Jdi na obsah Jdi na menu
 


povídka Matyldiny trable, únor 2020

MATYLDINY TRABLE

 

I.

Bylo jí sedmdesát dva let a jmenovala se Matylda. V roce 2006 zemřel její muž. V té době bydlela v Praze v nuselském bytě o velikosti 68 metrů čtverečních, nájemné platila 2 400 korun a za služby 1 600 korun. Její důchod tehdy činil 7 900 korun, takže jí zbývaly dostatečné finanční prostředky k relativně důstojnému žití. Nemluvě o tom, že tehdy si mohla také navíc zažádat o příspěvek na bydlení.

Nájem se však od té doby pouze zvyšoval. Přestěhovala se a teď žila v Praze, stále v Nuslích, v bytě o rozloze 31 metrů čtverečních. Její jediná dcera žila dlouhodobě v Kanadě, moc spolu nekomunikovaly.

 

II.

Stála na vyšehradském Železničním mostě a nepřítomně koukala dolů na flegmaticky tekoucí Vltavu. Za jejími zády se rozkládalo známé panorama Hradčan, před jejím zrakem vpravo ležely petřínské kopce, zakončené areálem smíchovského nádraží. Byl letní večer, zamračeno, pomalu se začínalo stmívat. Vzpomínala na svého manžela a na psa, kterého tehdy měli. Foxteriéra Boddieho. Zemřel krátce poté, co svět opustil její manžel. Jiného nechtěla. Psa (i manžela).

 

Na mostě potkala Emilku, její dlouholetou známou. Také tam byla na procházce.

„V televizi nic nedávají a je potřeba potrénovat nohy,“ řekla Emilka poté, co se samozřejmě pozdravily. „A jak žiješ, Matyldo?“

„Stýská se mi po mém muži. A taky… Můj byt je hrozně malý, začíná se proměňovat spíš ve skladiště. Jenže všechno to jsou věci, ke kterým mám nějakou citovou vazbu. Nechci se jich zbavovat, ale v bytě na ně místo prostě není.“

„To chápu. Jsem ráda, že my jsme se přestěhovat nemuseli.“

„Myslela jsem si, že si přestěhováním do menšího finančně pomůžu. Ale kdepak. Za nájemné a služby teď vydám 15 500 korun. Důchod plus dávka na bydlení dávají v součtu 16 100 korun. Kde mám vzít peníze na jídlo, natož na dobré, pestré, zdravé jídlo? Na léky? Nedej bože na oblečení, knihy, divadlo, prostě koníčky… Když v podstatě nemám peníze ani na jídlo?“

„A jak to teda zvládáš?“

Matylda se na ni smutně podívala. Moc se jí se svým živořením svěřovat nechtěla. Mlčela, dívala se na ni a přemýšlela. Pod nimi proplouval velký parník plný hlučících turistů, který dvakrát zahoukal. Smích a cinkot sklenek byl slyšet až nahoru.

„Těžko, Emilko. Těžko.“

„Mohly bysme spolu někdy zajít třeba do cukrárny. Pozvala bych tě,“ řekla Emilka, spiklenecky na ni mrkla a pokusila se o úsměv.

Matylda ale jako by ji neslyšela.

„Majitel domu chce letos znovu zvýšit nájemné… Ptala jsem se ho proč a on mě odbyl, že jenom vychází z odhadů realitních kanceláří.“

„To jsou hajzlíci. Každej se snaží jen nahrabat.“

„Etika, cit, slušnost, empatie, všechno je v prčicích. Co je nerentabilní, ekonomicky nevýhodné, je předem mrtvé. Nikdo ti dneska nezištně nepomůže, když mu z toho nic neplyne…“

„Počkej, neviď to tak černě. Pokusím se zeptat manžela. Dřív pracoval v realitní kanceláři. Jestli třeba neví o nějakém bytě se zvýhodněným nájmem.“

„Další stěhování? To je pro mě cesta k infarktu. Když už zapustím citové kořeny v místě, kde bydlím a kde se mi líbí, je těžké se stěhovat. Ale děkuju ti, seš hodná.“

Chvíli tam stály, obě mlčely a koukaly se dopředu, lehce doleva, směrem k Podolí. Emilka přerušila mlčení.

„To je světýlek… A těch aut…“

„Byty se zvýhodněnými nájmy…A kde v Praze, co v Praze: vůbec v Čechách, jsou? Spousta bytů přešla po roce osmdesát devět do majetku obcí. A co ty udělaly? Začaly se jich vyčůraně zbavovat v rámci privatizací. Vždyť si vzpomínáš na ten anarchistickej chaos a bordel, jakej tady počátkem devadesátých let byl.“

„Matyldo, já ti zavolám. Číslo na tebe, co mám, pořád platí?“

„Jo.“

„Jsme jedny z mála, které ještě mají pevnou linku… Zavolám ti a zajdeme spolu do cukrárny. Nebo třeba i někam na oběd.“

 

III.

Rozloučily se, ale Matylda nikam nešla. Zůstala stát na Železničním mostě. Nevěděla proč. Stála tam a pozorovala Vltavu. Ať myslela, na co myslela, nic jí nepřipadalo veselé. Spíš naopak.

„Co ty už musíš pamatovat?“ řekla řece v zamyšlení.

Náhle ji něco napadlo. Otočila se dokola a opatrně, téměř ostýchavě, se rozhlédla kolem sebe. Obloha, plná velkých mraků, mezitím zahřměla a ve vzduchu byl cítit letní déšť. Poté se zadívala zpátky dolů na tekoucí řeku.

„Jenom šumíš, neporadíš.“

 

Matylda mlčela. Dlouho přemýšlela.

„To půjde. Pokud k tomu najdu odvahu,“ zašeptala sama pro sebe.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář