Petr Iljič Čajkovskij - úvaha
PETR ILJIČ ČAJKOVSKIJ (úvaha, březen 2017)
Petr Iljič Čajkovskij… a moje husiny prohánějící se po mém těle jak rozverní delfíni surfující po mořských vlnách… je kapitola sama pro sebe.
Mé první seznámení proběhlo už tak dávno…
Poprvé, to mi bylo asi pět let (narodil jsem se v roce 1976). Učitelky v mateřské školce nám pravidelně pouštěly v rámci odpoledního poobědového klidu, když jsme leželi v lehátkových postýlkách, slavný, legendární Klavírní koncert č. 1. Ne teda že by se jednalo o nějako ukolébavku… Nevím, proč si vybraly/proč nám vybraly právě toto. Možná neměly po ruce nic jiného …
Ale mně se to líbilo. Moc líbilo. Mnohem víc než třeba společenské hry. Jen ležet a poslouchat tu krásu… Už tehdy jsem z toho cítil to, co jsem poté v dospělosti cítil v mnohem větší intenzitě…
Ležel jsem v postýlce a vždycky se těšil, až to Petr se svým velkorysým, typicky rusky těžce rozmáchlým (ale o to v daných okamžicích silnějším) romantismem rozjede. Ležel jsem, oči netečně hledící do bledého stropu… Ležel jsem a ani nedutal. Poslouchal jsem tu krásu a často jsem si těsně před začátkem té desky říkal, jestli se paní učitelka také alespoň na chvíli zastaví od toho všemožného kmitání a zaposlouchá se do té nádhery…
Bylo mi pět let a líbilo se mi to, ale paní učitelky to asi tak nebavilo, koneckonců měly spoustu práce a ležel na nich neustále přítomný ten kámen zodpovědnosti, než aby je napadlo chtít se třeba na chvíli ponořit do té hudby, prosáknuté emocemi jak namočená houba na utírání tabulí. Také teď chápu, že když už na pár chvil nemusely nic řešit, tak si potřebovaly na chvíli prostě odpočinout: odpočinout a vnímat jen to, co musím/co chci.
Můj dětský mozek se ale tehdy divil:
Proč se to mně líbí a vy se chcete ochudit o takovou hudbu? Poslouchejte ji zúčastněně se mnou… To si to mám zase vychutnat jen já sám?
Vždycky, když deska dohrála, těšil jsem se na další den – na tuto chvíli, jež se bude opakovat…
Podruhé to bylo jako propálit podkovou zákeřně zezadu rameno náhodného kolemjdoucího… Bylo to překvapivé, nečekané a následky, probudivší skutečnou závislost, trvalé.
Na rozdíl od podkovy to ale nepříjemně nebolelo, bylo to… spíš sladké…
V roce 1992 jsem v hudbě hledal něco mimo rock. Něco, co by mě dokázalo nadchnout (podobně jako mě většina komerční rádiové hudby dokázala znechutit), něco, co by se mi mocně líbilo, něco, co by ve mně vyvolalo pocity ztotožnění se. Zajímalo mě, jestli dokážu najít alespoň přibližné vyjádření nálad a pocitů a hloubek, které jsem cítil já…
Nevěděl jsem tehdy nic o Čajkovského hluboké melancholii, depresím, jež ho sužovaly, údajné a tajené homosexualitě, o jeho smrti dodnes obestřené otazníky, nevěděl jsem nic o tom, že tento hořký koktejl vyústil v Čajkovského hlukové pocity zádumčivého pesimismu, který možná trochu nechtěně, ale přesto viditelně orazítkoval do své hudby…
Hledal jsem něco, co by okořenilo svou originální a nevšední, silnou krásou určitou… trapnost mého tehdy pubertálně stydlivého života a… objevil jsem diamant, krásu, které se dodnes, po nespočítaně posleších, nemůžu nabažit, ba naopak: je to geniální Symfonie č. 6 – Patetická… Žádná z jeho symfonií není tak silná. Fascinovala spisovatele… Také si ji vzal svého času do parády Keith Emerson ve skupině Nice nebo výborná italská kapela Latte e Miele, která ji na albu Papillon z roku 1973 okořenila ne rockem, ale spíš jazzem! Neuvěřitelná kombinace a neuvěřitelný výsledek!
Pro mě se stala tenkrát (stejně jako dnes) jedním z největších (ne-li největším) děl, jaké v hudební tvorbě napříč časem a žánry existuje… Už od prvních sekund jsem poslouchal v úžasu jako uhranutý…
Mnohokrát jsem si od té doby, od roku 1992, říkal, jak bylo dobře, že jsem se tenkrát zastavil v tom hudebním antikvariátu poblíž Kotvy v Praze. Že jsem si tenkrát kromě Roberta Schumanna a Sergeje Rachmaninova koupil i TU magnetofonovou kazetu, vonící tím typicky antikvariátovým stářím, originální kazetu nahranou v NDR…
„Šestka“ od Čajkovského pro mě byla a je nejen gejzírem všech možných emocí, ale také těch největších… včetně nejšílenějších extází a bolestí, jež probíhají spíš hluboko v nitru… možná posluchače, možná autora, možná obou.
Mému životu se po objevení té symfonie najednou dostalo… jakéhosi prvního prosvícení, byl najednou jiný, protože jsem poprvé objevil někoho, kdo dokázal podobně silně procítit pocity, které jsem měl… no ano i já… Život přestal být neúplný nebo… nebyl už až tak úplně neúplný… Když mi bylo smutno a vůbec všelijak, mohl jsem si vzpomenout na Čajkovského a… to pomáhalo… Podobně jako tehdy můj souběžně probíhající objev Petera Hammilla.
Později, v novém tisíciletí, jsem si pořídil symfonickou báseň Romeo a Julie z roku 1869 a legendární balet Louskáček z roku 1892, který Čajkovskij dokončil rok před svou smrtí, v padesáti třech letech.
Onen slavný zmíněný Koncert pro klavír a orchestr č. 1 z roku 1875 jsem si samozřejmě také pořídil, na kompilačním CD, obsahujícím ještě svitu z baletu Labutí jezero, vzniklého v roce 1876 – je to takové best of Labutí jezero (které mám na 2CD samozřejmě i celé). Koncert pro klavír a orchestr č. 1 nahrál Leningradský filharmonický orchestr v roce 1956 – koncert je „sejmutý“ z archivní gramofonové nahrávky, takže skoro jako by člověk poslouchal gramofonovou desku. A já si tím pádem samozřejmě vždycky vzpomenu na dobu, kdy mě táta ráno vodil do mateřské školky… Vycházející slunce ozařovalo svými chladnými cákanci oranžové barvy kolemstojící paneláky, jež by se jinak topily v monotónní šedi… A já se netěšil ani tak na hraní s dětmi… já se těšil na Petra Iljiče Čajkovského.
Ve svých básních, které občas píšu, jsem Petru Iljiči věnoval několik z nich. Moje nejnovější básnická sbírka, kterou pomalu dodělávám, Když hodiny odbijí třináctkrát, obsahuje hned tři takové básně, které zde na závěr uvádím…
TRIANGL S ČAJKOVSKÝM:
RUSKÝ BALET
pracuju v práci
v pražské kanceláři
na malé pobočce jedné pojišťovny
a z CD přehrávače poslouchám Čajkovského
nejdříve Romea a Julii
pak Louskáčka
a na Labutí jezero přijde samozřejmě taky řada
je to nádherná a TAK silná hudba
tak barevná, tolik věcí sděluje
nebo může sdělovat – podle percepce vaší fantazie
je v tom
krása jak zelený nádech a modrý výdech podvečerního hlubokého lesa
ale je v tom i vášeň a
nesmírná, tragická bolest
dívám se chvilku na Tvou podobiznu, Petře Iljiči
chtěl bych JEN poslouchat a mlčet a nasávat
tu hudbu
ale
musím pracovat
ale i tak
Tě nepřestávám vnímat
tak trochu jako ostraha
která se tváří
že Tě nesleduje, nevidí
ale vidí
JŮ, JÁ JSEM TAK MODERNÍ…
bolí mě záda
a trochu hlava
a trochu mám rýmu
takže večer
když přijdu z práce
dám si polévku
a je nejvyšší čas se nějak, něčím kurýrovat:
začínám Petrem Iljičem Čajkovským
slavnou Serenádou pro smyčce z roku 1880
a hned po prvních tónech
je mi jasné
že u Čajkovského celý večer zůstanu
tohle je tak…
zvláštně stísněně krásná hudba
probouzí ve mně barvy, pocity, vzpomínky
iracionálně to těká i ne
následuje Francesca da Rimini
dílo pro orchestr z roku 1876
symfonická báseň o nešťastné lásce
a hned pak
další medicína
léčící duši
která potom může pomoci tělu
Smyčcový kvartet č. 3
také z roku 1876
nahrávka je z padesátých let
a smyčcům dává zabrat ofrakovaný Borodin Quartet
mimochodem v komentářích na youtube je jeden takový…
skoro básnický pokus o popsání slyšeného
a jedno dvojsloví je obzvlášť trefné: nepokojný vzduch…
a vitamín na závěr:
Klavírní trio a-moll z roku 1882…
chladný večer se převaluje do noci…
snad bude má chronická nespavost
k mému tělu
alespoň trochu milostiva…
možná jsem si měl dát balet Šípkovou Růženku?
ZÁDUMČIVÝ GÉNIUS
může to být jako stavět hrad z písku bez vody:
postav z neštěstí krásu
procházející se jak zářivý rytíř stvořitel
oslizlými chodbami duše, podvědomí
- tam někde, kde rytíř zůstal uvězněn
zářící rytíř
nenalézající východ ven do světla…
tak ruce brzo ozdobí chapadla bolesti
ale světlo
byť bez humoru
zůstává
namodralé
jak
zimní
sen?
