povídky část VI.
SAMÁ LÁSKA NEBO SAMÁ VODA?
Kostel Nanebevzetí Panny Marie v pražských Modřanech je malebná stavba, jejíž součástí je modřanský hřbitov, budova fary (obydlí a zároveň úřední sídlo faráře) a zvonice. Na jednu stranu shlíží na klidně tekoucí Vltavu, jež zdaleka nevypadá tak špinavě jako v centru přelidněného hlavního města, na opačnou stranu vzhlíží k modřanskému sídlišti, schodovitě vystupujícímu z poměrně velkého modřanského údolí. Pokud bychom se dívali od Vltavy směrem ke kostelu, mohli bychom také spatřit po levé straně do kopce se táhnoucí vinice.
Kostel samotný byl necitelně vypálen Husity v roce 1420 (kteří tehdy poničili celé již existující Modřany), když tenkrát uskutečnili své tažení na zbraslavský klášter. Poté byl kostel částečně opraven, ale v roce 1639 si v něm rozpínaví Švédové zřídili skladiště zbraní a podobného materiálu. Do v podstatě nynější podoby byl kostel upraven v polovině 17. století zbraslavskými cisterciány. Na počátku 19. století byla v důsledku velkého požáru v Modřanech zničena fara a tím pádem i škola, která v ní byla umístěna. Faru tedy lidé postavili novou. Poslední větší úpravy proběhly v osmdesátých letech devatenáctého století.
Vedle hřbitova, podél jedné jeho zdi, se nalézá park s lavičkami a dětským hřištěm, kde se nachází na pískovém podkladě pískoviště, klouzačka, kolotoč a asi dvouapůlmetrová dětská imitace skalního výstupu s výčnělky pro chodidla, na kterou může vylézt ten, kdo si chce zahrát na malého horolezce. Chodí tam hodně maminky s dětmi, celý ten dětský areál je ohraničený plotem. Zbývající část parku je oblíbená pejskaři, kteří zde rádi venčí své psí miláčky. Je zde příjemné jen se i procházet, protože park je postaven na vrcholu kopce a do všech světových stran je tak pěkný pohled na do okolí se táhnoucí Modřany.
Věroslav byl také z těch, kteří zde občas venčili svého psa. On měl svého barvami flekatého foxteriéra, hnědobíločerného pejska s krásnou žmolíkovitou srstí, kterého měl moc rád. Sám ženatý, táhlo mu pomalu na pětačtyřicátý rok a byl v invalidním důchodu kvůli malignímu nádoru v jícnu. Vyhlídky ohledně nádoru nebyly dobré, při operaci by mu hrozilo s poměrně vysokou pravděpodobností úmrtí.
Jeho tělo prozrazovalo mírnou tloušťku, plešatá hlava měla tvar spíš čtverce než oválu, zapadlé oči jako by byly plné únavy a bolesti. Pod bradou se mu dělala druhá, styděl se za to, a když s někým mluvil, snažil se hlavu držet vzpřímeně, spíš směrem mírně nahoru, aby nebyla vidět. Moc se mu to nedařilo.
Jednoho letního dne tak Věroslav opět venčil v daném parku svého psa, jmenoval se Puntík. Obloha byla azurově modrá, po mracích ani památky, což je jev, který v Praze, i přes panující léto, nebývá v posledních letech častý.
Cítil se unaveně, proto si sedl na jednu z tmavohnědých dřevěných laviček. Mžoural do sluníčka, pozoroval cvrkot a Puntík se procházel, chvílemi popoběhl, po poměrně velkém zatravněném prostoru nacházejícím se před lavičkami.
Přímo před lavičkou vedl chodník, po kterém někdo občas prošel. Po chvíli ho tak míjely dvě mladé dívky, oběma Věroslav hádal věk něco pod dvacet let. Spíš tak šestnáct. Asi se bavily pološeptem o svých klucích, Věroslav jen zaslechl, jak jedna říká druhé:
„Tak si to hlavně odpoledne užijte… a kdybyste… tóó víš… tak mě prozvoň.“
„Jasně“, řekla druhá a obě se spiklenecky usmály.
Ach to bezstarostné mládí, kdy si lidé umí a nebojí užívat! Kdy jim v tom nic nebrání. Kdy mají na vše energii i chuť. Věroslav se usmál také, věděl, že dívky ho nevidí. V úsměvu byla ta trocha nezákeřné, smířené závisti. Vzdalovaly se od něj a Věroslav chvíli pozoroval jejich hezky vytvarované, upnutými světlými letními kalhotami zvýrazněné zadečky.
Puntík k němu přiběhl a lehl si mu mezi nohy, mezi jeho boty. Lehce drbavě ho pohladil na hlavě mezi ušima, Puntík přestal vystrkovat jazyk, jen slastně zavrněl a podíval se na svého pána pohledem, který říkal: Také tě mám moc rád.
Po chvilce kolem něj procházel tak čtyřicátník v tmavých plátěných kalhotách, bílé košili a kravatě, na očích měl nasazené černé brýle proti slunci. Telefonoval mobilem. Bavil se asi se svou ženou. Věroslav jen udiveně slyšel, jak říká:
„Ne, říkám ti že ne, běž tam sama. Přijedu až pozdě večer. Jsem stále ještě v Brně a nestíhám… Cože? Říkám ti sakra, že jsem v Brně a nestíhám!“
Za pět minut ho Věroslav spatřil, jak se vítá s nějakou mladou černovláskou v přiléhavé minisukni, objali se a dali si vášnivý polibek… Ona mu potom něco řekla a dotyčný si jedním pohybem ruky setřel ze svých úst její výrazně červenou obtisknutou rtěnku.
Věroslav jen zakroutil hlavou a obličej ponořil do novin. Pročetl, spíš přelétl domácí, zahraniční politické zprávy, kultura ho nezajímala, těšil se na sport, ale nikdy nevynechal inzeráty. Ne že by něco nebo někoho hledal, byl ženatý a spokojenost jejich vztahu jen kazilo Věroslavovo zdraví. Ale bavila ho neohrabanost, hloupost a vyzývavost některých seznamovacích inzerátů, hlavně těch jasně erotických. Zejména volání nadržených babiček ho dokázalo spolehlivě pobavit a rozesmát víc než jakékoli rádoby vtipné novinářské úvahy na různá společenská témata.
A noviny ho nezklamaly, úplně poslední inzerát zněl následovně:
Manžel je bohatý, ale věčně není doma. Jsem fin. zajištěná, 41 let, mám čas i dům, ale jsem v něm sama. Jediné, co mi chybí, je pořádný chlap, žádné máslíčko, který mi to bez řečí hezky udělá, uděláme si to hezky navzájem a bude to naše tajemství. Brnkni mi na… nebo napiš SMS s kódem… Tak přeskoč vrkání a skoč šipkou do mé hladové postele!
„Teda to je dneska odpoledne! Láska a její odnože má víc podob než si dokáže malíř vyfantazírovat barev“, řekl si Věroslav sám pro sebe a usmál se. Také si uvědomil, že je na čase pomalu se vrátit domů. Jeho žena by mohla mít starost.
CESTOVÁNÍ V ČASE
Její chrám vypadal, jako kdyby byl přilepený na horský masiv, což bylo způsobeno tím, že byl částečně zapuštěn do skály.
Stál jsem na jedné ze třech teras poblíž sloupořadí a soch a koukal na cestu vinoucí se dolů, osázenou tamaryškovým hájem. Do zeleně těch roztřepených keřů a nízkých stromků se opíralo sebevědomé slunce ve své polední síle. Syté zeleni ustupovala oslňující žlutost písku, jenž v dáli ustupoval azurové barvě Nilu.
Pomalu jsem došel k jedné ze zdí ukončujících kolonádu (kolonády se rozkládaly na třech nad sebou umístěných a trochu dozadu stupňovitě posunutých terasách) a náhle se zahleděl na její portrét. Byla mladá a moc krásná. Jako zobrazená i ve skutečnosti. Malba ji zobrazovala v bažině při trhání papyru a lovu ptáků… Nade mnou byla druhá terasa, ale palčivé vedro rozvlňující vzduch o sobě dávalo opravdu znát a já neměl chuť na ni vystoupat. Pode mnou byla velká zahrada plná plantáží papyru a stromů potících vůně, stromů, které byly zasázeny do vyhloubených jam čerstvě naplněných hlínou. Celý chrám byl obehnán kolonádami sloupů a zdí.
Vrátil jsem se dovnitř.
Hatšepsut bylo 26 let, byla dcerou faraona Thutmose I. a v Egyptě vládla krátce, od roku 1479 před naším letopočtem. Nejen že byla tou nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy spatřil, ale stala se také mou milenkou… Co víc jsem si mohl přát. Byla to chytrá, duchaplná, sebevědomá dívka s mocenskými ambicemi, ale především – prostě nádherná. Vládla mírumilovně a podněcovala rozkvět především obchodu.
Vrátil jsem se dovnitř a na velké nízké posteli ležela Hatšepsut. Vedle postele se rozkládal malý kobereček z tygří kůže, na němž byla položená mísa s ovocem.
„Jaké bylo osvěžení ve vaně?“, zeptal jsem se.
„Osvěžující.“
No vana, byl to spíš malý bazének.
„Něčeho bych se napil“, řekl jsem a lehce se na ni usmál.
„Já také. Po milování mám vždycky žízeň.“
„Já také. Žízeň a chuť tě políbit, znova líbat tvé krásné rty.“
Hatšepsut se usmála, vstala a šla připravit nápoje. Nalila nám oběma víno a řekla:
„Je horko, viď? Co bys řekl na výlet k moři? Dnes a zítra pracovat nechci a nebudu.“
„Jsem pro“, řekl jsem, napil se vína a cítil, že v tom asi vězím až po uši.
Když jsme se za dva dny vrátili od moře, oba jsme cítili, že mezi námi postupně vzniká něco víc než přátelství.
Obloha byla sytě modrá bez mraků a rozpálené slunce opět neúnavně oslňovalo zemi. Celou tu dobu, kdy jsme se vraceli k jejímu chrámu, jsem přemýšlel, jestli vůbec a jak jí mám říct, že nejsem… z její doby. Která je o tolik krásnější ve všech neidealizovaných směrech, že mě až napadl příměr: tady to je ráj a jestli se časovým portálem vrátím, tak do pekla. Nerozuměl jsem hektické a cynické žraločí době 21. století, ze které jsem pocházel, cítil jsem se v ní přespočetný, jako by vše plynulo kolem mě, skrz mě a já byl jen udivený/znechucený němý pozorovatel. Přátelství, láska, krása, cit, víra… práce, rozvržení volného času… tolik věcí a pojmů nenapravitelně zdegradovalo, tolik… Tolik věcí zde, navíc s ní, dávalo větší, zářivější smysl.
Rozhodl jsem se, že zatím o tom Hatšepsut říkat nebudu a zůstanu v 15. století před naším letopočtem. Jak nejdéle to půjde.
Po několika dnech mě přestalo zajímat, jestli se mi časovou bránou vůbec někdy podaří vrátit se zpět do Čech do 21. století. Ani jsem přesně nevěděl, kde přesně a jak ji mám hledat. Ale čím víc jsem se stýkal s Hatšepsut, tím víc mi to bylo jedno. A neptejte se mě, jak jsem s ní dokázal hovořit v jejím jazyce. Prostě jsem ho ovládal, nevím jak… Čert vem časový portál; jak jsem si řekl: zůstanu v roce 1478 před naším letopočtem a basta. Vše je tady tak… jasnější – ostré barvy i filozofie života, jednodušší, smysluplnější. Zdravější. A hlavně – je tu ona.
Byla to trochu zvláštní doba. Občas nás (jako tehdy po celém světě) navštěvovali mimozemšťané… O tom snad dnes už nikdo nepochybuje. Kdo jinak by nám pomohl s postavením např. pyramid a nejen jich? Když čtete tehdejší záznamy a věty typu: Z nebes sestoupili bohové… Kdo si asi myslíte, že je tím popisován?
Nebyli naštěstí nepřátelští, právě naopak. A líbilo se jim, jaké zbožné úctě se na Zemi těší. Pomohli lidem mnoha způsoby v mnoha oblastech vědění. Jejich tmavošedé přistávací talíře byly oválné a měly průměr několik desítek metrů… Zpočátku vypadaly jako zlověstné mraky s překvapivě pravidelným tvarem… Ale mimozemšťané nebyli objekty mého zájmu, ti, pro které hořelo mé srdce, oči, celé mé já. Nezajímal mě jejich domovský Mars ani jejich základny na odvrácené straně Měsíce – polokouli, která je trvale odvrácena od Země. Já hořel postupně se probouzející láskou ke královně Hatšepsut.
Mimochodem v době života panovnice Hatšepsut už většina pyramid stála…
Za dva týdny jsme se po společné večeři procházeli po jedné z teras. Očekávali jsme návštěvu, nějaké obchodníky z Núbie (dnes oblast severního Súdánu a jižního Egypta).
„Jsem sice stavitelem, ale říkám si, že je škoda, že nejsem básníkem, malířem, sochařem nebo hudebníkem.“
„Pročpak?“, zeptala se mě Hatšepsut s lehce pobaveným úsměvem a čertíky v krásných očích.
„Napsal bych o tobě básně, jaké svět a jazyk ještě nespatřily, namaloval bych obrazy tebe, aby tak byla někde trvale zachycena tvoje okouzlující krása, vytesal bych sochy ze stejného důvodu, složil bych takové skladby třeba na flétnu, že… že by se ti určitě líbily…“
„Jane… vidíš, už jsem si na tvé divné jméno zvykla. Já… jsem moc ráda, že tu jsi… se mnou.“
„Hatšepsut, já také, víc než rád.“
Zadíval jsem se na ni s rozbušeným srdcem a pohledem, který mě víc než prozrazoval, a Hatšepsut to pochopila. Viděla to. S dívčím mládím zrcadlícím se v její tváři prudce s úsměvem pohodila hlavou, otočila ji ode mě a zvolala rozverně při pohledu na cestičku směrem dolů:
„Mám takový dojem, že už ty obchodníky vidím!“
Večer jsme se milovali a popsat to snad ani nejde. Ty pocity… byly tak intenzivní… tak jak to může být, když se milujete s někým krásným, s nímž si i skvěle rozumíte.
Jenže v noci, v noci jsem se probudil a to jsem snad neměl dělat. Táhl mě do sebe jakýsi neviditelný, bezbarevný vír, ale byl silný. A stala se z něj ta prokletá časová brána, časový portál. Když jsem nechtěl já hledat ji, ona si našla mě. Když mi to došlo – dokážete si představit, jak jsem v tu chvíli tu bránu nenáviděl? Nechtěl jsem si vůbec připustit, že se děje to, co se děje. Byla to příliš strašná představa…
Ale po chvíli, po chvíli jsem se ocitl ani nevím jak v pražském paneláku, v posledním jedenáctém patře bytu, ve kterém jsem bydlel. Do vzduchu venku se rozlila lehká příměs tmy, i když nebyla noc nebo večer, to jen bouřka se hlásila pomalu ke slovu – začalo slabě poprchávat a zvedal se vítr. Podíval jsem se v kuchyni ke dřezu na napouštěcí červený a modrý kohoutek, z vodovodního kohoutku kapala voda. Ventilová vložka i gumové těsnění se nějakou dobu začínaly doslova drolit a mě… když jsem si na to vzpomněl a uvědomil si význam slova drolit… to připomnělo… písek…
Naprosto nechlapsky jsem se nahlas rozplakal. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že jsem opravdu zpět v přítomnosti a že se podle toho musím, musím chovat.
VESLAŘ
Vavřinec býval profesionálním veslařem. Ve své době relativně slavným. Se sportovní kariérou skončil po roce 1989, shodou náhod ne kvůli politice, ale kvůli věku.
Ještě mu nebylo šedesát, ale nikde nemohl sehnat práci. Nic moc jiného neuměl včetně jazyků, a tak si našel práci jako noční šatnář v jednom hudebním klubu v Praze. Byl dvakrát rozvedený a dané zkušenosti způsobily, že o nějakém dlouhodobějším vztahu už nechtěl ani slyšet. Nebyl bohatý, ale byl svobodný – doslova a do písmene.
Moderní hudba a taneční párty mu sice nic neříkaly, vkus a věk je vkus a věk, ale klub byl propojený s restaurací zaměřenou na české a moravské speciality, a tak si Vavřinec jednou jedinkrát do měsíce mohl dovolit večeři ne doma, ale v restauraci. Nárok na slevu samozřejmě neměl. Ale i tak to pro něj byla příjemná událost vybočující ze stereotypu několika neustále se opakujících jídel, která si doma dokázal ukuchtit.
Jednu dobu tam měl na výpomoc brigádnici, dívku, které bylo 28 let. Pohledná černovláska s delšími vlasy dostala každé ráno po skončení noční směny 900 Kč na ruku, které nemusela danit… Tento stát se sice chlubí nízkou nezaměstnaností, ale už ne tím, jaké obrovské procento lidí pracuje měsíčně za hrubou mzdu do 15 000 Kč. A pro Němce, Rakušáky… jsou Češi prostě jen směšně levní a zneužitelní otroci. A můžeme si za to sami, resp. naše politika ignorující názory ekonomických expertů nezatížených politickým zaměřením doleva nebo doprava… Dívka se jmenovala Želmíra a nějak se doslechla o tom, že Vavřinec dříve vesloval. Ne že by s ním chtěla něco mít, na to byl mezi nimi příliš velký věkový rozdíl, ale… Ale Želmíra byla vždycky na starší muže (otec odešel od její matky, když jí bylo pět let…) a Vavřinec fyzicky nevypadal vůbec špatně. Právě díky tomu, že v mládí vesloval a fyzičku si udržoval občasnou návštěvou posilovny…
Lehká koketérie je navíc tak… vzrušující… říkala si Želmíra.
Jednou během noční se ho tak zeptala:
„Vy jste dřív vesloval?“
„Jo… To už je dávno.“
„Znáte Terence Hilla?“
„Kdo by ho neznal? Jeho nepolitický komedie s Budem Spencerem a komedie s Pierem Richardem nám dokázali kvalitně obohatit nejedno šedivý socialistický odpoledne, nebo večer.“
„Terence Hill po druhý světový válce, v době svého dětství a pak mládí, taky rád vesloval, a taky plaval… Dokonce získal bronzovou a stříbrnou medaili na jednom mistrovství Itálie.“
„V čem? Ve veslování nebo plavání?“
„To nevím“, řekla Želmíra a usmála se vědoma si toho, že dokázala probudit jeho zájem.
„Hm. To jsem nevěděl. Věděl jsem, že akorát Bud Spencer byl výborný plavec. Ve čtyřicátých a padesátých letech tak díky svýmu fenomenálnímu plavání – rychlosti ve volném stylu – posbíral mimojiné dokonce jedenáct zlatých medailí.“
„Co je to vůbec ten ´volnej styl´?“
„No… je to v podstatě kraul.“
„Proč kraul?“
„Protože je nejrychlejší.“
„Aha… Víte, proč o Hillovi mluvím… Trochu mi ho připomínáte… postavou.“
Vavřinec se na ni krátce podíval, ale v jejích očích neviděl žádný výsměch, spíš naopak - upřímný, bezelstný úsměv.
„No… Já mám radši Buda Spencera, když už bych si z nich musel jednoho na úkor druhýho vybrat. Jeho film Banánový Joe, kde hraje sám, resp. bez Hilla, je výbornej snímek, velká sranda a zároveň taky trochu kritika, třeba byrokracie…“
„Hm. Ten film neznám.“
„Oni ho zas až tak moc v televizi neopakujou.“
Vavřinec se styděl, i když vlastně přesně nevěděl proč, a byl rád, že se mu daří stáčet hovor jinam… Stárnoucí chlap, a cítil se nesměle jak puberťák…
Ale Želmíra se nedala.
„Vy máte za sebou asi bohatej život, že jo?“
„No, hlavně doufám, že mám taky ještě něco před sebou.“
„Né, já to nemyslela tak, že byste byl starej… Ale že máte nasbíráno plno zkušeností, víc, než řada ostatních lidí, jako sportovec…“
„No, moc si mě nebo sport neidealizuj, zejména sport je často plnej akorát jednotvárný dřiny“, skočil jí do řeči Vavřinec.
Začali courat lidi odevzdávající baťohy, kabáty, bundy a podobně a jejich hovor sice pokračoval, ale jak byl rozsekán na přestávky díky věnování se přicházejícím a odcházejícím lidem, jakési neurčité kouzlo se vytratilo a plynulost vystřídala zkratkovitost a dokonce i střídání konverzačních témat.
Pro tu jednu danou noc.
Když se ráno u východu loučili a každý chtěl nabrat jiný směr ulice, Želmíra se mu podívala takovým hlubokým pohledem a la Adina Mandlová do očí, až se Vavřinec zachvěl.
Želmíra to svým ženským radarem vycítila, jakoby vítězoslavně pohodila hlavou a odcházela na tramvaj.
Věděla, na co bude Vavřinec před spaním myslet.
PASOUCÍ SE KRÁVY S KŘÍDLY NETOPÝRŮ VZLÉTLY K OBLOZE JAK PO DOBRODRUŽSTVÍ TOUŽÍCÍ PAPOUŠCI
Měl jsem se sejít s Petrou v pizzerii Palatino v Praze 4 na Pankráci.
Byla to spíš známá než kamarádka, chodila s Antonínem, chlapem o pár let starším než on, učil na FF UK na katedře estetiky v Celetné ulici a psal knihy – filozofické, vzdělávací; nevím přesně jaké, nečetl jsem je.
Petru jsem znal z mládí. Párkrát jsem se sešel i s Antonínem nebo s oběma – dělal jsem jim z čistého přátelství něco jako pojišťovacího poradce.
Petra teď pracovala jako prodavačka květin.
Několikrát jsme si telefonovali a ona pokaždé s nešťastným hlasem stočila hovor na Antonína. Jak prý není lehké s ním žít, že se z něj stává čím dál tím větší podivín, že z něj dokonce někdy má strach a bojí se, aby se třeba přímo nezbláznil.
„Prosim tě, snad to nebude tak horký“, uklidňoval jsem ji. Ale co já jsem věděl? Nežil jsem s nimi…
Měli jsme tam ten listopadový pátek sraz v sedm. Dorazil jsem v 18.45. Sedl jsem si k zarezervovanému dřevěnému stolu na dřevěnou vyvýšenou židli – připomínala mi dětskou židli, na kterých sedávají batolata.
„Jedno pivo poprosim“, řekl jsem přicházejícímu číšníkovi. „Smí se tu kouřit?“
„To sice ne, ale můžete si zapálit támhle u baru“, řekl a ukázal mi rukou kde, „anebo si můžete přesednout tamhle do kuřácký části.“
„To ne, děkuju. Čekám dámskou návštěvu a dotyčná je nekuřačka.“
„Aha“, odpověděl číšník, lehce se pousmál a zeptal se: „Bude to Staropramen nebo Plzeň?“
„Plzeň.“
Krátce po devatenácté hodině dorazila Petra. Sundala si bundu a nechala si na sobě rudofialový svetr s rolákovým límcem. Na sobě měla černé kalhoty a bílé kotníkové boty se zipem na podpatku. Ta bílá přímo svítila. Petře to slušelo. Uměla se v oblečení sladit. Její decentní nalíčení, příjemná vůně a delší, lehce se vlnící blonďaté vlasy působily ve vzájemné kombinaci neobyčejně sexy. Světlo kolem nás bylo navíc decentně ztlumené.
Sedla si a hned si objednala.
„Dvojku bílého Tramínu prosím. Anebo víte co, přineste rovnou celou láhev.“
Díval jsem se na ni, přímo do jejích teď trochu unavených, ale kdysi rošťáckých očí a vychutnával si, vpíjel do sebe tu krásu – krásu mladé, pohledné, sebevědomé ženy.
„Budeš jíst? Nedáme si jídlo? Zvu tě…“
„Jakýpak zvu tě? Kdyžtak já zvu tebe“, usmál jsem se.
„Mají tady dobré steaky. Trochu to sice trvá, ale stojí to za to.“
Přinesli nám láhev vína a mě pivo. Číšník nalil Petře trochu do skleničky a zeptal se:
„Pro pána sklenici ne?“
„Ne“, řekl jsem.
„Celej den jsem nejedla. Nechceš si rovnou objednat jídlo?“
„No, já ještě neprostudoval jídelní lístek.“
„A chceš to nechat na mě?“
„Dobrá, nechám se překvapit.“
„Tak prosím dvakrát rumpsteak s pestem, středně propečený.“
Když číšník odcházel, zeptal jsem se Petry:
„A co že to přesně je?“
„Už jsem ho tu párkrát měla. Je to mňamka. Měla bych se taky jednu pořádně najíst, nemám na jídlo ani pomyšlení… Je to argentínskej roštěnec většinou s velkou bramborou pečenou ve slupce, která je přelitá ještě česnekovou omáčkou, ale ne moc intenzivní.“
„Ježiš to zní dobře.“
Petra se usmála. Byl to hořký, unavený úsměv. Slušel jí, ale zároveň to trochu bolelo. Asi nás oba.
Zvedl jsem pivo a zeptal se:
„Tak na co? Na zdraví?“
Petra nic neřekla. Dívala se mi do očí a mlčky se pořádně napila. Dolila si z láhve víno.
„Chci ti něco říct o Antonínovi.“
„Jsem jedno velké ucho.“
„Celý to bude znít… Celý to je nepravděpodobný, nepravděpodobně extrémní… Jak v nějakým blbým filmu… Antonín je teď… v Bohnicích, v psychiatrický léčebně. Je tam se svým souhlasem, není nesvéprávnej, ale dalo mi to práci… I když teď, v posledních dnech… Víš, jeho duševní stav, jeho duševní zdraví se horší. Když ho jdu navštívit a procházím tím parkem v tý léčebně, vidím i jiné pacienty. Jako by jim nic nebylo, vypadají normálně, ale… Antonín moc normálně nevypadá. Ta jeho schizofrenie má tolik přívlastků, jak mi říkal ošetřující lékař, nejenom paranoidní, ale i, jak to říkal, reziduální a dokonce i katatonní, kdy se člověk přestává hýbat včetně třeba rtů, on někdy třeba z ničeho nic začne pohupovat rukama jak opice; mlčí, a když náhodou promluví, tak jen opakuje už ani ne věty, už jen slova…“
„Cože? Antonín je v blá… v Bohnicích?“, zeptal jsem se nevěřícně.
Petry oči se zaleskly a zčervenaly pod náporem zadržovaných slz.
„Jak… Jak se to stalo?“
„Už to trvalo dlouho a nechtěla jsem tím nikoho detailně zatěžovat…“
„Mě si mohla“, skočil jsem jí do řeči a jemně ji pravou dlaní uchopil za prsty levé ruky.
Podívala se krátce na mě, pak se zadívala zase někam do neurčita a pokračovala.
„Jenom by stačilo, kdybys ho slyšel v posledních měsících… Co měsících, letech! Kdybys ho slyšel mluvit. Zpočátku jsem si myslela, že se chce dělat zajímavým. Zpočátku… Říkal mi třeba, že si pamatuje, když mu byl jeden rok. Matka ho na stole přebalovala, on koukal do světla lustru, na nic nemyslel, jen si prý řekl: ´A tuhle chvíli si schválně zapamatuju! ´ Pak jsem ho párkrát přistihla, že kouká v pokoji na něco, na někoho, co nebo kdo tam není. A že mluví k někomu, kdo tam není…“
„Jsou lidi, který dokážou vidět víc než většina ostatních, třeba pralesní šamani… To ale neznamená, že dotyčný musí být šílený…“
Podívala se na mě s takovým výsměšný úšklebkem, který hovořil za vše.
„Když prolomil ten… ostych, hradbu nebo tak to nazvat a začal se mi svěřovat… Bylo to, jako by se prolomila hráz – všechno mi říkal, jako by si potřeboval ulevit…Říká, že vídá duchy mrtvých, jedni prý jen létají a mlčí, jiní k němu promlouvali, jiní mu chtěli ublížit. Viděl duchy sedět v křesle, stát nebo procházet místností, viděl ducha letět od země nahoru podél stěny paneláku a říkal mi: ´Jestli to nebyl duch, tak co to teda bylo? ´ Potkává je prý od osmi let dodnes.“
Nevěřil jsem svým uším. Ulevilo se mi, když jsem viděl přicházet směrem k nám číšníka.
„Už nám asi nesou jídlo.“
Petra otočila hlavou a řekla:
„To nebude k nám.“
No a nebylo.
Petra se hořce usmála a pokračovala:
„Říkal, že se dokáže zdvojit a přenést v čase. Zažil prý starý Egypt, socialismus…“
„… tak ten zažil“, skočil jsem jí do řeči, ale můj pokus o odlehčení se nevyvedl.
„… socialismus, těch pár posledních mimozemšťanů hlídajících prý tajemství Marsu. Zažil dobu, viděl prý na vlastní oči Charlese Baudelaiera, Guy de Maupassanta, ale i prý děsivou, děsivou budoucnost… Vyprávěl mi, že prý vídává mrtvé sebevrahy uvězněné v jakémsi meziprostoru – tady, ale vlastně ne tady – ani v pekle, ani v nebi, ani jako nic, ani nikde jinde. Vyprávěli mu prý, že nevěřili v Boha, v posmrtný život, jinak by to prý neudělali, prozření prý přichází pozdě a není naděje na vykoupení, spásu…“
Petra na ex dopila víno ve sklenici a nalila si další.
„Bylo to tak šílený, smutný! Pořád ho vlastně miluju, ale… Ale. Vyprávěl mi, že třeba dokáže cítit vlny boleti z řady nemocí – nad kůží lidí… Že prej dokáže probudit ze spánku člověka spícího sto kilometrů od něj… Asi čtrnáct dní před hospitalizací jednou v neděli celý den mlčel, nejedl, jenom pil vodu a večer na mě spustil… Já se ti to snad pokusím odcitovat: ´Čas, prostor, já, ty, paralelně probíháme na tolika místech. Skutečnost je relativní jak barvy chameleona. Skutečné je to, čemu věříme, že je skutečné. Jak potom můžeme věřit v pravdu? ´ Takhle mluvil, jak nějakej šílenej básník, pak začal mluvit chvíli latinsky, nechápala jsem, kdy a kde se to naučil, co to má znamenat… Pak se začal šíleně chichotat, potom jen vydával skřeky a rozhazoval rukama…“
Přinesli nám steaky.
„Měli bysme se najíst“, řekl jsem. No, spíš špitl.
Pojedli jsme. Jídlo bylo opravdu výborné.
Bylo to na mě příliš mnoho vychrlených, silných informací, abych je dokázal pojmout a nějak shrnout do nějakého věcného, vyřknutelného stanoviska. Co se na to vlastně dalo říct? A… CO KDYŽ je on normální a my ostatní šílení? Šílení nevěřící. Já, Petra, číšník, hosté - jen o tom nevíme. Nepochybujeme.
„Péťo, nechceš dneska u mě přespat? Nebo abych přespal já u tebe?“
V tu chvíli mi moje vědomí vynadalo: No, teď si tomu teda nasadil korunu. Ona se ti jde svěřit, vylít srdce a ty jí nepřímo říkáš, že by sis s ní rád zasouložil.
Ale tak jsem to nemyslel. Alespoň ne vědomě. Nebylo to zamýšleným cílem toho, co jsem řekl.
Podívala se na mě, obočí zdvižené v lehkém údivu. Sakra, teď ještě chybí, aby mi řekla: ´Poslouchals mě vůbec celou tu dobu? ´
„Můžu třeba zítra s tebou zajít do… do léčebny a můžeme se zeptat doktora, jak to konkrétně vidí, jaké jsou vyhlídky, co se dá dělat, co udělat pro to, aby se… všechno vrátilo do normálu.“
„Ty jsi ho relativně dlouho neviděl… Nic se nedá dělat.“
Odmlčela se a se zamyšleným pohledem hleděla kamsi do neurčita.
Využil jsem té chvíle a objednal si jeden dvojitý absint.
„Dal bych si cigaretu. Támhle v kuřácký zóně je už volno. Nechceš se tam jít posadit?“
Kývla hlavou, že ano. Myšlenkami byla bůh ví kde. A ani ten to nevěděl. Z toho vyprávění, které znovu prožívala díky probuzeným vzpomínkám, vypadala ještě víc utrápeně a unaveně.
„Promiň, Honzo, je mi příšerně… Mám zítra volno, co ty?“
„Já? No můžu si ho udělat.“
„Tak bys u mě mohl dneska přespat – nechci bejt se svejma myšlenkama sama – a zítra bysme mohli jít spolu Antonína navštívit.“
„Jasná věc – domluveno“, řekl jsem a chtěl se na ni usmát, ale hned jsem ubral plyn, aby si to nevyložila tak, že suverénně a automaticky počítám s něčím, o čem si ani ona není jistá, jestli bude.
Když jsme odcházeli z pizzerie, jen mi krátce prolétlo hlavou: říkala, že ho pořád miluje, ale ani jednou ho nenazvala Tondou.
NADĚŽDIN KLIENT
Bylo letní, sobotní odpoledne.
Potkali jsme se v obchodním domě Novodvorská Plaza v Praze 4 a zašli spolu na kafe.
Naděžda, pocházející původem z Ruska, pracovala v jedné velké pojišťovně a vyprávěla mi, jak jí nedávno volal jeden její klient:
„Normálně mi zavolal s tím, že srazil losa.“
„Cože?“, podivil jsem se.
„No. Tak jsem taky reagovala. A on prej, že je v Norsku. Říkal, že je to tam samá tundra a najednou bum bác los.“
„A proč ti to vlastně říkal?“, zeptal jsem se.
„Chtěl se se mnou poradit. Byl to klient, kterej má u nás několik drahejch pojistek, víš… Má u nás pojištěnou svou pekárnu, docela velkej podnik… To víš, divoká první půle devadesátých let a restituce… Dvakrát jsem tam u něj byla a pokaždý vždycky akorát důležitě pokládal telefon s tím, že právě hovořil s nějakou známou, mocnou VIP celebritou, ale že kvůli mně hovor ukončil…“
„Hm… Džentlmen“, řekl jsem ironicky.
„Ne, blbec, co si rád hraje na pana Důležitýho, ale to je jedno.“
Usmál jsem se a Naděžda pokračovala.
„On to chtěl oznámit na pojišťovně jako pojistnou událost. Domníval se, že nic nezavinil, že viník je on a že by škoda mohla jít z jeho povinnýho ručení.“
„Cože? Z povinnýho ručení toho losa?“
„Ne, z jeho povinnýho ručení.“
„Počkej. Ale povinný ručení je odpovědnostní pojištění“, namítl jsem.
„Ježiš Honzo, to já vím taky… Ale on asi ne.“
„Aha… No… A jak to dopadlo?“
„No lehce jsem mu vynadala, že nemá havarijní pojistku a doporučila mu, ať to zkusí probrat s místní policií, kterou doufám přivolal, zdůraznila jsem mu.“
„Hm. Z povinnýho ručení losa… A obrátil se na svou pojišťovnu… To bude inteligentní člověk.“
„A džentlmen“, dodala Naděžda, podívala se mi krátce do očí a oba jsme se zasmáli.
Najednou se Naděžda ale opravdu pořádně rozesmála. Černé, delší vlasy na její oválné hlavě ani neprozrazovaly, že má padesátku na krku. Její oči neustále prozrazovaly něco na způsob… vědoucí osoby, která vše prokoukla a vymetla z rohů pavučiny všech možných filozofických i nefilozofických poznání: život je tak trapná komedie a lidé se tak přeceňují, nadhodnocují, že se tomu musím jenom smát… Čišel z ní neustále a bez sebemenší námahy sarkazmus podobný sarkazmu Adiny Mandlové.
„Víš, co mi řekl?“
„To teda nevím.“
„Policii prý nevolal, doslova řekl: ‚To víte, Norové, s těma se člověk vůbec nedomluví, to se spíš domluvím s tím losem.‘“
Málem jsem se zakuckal neočekávaným návalem smíchu, ale horkou kávu jsem v puse udržel.
MUŽ V ZRCADLE
Gustav přestal toho pozdního večera večeřet a zadíval se jen tak mimoděk do velkého skříňového zrcadla, jsoucího asi čtyři metry od něj.
Udiveně a vystrašeně zaostřil oči, hleděl do něj a tomu, co vidí, nechtěl uvěřit. Usrkl citrónového čaje a vykřikl, pohledem zabodnutý do zrcadla:
„Co to do prdele je?“
Sloveso ’je’ nebylo zrovna příhodně zvolené… Neviděl se v něm, v zrcadle. Zavřel na deset sekund oči a znovu je otevřel. V zrcadle uviděl cizí obličej s plešatou hlavou, cizí mužskou postavu, v obleku. Neznal ho, byl mu úplně cizí.
Gustav to nechápal. Civěl do zrcadla, ze kterého zase na něj civěl cizí chlap. Dívali se na sebe a mlčeli. Najednou si uvědomil, že prostor za zrcadlem vůbec neodpovídá tomu, co by mělo zrcadlo zrcadlit – jeho místnost. Hleděl do jiné, cizí, neznámé velké místnosti, ve které rozpoznal nějakou pračku, protože ta stála na zemi hned vedle toho stojícího chlapa. Muž v zrcadle se otočil dozadu a odcházel do útrob neexistujícího bytu…
Gustav zamrkal. Cítil se zmateně a polekaně. Šel si na chvíli lehnout do postele a zavřel oči. Rozbolela ho hlava. Bolest se nedala vydržet. Tak oči zase rychle otevřel, jako kdyby mu to mohlo od bolesti pomoct. Šel k té vysoké skříni, jejíž dveřní křídla vytvářela to dvojzrcadlo… a nic neobvyklého neviděl. Zrcadlo zrcadlilo to, co mělo. Gustav se dotýkal hladké, studené plochy zrcadla a zpitomněle civěl na sebe, do svých hnědých očí, zapuštěných hluboko do obličeje a nic, nic nechápal. Dlouho tam tak stál a mlčel.
„Celou dobu bylo rozsvíceno. Trvalo to tak dlouho… A… ne… Nezdálo se mi to… Ale pokud tedy ne, CO to tedy BYLO?“
Jen ticho jeho bytu kořeněné slabě puštěnou hudbou italské progrockové skupiny Campo Di Marte a jejího stejnojmenného alba z roku 1973 mu bylo odpovědí, která ale na nic neodpovídala, nic nevysvětlovala.
Dopil čaj a šel si radši lehnout do postele dřív, než byl zvyklý. Ani si nevyčistil zuby. Snažil se usnout a spánkem zapomenout na realitu, která měla podobu spíše zlověstného snu – jak mu tak paradoxně přišlo…
Usnul a zdálo se mu o vlacích, o mrtvě kodrcajících vagónech, plujících po kolejích noci, orosených chladem tmy a bičovaných větrem. Občas se nepochopitelně rozsvítily rudou a oranžovou barvou, ačkoli vlak kolem žádné z lamp či jiných světel neprojížděl.
Potom najednou stál na mořském útesu a shlížel na pobřežní město, které bylo neobvykle bez pohybu, zvuků civilizace – bez života. Město bylo nasáklé leprou a tuberkulózou předcházejících desetiletí a možná staletí. Cítil, že tu kdysi byly poutě, cirkusy, taneční zábavy… Ale teď….
Smutně došel na ztichlé náměstí a najednou je uviděl, všiml si jich – duchy. Duchové mrtvých, kteří v tomto časoprostoru uvízli a nenašli pokoje, překvapeni dávnou neočekávanou smrtí nebo smrtí, se kterou se nesmířili… Olizovali kovové konstrukce plné špíny a rezu, konstrukce čehosi, co dříve něčím bylo a nyní jen připomínalo nerozložitelné kosterní pozůstatky. Procházel místem, které muselo být kdysi kolonádou, ozdobné sloupy narozené v baroku byly ale všechny pobořené. Šel a hleděl na vybledlé obklady chátrajících teras… Zahleděl se na jednu zaprášenou pračku, stojící na jedné terase jednoho domu. Zadíval se na ni a řekl si, že to snad ještě ani není pračka napájená elektřinou… Všiml si na sobě, že nevrhá stín. Kolem něj nervózně prolétla moucha – jediné znamení života, které kromě sebe zaregistroval. Zdálo se mu, že si na okamžik všiml jejích udivených očí…
„Plyšovým hračkám se budou zdát sny a mě?“, řekl.
Ale v ten moment se probudil ve svém bytě, protože soused, odcházející každé ráno do práce, hlučně zavřel při odchodu dveře od bytu. Sen se pomalu rozplýval.
Podíval se do toho zrcadla, jako by v něm mohl najít nějakou byť neurčitou odpověď. Ale zrcadlo tentokrát zůstalo obyčejným zrcadlem.
Pracoval jako pojistný matematik v jedné pojišťovně. Dojel autem do práce (měl pár měsíců starou Škodu Superb), zaparkoval v podzemní garáži, výtahem vyjel do 3. patra, ve kterém pracoval, kde se na chodbě střetl se svým přímým nadřízeným. Znali se už nějaký ten rok a tykali si.
„Gustave, tady jsi. Potřebuju s tebou mluvit. HNED.“
„Jasně“, řekl Gustav a nemile ho překvapil ten důraz kladený na poslední slovo.
Vzal ho do své kanceláře, kde na Gustava hned vypálil:
„Dnes ráno mi volala key account manažerka Play&Win Akademie. Můžeš mi vysvětlit, proč si jí a na jejich generální ředitelství poslal e-mail s jediným, opakujícím se textem, snad stokrát za sebou: Život je pračka?“
„Cože?“
„Prosim tě, nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Připadá ti to snad vtipný, nebo jak mi to vysvětlíš?“
„Já že jsem poslal mail s textem ´Život je pračka´?“
„Ano.“
„Počkej, to je nějaká blbost. Já nic takovýho neposlal.“
„Ale poslal. Přišlo to z tvý pracovní e-mailový adresy. Navíc ve 2.30 v noci. To si předpokládám nebyl v práci?“
„Ne, byl jsem doma.“
„A tobě dal někdo přístupová hesla, aby ses mohl přihlásit na pracovní plochu ze svýho domácího počítače?“
„Ne, nedal. Co to je celý za nesmysl?! Já nic takovýho neposílal… Navíc takovou kravinu. Neděláš si teď legraci, nebo jo? Pokud jo, tak´s mě dostal“, řekl Gustav, pokusil se šibalsky a pobaveně usmát a ukázal na něj ukazováčkem pravé ruky.
„Vypadám snad na to, že si dělám legraci? Nevím, proč mi nechceš říct, proč jsi udělal to, co jsi udělal. Jestli po nocích chlastáš a pak máš vokno, nebo seš zralej na psychiatra, nebo sis myslel, že seš vtipnej. Nevím, odkud jsi to poslal. Jestli z domova, nebo jsi šel do práce, což samo o sobě v půl třetí ráno zní šíleně. Nebo´s to napsal třeba odpoledne a nastavil pozdější odeslání zprávy. Nevím. Ale ještě jednou něco takovýho uděláš, tak… máš padáka. Promiň. Nemám náladu nechat se jebat od svejch nadřízenejch. Užiju si dost stresu s excelovskejma tabulkama, powerpointovejma prezentacema a nekonečnejma kecama o výkonu a efektivitě…“
„Jasně“, zmohl se Gustav na odpověď. Nevěděl najednou, jak se obhajovat a zase ničemu nerozuměl. Věděl, že žádný takový e-mail neposílal. Ale… pokud tedy ne on, tak kdo?
„A ještě Gustave něco. Znám tě dlouho a snažil jsem se tě zastávat. Vždycky, i teď… Ale manažerka mi doporučila, abys absolvoval psychologický vyšetření… Nechám si to ještě projít hlavou. Můžeš jít.“
Gustav odcházel a celý den mechanicky pracoval jak v mrákotách. Nemohl se soustředit na práci, ani nevnímal, co dělá. Přemýšlel, jestli ten e-mail poslal nebo ne. Ale neposlal! Urputně vzpomínal na udané časové období, ale… nebylo na co vzpomínat! V práci v noci nebyl a z domova nemá přístupy k firemní počítačové síti…
Když přišel večer domů, bez chutě se navečeřel. Dvacet pět deka točeňáku s chlebem a hořčicí. Poté si uvařil zázvorový čas s citrónem a chilli. Řekl si, že si půjde dát ven cigaretu a potom si pustí nějakou hudbu – buď své oblíbené Italy – třeba skupinu Logos nebo trochu podobně rockově progresivní Francouze Pulsar. Šel ke dveřím a krátce se podíval do zrcadla… A… Byl tam zase… on. Usmíval se a opíral o pračku.
CO SE UDÁLO JEDNOHO VEČERA VNISLAVU BIMBASOVI
Vnislav Bimbas se zúčastnil coby kvalifikovaný trenér juda aktualizačního nepovinného školení na téma Zásady první pomoci při úrazu. Pracoval jako diplomovaný trenér, neboť úspěšně absolvoval magisterské studium na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.
Přijel domů a v garáži zaparkoval svou rybníkově světlozelenou Škodu Rapid Spaceback Scoutline, kterou si nedávno jako nový vůz koupil na splátky. Hned na první pohled se do něj zamiloval. Vnitřek auta stále ještě voněl neopotřebovanou novotou, moc rád vůni toho vzduchu vdechoval. Vzduchu, neopotřebovaného časem, nepřetřeného jakýmikoli vnějšími vlivy.
Bydlel v moderní úsporné novostavbě v Praze 4 Modřanech, U Dubu, v bytě 2+kk. Od garáže do bytu to měl kousek, navíc používal samozřejmě výtah. Bylo to úžasné místo k bydlení a Vnislav ho měl od začátku moc rád ze spousty důvodů. Zastávka MHD byla skoro před domem. Bydlel kousek od přírodní památky Modřanská rokle a zároveň, když sedl na tramvaj, byl za půl hodiny třeba na Václavském náměstí. O výborné občanské vybavenosti nemluvě – na dohled byla například Poliklinika Modřany (a hned vedle ní měla svoji budovu policie ČR) nebo Sofijské náměstí, kde se nacházela třeba prodejna Billy.
Také to měl kousek ke svým starým rodičům, kteří bydleli v Písnici. Mohl jim tak v případě potřeby s čímkoli pomoct, nebo je jen tak navštívit.
Nebyl ženatý, ale měl už několik let vážnou známost. Byla to ale Angličanka žijící na jihu Anglie, kam se přestěhovala z průmyslového severu, takže se zatím navštěvovali tak jednou za čtrnáct dní. A to tak, že buďto on přijel za ní (což bylo častější), nebo ona přijela za ním. Pracovala jako veterinární lékařka v lázeňském městě Bath, bohatém na pestrou lázeňskou historii sahající od minulosti, kdy Bath obsadili Římané v roce 43 našeho letopočtu, až po dnešek, kdy zde např. v roce 2006 byly otevřeny Thermae Bath Spa a město tak získalo zpět historickou pozici jediného města Velké Británie s přírodními horkými prameny, kolem nichž je vlastně celé historií vonící městečko vybudováno. Ale zpět k Vnislavovi do pražských Modřan.
Šel směrem k výtahu a potkal sousedku, bydlící pod ním. Už ji od vidění znal a i věděl, jak se jmenuje.
„Jsem se díval na zvonek. Máte hezký jméno: Lihomíra Chmelná“, řekl vesele Vnislav a usmál se.
Dotyčná ale nebyla v dobrém rozpoložení, a tak mu jen odsekla:
„No, hlavně že vaše jméno nebudí pozornost: Vnislav Bimbas.“
Šli si každý po svém a Vnislav vplul do útrob svého bytu.
Udělal si večeři, během které koukal na zprávy na ČT 24. Poté televizi přepnul na ČT Sport, kde chytil akorát nějaký rozhovor o karate…
Čekaly ho dva dny volna, tak si zapálil Camelku, otevřel láhev fernetu a nalil si jednoho velkého, tmavého panáka.
„Mňam… Zejtra si půjdu zaplavat“, řekl si Vnislav sám sobě a nalil si druhého panáka.
Večer plynul, Vnislav se osprchoval a v televizi se akorát chystala hrát Sparta s Duklou fotbal.
Když procházel z jedné místnosti do druhé, podíval se k vchodovým dveřím od bytu a všiml si, že jsou otevřené. Zarazilo ho to.
„Přece jsem je zavíral, pamatuju si na to“, nechápal to Vnislav a napadlo ho, jestli to neudělal nějaký zloděj. Šel opatrně ke dveřím, ale zámek byl nepoškozený. Na chodbě nikoho neviděl. Zavrtěl hlavou.
„Musim to ale já bejt sklerotik“, řekl, usmál se, zavřel dveře a zamkl je. Klíče nechal zevnitř ve dveřním zámku.
Prošel pro jistotu potichu svůj byt, ale v něm také nikdo cizí nebyl. Vrátil se dívat na fotbal, ale cítil se podivně neklidně. Brzy měl po tom neředěném fernetu sucho v puse. Šel do vedlejší místnosti do ledničky pro jednu Mattonku a cestou se podíval ke dveřím od bytu. Dveře od bytu ale byly zase otevřené! Na metr, dva pootevřené. Vnislav na ně nechápavě civěl. Není magor, on je neotevřel. Stál v předsíni a začal ho zaplavovat strach. Neurčitý – nevěděl, čeho se má bát, ale tím byl právě ten strach větší a větší. Přemýšlel, ale neuměl si otevřené dveře nijak logicky vysvětlit. A vlastně ani nijak nelogicky.
Znovu dveře zavřel, před tím se zase podíval do chodby – nikde nikdo.
Vrátil se k televizi a díval se dál na fotbal. Snažil se na to zapomenout, jako kdyby zapomenout šlo. Jako kdyby zapomenutí dávalo nějaké rozřešení… Co měl dělat?
Byla poločasová pauza a v televizi byl akorát blok reklam. Nějaký vnouček s dědečkem v reklamě na sýr – a ten malý kluk měl teda oči – černé zornice překrývaly celé části duhovek…
„Ty vole, nemrtvý!“, vykřikl Vnislav.
Poté mu v reklamě nějaká paní s pusou prořízlou jak psychopatický klaun sdělovala, že nerozumí své vagíně.
„A to po nás chtěj, abychom jí rozuměli my chlapi, abychom věděli, kde a jak se jí dotýkat…“, říkal si nahlas sám pro sebe Vnislav a zasmál se.
Sdělovala cosi o kvasinkové a bakteriální infekci a Vnislava docela přešel hlad. Ušklíbl se a radši si nalil dalšího panáka fernetu.
Fotbal skončil, Sparta naštěstí vyhrála a Vnislav se rozhodl, že půjde spát a před spaním si pustí nějakou hudbu, třeba svoji oblíbenou skupinu Gong, zaškatulkovanou pod pojmem psychedelický/space rock.
Nejdříve se šel ale vyčůrat. Rozsvítil v předsíni a cestou na záchod jeho oči poměrně logicky zabloudily směrem ke dveřím… A ty byly zase otevřené!
Vnislavovy oči byly vytřeštěné dokořán, jako kdyby je někdo svisle roztáhl sirkami.
„Je tu někdo? Je tady do prdele někdo? Tohle není vtipný!“
Ale nikdo se neozval, žádný zvuk nebo pohyb mu nenaservíroval jakoukoli odpověď.
Vnislav dveře zavřel, zamkl a tu ho jen tak něco napadlo.
Šel rychle do kuchyně, nalil si panáka fernetu, aby přemohl strach, nicméně milosrdná opilost nějak nepřicházela. Vběhl do předsíně podívat se na dveře.
A zase byly otevřené!
„Kristepane! Za co a proč a jak a čím mě zkoušíš? To má bejt trest za to, že v tebe nevěřím? Kde je tvůj velkorysej, tolerantní nadhled?… Počkej, už to mám! Já spím! Jasně, spím a tohle celé se mi zdá…“
Vnislav se začal štípat do ruky, ale probuzení nepřicházelo. Kousl se do ní, podíval se na svůj obtisk zubů nad levým zápěstím, ale nic.
„Je tu někdo?“, zoufale vykřikl a do očí se mu začaly drát slzy.
Přemýšlel, co má dělat. Má jít spát? S vědomím, že půjde možná spát s otevřenými dveřmi od bytu? I když je zavíral? Zase zavíral?
Rozhodl se jít spát. Rozbolela ho hlava. Vzal si Ibalgin, Tramal, dva prášky na spaní a… usnul.
Ráno se probudil. Ihned si vzpomněl na včerejší noc a dopil zbytek z půllitru fernetu, jehož láhev měl na nočním stolku. Šel opatrně ke dveřím… a ty byly zavřené. Uf. Vnislavovi se ulevilo. V klidu se nasnídal – udělal si tři vajíčka na slanině, máslo na pánvi při tom trochu připálil. Vypil jednoho turka a půllitr pomerančového džusu. Vyčisti si zuby, ústní dutinu poté vykloktal ústní vodou. Sbalil si plavky a ručník a deodorant a byl připraven vyrazit do Podolí si zaplavat. V předsíni se podíval na dveře. Byly stále zavřené, jak měly být. Ohnul se a zavazoval si tkaničky od bot. Když se narovnal a chtěl si dveře otevřít a vyjít na chodbu, všiml si – ne, to nebylo možné – že dveře jsou zase otevřené! Na metr, dva pootevřené…
