku vodky. Na ex jsem ji vypil. I když jsem měl v náprsní kapse stále tu nedopitou sedmičku. Šel jsem po chodníku a blížil se k jedné z křižovatek. A náhle mě napadlo: když mě rozmašíruje auto, tak asi umřu a nikdo nic nebude vidět, nikdo mě neuvidí… Manželka mě bude hledat, policie mě bude hledat, po několika týdnech, měsících (co já vim) mě prohlásí za nezvěstného… a já se zatím budu neviditelně rozkládat na asfaltu, část mě odplaví do kanálů deště, vysuší mě sluníčko, mé zbytky budou páchnout, ale nebudou vidět… Necítil jsem se jako kňoural… Jak jsem se měl asi krucinál cítit?

V jednu chvíli mě napadlo, respektive vnitřní hlas v mé duši mi říkal: Proč se nevrátíš ke své ženě? Jistotě ve tvém životě? Tvoje žena je jedna z mála záchranných bójek, které kolem tebe jsou. Zkus to s ní probrat. Ona je praktická a ty tak nepraktickej… Ale mé druhé já mi odpovídalo: A jak jako? To ji mám k smrti vystrašit?… Aby ještě nakonec potratila?

 

Stál jsem u obrubníku a viděl jsem z dálky přibližující se náklaďák… Mohl by ses živit jako kouzelník, nevzdávalo to mé první vnitřní já… A proč se nesnažíš blízkým lidem ukázat, že věci se prostě teď mají tak, jak se mají?… Kristepane, ty jsi byl vždycky tak labilní… vzdal to ten vnitřní hlas…

Kostel svatého Cyrila a Metoděje, ta mlčící novorománská bazilika, stál nedaleko a stojí a bude stát dál. Park, lampy, zaparkovaná auta, okna činžáků, vše bude dál nevzrušeně existovat… Viděl jsem z dálky ten přibližující se náklaďák. Liazka… Tohle všechno je šílenější než Filadelfský experiment, říkal jsem si… Vypočítal jsem si to a vkročil do silnice přesně v ten okamžik… kdy jsem tam vkročit chtěl…

Nikdy neuvidíš vyrůstat svý dítě, problesklo mě ještě v poslední sekundě hlavou, ale už bylo pozdě, příliš pozdě se vrátit…Tma, tma, tma…

A tam, kde jsem přišel k sobě, dá-li se to tak nazvat… tak… Tam jsem nikdy být nechtěl.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář