ukázky z mé básnické sbírky Slepé rameno Labe a jiné básně
JEDNA PRACOVNICE ČERVENÉHO KŘÍŽE
všechno co říkám já
dostává menší smysl
protože to říkám já
pomyslela si a šla zalévat afrikány
„když ty to s nima neumíš…!“
řekla jí její šedesátiletá sestra
jejíž vnoučata ji poslouchala
ale tamtu ne
a tak tamta vstala
a šla zalít afrikány
nemohla mít děti
a její první a jediný manžel
se s ní kvůli tomu
krátce po svatbě rozvedl
a ona se pak už nikdy nevdala
všechno co říkám já
dostává menší smysl
protože to říkám já
zašeptala a šla zalévat afrikány…
a smutek
tak nějak kapal
jak starý vodovodní kohoutek
PÍSNĚ REZNOUCÍCH OKAPŮ
kdysi jsem viděl smích
na dětských ústech
slyšel šumění vrby
i cítil vůni pampelišek
byly to expresivní půlkruhy pomerančů
v jindy tichých místech
kde teď jen úsečka únavy
zklamání
a hořkosti
jako by
bělavé břízy v polích bývaly víc bílé
a nikdy osamocené
kontury jasnější
tráva zelenější
a obloha blankytnější
a myšlenky… tak jiné, tak jinde
kdysi jsem viděl smích
na dětských ústech
spontánní změnu nálad
jak měnící se mořské vlny
a spoustu jiných věcí
jako bezelstnost koní v očích lidí…
kdysi jsem viděl smích
na dětských ústech…
dívám se sám na sebe
a už se ani nepoznávám…
tak jako lidi proplouvající kolem mě jak zmrzlé skaláry
tak jako čas
tak jako prostor
tak jako tuhle skutečnost
za kterou se plazí šneci otazníků
a
za kterou leží
svléknuté hadí kůže proměn…
VÝCHODOČESKÁ
doutníky orobinců
vlní se v šumícím dešti
žádný pyl z tyčinek vzduchem nepoletí
jedině vzpomínka na slunce
na dětství
tvoje
jejich
jejich
tvoje
VRBA V ZIMĚ
pila je holicím strojkem
na zestárlé vlasy tvých větví
na smutné vlasy tvých větví
pokroucené jak v křeči bez výčitek
vrba v zimě
u rybníka bez radosti
když léto je vzdálenou Austrálií
JABLOŇ V ZIMĚ
jabloň v zimě
tichá a opuštěná jak šaty starých lidí
kteří už nikam nechodí
kteří už nikam nevycházejí
jabloň v zimě
jen ve vzpomínkách vznešená
zase ale s nadějí
jen ve vzpomínkách vznešená
jak drolící se zídky
a tající jinovatky
(vzpomínající na to málo času)
tlející fasády
a osudy celých pavlačových domů…
větve jsou údy odkopaných duchů
pohybují se v němém černobílém filmu
DOMOV JE TAM, KDE SE TAK ČLOVĚK CÍTÍ
hořké „štěstí“ odložených novorozeňat:
necítí tu hrůzu
která se jim děje
která kolem nich tančí jako černý had, drak, pára
hořké „štěstí“ odložených novorozeňat
jejichž píseň tak tóny smutku hned začíná
je
trochu jiné…
než
když…
píseň končí
a člověk
si dokáže uvědomovat, cítit
takové
podobné
intenzivní pocity…
kdy se necítíme ani jako slané ostrovy
kdy se necítíme ani jako vyschlé hvězdy
kdy se cítíme
jako
NIC dotikávající v útulku
domov je tam
kde se tak člověk cítí
a kdo ho „má“
má víc než si myslí
SLEPÉ RAMENO LABE
slepé rameno Labe
řeky
která teče, voní, vidí
slepé rameno Labe
i já ho vidím
opět ho vidím ve vzpomínkách
dětství bylo
odlétajícím skřivanem
který věděl
že se nikdy nevrátí
znovu se ocitám v parcích
znovu se nadechuji v zátokách té krásné řeky
znovu hledím do toho kraje
na loukách zase bezelstně létají modrásci
a na tom není nic sentimentálně banálního
slepé rameno Labe
znovu hledím do té stojaté vody
a zelená srdce leknínů
se na mě
jak jen na mě usmívají…
kdybych byl malířem
chodil bych vás malovat
s tichou pravidelností a tichým potěšením
starých rybářů
KRVAVEC TOTEN POD NÍZKÝM KOPCEM
sešel jsem do trávy pod kopec
právě tam kvetl krvavec
dorůstal téměř až k mému pasu
každý den nespatřím takovou krásu
sešel jsem do trávy pod kopec
kýval tam na mne krvavec
housenek motýlů živná to rostlina
housenek motýlů na louce hostina
a o kousek dál ten macatý had
Labe, ta milenka, kterou mám rád
ladně se zatáčí, láska má platonická
aniž by zahnula, v pohybu lakonická
sedám si do trávy, pohladím krvavec
v samotě šťastný jak sytý krkavec
pohladím tu rostlinu, voní po… okurce
květinu svádějící k přeloučské potulce
v červenci vonícím rozpeklou vibrací
jehličím, pískem, venkovem… vzpomínkami…
jak se má krvavec! v čase se nevrací
dny pro něj nejsou hořkými hlavolamy
IKAROS A IKARUS
letět nad mořem
jak
Ikaros
ignorovat ničivé paprsky slunce
ničícího vosk
který spojuje pera křídel
a prostě jen letět
nebo
funět do kopce
jak Ikarus
rudý maďarský kloubový autobus…
jakému extrému se podobáme?
jakému extrému se podobáš?
na co máš čas?
po čem toužíš?
co tě vůbec baví
a co musíš
a je mezi tím nějaká rovnováha?
mechanický hloupnoucí stíne
krmený koblihami únavy a moštem stresu
Ikaros nebo Ikarus?
co odpoví hovno sapiens?…
ANI PRAŽSKÝ SLIMÁK NIKAM NESPĚCHÁ
široká řeka hubne do dáli
nad vlnícím se sklem poletuje hmyz
cítící vůni pokožky ženské hladiny
v suchém jasu léta
ani ptáci nevědí, kam letět
a krvavý rozlitý žloutek mizí na plátně
jak prchavý pocit, prchavá vzpomínka
široká řeka hubne do dáli
ty kolejnice s proměnlivou hmotou místo pražců
jen duby a lípy pamatují svoje
ticho přikrývá závojem jejich skromné úsměvy
široká řeka hubne do dáli
a u evangelického kostela
v nedaleké dáli a nejen tam
hrdličky zpívají
protože se jim nechce spát
široká řeka hubne do dáli
v té daleké úzké ulici
letí, vznáší se můj duch
tulák po hvězdách
racek mořský svobodný ve svém letu…
blednoucí sníh
pes
který ví, že se musí vrátit
těžkými kroky
rybáře k zamrzlému letnímu jezeru
ANI TMA VLHNOUCÍ ÚSVITEM
hlemýžď se plazil
po rozbité okenní tabulce
během toho
se pořezal o ostří skla
nahé slunce
se k večeru zastydělo
tolik smutku vidí
a „mé paprskovité nožky stonožky baletky
umí jen svítit!“
hlemýžď se doplazil
něco je vždycky jednou naposledy
sliny i krev zaschly
a žádný déšť je nespojí a neprobudí
žádný žádná žádné
ani tma vlhnoucí úsvitem
STÁLÍ PTÁCI / TAŽNÍ PTÁCI
svět se netočí kolem tebe
to spíš ty se musíš pěkně otáčet
a
ulice v tobě neprobouzejí žádné vzpomínky
i doma se cítíš jak na návštěvě
vlastním dětem nerozumíš
a oni ti tak nemají co říct
vracíš se večer co večer
do poblikávajícího paneláku
do toho šedivého obdélníku bytu
opotřebované kostky lega
převalovat se do postele
unavený, ale usnout nejde…
svět se netočí kolem tebe
to spíš ty se musíš pěkně otáčet
v těch kostkách lega
kostkách suchého ledu
přežívají
popálení tažní ptáci
kteří nemůžou vzlétnout
všechna ta srdce-Měsíce měsíce v zatmění
sny slzami v říjnovém dešti
touhy dávno nevyřčené, zapomenuté
zalomené jak dokouřená cigareta
zamrzlé vodopády
místo jiskřící poutě zbyla stojatá voda
když malíři ukradli vodové barvy
stojatá voda bledá jak ranní městská tvář
trochu zažloutlá jak stránka knihy z antikvariátu…
svět se netočí kolem tebe
to spíš ty se musíš pěkně otáčet
stálí ptáci závidějí tažným ptákům
vlastní smutky se nikdy nezdají poetickými
vlastní životy se málokdy zdají nevšedními
v podzimním slunku se bolest někdy dá krájet jako tlačenka
když jediné vzpomínky jsou vzpomínky na sny
jediné vzpomínky jsou vzpomínky na sny
jediné vzpomínky - vzpomínky na sny…
LÉTAJÍCÍ POTKAN A STŘEŠNÍ KRYTINA, V PRAZE
kdybych byl letícím holubem
díval bych se
jak se opalují střechy
a přistál bych na jedné pálené bobrovce
vedle teplého kouřícího komínu
polekal bych kočku
a rošťácky zamrkal do slunce
a
přestal bych se na chvíli usmívat
zamyslel bych se
kam poletím…
chtěli byste se vrátit do holubníku?
DOZRÁLÉ OBLIČEJE ZAKLETÝCH SKŘÍTKŮ
jak se opalují jahody?
a proč?
jsou už celé červené a teplé
mají rády slunce
ale nikdy mu to neřeknou
jak se opalují jahody?
a proč?
slunce spravedlivě svítí
a vodu v zahradní konvi
stačí jen nepatrně ohřát
jak se opalují jahody?
jasně karmínové
sladkostí vonící
chvíli hledí nahoru
když se ani brouci nedívají
mžourají do jasného stropu
jako by tam dno hledaly
ozvěnu svého pohledu
pak hlavy sklopí
zase se tiše opalují
jsou už celé červené a teplé
a
lehký větřík přináší
zředěnou vůni
hnoje z chlévů krav…
barvy jsou tak jasné
tak ostře jasné
modrá, žlutá, zelená, červená
v HD formátu
barvy jsou tak jasné
tak ostře jasné
chutnají jak jahody
ty malé červené žárovky
barvy
co oko umí nezištně pohostit
a jahody
jahody se
poklidně
opalují
opalují
opalují
věří
že TO
téměř nikdo
nepozná
VYTRVALÉ, BEZE SKEPSE
slunce se neskrývá mezi květy cibule
probleskuje mezi kapkami vody
výkřiky dětí
a chlupatým rákosem
slunce se neskrývá mezi listy pórku
probleskuje ve svých rozverných hrách
věčné batole s pamětí slonů
ťukne a lehce rozpeče jehličí letních stromů
jako housku se sýrem a salámem v mikrovlnce
slunce se neskrývá na dně květináčů
probleskuje mezi větvemi jabloní v květnu
mezi vůněmi květů
bzukotem hmyzu
a takovým klidem
že lehounký větřík nemá sílu
pohnout ani stébly trávy
dlouze pak večer stojí beze slova
smutné psí oči
s trpělivou každodenní otázkou
ta křídla malých ptáků daleko
a ta rozpálená tvář bez těla
co jen vyzařuje, ale nepřijímá
musí přijmout fakt
že na chvíli ji
někdo někde
nechce
mohlo by to být horší…
HOLEŠOVICKÉ RÁNO
vystupuješ z tramvaje
všední den
březnová Praha ráno
je už rozsvícená tím bdělým světlem
Praha ráno
je obývákem plných nervních
spěchajících hostů
štípaných ostrým vanilkovým třpytem jasu žárovek
Praha ráno
je obývákem plných nervních
zmatených hostů
jejichž sladká chuť spánku na jazyku
je hořce se rozpouštějící vzpomínkou
a slunce je nesmlouvavým dirigentem
kterého vidíš jen někdy
vystupuješ z tramvaje
zase to v ní páchlo
vystupuješ z tramvaje
a závidíš ptákům
létajícími nad holešovickými střechami
pohyby dlaní tančících batolat
svoboda
jsou klíče dobrovolně hozené do kanálu
tak čemu se chceš divit?
a slunce je nesmlouvavým dirigentem
kterého někdy spíš tušíš, než vidíš
vystupuješ z tramvaje
topoly vypadají jak vyschlé kostry krků žiraf
a někdo na malém balkóně
pavlačového domu s malými byty
stojí
kouří cigaretu
a pozoruje
chodce pod sebou
zaprášené stěžně plující v zamyšlení
procházející hlubokými vlnami neviditelného moře…
Armáda spásy je několik desítek metrů
od místa
kde vystupuješ z tramvaje
ale kdo spasí
všechny ty…
figurky z Lega?
