Jdi na obsah Jdi na menu
 


ukázky z mé básnické sbírky Slepé rameno Labe a jiné básně

JEDNA PRACOVNICE ČERVENÉHO KŘÍŽE

všechno co říkám já

dostává menší smysl

protože to říkám já

pomyslela si a šla zalévat afrikány

 

„když ty to s nima neumíš…!“

řekla jí její šedesátiletá sestra

jejíž vnoučata ji poslouchala

ale tamtu ne

a tak tamta vstala

a šla zalít afrikány

 

nemohla mít děti

a její první a jediný manžel

se s ní kvůli tomu

krátce po svatbě rozvedl

a ona se pak už nikdy nevdala

 

všechno co říkám já

dostává menší smysl

protože to říkám já

zašeptala a šla zalévat afrikány…

 

a smutek

tak nějak kapal

jak starý vodovodní kohoutek

 

 

 

 

PÍSNĚ REZNOUCÍCH OKAPŮ

kdysi jsem viděl smích

na dětských ústech

slyšel šumění vrby

i cítil vůni pampelišek

 

byly to expresivní půlkruhy pomerančů

v jindy tichých místech

kde teď jen úsečka únavy

zklamání

a hořkosti

 

jako by

bělavé břízy v polích bývaly víc bílé

a nikdy osamocené

kontury jasnější

tráva zelenější

a obloha blankytnější

a myšlenky… tak jiné, tak jinde

 

kdysi jsem viděl smích

na dětských ústech

spontánní změnu nálad

jak měnící se mořské vlny

a spoustu jiných věcí

jako bezelstnost koní v očích lidí…

kdysi jsem viděl smích

na dětských ústech…

 

dívám se sám na sebe

a už se ani nepoznávám…

tak jako lidi proplouvající kolem mě jak zmrzlé skaláry

tak jako čas

tak jako prostor

 

tak jako tuhle skutečnost

za kterou se plazí šneci otazníků

a

za kterou leží

svléknuté hadí kůže proměn…

 

  

 

  

VÝCHODOČESKÁ

doutníky orobinců

vlní se v šumícím dešti

žádný pyl z tyčinek vzduchem nepoletí

jedině vzpomínka na slunce

na dětství

tvoje

jejich

 

jejich

tvoje

 

 

 

 

VRBA V ZIMĚ

pila je holicím strojkem

na zestárlé vlasy tvých větví

na smutné vlasy tvých větví

pokroucené jak v křeči bez výčitek

vrba v zimě

u rybníka bez radosti

když léto je vzdálenou Austrálií

 

 

 

 

JABLOŇ V ZIMĚ

jabloň v zimě

tichá a opuštěná jak šaty starých lidí

kteří už nikam nechodí

kteří už nikam nevycházejí

jabloň v zimě

jen ve vzpomínkách vznešená

zase ale s nadějí

jen ve vzpomínkách vznešená

jak drolící se zídky

a tající jinovatky

(vzpomínající na to málo času)

tlející fasády

a osudy celých pavlačových domů…

větve jsou údy odkopaných duchů

pohybují se v němém černobílém filmu

 

 

 

 

DOMOV JE TAM, KDE SE TAK ČLOVĚK CÍTÍ

hořké „štěstí“ odložených novorozeňat:

necítí tu hrůzu

která se jim děje

která kolem nich tančí jako černý had, drak, pára

hořké „štěstí“ odložených novorozeňat

jejichž píseň tak tóny smutku hned začíná

je

trochu jiné…

než

když…

píseň končí

a člověk

si dokáže uvědomovat, cítit

takové

podobné

intenzivní pocity…

kdy se necítíme ani jako slané ostrovy

kdy se necítíme ani jako vyschlé hvězdy

kdy se cítíme

jako

NIC dotikávající v útulku

 

domov je tam

kde se tak člověk cítí

a kdo ho „má“

má víc než si myslí

 

 

 

 

SLEPÉ RAMENO LABE

slepé rameno Labe

řeky

která teče, voní, vidí

slepé rameno Labe

i já ho vidím

opět ho vidím ve vzpomínkách

dětství bylo

odlétajícím skřivanem

který věděl

že se nikdy nevrátí

 

znovu se ocitám v parcích

znovu se nadechuji v zátokách té krásné řeky

znovu hledím do toho kraje

na loukách zase bezelstně létají modrásci

a na tom není nic sentimentálně banálního

 

slepé rameno Labe

znovu hledím do té stojaté vody

a zelená srdce leknínů

se na mě

jak jen na mě usmívají…

 

kdybych byl malířem

chodil bych vás malovat

s tichou pravidelností a tichým potěšením

starých rybářů

 

 

 

 

KRVAVEC TOTEN POD NÍZKÝM KOPCEM

sešel jsem do trávy pod kopec

právě tam kvetl krvavec

dorůstal téměř až k mému pasu

každý den nespatřím takovou krásu

 

sešel jsem do trávy pod kopec

kýval tam na mne krvavec

housenek motýlů živná to rostlina

housenek motýlů na louce hostina

 

a o kousek dál ten macatý had

Labe, ta milenka, kterou mám rád

ladně se zatáčí, láska má platonická

aniž by zahnula, v pohybu lakonická

 

sedám si do trávy, pohladím krvavec

v samotě šťastný jak sytý krkavec

pohladím tu rostlinu, voní po… okurce

květinu svádějící k přeloučské potulce

 

v červenci vonícím rozpeklou vibrací

jehličím, pískem, venkovem… vzpomínkami…

jak se má krvavec! v čase se nevrací

dny pro něj nejsou hořkými hlavolamy

 

 

 

 

IKAROS A IKARUS

letět nad mořem

jak

Ikaros

ignorovat ničivé paprsky slunce

ničícího vosk

který spojuje pera křídel

a prostě jen letět

 

nebo

funět do kopce

jak Ikarus

rudý maďarský kloubový autobus…

 

jakému extrému se podobáme?

jakému extrému se podobáš?

na co máš čas?

po čem toužíš?

co tě vůbec baví

a co musíš

a je mezi tím nějaká rovnováha?

 

mechanický hloupnoucí stíne

krmený koblihami únavy a moštem stresu

 

Ikaros nebo Ikarus?

co odpoví hovno sapiens?…

 

 

 

 

ANI PRAŽSKÝ SLIMÁK NIKAM NESPĚCHÁ

široká řeka hubne do dáli

nad vlnícím se sklem poletuje hmyz

cítící vůni pokožky ženské hladiny

 

v suchém jasu léta

ani ptáci nevědí, kam letět

a krvavý rozlitý žloutek mizí na plátně

jak prchavý pocit, prchavá vzpomínka

 

široká řeka hubne do dáli

ty kolejnice s proměnlivou hmotou místo pražců

jen duby a lípy pamatují svoje

 

ticho přikrývá závojem jejich skromné úsměvy

 

široká řeka hubne do dáli

a u evangelického kostela

v nedaleké dáli a nejen tam

hrdličky zpívají

protože se jim nechce spát

 

široká řeka hubne do dáli

v té daleké úzké ulici

letí, vznáší se můj duch

tulák po hvězdách

racek mořský svobodný ve svém letu…

blednoucí sníh

pes

který ví, že se musí vrátit

 

těžkými kroky

rybáře k zamrzlému letnímu jezeru

 

 

 

 

ANI TMA VLHNOUCÍ ÚSVITEM

hlemýžď se plazil

po rozbité okenní tabulce

během toho

se pořezal o ostří skla

 

nahé slunce

se k večeru zastydělo

tolik smutku vidí

a „mé paprskovité nožky stonožky baletky

umí jen svítit!“

 

hlemýžď se doplazil

něco je vždycky jednou naposledy

sliny i krev zaschly

a žádný déšť je nespojí a neprobudí

žádný žádná žádné

 

ani tma vlhnoucí úsvitem

 

 

 

 

STÁLÍ PTÁCI / TAŽNÍ PTÁCI

svět se netočí kolem tebe

to spíš ty se musíš pěkně otáčet

a

ulice v tobě neprobouzejí žádné vzpomínky

i doma se cítíš jak na návštěvě

vlastním dětem nerozumíš

a oni ti tak nemají co říct

vracíš se večer co večer

do poblikávajícího paneláku

do toho šedivého obdélníku bytu

opotřebované kostky lega

převalovat se do postele

unavený, ale usnout nejde…

svět se netočí kolem tebe

to spíš ty se musíš pěkně otáčet

 

v těch kostkách lega

kostkách suchého ledu

přežívají

popálení tažní ptáci

kteří nemůžou vzlétnout

všechna ta srdce-Měsíce měsíce v zatmění

sny slzami v říjnovém dešti

touhy dávno nevyřčené, zapomenuté

zalomené jak dokouřená cigareta

zamrzlé vodopády

místo jiskřící poutě zbyla stojatá voda

když malíři ukradli vodové barvy

stojatá voda bledá jak ranní městská tvář

trochu zažloutlá jak stránka knihy z antikvariátu…

svět se netočí kolem tebe

to spíš ty se musíš pěkně otáčet

 

stálí ptáci závidějí tažným ptákům

vlastní smutky se nikdy nezdají poetickými

vlastní životy se málokdy zdají nevšedními

v podzimním slunku se bolest někdy dá krájet jako tlačenka

když jediné vzpomínky jsou vzpomínky na sny

jediné vzpomínky jsou vzpomínky na sny

jediné vzpomínky - vzpomínky na sny…

 

 

 

 

LÉTAJÍCÍ POTKAN A STŘEŠNÍ KRYTINA, V PRAZE

kdybych byl letícím holubem

díval bych se

jak se opalují střechy

a přistál bych na jedné pálené bobrovce

vedle teplého kouřícího komínu

polekal bych kočku

a rošťácky zamrkal do slunce

 

a

přestal bych se na chvíli usmívat

zamyslel bych se

kam poletím…

chtěli byste se vrátit do holubníku?

