povídky 2025
ŽARKO A MABELA
Žarko se vracel z Indie, kde brigádně pracoval jako čistič uší. Doma v Kladně se živil něčím jiným, jako ochutnávač psího krmení. Brigády v době, kdy měl volno, např. dovolenou, pomáhaly jemu a jeho přítelkyni lépe vycházet s penězi.
Mabela pracovala jako čichačka obličejů na lidech, kteří zkoušeli nějaký produkt pleťové kosmetiky. Také jednou zažila poněkud neobvyklou brigádu, když v Japonsku pracovala jako tzv. vlakocpáč. Jela tam brigádničit se svými kamarádkami Leokadií a Ulitou. Japonsko je přelidněná země a úkolem vlakocpáče je vtěsnat do jízdní soupravy metra nebo vlaku co nejvíce lidí, aby šly zavřít dveře. Hodně si tak zlepšila svou fyzičku, protože ta brigáda byla zároveň takovou posilovnou zadarmo.
Žarko se vrátil domů. Byl podvečer. Vystoupil z kladenského autobusu a došel k paneláku, ve kterém s Mabelou bydlel. Poblíž vchodu seděly na zemi dvě tak třináctileté cikánky a kouřily trávu. Žarko se na ně úkosem podíval, neznal je.
Vyjel výtahem do sedmého patra, kde vystoupil. Odemkl dveře od bytu a už ho vítala Mabela. Objali se a dlouho líbali.
„Teda, jdeš právě včas. Upekla jsem houbovec.“
„Houbovec? Co to je?“
„Slaný koláč, plněný houbami. Promiň, maso nebude.“
„To nevadí. Houbovec vůbec neznám, tak uvidím," řekl Žarko a usmál se. „Smr... voní tu droždí.“
„Vždyť jo. Mně na něj dala recept Žakelína.“
„To je zase kdo?“
„Kolegyně z práce.“
„Aha... Máme doma rajčata?“
„Rajčata? Máme. V ledničce. Proč?“
„Mám na ně chuť.“
„Tak já ti jich pár dám k houbovci.“
„Dobře. Dostal jsem na ně chuť. A víš, proč?“
„Nechám se překvapit.“
„Normálně mi v Indii jeden čistič bot vyprávěl příběh, který se prý odehrál v Americe, kolem roku 1820. Na východním pobřeží Spojených států, v New Jersey si prý tehdy tamější obyvatelé utrhli pěknou ostudu, když řešili, co s rajčaty, protože je považovali za jedovaté.“
„Jedovaté?“
„Jo. Počkej, to není všechno. Normálně ti hlupáci chtěli dát rajčata k soudu. Obžalovat je. Rajčata!“
Žarko se rozesmál a Mabela také.
„Mě lidská blbost nepřekvapuje,“ řekla Mabela, „když chtěl udělat svého času Caligula svého koně senátorem, proč by někdo nemohl chtít poslat rajčata k soudu?“
Venku se pomalu začalo stmívat, a navíc bylo zataženo, protože se blížila bouřka. Občas někde zahřmělo. Začalo pršet a zvedal se vítr, který byl každou minutou silnější.
„Svět je divnej, Žarko, a je čím dál tím divnější. Jsem ráda, že jsi doma. Navíc před sebou máme volný víkend.“
„Já jsem také rád, že jsem doma. A s tebou,“ odvětil a usmál se na ni.
Žarko odešel s lahví piva v ruce do obýváku.
„Ahoj Kiwi,“ řekl a jemně zaťukal na klícku, ve které měli papouška, žlutozelenou andulku. Ta se na něj podívala a potom sklonila hlavu dolů, jako kdyby se pod hlavou chtěla podrbat zobákem.
Mabela pustila televizi a nalila si do sklenky bílé víno.
„Dáš si taky?“
„Ani ne. Alespoň teď ne. Zůstanu u piva.“
V televizi akorát Trump na tiskové konferenci vykládal o tom, že na setkání s Putinem pojede do Ruska. Přitom s Putinem se měl setkat na Aljašce.
„Hlavně že se on a jeho přisluhovači posmíval Bidenovi, že je div ne senilní a trpí demencí. Ona ta jeho opakující se, stejná hodnocení jednou větou, když hovoří s někým s ruské strany, stojí také za to: Byl to dobrý rozhovor. Tomu říkám sofistikovaně vyjádřit svůj názor,“ řekla Mabela a krátce se zasmála.
„S bohatou slovní zásobou... Prosím tě přepni to, za chvíli půjde na jedničce Oktopus a teď tam dávají alespoň sport.“
„Hele, Žarko?“
„Co je?“
„Všimla jsem si, že se ti Marika Šoposká líbí.“
„No, je to pěkná a charismatická ženská, to jo... Ten rejža Pachl je chytrej režisér.“
Podíval se na Mabelu. Vypadala trochu smutně.
„Mabelo, kolik je nám let? Ty přece moc dobře víš, že miluju jenom tebe.“
„Nechceš uvařit kafe? Musíš bejt utahanej.“
Vstal z křesla. Přisedl si k ní na gauč. Objal ji a pořádně políbil.
Oktopus nakonec nedokoukali.
DVĚ KAMARÁDKY
Adalbertýna potkala na chodbě obchodního centra v Praze na Novodvorské kamarádku Světlušku. Adalbertýna se rozvedla s Bernátem. Světluška byla zasnoubená s Bertilem. Voněla nějakým drahým parfémem, ve kterém se mísily příměsi zázvoru, skořice a hřebíčku.
„Nesedneme si na kávu?“ navrhla Světluška.
„A dáme si k ní chlebíček nebo zákusek,“ s úsměvem souhlasila Adalbertýna.
Adalbertýna si objednala u mladé prodavačky a servírky zároveň ke kávě větrník. Světluška si objednala dva brokolicové trojhránky, což byly chlebíčky ze žitného chleba, nakrájené na trojhránky. Vypadaly… zdravě. Brokolicová pomazánka na chlebíčcích byla posypaná konopným semínkem, chlebíčky zdobily také malé kousky papriky, rukoly, rajčete, to vše bylo navíc posypané drcenými vlašskými ořechy. Ta samá servírka jim za chvíli vše na dvakrát přinesla.
Adalbertýna odložila mobil.
„Ty bazalkové trojhránky vypadaly také pěkně.“
„To jo. Ale já nemám ráda ovčí sýr. A navíc právě kvůli němu nejsou zrovna nejlevnější.“
„Se chceš líbit Bertilovi, viď?“
„A ty teď tohle řešit nemusíš, viď?“
Nebyl v tom ale žádný zlý podtón, u obou. Alespoň se o to snažily. Obě se také ve stejnou chvíli krátce zasmály. Smích už úplně stoprocentně upřímný nebyl. Ale lidé se smějí různě. Bernát, když se začal smát, tak to znělo, jako když hodně hlasitě mečí koza.
„Hele, není támhleto Radegast?“ řekla Světluška.
Radegast byl finanční poradce jak Světlušky, tak Adalbertýny. S oběma si tykal. Hlavu měl vyholenou, zato měl udržovaný, černý plnovous. Tělo, vytrénované v posilovně, lákalo pohledy očí žen, byť nebyl nijak obnažen. Jeho žena pracovala jako kosmetička, byla zrovna na týdenním školení v Pelhřimově. Vrátit se měla tuhle neděli.
„No jo, je to on,“ řekla Adalbertýna. „Ráďo!“
Radegast se podíval směrem ke stolku, od kterého slyšel zvolání. Usmál se a šel k nim.
„Ahoj, to je náhoda,“ řekl, „akorát přemýšlím, že se
někde stavím na svačince.“
„Tak se přidej k nám,“ pozvala ho Světluška a vykouzlila jeden z těch svých úsměvů, který se těžko odolává. I když v daném případě nebyl k žádnému odolávání důvod.
„Tak jo,“ odvětil. Šel si koupit dva šunkové chlebíčky a půllitrovku pomerančové Matonky.
Za chvíli byl u nich. Přisedl si k jejich stolu.
„Tak co, jak se máš?“ zašveholila Adalbertýna.
„Ale, jde to, moc práce, ale to není nic nového.“
„Ráďo?“ ozvala se Světluška opět s tím svým úsměvem.
„Ano?“
„Potřebovala bych poradit s převedením plateb SIPA. Mohla bych se stavit u tebe na pobočce?“
O co jí jde? Honilo se hlavou Adalbertýně. Vždyť je zasnoubená.
„Ale to víš, že bys mohla. Kdy by se ti to hodilo?“
„A to si jako můžu vybrat?“
Ježiš, začíná být fakt trapná, pomyslela si Adalbertýna.
„Zítra je pátek… Mohla bys před polednem?“
„Zítra… počkej… Jo, to bych mohla.“
„Já pracuju zítra jenom do dvanácti.“
„Aha,“ podotkla šibalsky Světluška, mírně zdvihla obočí a opět se svůdně usmála.
„No, omluvám se, ale já už budu muset jít,“ řekla Adalbertýna.
„Už?“ podivila se Světluška.
„Ano… nevadí, že vás tu nechám samotné, že ne?“
„Ale… nevadí.“
„Mně to taky nevadí,“ přidal se Radegast. „Ale rád jsem tě viděl. Kdybys něco potřebovala, tak kontakty na mě máš.“
„Ano, mám. Děkuju. Tak ahoj a mějte se,“ řekla Adalbertýna a odcházela pryč.
Odcházela celá zamračená a rozčílená. Mísily se v ní pocity nenávisti ke Světlušce, neurčitý pocit prohry a také překvapivý pocit nadrženosti… Světluška je sice mladší a hezká, ale já jsem přece ještě také kus. Žádoucí kus… Zastavila se, vyndala z kabelky malé, kapesní zrcátko a chvíli si prohlížela svůj obličej. Potom se stavila v Tescu a koupila si dvě láhve bílého vína z Chile. Cítila, že večer minimálně jednu z nich bude potřebovat.
RADOST JE SLUNCE, VIDĚNÉ VE SNU
I.
Drahoň dojedl vepřový řízek z krkovičky. Měl k němu bramborovou kaši. Potom jedl rajčatový salát. Byl se svou přítelkyní v kladenské restauraci. Ta akorát dojídala pstruha se žloutkovo-zeleninovou omáčkou. Jmenovala se Blahomila.
„Včera mě na Andělu posral holub,“ řekl a upil piva.
„Hele, já jsem ještě nedojedla, jo,“ zaúpěla Blahomila. Napila se ze sklenice bílého vína.
„Můžeš mě snad chvilku poslouchat, ne?“
„No jo. To víš, že jo.“
„Hele, co to je jako za tón?... Praha Anděl. To je romantika, ty krávo. Chudáci policajti, není jim co závidět. Bezostyšně seroucí holubi. Žebrající, ožralí a smrdící bezďáci. Anorektický smažky. I když asi furt lepší než ty uvřískaný, nevděčný, nadržený, pologramotný opice, který si sadomasochisticky vysadili po celým Německu, a nejen tam. Třeba ani Francie už není Francií s velkým F. Jakou dřív bejvala.“
„Ježiš Drahoni, nezačínej zase s těma svejma slovníma průjmama…“
„Průjmama? Svět 2025. Jeden prezident mluví jak retardovanej školák na základním stupni. Jinej napadl a vyvražďuje sousední stát. Evropa, která absolutně nezvládá migraci. Politici, měkký jak ukňouranej, nijak nediskriminovanej kuřbuřt, toužící po pozornosti v LGBT průvodech. Česká vláda, která neumí hospodařit. I v Polsku už maj vyšší mzdy a levnější ceny, jen u nás pořád na nic nejsou peníze. Jen schodek státního rozpočtu, větší než jak heliem nafouknutý stádo krav. A to máme daně na sociální a zdravotní pojištění velký jak ty heliem nafouknutý krávy. Zajímavý je, že v celý řadě jinejch států nejsou tak vysoký daňový odvody, a lidi tam maj vyšší mzdy a stát často hospodaří s vyrovnaným rozpočtem. Tak kde je chyba? To už je fakt lepší procházet se po pražským Žižkově nebo Smíchově.“
„Hele Drahoni, nemůžeme se alespoň JEDNOU jenom normálně najíst? Bejt v klidu? Nasávat a vychutnat si atmosféru místa?“
„Do prdele a s kym se mám o tom bavit! Když pudu s kámošema na pivo, budeš vyvádět, že tě nechávám doma samotnou… Nájem i tuhle restauraci platim já. Tak by tě snad neubylo, kdybys nepindala blbosti a vyslechla mě.“
„Nepindala blbosti. Hm. Tak ti děkuju. Fakt. A zaposlouchej se někdy, co a jak říkáš, když už chceš někoho obviňovat z pindání blbostí.“
„Ty se prostě chceš pohádat, že jo? Vy ženský to máte rády. Romantika a drama dohromady, co? Trochu taliánskýho vzrůša musí bejt, že jo? Pak telenovelový nucení do slibů…“
„…Co to meleš? O jaký romantice mluvíš? No ty seš vyloženě chodící symbol romantiky! Kterej mně večer v restauraci u jídla vykládá o tom, jak ho posral holub!“
Drahoň vstal a vrazil jí facku. Všichni kolem jen na chvíli vzhlédli od jídla nebo pití a koukali. Nebo dělali, že nic neviděli.