žížaly ve svěráku?
nevyspalé kuželky se zácpou
nadopované energy drinky a Ibalginy
a odevzdaností?…
ZBYL UŽ JEN AREÁL KYNOLOGICKÉHO CVIČIŠTĚ
opuštěná koupaliště
zarůstají vegetací
smutné ticho probouzí vzpomínky
a smutek může být o to palčivější
opuštěné koupaliště
zarůstá vegetací
na Slavíkových ostrovech
kde to kdysi žilo sportem i rekreačním odpočinkem u vody
velký bazén pro dospělé s velkou červenou klouzačkou
a malý bazén pro malé děti s dětským kolotočem přímo v bazénku
bylo zde také ragbyové hřiště
které by dnes v těch místech těžko někdo hádal:
vybudovalo se nové v přeloučském městském parku
všechna ta sportoviště jsou opuštěná
a ničemu nepomáhá instalace
podobně chátrajících
zatím ještě mladých laviček
opuštěné koupaliště
zarůstá vegetací
smutné ticho probouzí vzpomínky
smutek… bez příchutě labilní hysterie
spíš smutek
mající podobu
tichého, pokorného povzdechu…
smutné ticho probouzí vzpomínky…
když se rozhlédnete po tom bujícím plevelu
stromech, jejichž kořeny rozvrtaly původní dno bazénu
a bzučícím, nikým neobtěžovaném hmyzu
možná spatříte poslední ostatky malého impéria:
kousky betonu nebo zrezlých zbytků schůdků
matně, stydlivě připomínajících
že zde kdysi bývalo koupaliště
kde bylo v létě narváno a veselo
a dnes
dnes
dnes tady málokdy spatříte nějakou živou duši
EUTANAZIE STARÝCH DOMŮ
plaveme městem
a zpomalené tramvaje se mění v tuleně
vyhřívající se v pražském slunci
rozpraskaných ulic
z temných podchodů a průchodů
a nejen z nich
občas vyplují
sarkastické ryby
ty jsou ve skutečnosti vždy po právu osamělé…
plaveme městem
když slunce míchá
vůni ranní trávy s jejími dárečky
psími lejny
pozorujeme chodce neplavce
s myšlenkami na bojištích
která ani neexistují
jsme jehlami antén
jsme rohlíky komínů
melodiemi saxofonu žebráka
který se nikdy nikomu nedívá do očí
já a já v mých představách
kterého dojímají basklarinety
dialogy hrdliček z malých měst
a staré stromy
jejich nahé zimní tváře
když barevná líčidla opadala
a oni
oni
jen, prostě prostě
existují
každý
takové štěstí nemá…
všechna ta
průčelí, nádraží, továrny, domy, tolik domů…
všechny ty ztracené příběhy
ztracené hvězdy
jak zapomenuté polibky
zapomenuté vzpomínky
které by mohly vyprávět
mohly by
kdyby…
SAMOTA ZÁVĚSNÝCH LOUTEK
zrcadla se tříští jak sny padající do snů
marionety se šklebí
baleríny padají
a cirkusoví šaškové se před představením potají ládují antidepresivy…
usínáme večer
a ani to nejsou šťastné chvíle
celý den je námi manipulováno
a večer jsme plné
ukryté zloby
skřípajícího ponížení
smutku hořkého jak slzy ve fernetu
vždyť…
role, které hrajeme, jsme si nevybraly
role, které hrajeme, jsme si nevybraly!
osamocení je pak naší jedinou hluchoněmou sestrou
opuštěnost nám dělá společnost jak pouštní tekutý písek
mula ponechaná napospas písku
a my ponechané napospas lidem
role, které hrajeme, jsme si nevybraly
role, které hrajeme, jsme si nevybraly!
nikdy neochutnáme zmrzlinu Lásky
nikdy si nezaplaveme v moři Svobody
můžeme toužit, ale Jen toužit
veškerý náš patos je falešný
a večer
když tma padá i do naší místnosti beze světla
čas na prostou upřímnost je
proškrtán
sklíčeným zoufáním:
role, které hrajeme, jsme si nevybraly
role, které hrajeme, jsme si nevybraly
… žijeme?
jednou mrtví provždy mrtví…
MODŘANSKÉ VZRUŠENÍ
tak sedmdesát, sto metrů
od našeho postaršího paneláku
se staví nové bytové domy
nějaký finský developer…
už mají postavených pár pater
prvního nízkoenergetického domu
a já na to ze „svého“ šestého patra hezky vidím
když třeba poslouchám hudbu
pracují…
kupodivu vždycky když se podívám - pracují
před několika týdny tam byl jen jeden jeřáb
žlutý jeřáb
potom se k němu přidal další jeřáb
modrý jeřáb
a teď tam jsou dokonce už tři jeřáby
ten (zatím) poslední je červený
tři otáčející se, spolupracující jeřáby
žlutý
modrý
a
červený…
ani nevíte
jaký akční a vzrušující pohled tady mám
když se podívám z okna
