povídka Devět měsíců, červenec 2021
DEVĚT MĚSÍCŮ
1942. Francie. Věznice, ovládnutá Němci. Která se proměnila se vězení, specializované na německé vojenské dezertéry.
Ludvíka měli druhý den zastřelit. U zdi.
„Prase půjde brzo na porážku, verstehst du?“ řekl mu při přijímání jeden uchechtávající se německý důstojník. Ludvík se mu podíval do obličeje. Chtělo se mu zvracet. Vybavil si podobně hnusný německý obličej, který jemu a jeho bratrovi (ne přímo jim, ale všem lidem, kteří stáli venku na ulicích) řekl v roce 1939 v Praze, kdy na české území vstoupila německá armáda, obdobně nechutnou větu:
„Přišli jsme vás zachránit.“
Měli ho zastřelit v pět hodin ráno. Do té doby celé týdny všechny ostatní vězně, i Ludvíka, každé ráno v tu dobu vyvedli ven, aby se na popravu dívali.
Ludvík se procházel po místnosti. Páchlo to v ní. Byla v ní tma. Venku se stmívalo, obloha byla zatažená a začalo pršet. Vlhko a tma se vkradlo i do jeho cely. Kde beztak i předtím byly. Jenom je teď Ludvík cítil víc. Zítra umře. Nějak tomu nemohl uvěřit. Přece ještě nemohl umřít. Byl mladý a zdravý. Nic vlastně nikomu neudělal. Děti neměl. Připadalo mu to jako sen. A i jako sen to bylo nad jeho chápání. Měl podivný pocit v břiše. Jako by v něm měl jen tlukoucí srdce a nic jiného. Jako by všechno ostatní bylo vybagrované. Jako by se scvrkával. Bylo mu zle. Flaška jakéhokoli tvrdého alkoholu by bodla. Tak bodla.
Ráno před pátou kolem jeho dveří procházeli dozorci. Ludvík si myslel, že omdlí. Cítil, že se pozvrací. Měl žízeň. Ale minuli jeho dveře. Šli dál.
Takže ho nezastřelí! Takže ho ale popraví zítra. To se Ludvíkovi v té chvíli honilo hlavou. V tu chvíli se mu chtělo spát. Ale také nechtělo spát. Jako zmatený čmelák jím prolétala těžká, podivná směsice úlevy, ale také hrůzy z toho, že vlastně bude celý následující den a další noc čekat. Čekat na svou smrt.
Ve skutečnosti mu trest posunuli o devět měsíců. Potom měl ale nastoupit za Německo před tankisty do předních bojových linií. Devět měsíců. TO mu ale neřekli.
Devět měsíců. Nikdo si neumí představit, co Ludvík celých těch devět měsíců, každý den, každou noc, každou hodinu, každou minutu, prožíval. Nikdo.
Červenec 1943. Německá armáda začala operaci Citadela. Ludvík se tak ocitl na východní frontě. Dezertér… Ludvík nebyl zbabělec, ale nebyl také žádný hrdina. Vždycky byl pacifista. Což ale mělo přijít do módy až o dvacet let později… Začala bitva v Kurském oblouku, která měla pro Němce zničit sovětské síly v této oblasti. Tanky měly hlavní slovo a Ludvík šel spolu s dalšími jako obětovatelný předvoj.
7. července 1943 Ludvík odpočíval v příkopu, který on a ostatní vojáci provizorně vybudovali. Byla to dřina. Jen ruce a rýče a lopaty. Byla teplý letní večer, ale začalo se ochlazovat. Jeho kamarádi vypadali podobně jako on. Měli hlad. Většina z nich spala, nebo se o to pokoušela. Všichni snili o tom, co by dali za to se vykoupat, ano, jen ta představa, konečně se svléknout a vykoupat. Pak se najíst a napít. Pak se vyspat v normální posteli. S voňavými peřinami, plnými peří. Pak se zase najíst. Zašpásovat si se ženou. Dát si ke kávě cigaretu. Ludvík nemohl vědět, že Rusové vyhrají nejen danou bitvu. Všechno na něj padlo jako stařičká kazatelna na podlahu kostela. A i kdyby válka skončila… A on se vrátil domů… Jak by na něj pohlíželi? Na dezertéra… Kluci, kteří skončili školu, kde je učili mírumilovné teorie, o pánubohu, o tom, že člověk je ve své podstatě dobrý a měl by konat jen dobro… A potom je nahnali, ještě děcka, do války. Nejdříve do té prví. A potom do té druhé. Každý přišel o iluze. Odpočíval v příkopu. V pololeže, v polostoje… 1943… Hemingway se teprve chystal do Londýna jako válečný dopisovatel. Poté, co byl vyslán na Dálný východ jako zpravodaj čínsko-japonské války. Ale Ludvík nebyl Hemingway.
Byla noc a bylo ticho. Až podivné ticho. Ludvík si zapálil cigaretu. Chvíli pozoroval své mozoly na vnitřních částech svých dlaní. Všechno bylo tak absurdní. Svoboda… Svoboda? Nic si nemohl vybrat. Ani své narození si nevybral, nedostal přece možnost volby.
Právě vyfasovali nové poloautomatické pistole ráže 9 mm. Ludvík se podíval do ústí hlavně. Políbil ho. Studený polibek. Studený polibek jako studený pot, který cítil pod nosem na neholených vousech. Vousech? Mladé chmýří panice. Podíval se omluvně na oblohu a řekl:
„Věřím, že neexistuje peklo. To by nebylo spravedlivý. To by nebylo spravedlivý!“
Potom, aniž by to nějak plánoval… Přiložil si pistoli ke spánku a vystřelil.
