povídka Strom neublíží, září 2020
STROM NEUBLÍŽÍ
I.
Mikuláš bydlel se svou ženou Svatoslavou v rodinném domku v Pelhřimově. Oběma bylo lehce přes padesát. Svatoslava pěkně ztloustla, Mikulášovi se zase na jeho plešatící hlavě začínalo ve vlasech objevovat čím dál tím více šedin. Vnější strany svalnatých předloktí měl opálené od práce venku, zatímco stále více uvolněná kůže Svatoslavy vypadala jako obalená v hladké mouce.
Psal se červen roku 2020 a z otevřených oken bylo slyšet trochu melancholické prozpěvování hrdliček. Samé monotónní „gu gů gu“. Těžko říct, kde hnízdily – vidět je nebylo.
Byl pátek, hodina po poledni a oba začali obědvat. Plátek uzeného masa s bramborovou kaší a okurkou.
Přízemní rodinný domek byl uvnitř na první pohled docela moderně zařízený. Velký dojem ale v podstatě udělalo jen to, že část obýváku a kuchyně nedělila žádná stěna a dveře, byly prostě propojené v jednu velkou místnost. Kuchyňská podlaha byla dřevěná, podlaha v obýváku byla laminátová plovoucí. Světlá a s dekorem dubu. Vypadala hezky, nicméně byla to levná podlaha z Baumaxu.
Chvíli jedli mlčky. Potom se Svatoslava podívala na Mikuláše.
„Slíbils mi, že si zajdeme do té rybí restaurace…“
„No… ještě uvidíme.“
„Uvidíme? Hlavně, že ses tam byl najíst sám!“
„Bylo to jenom jednou. A na oběd. Dělám rukama, jestli sis nevšimla. A mám tak hlad. Mnohem větší než nějakej ouřada, předstírající práci v kanceláři.“
„A proč ´uvidíme´?“
Nastala chvíle ticha.
„Není to tam úplně nejlevnější.“
Vstala a uraženě odešla oběd dojíst do obývákové části k televizi.
„Soused si koupil novýho Opela. Stříbrnýho!“ křičela na něj od televize.
„Není novej.“
„Ale vypadá tak. To jenom my máme furt toho starýho Renaulta.“
„Hergot nejezdí snad? Jezdí! Tak mi dej pokoj a nech mě najíst.“
Odpoledne už měl Mikuláš volno. Svatoslava byla v částečném invalidním důchodu kvůli artróze a přivydělávala si vším možným. Jejich jediné dítě, dcera, se odstěhovala za přítelem do Prahy.
Mikuláš se rozhodl, že natrhá třešně. Přišlo mu, že nastal pravý čas a venku navíc bylo krásně.
II.
Mikuláš stoupal pomalu po dřevěném žebříku nahoru a začal s rozmyslem otrhávat třešně. Jeho žena Svatoslava stála dole.
„Prosím tě, necloumej s tím žebříkem!“ zakřičel na ni.
„Já ti ho právě přidržuju, a snažím se, aby se nehejbal.“
„Tak s ním nekejvej!“
„Já s ním nekejvu!“
„Kejveš!“
„Nekejvu.“
„No vidíš. Teď zrovna nekejveš.“
„Prosím tě buď opatrnej, ať se ti nic nestane.“
„Neboj… Když s ním nebudeš cloumat, nic se mi nestane.“
Mikuláš pokračoval v otrhávání třešní. Pokládal je téměř láskyplně do připraveného košíku. Nakonec jich docela dost bylo červivých. Což ho samozřejmě netěšilo.
Najednou zase otočil hlavu a podíval se dolů za sebe:
„Zase s ním cloumeš, hergot! Chceš, abych spadnul?“
„Jen jsem se ho snažila víc upevnit… Hlavně na sebe dávej pozor!“
Mikuláš se tedy vrátil k otrhávání třešní. Najednou zaklel a chytil se zbytečně dvou tenkých větví. Ty praskly, zlomily se a Mikuláš začal padat dolů. Spolu s několika listy z těch větví.
Když dopadl, začal bolestí naříkat. Zlostně se podíval na Svatoslavu. Přemýšlel, co jí řekne. Ta to ale vytušila a byla rychlejší. S bezdůvodně vyvalenýma očima a nepřirozeně rozšklebeným úsměvem odsekla:
„Vidíš? Já jsem ti říkala, abys na sebe dával pozor!“