„Chudáku. Ty seš takovej hajzl. Na ženskou si troufáš, viď?“
Ve stoje si rychle utřela ubrouskem koutky úst. Zmačkaný ubrousek pohodila na stůl. Sebrala svou kabelku a beze slova odešla z restaurace pryč. Ven. Jela autobusem za Stojanem. Stojan byl její milenec. O kterém Drahoň nevěděl. Blahomíra se s ním znala už necelý rok.
Drahoň se rozhlédl po podniku. V jedné stěně měli zabudované pěkné akvárium. Bylo hezky nasvícené a v tom přítmí zářilo všemi barvami.
„Co na mě čumíte, kurva?“ zařval. Podíval se na okamžik ke stolečku na jednoho ze sedících hostů. Rachitický čtyřicátník. Bíle přepudrované uhry na tvářích, potící se čelo. Panebože, proč je tolik lidí tak ošklivejch? pomyslel si. Hlavou mu projel text hudebníka Garyho Brookera: Human face is a terrible place.
„Pane, uklidněte se, ano. Nechcete už náhodou zaplatit?“ slyšel číšníka, který se k němu blížil. Byl vysoký kolem dvou metrů.
Drahoň se zhluboka nadechl a vydechl. Vztek ho najednou opustil.
„No jo.“
Zaplatil kartou a nenechal ani korunu dýška.
II.
Drahoň dorazil domů. Blahomila doma nebyla. Sedl si do křesla a otevřel dopis, který si vyzvedl ze schránky. Jednalo se o sankci finančního úřadu. Drahoň mu nenahlásil zděděnou nemovitost, a i když je takový dar osvobozený od daně, nahlásit úřadu se to musí. V opačném případě hrozí i poměrně vysoká pokuta. Sankce v případě Drahoně činila rovných milion korun.
„No to si dělaj prdel! Tak tohle platit fakt nebudu. Kde bych na to sakra asi vzal? Jsou normální? Tak to se bude řešit,“ úpěl Drahoň jako postřelený medvěd. Stále nemohl uvěřit svým očím. Chňapl na poličce po neotevřené sedmičce whisky. Odšrouboval víko a mohutně si přihnul. Vypil na ex asi pětinu láhve. Šel k ledničce a vyndal z ní plechovkovou plzeň. Polovinu piva vypil a pořádně nahlas si krknul. Prdnul si a lekl se, že se stalo i něco horšího, ale nestalo.
Když dorazila domů Blahomila, Drahoň už spal v obýváku na gauči. Podívala se na něj lhostejným pohledem a šla rovnou spát. Sprchovat se nemusela, to udělala u Stojana, kde si vyměnila i kalhotky. Vždycky nosila v kabelce náhradní.
MODIFIKOVANÝ PŘEŽVÝKÁNÍM
Jsem člověk, modifikovaný přežvýkáním. Respektive tak se cítím. Jmenuji se Mnata. Je mi čtyřicet pět let. Žil jsem v Klášterci nad Ohří, ale teď bydlím v Praze. Jsem parasomnik, který si vše pamatuje. Aniž by chtěl. Aniž bych chtěl. Jedno nevím určitě: probouzím se ze snů? Nebo do snů? Jsem člověk, modifikovaný přežvýkáním. Mám rád režiséra Jana Pachla, hlavně jeho seriály. Často poslouchám hudbu – zejména Riverside a Lunatic Soul. Jen si nejsem jistý, kde?
Občas se mi stane, že se probudím a vidím věci, o kterých tuším, že vlastně, pravděpodobně, v aktuálním časoprostoru neexistují. A ony, oni po chvíli opravdu zmizí. Jsem člověk, modifikovaný přežvýkáním. Jako kojenec nebo batole trpím rytmickými pohyby, navázanými na spánek, aniž bych o tom věděl. Co vše už jsem zažil? Co vše jsem už cítil a procítil? Souložím s nejistotou jak s povolnou manželkou. Okusuji si nehty s pravidelností pohybu hodinových ručiček.
Jako bych chodil lehce nad zemí. Někdy. Někde. A pohled na hvězdou oblohu mi nikdy nemůže zevšednět. Jsem člověk, modifikovaný přežvýkáním. Jsem parasomnik. Unavený. Který si vše pamatuje. Aniž bych chtěl. Jen nevím: probouzím se ze snů? Nebo do snů? Občas se realita se snem protíná, překrývá jako zlověstné mraky částmi svých ploch. Možná je to vše o nedobrovolném cestování mezi paralelními realitami. Občas se realita možná jen protíná se snem, překrývá jako bouřkové mraky částmi svých měnících se ploch. Nevím. Možná jsem blázen, možná vyvolený. Nevím. Ale já si dokážu uvědomit jedno: jsou to možná ty nejšílenější chvíle, ale zároveň také nejzajímavější.
Sedl jsem si v Německu v Drážďanech na jeden ze spodních schodů, vedoucích k ne moc velkému mostu přes řeku Labe. Právě přestávalo pršet. Ještě ale úplně nepřestalo. Věděl jsem, že jsem se ztratil a že cestu k hotelu, kde jsem byl ubytován, najdu nevím jak. Právě přestávalo pršet. Bylo léto a obloha se zároveň vyjasňovala, a zároveň se lehounce začalo stmívat. Sáhl jsem si do kapsy saka a došlo mi, že jsem asi ztratil klíče. Od ubytování. Paráda. Vzduch voněl po dešti, bylo hezky ostře vidět a já neměl náladu si nic z toho vychutnávat. Najednou jsem uviděl Lucku. Znal jsem ji z Čech. Pracovala v Praze jako fotografka. Ona si mě také všimla. Usmála se a šla ke mně.
„Ahoj Mnato, co tady děláš?“
„Jsem tu na výletě, poznávacím.“
„No, moc spokojeně nevypadáš.“
„Protože jsem se asi ztratil.“
„Cože ses?“
„Ztratil, no. Nevím, jak najít cestu k hotelu, kde jsem ubytovaný.“
„A víš jeho název?“
„To jo.“
„A ty nemáš mapy a internet v mobilu?“
„To vlastně mám.“
„No tak vidíš. V čem je problém?“
„Ježiš to mě nenapadlo. Nejsem na tyhle výdobytky zvyklý. Valí se toho na nás strašně moc. Mladí to třeba dávají, ale já...“
„Já si teda stará nepřipadám a také snad nejsem.“
„Také jsem řekl ´já´ a ne ´my´.“
Zadíval jsem se na ni. Slušelo jí to.
„Koukám Lucko, že sis nechala ostříhat vlasy, viď?“
„No jo, změna je život. Líbí se ti tenhle účes?“
„A víš, že jo? Je sice nezvyk vidět tě ostříhanou takhle na krátko… Ale tobě sluší dlouhé vlasy a teď vidím, že i krátké.“
„Díky,“ řekla a potěšeně se usmála.
„Nestavíme se někde na víno? Nebo na jídlo? Nebo… Jsi tu vlastně sama?“
Vstal jsem a šel k ní, aby se zmenšila vzdálenost mezi námi, ale už jsem k ní nedošel. Zmizel jsem a pravděpodobně jí před očima. Ocitl jsem se v Praze. Bylo mi špatně od žaludku a cítil jsem v ústech pachuť vlastní krve. Ocitl jsem se v Praze. U Vltavy, poblíž Palackého náměstí. Ani mě to už nepřekvapilo. Dojel jsem tramvají domů do Braníka. Byl už večer. Pojedl jsem pár ostružin. Dal jsem si silný kopřivový čaj, cigaretu a šel spát. Alespoň předpokládám, že jsem usnul. Zdál se mi sen. Alespoň předpokládám, že se mi zdál sen. Byl jsem zase v Drážďanech. Na schodech toho mostu. Ničemu jsem nerozuměl. V tom snu jsem tam seděl. Na schodech, které vedly k tomu mostu. Zase jsem cítil, že netrefím do hotelu. A také jsem vyhlížel Lucku. Dlouho. Ale nepřišla…
Ráno jsem se probudil. Ale ne v Praze. Probudil jsem se v tom drážďanském hotelu. Ničemu jsem nerozuměl. Jsem člověk, modifikovaný přežvýkáním. Jsem člověk, neustále modifikovaný neustálým přežvýkáváním. Posnídal jsem na zahrádce hotelové restaurace. Byl to malý, ošuntěle vypadající hotýlek. Ale postele na spaní byly bytelné a povlečení čisté. A vajíčka na slanině chutnala též dobře. Káva také, jen pomerančový džus byl naředěný vodou. Po snídani jsem se vydal na procházku po městě. Prošel jsem kolem nějakého autobusového nádraží se spoustou zatáčejících silnic a chodníků. Cítil jsem šum a vůni řeky Labe a šel tak po čichu a sluchu. Ocitl jsem se poblíž menšího mostu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že – to ne – že jsem se zase ztratil. A věděl jsem, že tu nejsem poprvé. Nebo ano? Bylo to divné. Sáhl jsem si do saka a uvědomil si, že jsem asi ztratil klíče od dveří pokoje, ve kterém jsem byl ubytovaný…
Přemýšlel jsem, jestli potkám opět Lucku. A pokud ano, co jí řeknu? Opravdu se uvidíme podruhé? Čekal jsem na Lucku. Nepřicházela. Začalo se stmívat. Kolem mě chodili cizinci a místní lidé, venčící své psy. Někdo se asi vracel z práce. Kde usnu a kde se probudím? Jsem člověk, modifikovaný přežvýkáním. Možná jsem blázen, možná vyvolený. Začal jsem mít svíravý pocit v žaludku. Zase.
AFRICKÝ VYŠEHRAD
Moře tehdy sahalo pod skály Vyšehradu. Vlny se tříštily o skálu a dělilo je asi šest metrů od toho, aby se nahoře vylily dál. Nikoho to nepřekvapovalo, ale nikdo také nebyl cestovatel v čase jako já.
Dělo se to samovolně, nedokázal jsem to nijak ovlivnit. Nemusel jsem pro to vůbec nic dělat. Prostě někdy jsem usnul – někde – a probudil se někde úplně jinde… Ocitl jsem se tak z roku 2023 v roce 2267. Byl to neuvěřitelný pohled. Vánek se slanou vůní moře, poletující, křiklaví rackové a jiní ptáci… Stál jsem na vyšehradských hradbách a hleděl do míst, kde kdysi tekla řeka Vltava. Za mnou se rozprostíraly nekonečné kopce s podobně nekonečně se táhnoucími vinicemi. Za nimi rostly čajovníky a kakaovníky. Byl letní podvečer, třicet tři stupňů ve stínu. Slunce pálilo, jako bych byl v Egyptě. Tam jsem také byl, v roce 1487 před naším letopočtem, ale to je zase jiná kapitola.
Spoustu věcí jsem nechápal – zmizela moderní doprava, po čemkoli elektrickém nebylo ani stopy (byť elektřina byla v omezené míře stále používána) a těch pár lidí, co jsem viděl… Byli oblečení jako z devatenáctého století. Nebo z první poloviny století dvacátého. A to jsem byl v roce 2267. Čekal jsem těžkou modernu a dostalo se mi pohledů na pravý opak. Komu by to dávalo smysl?
Nepřestával jsem fascinovaně hledět na moře. Slabý větřík vytvářel nepatrné vlny na hladině. Jako by ji vítr jen ledabyle šimral, líně vyčesával. Moře se rozvalovalo svým apatickým pohybem do nekonečné dáli. A bylo vidět daleko, po nějakém smogu nebo mlze ani památky. Globální oteplování jste teda vyřešit nedokázali, pomyslel jsem si. Moře v Praze, koho by to napadlo?
Začal jsem stoupat do kopce po jedné udusané cestě mezi vinicemi. Lidé, které jsem potkal, na mě divně hleděli. Asi je zarazilo moje neobvyklé oblečení z roku 2023, které vypadalo paradoxně moderněji než to jejich. Najednou jsem před sebou zahlédl ženu, která vypadala jako dvojče Ellen. Ellen byla moje… kamarádka s bonusem, v roce 2023. Jako by se člověk cítil málo překvapen.
Slušelo jí to. Měla na sobě volnější, tmavě šedivé plátěné kalhoty a krémově bílé tričko. Blížili jsme se k sobě.
„Haló,“ zavolal jsem na ni.
Podívala se mi tázavě do očí.
„Ty asi nejsi Ellen, že ano?“
„Ellen? To má být nějaký vtip?“
„Nemá.“
„Jmenuju se Karolína.“
Dívala se mi upřeně do očí.
„Poslyšte," řekla, „já mám takový dojem, že Vás odněkud znám. Ale nevím, odkud. Neviděli jsme se už někdy?“
„No právě! Asi ne. Ale jste hrozně podobná jedné mé přítelkyni, která… která už teď nežije.“
„Někde jsem Vás už viděla. Ale vůbec teď nedokážu říct, kde…“
„To je hezký…“
„Co je hezký?“
„Že se… začínáme poznávat.“
Dívala se na mě. Oči otevřené, uvolněné, klidné, upřímné. Nic neříkala. Vyndala z baťohu, který měla přehozený přes záda, litrovou láhev bílého vína. Odšroubovala uzávěr láhve a napila se. Láhev mi podala.
„Nechcete se napít?“
Žízeň jsem teda měl.
„Rád,“ odvětil jsem a pořádně se napil. „To je dobrý víno. A hezky studený.“
„Před chvílí jsem ho koupila v jednom sklípku.“
„A co to plave na dně?“ zeptal jsem se, když jsem jí láhev vracel.
„Koření.“
„Aha.“
„Nebudeme si tykat?“ zeptala se mě.
„Já jsem pro,“ zareagoval jsem s úsměvem.
„Karolína.“
„Honza,“ řekl jsem a podali jsme si ruce. Hleděli jsme si do očí a nevím, co mě to napadlo, ale krátce jsem ji políbil na rty, které stihly zareagovat.
„Co to děláš?“
„Já sám nevím. Jsi moc hezká a… pohyb těla je někdy rychlejší, než až se vyjádří mozek.“
Opět se mi podívala do očí. Tentokrát dala krátký polibek ona mně.
Potom jsme chtěli jít dál, ale já si přál jít s ní.
„Můžu tě někam doprovodit? Kam vlastně jdeš?“ zeptal jsem se jí a začal jít s ní jejím směrem.
„To tvoje divné oblečení," řekla, „a jak jsi bosý, už...“
„Co už?“
„Už jsem si vzpomněla, odkud tě znám. Ale bude to znít divně. Zdál se mi sen, že mě navštívil nějaký člověk, který uměl cestovat v čase. Přicestoval z roku 2023 a vypadal přesně tak, jako ty.“
„To myslíš vážně?“
„Já vím, zní to ztřeštěně,“ řekla Karolína a poněkud strojeně se zasmála.
„To vůbec nezní ztřeštěně.“
Karolína se na mě udiveně podívala. Tvářil jsem se vážně.
„Karolíno, musím ti něco říct. Já jsem opravdu cestovatel v čase. Včera večer jsem normálně usnul u sebe doma v roce 2023 a dnes se probudím támhle poblíž na mezi. Ještě že spím v kraťasech a v tričku. Myslel jsem si v první chvíli, že jsem stále ve snu. Potom, když jsem všechno viděl, tak mě napadlo, nebylo by to poprvé, že jsem se ocitl v minulosti... Potom jsem zjistil, že jsem v roce 2267. Nějaký bezdomovec spal na zemi, na které měl vedle sebe položený stolní kalendář. To je šílený! Takhle daleko v budoucnosti jsem ještě nebyl. Tady pod Vyšehradem přece jezdily tramvaje!“
„Jé, tramvaje, o nich jsme se učili v dějepise... To byla doba, když nás ještě bylo víc.“
„Víc? Kam ty tramvaje a tramvajová trať zmizela? A hlavně, kam zmizel Pražský hrad? A tady na Vyšehradě, co to je za kopce? A proč tu není víc lidí? A kam zmizela Bazilika svatého Petra a Pavla? Panebože, ničemu nerozumím!“
„Počkej Honzo, ty si neděláš legraci? Začal bys hodně brzo zneužívat mé důvěřivosti."
„Ne, nedělám si legraci! Kam se to všechno podělo?“
„To je spousta otázek a odpovědi v tobě akorát probudí další otázky... Stejně nevím, jestli ti mám věřit... Je to hodně dlouhé vyprávění. Sedneme si támhle,“ řekla a ukázala na řadu prázdných laviček, poblíž kterých stál něco jako kiosek, kde se prodávalo stáčené víno. Prodavač byl rád, že vidí živou bytost a že udělá obchod.
Napili jsme se, já a Karolína, opět z jedné lahve. I když koupili jsme si radši dvě. Seděli jsme ve stínu, ačkoli se pomalu začalo stmívat. Prodavač nám nabízel i nějaké pečivo, ale ani já, ani Karolína jsme neměli hlad. Stále ještě bylo horko, i když už ne takové.
Karolína vyprávěla o jaderné válce mezi západem a východem, která vyvrcholila tím, že jsme naštvali mimozemšťany a ti způsobili, že planeta nyní vypadá tak, jak vypadá. Na světe teď bylo necelých 300 000 lidí a jejich počet stále ubýval, protože ženy se v důsledku radiace už rodí neplodné. Dvě třetiny Ruska zabrala Čína, která tak hodně rozšířila své původní území. Ale k čemu to je, když lidí je tak málo a o veškeré technické vymoženosti jsme díky rozčíleným mimozemšťanům přišli? A to jsme prý mohli být rádi, že nás nevyhladili úplně. Jejich původní plán byl totální vyhlazení hříšného lidstva s tím, že lidstvo začne znova od začátku, jako tomu bylo v dávných minulostech mnohokrát... Musejí mít s námi svatou trpělivost. Lidstvo je nepoučitelné, proto byl zázrak, že jejich hlasování dopadlo tak, že bylo více hlasů pro radikální redukci a trest než pro úplné vyhlazení. Ono také dá práci, začít znovu vést lidstvo za ručičku od začátku, a navíc s pravděpodobným tušením, jak to celé asi zase skončí.
„To, že je lidstvo nepoučitelné, jsme si říkali už v roce 2023,“ podotkl jsem a hořce se usmál. Sedli jsme si blíž k sobě. Chvílemi jsme se líbali, chvílemi pili víno, které jsme začínali cítit v hlavě.
„A jak to v tvém snu dopadlo?“ zeptal jsem se s poťouchlým úsměvem na rtech.
„Nebuď zvědavej... Ale, nakonec jsi zmizel. Asi jsi se někam vrátil...“
„Karolínko, mně je s tebou dobře a teď se teda určitě nechci nikam vracet. Kde bydlíš?“
„Kde bydlím? Nikde! Jsme v roce 2267, jestli jsi si nevšiml. Těch pár, co nás tu v okolí je, spí v podolských ubikacích.“
„Cože? Proboha, další překvapení. V jakých ubikacích? Já chci spát jen s tebou, ne v místnosti s dalšími lidmi.“
„Jenže spaní v ubikacích je dnes normální. Je to takový pozůstatek a určitá jistota, že kdyby... kdyby došlo k něčemu nenadálému, z ubikací vede vchod do podzemního, protiatomového krytu.“
„Panebože. Není to trochu paranoidní?“
„Paranoidní? Opravdu si myslíš, že je to paranoidní? Po tom všem, co jsi zatím slyšel, a to jsi neslyšel zdaleka všechno? Co ty jsi vlastně zažil? Ale právě to tě asi omlouvá.“
„No, máš pravdu, promiň.“
Vstali jsme. Byla už tma. Karolína se po vínu trochu motala. Chytil jsem ji kolem pasu, začal ji líbat a zmáčkl při tom její hezky pevné hýždě. Odešli jsme dál od laviček, do míst, kde nikdo nebyl a díky keříkům nás ani nikdo vidět nemohl. Tam jsme se na zemi, na suchem žloutnoucí trávě, pomilovali...
Došli jsme do ubikace. Tři velké místnosti, postavené vedle sebe. V každé bylo asi osm, deset lidí, i když do jedné by se vešlo lidí asi padesát. Karolína se šla osprchovat a já také. Našli jsme si postele vedle sebe. To byste neuvěřili, co bylo nad každou postelí. Obecně vzato, soukromí sice žádné, ale nad každou postelí byla moskytiéra. Ochrana proti mouchám, komárům a případným zvědavým čumilům. S úbytkem lidstva ubylo i voyeurů, ale ubylo neznamená zmizelo. I když teď měli lidé jiné starosti, byli to stále lidé a šmírování patří mezi oblíbenou lidskou činnost od nepaměti.
Lehli jsme si do postele. Každý do své. Leželi jsme na boku. Tak, abychom na sebe viděli.
„Honzo?"
„Ano?"
„Uvidím tě ráno?"
„Jak to mám Kájo vědět?"
„Jestli sis to celé nevymyslel... Radiace tu všude stále je... Chtěla bych se vrátit s tebou," zašeptala.
Co jsem jí na to měl říct? Sám jsem nevěděl, co bude ráno. Kde budu. Utěšoval jsem ji větami, že bych také chtěl, aby se vrátila se mnou, a byla to pravda, minimálně v té chvíli, když jsem to říkal. Říkal jsem jí, že se určitě ráno probudím tady, vedle ní.
„Pokud ne, alespoň budu vědět, že jsi nekecal," řekla. Snažila se být silná a působit vesele. Všechno jsem si to poněkud bolestně uvědomoval a veselo mně z toho tedy samozřejmě nebylo.