 

 

 

 

DOZRÁLÉ OBLIČEJE ZAKLETÝCH SKŘÍTKŮ

jak se opalují jahody?

a proč?

jsou už celé červené a teplé

mají rády slunce

ale nikdy mu to neřeknou

 

jak se opalují jahody?

a proč?

slunce spravedlivě svítí

a vodu v zahradní konvi

stačí jen nepatrně ohřát

 

jak se opalují jahody?

jasně karmínové

sladkostí vonící

chvíli hledí nahoru

když se ani brouci nedívají

mžourají do jasného stropu

jako by tam dno hledaly

ozvěnu svého pohledu

 

pak hlavy sklopí

zase se tiše opalují

jsou už celé červené a teplé

a

lehký větřík přináší

zředěnou vůni

hnoje z chlévů krav…

 

barvy jsou tak jasné

tak ostře jasné

modrá, žlutá, zelená, červená

v HD formátu

barvy jsou tak jasné

tak ostře jasné

chutnají jak jahody

ty malé červené žárovky

barvy

co oko umí nezištně pohostit

 

a jahody

jahody se

poklidně

opalují

opalují

opalují

 

věří

že TO

téměř nikdo

nepozná

 

 

 

 

VYTRVALÉ, BEZE SKEPSE

slunce se neskrývá mezi květy cibule

probleskuje mezi kapkami vody

výkřiky dětí

a chlupatým rákosem

slunce se neskrývá mezi listy pórku

probleskuje ve svých rozverných hrách

věčné batole s pamětí slonů

ťukne a lehce rozpeče jehličí letních stromů

jako housku se sýrem a salámem v mikrovlnce

slunce se neskrývá na dně květináčů

probleskuje mezi větvemi jabloní v květnu

mezi vůněmi květů

bzukotem hmyzu

a takovým klidem

že lehounký větřík nemá sílu

pohnout ani stébly trávy

 

dlouze pak večer stojí beze slova

smutné psí oči

s trpělivou každodenní otázkou

ta křídla malých ptáků daleko

a ta rozpálená tvář bez těla

co jen vyzařuje, ale nepřijímá

musí přijmout fakt

že na chvíli ji

někdo někde

nechce

 

 

mohlo by to být horší…

 

 

 

 

HOLEŠOVICKÉ RÁNO

vystupuješ z tramvaje

všední den

březnová Praha ráno

je už rozsvícená tím bdělým světlem

Praha ráno

je obývákem plných nervních

spěchajících hostů

štípaných ostrým vanilkovým třpytem jasu žárovek

Praha ráno

je obývákem plných nervních

zmatených hostů

jejichž sladká chuť spánku na jazyku

je hořce se rozpouštějící vzpomínkou

 

a slunce je nesmlouvavým dirigentem

kterého vidíš jen někdy

 

vystupuješ z tramvaje

zase to v ní páchlo

vystupuješ z tramvaje

a závidíš ptákům

létajícími nad holešovickými střechami

pohyby dlaní tančících batolat

svoboda

jsou klíče dobrovolně hozené do kanálu

tak čemu se chceš divit?

 

a slunce je nesmlouvavým dirigentem

kterého někdy spíš tušíš, než vidíš

 

vystupuješ z tramvaje

topoly vypadají jak vyschlé kostry krků žiraf

a někdo na malém balkóně

pavlačového domu s malými byty

stojí

kouří cigaretu

a pozoruje

chodce pod sebou

zaprášené stěžně plující v zamyšlení

procházející hlubokými vlnami neviditelného moře…

 

Armáda spásy je několik desítek metrů

od místa

kde vystupuješ z tramvaje

ale kdo spasí

všechny ty…

figurky z Lega?

žížaly ve svěráku?

nevyspalé kuželky se zácpou

nadopované energy drinky a Ibalginy

a odevzdaností?…

 

 

 

 

ZBYL UŽ JEN AREÁL KYNOLOGICKÉHO CVIČIŠTĚ

opuštěná koupaliště

zarůstají vegetací

smutné ticho probouzí vzpomínky

a smutek může být o to palčivější

 

opuštěné koupaliště

zarůstá vegetací

na Slavíkových ostrovech

kde to kdysi žilo sportem i rekreačním odpočinkem u vody

velký bazén pro dospělé s velkou červenou klouzačkou

a malý bazén pro malé děti s dětským kolotočem přímo v bazénku

bylo zde také ragbyové hřiště

které by dnes v těch místech těžko někdo hádal:

vybudovalo se nové v přeloučském městském parku

všechna ta sportoviště jsou opuštěná

a ničemu nepomáhá instalace

podobně chátrajících

zatím ještě mladých laviček

 

opuštěné koupaliště

zarůstá vegetací

smutné ticho probouzí vzpomínky

smutek… bez příchutě labilní hysterie

spíš smutek

mající podobu

tichého, pokorného povzdechu…

smutné ticho probouzí vzpomínky…

když se rozhlédnete po tom bujícím plevelu

stromech, jejichž kořeny rozvrtaly původní dno bazénu

a bzučícím, nikým neobtěžovaném hmyzu

možná spatříte poslední ostatky malého impéria:

kousky betonu nebo zrezlých zbytků schůdků

matně, stydlivě připomínajících

že zde kdysi bývalo koupaliště

kde bylo v létě narváno a veselo

a dnes

dnes

dnes tady málokdy spatříte nějakou živou duši

 

 

 

 

 

EUTANAZIE STARÝCH DOMŮ

plaveme městem

a zpomalené tramvaje se mění v tuleně

vyhřívající se v pražském slunci

rozpraskaných ulic

z temných podchodů a průchodů

a nejen z nich

občas vyplují

sarkastické ryby

ty jsou ve skutečnosti vždy po právu osamělé…

 

plaveme městem

když slunce míchá

vůni ranní trávy s jejími dárečky

psími lejny

pozorujeme chodce neplavce

s myšlenkami na bojištích

která ani neexistují

 

jsme jehlami antén

jsme rohlíky komínů

melodiemi saxofonu žebráka

který se nikdy nikomu nedívá do očí

já a já v mých představách

kterého dojímají basklarinety

dialogy hrdliček z malých měst

a staré stromy

jejich nahé zimní tváře

když barevná líčidla opadala

a oni

oni

jen, prostě prostě

existují

 

každý

takové štěstí nemá…

všechna ta

průčelí, nádraží, továrny, domy, tolik domů…

všechny ty ztracené příběhy

ztracené hvězdy

jak zapomenuté polibky

zapomenuté vzpomínky

které by mohly vyprávět

mohly by

kdyby…

 

 

 

 

 

SAMOTA ZÁVĚSNÝCH LOUTEK

zrcadla se tříští jak sny padající do snů

marionety se šklebí

baleríny padají

a cirkusoví šaškové se před představením potají ládují antidepresivy…

 

usínáme večer

a ani to nejsou šťastné chvíle

celý den je námi manipulováno

a večer jsme plné

ukryté zloby

skřípajícího ponížení

smutku hořkého jak slzy ve fernetu

 

vždyť…

role, které hrajeme, jsme si nevybraly

role, které hrajeme, jsme si nevybraly!

 

osamocení je pak naší jedinou hluchoněmou sestrou

opuštěnost nám dělá společnost jak pouštní tekutý písek

mula ponechaná napospas písku

a my ponechané napospas lidem

 

role, které hrajeme, jsme si nevybraly

role, které hrajeme, jsme si nevybraly!

 

nikdy neochutnáme zmrzlinu Lásky

nikdy si nezaplaveme v moři Svobody

můžeme toužit, ale Jen toužit

veškerý náš patos je falešný

a večer

když tma padá i do naší místnosti beze světla

čas na prostou upřímnost je

proškrtán

sklíčeným zoufáním:

 

role, které hrajeme, jsme si nevybraly

role, které hrajeme, jsme si nevybraly

 

… žijeme?

jednou mrtví provždy mrtví…

 

 

 

 

MODŘANSKÉ VZRUŠENÍ

tak sedmdesát, sto metrů

od našeho postaršího paneláku

se staví nové bytové domy

nějaký finský developer…

už mají postavených pár pater

prvního nízkoenergetického domu

a já na to ze „svého“ šestého patra hezky vidím

když třeba poslouchám hudbu

pracují…

kupodivu vždycky když se podívám - pracují

 

před několika týdny tam byl jen jeden jeřáb

žlutý jeřáb

potom se k němu přidal další jeřáb

modrý jeřáb

a teď tam jsou dokonce už tři jeřáby

ten (zatím) poslední je červený

tři otáčející se, spolupracující jeřáby

žlutý

modrý

a

červený…

 

ani nevíte

jaký akční a vzrušující pohled tady mám

 

když se podívám z okna

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář