povídky část VII.
JÁ A MŮJ SYN
Matouškovi bylo pět let. Vyšel jsem s ním jednoho pražského letního podvečera ven, před modřanský panelák. Já šel k lavičkám obepínajícím ze vzdálenosti tří metrů bývalé, nyní zatravněné jezírko, Matoušek tam jel na koloběžce a hodlal to bývalého jezírko, vytvářející tvar velkého oválu, objíždět dokola po dlažbě upravené pro chodce.
„Tati, dáš mi prosím pití? Potřebuju se napumpovat speciálním benzínem a pak pojedu strašně rychle!“
Napil se, podával mi šedivou plastovou láhev a dodal:
„Ještě jsem tam nechal… Sem neměl moc velkou žízeň.“
„Jasně, Matu“, usmál jsem se na něj.
Sedl jsem si na lavičku a začal si prohlížet leták z Billy. Tu jsme měli poblíž, do pěti minut chůze a chodili jsme do ní nakupovat.
Matulda se proháněl na koloběžce, vždycky když se blížil ke mně, tak se na mě podíval, jestli se na něj dívám.
„Moje kolobrnda bude strašně rychlá proti tý holčičce.“
„A tady má nějaká holčička koloběžku?“
„To nemá.“
„Tak to je jasný, když nemá koloběžku, že budeš rychlejší.“
„Ano… Já sem motýl čerňásek.“
„Jó? A proč myslíš?“
„Jako béžovásek.“
„Hm. A proč myslíš, že jsi jako čerňásek?“
„Protože mám černou kolobrndu a ta má černý kola.“
Po chvíli se ke mně zase začínal přibližovat a zastavil, protože si všiml nějakého kamínku.
„Hele, tady je hezkej kámen. Teď se mě bude jezdit rychle, protože mám pípátko na zrychlování sto“, řekl Matoušek s kamínkem v ruce a rozjel se. Zářilo z něj tisíc bezelstných sluncí a já se v té záři koupal, opaloval… A podobně jsem snad musel svítit i já na něj. Díval jsem se láskyplně na jeho nožkama kmitající postavu a musel jsem se tomu, co řekl, zasmát.
Vrátili jsme se domů a po večeři čekalo Matuldu koupání.
„A já pudu do vany s člunem! Ukážu tomu člunovi naši vanu!“
„A myslíš, že se mu bude líbit?“
„Ano!“
Před psaním si ještě Matoušek jezdil po bytě na svém malém nezastřešeném autíčku. Chvílemi si s ním i povídal.
„Pudeš na vodítko, jestli budeš zlobit, autíčko!“
Matoušek hláškoval skoro permanentně. Před pár dny si po vydatném obědě (knedlo-zelo-vepřo) pohladil bříško, podíval se na mě a na mou ženu a řekl:
„Sem plnej jako kdyby žába snědla nekonečno much.“
„Hlavně, že nemáš hlad“, řekla mu maminka.
„Slyšíš, jak venku vrčej kobylky?… To je divná zeměkoule, v těch Modřanech našich.“
Dal jsem mu pusu na dobrou noc, pohladil ho po hlavě a Matu na mě vykoukl zpod peřiny:
„A tatínku, víš, že salám má zadeček?“
„Jó? A jak to víš?“
„Od nikoho to nevím.“
„Jak to ale víš?“
„Jen tak.“
„Jen tak? Jak jen tak?“
„Mě prostě… sem si na to vzpomněl, sám.“
„Chceš říct, že si to myslíš“.
„Jo… A hlavně to vím…“
JÁ A MŮJ DRUHÝ SYN
Vojtovi bylo sedm let a nic mě nedělalo větší radost než být s ním (a s druhým synem Matuldou). Miloval jsem je, jak už tak tátové své děti milují a samozřejmě mi přišlo, že já své děti miluju víc než jiní rodiče své děti.
Jednoho dne jsem byl s Vojtíkem sám a on si přál, abychom se šli večer, až bude tma, podívat ke svépravickému rybníku a nakrmit třeba kačeny a kapříky. Místní rybník byl malý, kolem něj se rozprostíralo takové venkovské náměstí a zhruba uprostřed rybníka byl malý ostrůvek, kde trčel do vzduchu dřevěný domeček ne nepodobný psí boudě s nápisem Hotel Kachna.
Tak jsme tu jednu květnovou sobotu vyrazili v devět hodin večer právě tam. Byla už téměř tma, což bylo to, co Vojtík chtěl. Malé dobrodružství.
Šli jsme po cestě připomínající spíš uličku půlící prostor zahrádkářské osady a Vojtík povídal a povídal, pusa se mu nezastavila. Tolik mi toho potřeboval říct. Z té radosti, že je s tátou večer ve tmě venku. Ani nevnímal štěkající psy, které měl jinak občas potřebu napodobovat.
Povídali jsme si o pavoucích a já mu v jednu chvíli říkal, že pavouk si mouchu v pavučině nejdříve obalí, aby si pak na ní pochutnal. Na to Vojtík zareagoval:
„Aha, to je něco jako když ty nebo maminka obalujete řízek ve strouhance.“
„Přesně tak, Vojtíku“, odpověděl jsem a široce se usmál.
Došli jsme k rybníku, posadili se na lavičku a já vyndal Vojtíkovi starší plátky světlého toustového chleba. Vojtík je trhal na malé kousky a začal házet do rybníka. Za chvíli se začaly na hladině tvořit kruhy, doprovázené pleskáním malých ryb, které byly evidentně při chuti.
„Ještě asi nevečeřely“, řekl Vojtík.
„To se jim to potom bude pěkně spát ve svých vodních postýlkách.“
„Tati…“, podíval se na mě Vojtík s hlavou lehce skloněnou a nenechal se napálit.
Vojtík měl radost. Jediné, co ho trochu znepokojovalo, z čeho měl dokonce malý strach, byl hlasitý zvuk nějaké evidentně velké žáby.
„Přece by ses nebál žáby, Vojtíku? Takovej velkej kluk. A máš tady mě, já tě nedám“, řekl jsem mu a pohladil ho po hlavě.
To ho trochu uklidnilo, ale jen trochu. Pokaždé, když ta velká žába zakvákala, Vojtík jako by automaticky zacouval o krok dva směrem ke mně.
Když chléb došel, seděli jsme na lavičce záměrně zticha a vpíjeli se do krajiny, pozorovali očima a hlavně ušima její noční život. Vojtík samozřejmě dlouho být zticha nevydržel. Po chvíli jsme obešli celý rybník, viděli pár kachen a pozdravili jednu paní venčící svého bišonka.
Cestou domů z Vojty padaly zase perly. Něco si musím zapamatovat, říkal jsem si pobaveně. Šli jsme vedle sebe, Vojtík mi dal radši ruku, co kdyby na něj někde vybafla velká žába.
„Tati? Víš, proč pavouk loví světlušky?“
Protože jsem očekával, že má připravenou nějakou odpověď, řekl jsem mu, že nevím.
„Aby si z nich udělal lustr.“
No dozvěděl jsem se ten večer ještě spoustu dalších věcí. Třeba Vojtíka překvapilo, že kravaty se nejí.
„Já myslel, že kravata se jí.“
„Kravata se nosí na košili jako součást oblečení. To není jídlo. Jak tě to Vojtíku napadlo?“, zeptal jsem se s úsměvem.
„Aha… Já myslel, že kravata je jako kreveta.“
Doma v posteli pak usnul během chvilky. Zavrtal se do peřiny, a protože jsem věděl, že se často odkopává, přikryl jsem ho ještě nato dekou.
