povídka Bel-Ami, září 2019
BEL-AMI
20. září roku 2019 se Cyril ocitl ve věku, kdy na den přesně zemřel francouzský spisovatel Guy de Maupassant. Maupassant zemřel v roce 1893 kolem poledne. Bez měsíce mu bylo 43 let.
Byl pátek, deset hodin večer. Venku přestalo pršet. Cyril během svého života několikrát přečetl všechny jeho knihy, které vyšly v češtině – komplet povídky a romány, nikoli cestopisy. Také několikrát přečetl jeho životopis – tlustou, čtivou knihu z nakladatelství Odeon. Od Armanda Lanouxe. Necelých 500 stran.
Vždycky, když ho četl, zažíval takové podivné mrazení. Něco jako déjà vu. To on – Cyril – se plavil na svých lodích, on se koupal v moři, řece. To on plaval, vesloval. To on střídal ženy včetně lehkých děv. To on napsal ty nesmrtelné, realistické, průzračně čisté povídky, kdy doslova před očima vidíte, co čtete. Žádný balast, žádná slovní vata, vše tepalo v úsporně sestavených větách, které se na druhou stranu nebály přívlastků, větách, které se nebály být souvětími. V jasných větách bez zbytečných slov a pseudointelektuálních hrátek. To on napsal ty romány. A dva zůstaly nedopsané, nedokončené… To on cestoval po světě. Alžírsko, Itálie, Sicílie… Napsal ty cestopisy, novinové články. To on byl tím svalnatým chlapíkem milujícím život a neodmítajícím žádné jeho pamlsky – ženy, sport, dobré jídlo, dobré pití a také… své psaní.
Koupání s hraběnkou v moři… To jsem byl já! Doslova křičela jeho duše, když o tom četl. Pamatoval si na to, resp. myslel si a věřil, že si na to pamatuje. Bylo mu to tak povědomé. Znovu cítil letní paprsky, dopadající na jeho stále mohutné, opálené paže, teplý slaný mořský vzduch… Cítil i ty bolesti hlavy… a oči, oči, které „drhly“.
Nevěděl proč, ale nemohl na něj nemyslet. Celý poslední měsíc, každý den. Celý poslední týden. A jak se blížil pátek, tak čím dál tím více. Proč? Proč na něj myslel a proč na něj tolik myslel? Nevěděl. Přilepilo se to na něj jak tvrdnoucí asfalt. Seděl doma, poslouchal klavírní koncerty od Ference Liszta, popíjel rum s tonikem a citrónem, ale rum nepomáhal zapomenout. Spíš naopak. Když pil hodně, přepadaly ho melancholické, sentimentální nálady. Proto si ten rum ředil. Televizi měl vypnutou, jako vždy v ní dávaly houby. Podařilo se mu v křesle usnout. To ten rum. Vzbudil se před třetí hodinou ranní. V jeho bytě se stále svítilo… a před ním stála postava. I když věděl, že dveře vedoucí ven z bytu zamykal. Nevěděl proč, ale moc ho to nepřekvapilo. Zaostřil ospalý zrak a zadíval se na mohutnou, mlčící postavu, stojící dva metry před ním a hledící do jeho očí. Prohlédl si ji. Tmavé kalhoty, bílá košile, kravata, vesta, sako. Mohutný knír, vousy na koncích roztřepené. Sebevědomý a tak trochu přísný pohled očí… Panebože! Je to on. To je Guy de Maupassant!
„Vy? To jste vy? Co tu děláte?“ zeptal se ho. Česky.
Maupassant odpověděl něco, čemu nerozuměl, protože odpovídal francouzsky.
„Můžeme se bavit anglicky?“ zeptal se ho Cyril v angličtině.
„Ano,“ spokojeně odpověděl Guy.
„Vy… jste přece mrtvý…“
„Ano… v konvenčním slova smyslu ano.“
„Jaké to je? Na druhé straně…“
„No… Vzhledem k tomu, že jsem umíral vlastně několik měsíců v nepředstavitelných bolestech v ústavu pro choromyslné doktora Esprita Blanche v Passy… Tak potom… to byla velká úleva. Mohl jsem vidět svého bratra Hervého… kamaráda Bouillheta, mého velkého učitele Flauberta…“
„Já vím, Hervé zemřel několik let před… před Vámi. A také na progresivní paralýzu…“
„Tehdy bylo zdravotnictví v plenkách, slepé jak krtek. Ani ten pitomý penicilin ještě nebyl… Kdyby byl… Kdo ví?“
„Škoda těch Vašich dvou rozepsaných románů….“
„Nešlo to, bolest hlavy a očí byla šílená. A ty halucinace bych vám taky nepřál…“
„… Já vím. V Klekání jste se chtěl dějově dokonce vrátit do doby prusko-francouzské války…“
„Ano… A jak si vedu dnes? Čtou mě lidi? A pokud ano, tak co víc? Povídky? Romány?“
„Víte, že nebyl penicilin, a nevíte, jak se prodávají Vaše knihy?“
„Přesně tak. Mimochodem od objevu penicilinu k dnešku uběhla docela dlouhá doba.“
„Jste legenda. Nesmrtelný. Vaše místo v dějinách literatury je pevně dané. Jste považován za mistra realismu – jasnost, jasnost a zase jasnost.“
Guy se pod svým mohutným knírem mírně pousmál.
„Asi nejpopulárnější jsou Vaše povídky. Z románů jasně ční Miláček.“
„Miláček?“
„Ano.“
„A co Silná jako smrt? Naše srdce?“
„Mně se tyhle Vaše poslední romány také moc líbí. Rád se k nim vracím. Ale… zestárly… Jsou trochu obecně považované… za poněkud archaické. Všechny ty hraběnky a mondénní večírky…“
„Archaické? To je blbost.“
„To je názor… společnosti. Ne můj. Já mám rád všechny Vaše romány.“
„A… který nejvíce?“
„Tak to je dobrá otázka. Mám je rád opravdu všechny. Ale když nad tím tak přemýšlím… Tak víte, že asi Silná jako smrt?“
„Tak vidíte!“ řekl Guy a zasmál se mohutným smíchem.
„Já se s názorem davu často neshodnu.“
„Tomu rozumím.“
„Z povídek miluju hlavně ty z normandského venkova. Potom ty Vaše vtipné, pikantní povídky, jako třeba Bytná. Smutná povídka Samota je také klenot. Výborná povídka je také Šimonův tatínek a zejména Pan Parent… tu mám asi nejradši. Je výborně napsaná. Prožitá, odpozorovaná. Štiplavá. A téma je nadčasové a silné, nic se nezměnilo… Mimochodem, Šimonův tatínek… Ta povídka… To je dost neobvyklý námět pro třicetiletého spisovatele.“
„O tom se nechci bavit. Lidem náleží mé dílo, můj život v žádném případě.“
„To už jste někde někdy řekl.“
„Koukám, že mě máte opravdu přečteného. V doslovném i přeneseném slova smyslu,“ řekl Guy tak trochu šibalsky, mírně smutně se usmál.
„Myslel jsem, že právě moje poslední romány jsou nejlepší.“
„To si myslí skoro každý spisovatel,“ odpověděl mu Cyril skoro až chlácholivě.
Guy se pravděpodobně ponořil do svých myšlenek. Šel k mému pootevřenému oknu, zadíval se ven do pomalu se rozpadající tmy a… snil? Přemýšlel?
„Slyším žáby…“
„Mám tu poblíž potok i rybníky. Vím, jaký jste… Jaký jste byl vodní živel.“
Guy najednou ožil.
„Ano, miloval jsem vodu. Veslování, Seina…“
„… krásné ženy obdivující Vaše svaly,“ skočil mu Cyril do řeči.
Guy se pousmál.
„Bývávalo, bývávalo… Moc rád bych vrátil časy svého mládí. Sedl si do loďky, zavesloval si, pobavil se s kamarády…“
„Můžeme zítra. Vzal bych Vás k Vltavě. Ta je pro nás pro Pražany něco jako pro Pařížany Seina.“
„Zítra?“
„No, vlastně dnes, je skoro ráno… Zajímala by mě celá řada věcí, které se týkají Vás.“
„Také bych s vámi řadu věcí rád probral… Třeba politiku…“
„Hehe. Lidstvu jaksi otrnulo po 1. a 2. světové válce a momentálně je stejně pitomé a nepoučitelné, jako… jako vlastně bylo vždycky. Ale musíte mě omluvit, musím si odskočit na záchod.“
Cyril odešel za záchod, dveře jen přivřel a vyčůral se. Umyl si ruce. Jak si je utíral do ručníku, tak začal mluvit nahlas. Tak, aby ho Guy slyšel.
„Já jsem ale trdlo. Nic jsem Vám nenabídl! A Vy jste Francouz! A já mám ve špajzu dvě láhve dobrého červeného vína z Moravy. A sedněte si už konečně.“
Z obytné místnosti se nic neozývalo. Bylo tam ticho. Vešel do ní a v místnosti nikdo nebyl. Cyril se podíval pod postel. Podíval se všude, kam se podívat mohl. Guy nikde nebyl.
„Co to celý hergot bylo nebo je?“ vykřikl nahlas. „Přece se mi to nezdálo, já netrpím halucinacemi jako… jako…“
Cyrila zamrazilo. Zhasl světlo a šel spát, ale nemohl usnout. Převaloval se v posteli… Uslyšel kokrhání kohouta.
„Hm. To abych vstal a udělal si ranní kafe.“
Šel si vyčistit zuby a všiml si, že na podlahové dlažbě na chodbě vedoucí ke dveřím je šlápota. Trocha hlíny. Ale tvar boty byl jasný. Ta bota musela patřit nějakému vysokému a asi i urostlému jedinci.