Jdi na obsah Jdi na menu
 


má povídka Hra, z roku 1999, vítězná povídka z jedné literární soutěže

HRA

 

Procházel jsem se podél mořského pobřeží. Překvapilo mě, když se má ruka dotkla vodní hladiny a vnořil jsem do vody celou dlaň, že na jihu Anglie je moře tak studené. Celá plážová plocha byla poseta kamínky a mušličkami různých velikostí. V dálce za mnou zelo opuštěné, zchátralé, velké molo, kdysi používané k zábavním účelům. Měl jsem v sobě tři anglická piva, chutnající ale zvláštní kombinací piva, kofeinu a mýdla. Zlaté jakékoli pivo české. Kromě těch tří piv jsem měl v sobě také mrzutou náladu: veverku, hopkající z větve na větev mých myšlenek a pocitů. Bylo stále zataženo, ač se psal červen, stále pod mrakem, a tak jsem si svou dovolenou rozhodně nepředstavoval. Místo mého pobytu bylo v levném hotýlku poblíž silnice, vedoucí k městu Hastings.

 

Šel jsem podél moře klidného jak věrný pes. Začínalo se stmívat a nebylo nijak zvlášť teplo. Koukal jsem bez zájmu na ojedinělé trsy trav, rozmrzele kopal do oblázků, když tu najednou slyším za svými zády:

„Hej, počkejte! Počkejte na mě!“

Otočil jsem se, zaostřil zrak a všiml si, že na mě volala jedna mladá žena z toho samého hotelu, kde jsem bydlel i já. Dokonce sousedka, hovořící tedy tak jako já česky.

„Můžu se tu procházet s vámi?“ zeptala se udýchaným hlasem a usmála se na mě.

Jelikož byla docela pohledná, nenacházel jsem žádný důvod k nesouhlasu… Představili jsme se křestními jmény. Pak jsme šli mlčky po pobřeží, to ticho nebylo nepříjemné, prostě se nám nechtělo překazit to vpíjení se do podvečerní atmosféry hovorem. Šli jsme pomalu, daleko před námi blikala světélka z městeček a nikdo z nás neměl ponětí, kam vlastně takto dojdeme. Možná bychom se měli vrátit, napadlo mě.

„Nevrátíme se? Je už chladno a trochu si zacházíme, jsme už beztak daleko od místa našeho ubytování a byl bych upřímně řečeno nerad, kdybychom tady ve tmě měli bloudit“, řekl jsem.

„Souhlasím s vámi.“

Skoro celou následnou cestu jsme šli opět v podstatě mlčky. Když jsme zahlédli silnici, ze které je to tak kilometr a půl do našeho hotelu, zeptala se mě:

„Vy jste rád sám?“

„Ano“, řekl jsem, ale ihned trochu zalitoval své trochu zbrklé upřímnosti. „Ale to neznamená, že bych neměl rád společnost, obzvlášť když se jedná o společnost takový krásný, mladý dámy.“

Potěšeně a polichoceně se usmála a tak nějak přátelsky se na mě zadívala. Podíval jsem se na ni a nabídl jí rámě. Přijala ho, přičemž lehce stiskla prsty své pravé ruky můj levý loket.

„Já jsem často sama.“

„A ráda?“ zeptal jsem se, ale ihned jsem si uvědomil, že to nebyla moc inteligentní otázka.

Podívala se na mě, jemně se ironicky pousmála, vzdychla, otevřela ústa, ale nevyřkla žádné slovo.

 

Vrátili jsme se do hotelu. Ve stylovém, možná až trochu aristokraticky zařízeném přízemí byl bar.

„Můžu vás pozvat na skleničku?“ zeptal jsem se.

„Ano… Jo, díky.“

Popíjeli jsme skotskou s ledem (původně chtěla pít víno, ale neměli, jaké chtěla) a zabředli do takové té typické debaty, jako čím kdo je a proč je na dovolené právě tady, jestli a jak se mu tu líbí a tak…

Zaplatil jsem. Když jsme spolu odcházeli, nesměle se mě zeptala, jestli nechci jít k ní na pokoj. Musím přiznat, že kromě alkoholu mě notně rozpalovala taková její… nevyzývavá sexualita nebo jak to popsat. Přes ty její pocity osamocení, důmyslně dávané najevo, jsem se také nemohl ubránit jasnému dojmu flirtu.

„Jasně, že chci,“ řekl jsem a polkl na sucho, když jsem zahlédl možná jen náhodným pohybem její ruky na malou, malou chvilku odkryté její stehno. Krásné, plné, mladé stehno, které bylo ale skoro hned zase zakryto samovolným pohybem letní krátké sukně… Odemykala dveře, já stál za ní. Náhle se však hodně pomalu otočila, zadívala se na mě a řekla:

„Nezlobte se… Ne… Takhle to nejde… Je to na mě moc příliš unáhlené.“

A využila momentu mého zkoprnělého překvapení a vklouzla v mžiku jako hbitá myška dveřmi do bezpečných útrob svého pokoje.

Zůstal jsem stát sám na chodbě. Překvapený, zklamaný, a, asi jako každý chlap, pokud je skutečně chlapem, trochu naštvaný z příslibu, který se rozplynul. Nezbývalo mi ale nic jiného, než se odebrat sám do svého pokoje.

Zamkl jsem za sebou, osprchoval se, sedl si na postel a otevřel plechovkové pivo. Připadal jsem tak trochu jak v lacině trapném románu. A také trochu jako trouba. Musel jsem na ni myslet. Co asi právě teď dělá? No jo, je prostě mladá, osamocená, zmatená… nakonec budiž tato má zkušenost důkazem její nezkaženosti. Takto ne moc přesvědčivě jsem se tak nějak uklidnil a šel spát.

 

Druhý den dáno jsem ji očima hledal na snídani, ale můj zrak pátral marně. No co, snídala asi dřív než já, nebo se snídat teprve chystá. Dal jsem si vajíčka na slanině, párky, pečivo, pomerančový džus a kávu s mlékem. Přiznám se, že jsem se docela nestydatě nacpal a bylo mi trochu těžko. Řekl jsem si, že ještě než pojedu na výlet do městečka Rye, které se velice podobalo svou pohádkovou architekturou Zlaté uličce na Pražském hradě, půjdu se trochu projít k moři. Uf, snad mi trochu slehne.

A skutečně. Čerstvý, slaný mořský vzduch mi dělal dobře. Dýchal jsem zhluboka, z plných plic. Rozhlížel jsem se očima po něčem, co by třeba upoutalo mou pozornost, když tu jsem spatřil siluety dvou pomalu se přibližujících postav. Jak se ale tak blížily ke mně, poznával jsem s dotčeným a nefalšovaným překvapením… ji. Ano ji, ovšem v doprovodu jiného muže, který navíc vypadal, že si šel původně jen kondičně zaběhat…

Poznala mě, ale vůbec se ke mně nehlásila, tvářila se, jako bych byl někdo úplně neznámý, cizí. Džentlmensky jsem tedy také dělal, že ji neznám. Nakonec – co kdyby to byl její přítel, muž, nebo otec nebo co já vím?…

 

V momentě, kdy jsme se míjeli, jsem zaváhal, jestli ji nemám alespoň pozdravit, ale při kradmém pohledu na ni se mi to přestalo zdát jako dobrý nápad. Jak jsme se tak od sebe vzdalovali, slyšel jsem, jak se ho ptá hlasem plným zájmu:
„Vy jste rád sám?“

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář