povídka Cestovatelé odkud?, prosinec 2019
CESTOVATELÉ ODKUD?
povídka inspirovaná skutečným příběhem, který se stal v USA…
Silvestr 2019 a den před ním jsme já a moje žena strávili v Chomutově. Pozval nás Edmund. Jeho přítelkyně Klementýna, se kterou byl zasnoubený, byla naše společná známá. Vlastně dala kdysi mě a mojí ženu dohromady – přihrála nás k sobě, řečeno hokejovou nebo fotbalovou terminologií.
Edmund říkal, že prý trpí v posledních dnech depresemi, ale nikam nechce jít. K psychiatrovi vůbec ne, ale ani k psychologovi. Dokonce ani k praktickému lékaři ne.
Chápal jsem to tak, že má deprese ve smyslu špatné nálady, nikoli ve smyslu závažného duševního onemocnění.
Byl večer před Silvestrem, popíjeli jsme gin s tonikem, hráli kanastu a jako kulisu měli puštěnou televizi. Prima Zoom, nebo tak něco. Akorát v ní běžel nějaký dokument, seriál věnovaný konspiračním teoriím, a díl, který jsme chvílemi, když jsme očima vzhlédli od karet, spíš podprahově vnímali, byl věnovaný cestování v čase.
Klementýna začala být nevím proč nervózní a v jejích očích se najednou začal odrážet děs. Strach. Byl to téměř paranoidní pohled člověka, vystaveného dlouhodobému užívání LSD. Během dvou minut vypila tři velké panáky ginu, které si jen malinko naředila tonikem.
Edmund si toho všiml, pokrčil rameny, podíval se na nás a z jeho očí se dalo vyčíst jedno jediné: Já prostě nevím.
„Na co myslíš, Klementýno?“ zeptala se jí moje žena, přisedla si k ní a objala ji kolem ramen.
„Promiň, Edmunde, ani tobě jsem to ještě nevyprávěla.“
„A co?“
„A přitom tobě bych měla. Jsi můj muž. Komu jinýmu?“
„Klemčo. Uklidni se a soustřeď zároveň. Co jsi mi nevyprávěla? Co nám chceš říct?“
Příjemně protopeným obývacím pokojem líně prošel baset. Lehl si na sytě zelený, hustý kobereček pod náš velký, skleněný stůl, na kterém byly vyložené karty. A také leželo pití. Zívl, jako by unaveně mrkl a zavřel spokojeně oči.
Klementýna si zapálila cigaretu.
„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že budeme kouřit na balkóně…“
Odpovědi se nedočkal.
„Tak jo, taky na to prdim,“ řekl a usmál se.
„Ať to nezamluvíme,“ vmísil jsem se do hovoru, „já si taky zapálim, jo?“
„No, teď jsi to fakt nezamluvil.“
„Co jsi nám Klementýno chtěla říct?“
„Skočim ještě pro chlebíčky. Jsou v lednici, že jo?“ navrhla moje žena.
Klementýna kývla na souhlas.
„Před čtrnácti dny mi volala moje nevlastní sestra. Žije v Liberci, ale to je jedno. V domku. Sama.“
Vysmrkala se. Potáhla z cigarety. Byli jsme zticha. Čekali jsme, až bude pokračovat a co nám chce vlastně říct.
„Manžel jí umřel před čtyřmi lety. Zhoubný nádor tlustého střeva… Snad nikdy nebyl u doktora, prevence žádná. Volala mi, a od začátku zněla vyděšeně. Říkala mi, že je v domě sama, všechno měla zamknuté, ale přesto slyšela, jak se v horním patře rozbilo okno, někdo ho musel rozbít a pak že slyšela nějaký hluk. Zloděj, napadlo ji. Volala na policii. Ti, že tam jsou do pěti, deseti minut a zavěsili. Ani si ji nenechali na telefonu. Volala z mobilu. Tak zavolala mně, protože měla strach. Nechtěla být sama. Najednou bylo v domě ticho, ale v horní koupelně, odkud slyšela zvuk rozbíjeného okna, se prý svítilo. Ačkoli ona tam zhasínala. Říkala jsem jí, ať hlavně zůstane v přízemí, ale ona se vydala nahoru jak v laciným filmu. Prý něco divnýho zaslechla, tak proto. Divnýho ve smyslu, že musela jít nahoru. Opakovala jsem jí, ať se vrátí dolů, ale bylo to marný. Šla nahoru a vešla do koupelny…“
„…Ježiš Edmunde, můžeš mi dolejt?“, řekla mu změněným, agresivnějším hlasem.
Edmund jí dolil. Ona se napila. Zapálila si další cigaretu. Chvíli se dívala na blaženě spícího baseta, pak do světla lustru, jako by se nechtěla vrátit do vzpomínek...“
„Pokračuj,“ pobídl ji Edmund. To samé jsem se právě chystal vyslovit i já. I moje žena soustředěně poslouchala. Ani nedojedla nakousnutý krabí chlebíček. Že jsme v tý televizi radši nepustili komedii s Burianem…
„No… Ona vešla do koupelny… Bože! Já vám nebudu doslovně líčit dialog a zvuky údivu, přecházejícího do zděšení, které následovaly a kterých jsem po telefonu byla svědkem… Říkala, říkala, že ve vaně leží… její muž.“
„Ten, který umřel před čtyřmi lety?“ zeptal jsem se s lehkým úsměvem na rtech.
„Nepřerušuj ji,“ tak trochu mě napomenula moje žena.
„Ano… Jenže mi pověděla, že… Že její muž vypadá jinak. Mladší tak o deset let, než když ho naposled v márnici viděla. Hýbal se, vypadal prý tak nějak polomrtvě a z nosu mu tekla krev. Ségra k němu přesto šla, ležel ve vaně, přes lýtka strhnutý koupelnový závěs. Potil se. Řekl jí prý, že se jí to nezdá, že ji chtěl vidět, ale netušil, že to dopadne takhle. Hladila ho po zpocené hlavě, krvácení z nosu nepřestávalo, spíš naopak. Seběhla dolů pro lékárničku a chtěla rychle vyběhnout nahoru, jenže mezitím dorazili policisté. Konsternovaně jim otevřela a zamumlala něco jako, že je nahoře, ale… Než stačila cokoli dalšího říct, oni vyběhli po schodech nahoru a ona za nimi. Křičeli na ni, aby zůstala dole. Vběhli do koupelny. Ona za nimi. Všimli si rozbitého skla z vyklápěcího střešního okna, krve ve vaně, ale dotyčný… ten nikde nebyl a policajti ho hledali marně až do druhého dne do večera…“
„Promiňte,“ řekl jsem po chvíli ticha, i když jsem cítil, že Klementýna chce ještě pokračovat, „ale co to je za blbost? To má bejt jako vtip? Chcete nás nachytat?“
Snažil jsem se nějak odlehčit situaci, ale moc se mi to asi nepovedlo. Všichni mě zpražili pohledem, nicméně také nic nechápali.
Edmunda napadlo, že lepší bude vcítit se do Klementýny a řekl:
„Tvůj bejvalej umřel při autonehodě před dvěma lety, že jo? Ještě že se to nestalo tobě.“
„Ale mně se to tři dny poté stalo taky!“ vykřikla Klementýna, rozplakala se a položila si svou klesající hlavu obličejem do otevřených dlaní.
