Jdi na obsah Jdi na menu
 


povídka Kdo má rád závěsy, když je za nimi schovaný smysl?, červenec 2020

 

KDO MÁ RÁD ZÁVĚSY, KDYŽ JE ZA NIMI SCHOVANÝ SMYSL?

 

Psal se rok 2001. Sesbíral jsem spadaná jablka a hrušky. Sedl jsem si na zahradě na bílou, plastovou židli. Vedle mě byl stůl stejné barvy, stejného materiálu. Položil jsem si na něj láhev červeného vína a nalil sklenku.

Vydechl jsem, zhluboka se nadechl a jenom jsem vnímal prostor s jeho zvuky a vůněmi. Nic víc. Někdy to stačí. Často to stačí. Jen být, prostě, jednoduše existovat a pít neviditelnou majestátnost prostoru v daném okamžiku.

Rebarboru a třešeň zaleju v podvečer, řekl jsem si sám sobě.

 

Cítil jsem se uvolněně a velice příjemně. Dávalo to smysl. Hyperaktivní cholerik, vybuzený kávou a energy drinky, by to samozřejmě nechápal, ale já sám sobě a svým potřebám rozuměl víc než dost. Dávalo to velký smysl. Bylo to skoro jako objevení prapodstaty, smyslu bytí. Tak jsem to cítil – ne, že bych nad tím tak přemýšlel. Nepotřeboval jsem potápěčsky analyzovat žádné filozofické hloubky, jen jsem je cítil, jako vanilku na jazyku…

 

Vzduchem poletovali holubi a vlaštovky. Občas azur oblohy rozčísly stíhačky a jiná, podobná letadla, cvičně letící z vojenského letiště v Pardubicích (nebo někde u Pardubic) kamsi.

Na zahradě byl klid, příjemný klid červencového odpoledne. Co kdyby měly i květiny a stromy duši, co kdyby projevovaly city, co když spolu komunikují a jen my to neumíme díky své omezené percepci vnímat? Přestal jsem si klást otázky a prostě jsem jen byl. Slovo ´jen´ by se mohlo i nemuselo dát do uvozovek. Není nutno uchopit, stačí nahlížet. Tohle už rozebírali mnozí filozofové, od Aristotela přes Heideggera až po budhisty. Ale já filozofii nechávám spát. Život na zahradě se tak stává na chvíli prostou, vzrušující reflexí – rozjímáním a poznáváním.

 

Na zahradě byl klid. Až takový, že se mé smysly zostřily a já cítil dýchat kolemjsoucí zahrady. Cítil jsem vydechovat zahrady plné ovocných stromů, dřevníků… Prken, fošen, plechů, venkovského harampádí či prostého trávníku… Dokázal jsem vlastně zastavit čas, neboť jsem vnímal existenci přítomnosti a všichni přece víme, že vteřina právě uplynulá náleží minulosti a vteřina, která teprve přijde, náleží budoucnosti. A co bych viděl, kdyby mé oči viděly infračerveně?

 

Zamžoural jsem do sluníčka, mraky nikde. Nalil jsem si druhou sklenku a pošilhával po bloku a propisce. Že bych si něco zapsal? Ale proč čeřit vodu právě ve chvíli, kdy připomíná zrcadlo?

 

V patnáct hodin se probudil místní rozhlas. Reproduktory, připevněné k pouličním lampám, mi oznámily, že v místním domově důchodců bude tuto sobotu den, vyhrazený dětem a dětským hrám. Hm, pilování koexistence. Ale je to dobře. Je smutné, že když je starý člověk sám – pokud nechce. Už jen ztráta pocitu vlastního domova, ztráta původního domova obaluje srdce těžkým tukem deziluze. A oči ho nevyplaví.

 

Máme tu i obchod s potravinami, kde se zastavil čas. Stále ještě existují ty elektrické mlýnky na kávu, které vám ji přímo v obchodě umelou. Pamatujete na ty vrčící mlýnky? Tak ty tu stále jsou a jak to pak v krámě voní kávou… A poblíž nich jsou stále položeny již notně opotřebované drátěné nákupní košíky. Pokorně čekají na nakupující…

 

Lehounce zavál větřík, přinášející odněkud teplou vůni hnoje. Pohlédl jsem na mírně se houpající listy na vzrostlé třešni. Brzy již začnou opadávat. Pohlédl jsem na rozechvívaná stébla trávy a na mouchu, která prolétla drze před mýma očima.

 

Je dobré se umět zastavit. Je potřeba umět se zastavit. Za pár let nebude infarkt ve čtyřiceti letech nic neobvyklého. To není dobré.

 

Na zahradu přišla Evelína, moje žena. Byli jsme dva roky svoji a brzy se nám mělo narodit naše první dítě.

„Vezmu si sem pletení. Venku je teplo a tak krásně,“ řekla a podívala se přivřenýma očima na oblohu. Dlaní levé ruky si zastínila oči.

„Je. To máš pravdu.“

 

Po chvíli jsem si všiml, že začíná klimbat. Vstal jsem a šel k ní. Jemně jsem ji pohladil po hlavě. Procitla, podívala se na mě a láskyplně se usmála. Já také.

„Miluju tě,“ řekl jsem jí a políbil na rty.

„Já tebe taky,“ s úsměvem zašeptala.

 

V místní cukrárně, která je tu snad od sedmdesátých let minulého století, prodávají (mimo jiné) strašně dobré mocca řezy – takové ty vláčné dortíkové obdélníky plněné máslovým krémem s kávovou příchutí, polité fondánem a ozdobené mřížkovitou kakaovou polevou. Oba dva jsme na ně dostali chuť. Skočil jsem pro ně. Za čtvrt hodiny jsem byl zpátky na zahradě. Co myslíte? Chutnaly výborně.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář