povídka z roku 2022 - Kmín na dalamánku
KMÍN NA DALAMÁNKU
Boleslav venčil svého buldoka. Měl sluchátka a poslouchal hudbu. Italský progrock, Banco Del Mutuo Soccorso. Psa tak nemohl slyšet. Pes sice nemluví, ale štěká. Že jo. A Boleslavův buldok hlavně nahlas a zrychleně dýchal. Vydával při tom zvuky, jako kdyby chtěl chrochtat. A skoro se mu to dařilo. Vydával tak zvuky, jako by byl v posledním tažení. Jeho pes se jmenoval Delirium. Trochu divné psí jméno, ale opravdu figuruje např. v psím kalendáři. Původně ho chtěl pojmenovat Absinth, což je také existující jméno pro psa, ale Delirium zvítězilo. Delirium porazilo Absinth.
Jel výtahem dolů. Bydlel v paneláku ve východní části Pardubic, na sídlišti Dubina. Dole na chodbě potkal Šarlotu. Vracela se z práce. Bydlela o patro výš. Bezdětná a rozvedená. Před dvaceti lety byla přímo krásná... Jenže krása není automatickou vstupenkou do harmonického, dlouhodobého vztahu. Boleslav žil také sám, rozešel se kdysi se svou přítelkyní, protože nechtěl děti a ona ano. Boleslav vypnul MP3 přehrávač a podíval se na Šarlotu.
Šarlota se podívala na jeho buldoka.
„Přemýšlela jsem, jestli si pořídím papouška, nebo psa. Asi si koupím psa.“
„A jakou rasu?“ zeptal se Boleslav.
„Mopse... Toho bych chtěla. I když jeden známý mi říkal, že je to druh psa, který vypadá zlověstně, nebezpečně...“
„A viděla jste někdy mopse? Ten je nebezpečnej asi jako kmín na dalamánku.“
Šarlota se na něj podívala a krátce se zasmála. Měla ráda, když chlap umí být neplánovaně vtipný. Byla majitelkou textilní galanterie. Měla svůj obchůdek, ve kterém i prodávala. Táhlo jí na padesát, ale řekli byste, že je tak o deset let mladší. Byla trochu při těle. Její delší, vlnící se zrzavé vlasy začínaly pomalu, pomalounku, ale jistě šedivět. Barvu na vlasy si dávat nechtěla.
„Podíváte se mi někdy na tu kuchyňskou baterii? Ta voda furt prokapává,“ zeptala se Boleslava. Už s ním o tom nedávno mluvila, ale hovor vyšuměl tak nějak do ztracena.
Boleslav pracoval jako instalatér. Soukromník s patnáctiletou praxí. I on byl trochu při těle. Padesát jedna let. Krátké vlasy už měl jen na bocích hlavy. Vypadal trochu jako herec Jan Libíček. Ano. Ten ze Světáků. Který umřel v pouhých čtyřiceti dvou letech.
Boleslav se na ni podíval.
„Musím se na ten váš dřez podívat. Ten elektrický ohřev vody máte integrovaný do vodovodní baterie? Já těmto vymoženostem moc nehovím. Právě proto, že je jen otázkou času, kdy se baterie rozbije.“
„Mně se ta baterie líbí. Není nic špatného na tom jít s dobou. Na té baterii je i displej s hodnotou teploty vody.“
„Hm. Můžu se na ni podívat dneska. Až vyvenčím Deliria.“
Šarlota se usmála.
„Proč jste mu dal takové jméno?“
„Ani nevím. Prostě se mi líbí. To jméno i ten pes.“
Šarlota se zadívala na jeho bundu.
„Vaše bunda asi dost pamatuje, co? Mám teď na skladě na akci vatelín. Vaší bundě by nová výplň neuškodila. Když mi tu bundu na pár dní půjčíte, o vše se postarám sama. A platit nic nebudete. Jenom mi ale opravíte tu baterii, že jo?“
„Za půl hodinky jsem u vás a uvidím, co se bude dát dělat.“
Za čtyřicet minut Boleslav zazvonil u jejích dveří. Deliria nechal doma. Otevřela mu. Měla na sobě modré šaty, odhalující křivky jejího... plného těla. Slušelo jí to. Zas tak tlustá koneckonců nebyla. Šaty přiléhaly k její postavě a končily těsně pod jejím poněkud velkým zadečkem. Také se navoněla. Byla to hezká vůně. Sebevědomí jí nechybí, pomyslel si Boleslav a v duchu se usmál.
Zavedla ho do kuchyně a Boleslav se podíval na tu baterii. Měl s sebou tašku plnou instalatérského náčiní.
„Vy už ji nemáte v záruce?“
„Ale mám. Ale nenašla jsem vůbec žádný doklad. Ani záruční list, ani doklad o zaplacení, nic. To se pak reklamuje dost blbě, víte?“
„Je mi líto, ale pouze opravit se to nedá. To chce novou baterii. Teoreticky by to teda opravit šlo, ale vyšlo by vás to dráž, než koupě nové baterie.“
„A vy žádnou takovou nemáte?“
„Ne. Takovouhle ne.“
„Hm. Tak co se dá dělat, no. Ale tu bundu vám stejně ráda spravím. Já vím, že není rozbitá, mám na mysli tu výplň.“
Boleslav se na ni podíval.
„Hezky voníte. A sluší vám to.“
„Děkuju,“ odpověděla Šarlota, usmála se a zčervenala jak malá školačka.
„Nechcete zůstat na večeři? Dělám dušenou kapustu s bramborem.“
„Já jsem si říkal, že tu cítím kapustu. A víte, že jo? Tu jsem dlouho neměl. Kdysi ji dělala máma. Přelívala ji opraženou slaninou, nakrájenou na kostičky.“
„Vážně? Já ji dělám taky tak. Přesně tak.“
Oba se na sebe podívali. A usmáli se. Současně.
Boleslav se posadil ke kuchyňskému stolu. Šarlota nalila červené víno, sobě i jemu. Portské. Tmavě rubínová barva. Vůně a chuť po koření, ovoci a medu. A docela silné, jak už portské víno bývá. Ťukli si a hleděli si přímo do očí. Šarlota byla ráda, že ten večer nebude doma zase sama. Jen s nahlas puštěnou televizí. Něžně se usmála.
„Nebudeme si tykat? Takovou dobu se známe...“
„Já jsem pro, Šarloto,“ řekl Boleslav a usmál se. Vypadalo to na příjemný říjnový večer.
