povídka 2026
BILOKACE SKRZ ČAS
I.
Pozdvihl jsem pojem bilokace na úplně jinou úroveň…
Jsem v roce 1487 před naším letopočtem. Procházím se podél Nilu s královnou Hatšepsut. I když tehdy ještě nevládla. Bylo jí rovných dvacet let. Držíme se za ruce. Ona voní a má v ruce rajče, do kterého kousne. Podá ho mně. Dojím ho. Lehneme si pod neškrtící fíkovník... Trocha šťávy z rajčete jí ukápla, nebo spíš vystříkla, na její pravé líčko. Pravou tvář. Olízl jsem ji jazykem a bylo po ní. Po té šťávě samozřejmě. Podíval jsem se Hatšepsut do očí… Vypadala úplně jinak, než si dnes historikové i ostatní myslí. A vůbec historie jejího života je překroucená naší neschopností reálného vhledu do minulosti. Vhledu, ohánějícím se jen vědecko-historickým bádáním. No, na jednu stranu, čím jiným... A jděte někam s její nalezenou hrobkou... Dohady, tušení, odhady, byť na základě archeologických podkladů... Kdyby třeba vědci dokázali cestovat v čase, zjistili by, v kolika věcech se mýlí.
1487 před naším letopočtem. Hatšepsut byla mladá a nádherná. Noci, strávené s ní třeba v chrámu Dér el-Bahrí, z mé paměti jen tak nevymizí. Což by nevymyslel sebelepší scénárista… A koneckonců nešlo zdaleka jen o hovory, že jo.
II.
Jsem v roce 1478 před naším letopočtem. Procházím se podél Nilu s Hatšepsut. Pomalu jdeme a držíme se za ruce. 1478 před naším letopočtem. Hatšepsut vládla v Egyptě druhým rokem. Bylo jí dvacet devět let.
Zastavíme se na chvíli. Stojíme proti sobě. Miluju ten sebevědomý a zároveň lehce zklamaný, mírný, spíš jakoby jen tušený úsměv, který z jejích rtů snad nikdy nevymizí. A její krásné tmavé oči – tak často v nich čtu dvě věty – všechno vím / lidem moc nevěřím… Díváme se navzájem do očí. Pohladím ji po tváři. Ona pohladí mě. Políbíme se a naše rty se nechtějí rozdělit. Obloha je bez mraků a sytě modrá. Lehce zafouká teplý větřík, je to příjemné v tom horku. Její delší, tmavě hnědé, skoro až černé vlasy se na chvíli trochu zavlní. Díváme se zase do očí a mlčíme, protože hovoří oči. Je těžší lhát očima než slovy úst a my si toho pohledy dokážeme říct tolik…
„Pojedeš se mnou do Puntu, že jo?“
Punt bylo království, země, nacházející se v jihovýchodní Africe, zhruba na území dnešního Somálska. Dostaneme se tam po moři na jedné z pěti lodí. Lodě dám k dispozici já. Řízení stavby lodí bylo totiž mým povoláním.
„Samozřejmě a moc rád. Už ses mě na to ptala,“ s úsměvem odpovídám. Z její iniciativy jsme se začali znovu líbat. Punt. Poprvé tam ochutnáme pečená pštrosí vejce. A Hatšepsut si z Puntu přiveze parfém, kterým bude vonět a který by, kdyby se prodával dnes u nás, stál tisíce, no spíš desetitisíce korun. Budu první, který k ní přičichne, protože mě se zeptá, jestli se mi ta vůně líbí. A vonět chce také hlavně pro mě…
III.
Dorazili jsme do Puntu. Na lodích jsme do země přivezli hlavně pšenici, ječmen a len. Na oplátku jsme si měli odvést mosambický eben, dřevo, těšící se v té době velké vážnosti, které bylo olejnaté, hodně těžké a tvrdé. Což se hodí. Jeho purpurově hnědá barva přecházela až do modročerné. Všeobecně se vědělo, že toto dřevo je také hodně trvanlivé. Hatšepsut se mosambický eben moc líbil a těšila se, že si z něj nechá postavit parádní nábytek.
Ubytovali jsme se v menším paláci na pobřeží Rudého moře. Dárek od tamního krále Parahu a královny Ati.
„Kromě dřeva tentokrát nazpátek povezeme i tu aromatickou pryskyřici.“ Byla v podstatě používaná jako kadidlo, především v chrámech.
„Myslíš myrthu?“
„Přesně tu.“
Hatšepsut si spletla vlasy do temných copánkovitých provázků.
„Co říkáš tomuhle účesu?“
„Hatšepsut, mně se líbíš jak s volnými vlasy dolů, tak i když jsou spletené do copánků, a i kdyby byly jakkoli jiné… Hatšepsut?“
„Co je?“
„Seš každej den krásná a mě to každej den nepřestává udivovat.“
„Prosim tebe… Nepovídej.“
Díval jsem se jí do očí a usmíval se. Hatšepsut se usmívala také. Usmívaly se na mě její plné rty, ty nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Hatšepsut. Ani černoška, ani běloška...
IV.
„Dnes jdeme ke králi a královně na oběd. Jsme pozvaní. Chtějí nám také potom něco, někoho ukázat,“ řekla Hatšepsut.
„Jo? A koho?“
„Přátele z hvězd. Tak jim říkají.“
„Přátele z hvězd?“
„Ano. Pocházejí z Marsu a létají k nám v těch svých neuvěřitelně rychlých, škeblovitých vesmírných plavidlech… Nedávno došlo na Marsu k jaderné válce a jich… zbyla jen necelá desetina. Musejí tam žít v podzemí. O pokračování sebe samých se snaží tady, křížením s námi.“
„Už jsem o nich také slyšel, ale o jaderné válce ne. Ani ten pojem neznám. Co to vůbec je?“
„Jedná se o používaní mocných, příšerných zbraní hromadného ničení. My takové zbraně naštěstí neznáme, a hlavně neumíme vyrobit, ale oni ano. Také o tom moc nevím. Ale ani se mi o tom nechce přemýšlet.“
„To asi chápu.“
„Na oplátku nám prý předávají své znalosti z oblastí stavitelství, astronomie, lékařství… A také si vem pyramidy. Kdo si myslíš, že nám pomohl a pomáhá se stavbami pyramid? I té, která se staví pro mě?“
„Oni?“
„Ano… Jdu se převléknout. Za chvíli musíme vyrazit.“
Za pár minut přišla. Díval jsem se na ni.
„Hatšepsut?“
„Ano?“
„Mám velkou chuť tě lehce kousnout do zadečku.“
„Prosim tebe,“ řekla lehce pohoršeně, ale přitom se usmívala. „Tady a teď ne.“
Vyšli jsme ven. Slunce pálilo pekelně. Svítilo na obloze, na které nebyl jediný mráček. Ani žádný větřík nezafoukal.
„To je teda vedro,“ řekl jsem.
„Chtěla bych si domů přivézt nějakého psa. Želv už máme víc než dost.“
„V tom by žádný problém být neměl. Thutmose ti to těžko může zakázat.“
Thutmose I. byl její otec. Ve skutečnosti ještě žil.
Zadíval jsem se na její krásná ňadra.
„Kam to koukáš?“ zeptala se mě s uličnickým úsměvem Hatšepsut.
„Je pravda, že jeden sochař odmítl dokončit sochu tebe, protože ho příliš vzrušovalo modelování tvých ňader?“
„Tohle také víš? U nás se taky všechno rozkecá…“
„Já se mu vůbec nedivím.“
Zastavili jsme se a chvíli líbali.
„Támhle to je. Už vidím jejich palác,“ řekla.
„No jo. Už ho také vidím.“
Procházeli jsme kolem spousty sloních klů. Byly pečlivě vyskládané na zemi. Jejich bílá barva svítivě zářila v ostrém, popoledním slunci. Ze slonoviny se zde vyráběly především šperky a knoflíky.
„Určitě si od tebe bude chtít půjčit loď,“ řekla se škodolibým úsměvem.
„Kdo?“
„No kdo asi? Král Parahu.“
Šli jsme po udusané, jílovité cestě mírně z kopce. Pobřeží Rudého moře jsme měli vlevo na dohled. Po naší pravé straně se rozprostíraly datlové palmy. Odněkud jsme slyšeli kvákat žáby. Ne moc vysoko nad námi prolétly dvě křepelky, oba jsme se na ně ve stejnou chvíli podívali. Šli jsme dál.
Bilokace v čase do paralelní reality? Pozdvihl jsem pojem bilokace na úplně jinou úroveň.
V.
Tak jako byla v této době, kdy jsem byl s Hatšepsut, spousta lidí negramotných, tak spousta jich byla také vegetariány. Maso bylo spíše pro ty bohatší. Dorazili jsme do paláce krále Parahu a královny Ati. Dostalo se nám vřelého přivítání a hned se začalo hodovat.
Já a král jsme pili pivo, vyrobené z ječmene, Ati a Hatšepsut pily víno. Pivo bylo dochucené datlemi. Z masa bylo na mísách skopové, z drůbeže potom volavky a jeřábi. Na mísách bylo i rybí maso – okoun a parma. Král Parah na nás nešetřil. Na třech stolech byla také spousta ovoce a zeleniny, v Egyptě tak oblíbených. Cibule, ředkvičky, tuřín. Datle, švestky, granátová jablka.
Všichni jsme se najedli doslova královsky. Po jídle jsme se přesunuli všichni na terasu a hleděli do krajiny plné mírně se svažujících kopců. Na výlet k místu, kde přistávají mimozemšťané, jsme všichni zapomněli. Nebo ne a jenom se nám nikam nechtělo. Pili jsme víno, Hatšepsut se zapovídala s Ati a ke mně se na půlmetr přiblížil král Parahu. Měl na sobě pohodlnou suknici ze skládaného plátna. Utáhnutý látkový pásek v pase ovšem způsoboval, že jeho vykrmené břicho se nad páskem sebevědomě dralo ven.
„Vy jste prý dal Hatšepsut k dispozici lodě. To je, pokud se nepletu, těch pět, co kotví dole v přístavu?“
„Ano, to je pravda.“
„A vy jste i majitel těch lodí?“
„Ne přímo, spolumajitel. To, že mám na starost vedení při stavbě lodí, přece neznamená, že musím být jejich majitel.“
„Ale spolumajitel tedy jste.“
„To ano.“
„A těch lodí máte, myslím tím celkem, asi víc, že ano?“
„No ano, je to tak.“
„Poslyšte,“ řekl mi král důvěrně a chytil mě svou levou dlaní za loket mé pravé ruky, „a nemohl byste mi tak dvě, tři, na několik týdnů půjčit?"
Hatšepsut nás slyšela a začala se nahlas smát. Podíval jsem se na ni a musel jsem se začít také smát.
„Čemu se proboha smějete?“ zvolala udiveně královna Ati.
„Přesně tak, čemu se smějete?“ přidal se král Parahu. „Co jsem řekl tak vtipného?“ ptal se nechápavě.
„Ale nic, vůbec nic. Promiňte, nic se neděje. Tomuhle rozumíme jenom já a Hatšepsut,“ vysvětloval jsem králi a královně. Nicméně o moc moudřejší z toho samozřejmě nebyli.
Hatšepsut ke mně přišla a položila na chvíli svou hlavou na mou hruď. Pohladil jsem ji po vlasech. Vzhlédla ke mně a dali jsme si rychlý polibek.
„Vy jste teda praštěná dvojice,“ řekla královna Ati a zakroutila hlavou.
Král Parahu na nás stále nechápavě koukal a po chvíli řekl:
„Vy se k sobě opravdu hodíte. Jdu si dolít víno.“
Nakonec z toho bylo příjemné odpoledne. Hodně jsme si popovídali o všem možném.
VI.
V podvečer jsme se vrátili do našeho paláce na pobřeží, který nám král a královna po dobu naší návštěvy půjčili. Já zase královi slíbil, že dvě lodě mu zde při příští cestě sem na několik týdnů ponechám.
Prošli jsme síní, plnou sloupů s hlavicemi a soch, ven na terasu. Terasa byla v podstatě takovou kvetoucí zahradou a byla postavena směrem do tiché přírody, ne do rušné, nepravidelné ulice. Naskytoval se nám tak výhled pro bohaté.
Hatšepsut měla po tom množství vypitého vína takovou příjemně rozvernou náladu.
„Jedna moje kamarádka mi před asi dvěma týdny řekla vtip, který jsem asi nepochopila. Každopádně jsem na něm nic vtipného neshledala. Můžu ti ho říct? Třeba ty ho pochopíš a řekneš mi, v čem ten vtip spočívá.“
„Povídej, poslouchám.“
„Počkej, jak ono to bylo...Tak si představ řeku, třeba přímo Nil. Z jedné strany řeky pluje na lodi obchodník. Z druhé strany řeky, v místě slabého proudu, který tak umožňuje plout proti proudu, tak z druhé strany řeky pluje na lodi faraon. Znuděný faraon.“
„No to předpokládám není všechno.“
„Ne, není, doleješ mně prosím vodu?“
„Jasně, drahá.“
„Díky, drahý.“ Hatšepsut se na mě usmála a pokračovala.
„No, takže ty lodě takhle plujou po řece a postupně se začínají přibližovat k sobě. Obchodník už zdáli vytuší, že se k němu blíží faraon. Má na lodi své tři dospívající dcery. Ty se svléknou a obchodník, jejich otec, každou zvlášť zabalí do sítě na ryby.“
„Hm. Začíná to být zajímavé.“
„Počkej, nepřerušuj mě. No a ty lodě se přiblíží k sobě. Obchodník pozdraví faraona a řekne mu:
'Jestli chcete, hodím je do vody. Nechcete si pak ulovit nějakou rybu?' A faraon odpoví: 'A co když nějakou chytím?'“
„To je celé?“
„Ano.“
„Aha. No já nevím, možná jsem asi taky natvrdlej...“
„Hele, jaký 'taky'? To je divnej vtip, viď?“
„A zapamatovala sis ho správně?“
„Chceš mě naštvat?“ zeptala se mě Hatšepsut, ale usmívala se od ucha k uchu. Na chvíli jsem si uvědomil, že my dva se nikdy nehádáme. Přišla ke mně a sedla si mi na klín. Hleděli jsme si do očí. Zase jsem si uvědomoval, jak je až neuvěřitelně krásná. Jsem šťastný člověk, pomyslel jsem si.
Hatšepsut mi stále hleděla do očí. Lehce se kousla zuby do svého spodního rtu. Do pravé části spodního rtu. Podívala se na chvíli ode mě doprava, směrem k malému bazénku. Bazénku – byla to spíš taková větší vana.
„Co říkáš tomu, že bychom se šli vykoupat a do postele?“
„Mně se ale ještě spát nechce,“ škádlil jsem ji trochu.
„No mně taky ne.“
Pohlédli jsme si do očí s vážným pohledem, který nám vydržel asi čtyři vteřiny. Potom jsme se zase rozesmáli.
