výběr povídek 2019
VIJ
Vij je démon z ukrajinského folklóru, dle lidových pověstí se jedná o démona s železnou tváří a víčky, sahajícími až na zem. Když se jeho pohled střetne s někým jiným, dotyčný zahyne.
„Jsi víla mých živých snů,
co míhá se mi před očima.
Jsi světlem mých temných dnů,
teplem v době, kdy je zima.“
Vij, jeden z nejmocnějších ze všech přízraků, Padlý anděl, který se kdysi připojil do vzpoury proti Bohu, věděl moc dobře, že hlavní je se neprozradit. Jen díky tomu mu sloužilo tolik lidí, aniž ti by měli o něčem takovém vůbec potuchy.
Jisté komplikace ovšem nastaly, když se Vij zamiloval a přestal na vše dávat bedlivý pozor, na což byl vždy tak pyšný. Byl zasažený šípem lásky a spousta věcí, které si kdysi dokázal ohlídat, mu jednoduše začala být jedno.
„Jsi víla mých živých snů,
co míhá se mi před očima.
Jsi světlem mých temných dnů,
teplem v době, kdy je zima.“
Vij, trpasličí král, přestal zpívat. Přestal zpívat o své Bílé paní. Krásné ženě celé v bílém, jen její vlasy byly blonďaté. Namaloval si její obraz na vnitřní stranu velkého pařezu, vzniklého odlomením a pádem mohutného jehličnanu po bouři. V tom pařezu bydlel. Často ji viděl ve svých snech a moc po ní toužil. Celá v bílém, vlasy částečně zakryté kuželovitým burgundským čepcem. Jak milovat ducha zemřelé ženy, byť překrásné? Nevěděl, ale říkal si, že musí existovat nějaká možnost. Možná by mu poradil nějaký Inkubus – astrální upír, který se dokáže pohlavně stýkat se ženami, když ony spí. Ale kde ho najít? Hmota, nehmota, kdo se v tom má vyznat. Možná by měl vyzkoušet astrální cestování, napadlo ho.
Moc toužil po své Bílé paní. Podařilo se mu zjistit, že se jmenuje Karolína. Žila v šestnáctém století v tehdy královských městech Litoměřice a České Budějovice, pohřbená byla v Rakousku, v jednom klášteře skotských františkánů.
„Jsi víla mých živých snů,
co míhá se mi před očima.
Jsi světlem mých temných dnů,
teplem v době, kdy je zima.“
Vij byl vždycky rád sám, ale od chvíle, kdy se zamiloval do Karolíny, ho samota už tak nebavila.
Znovu přestal zpívat a vyšel ven, před svůj pařez. Sedl si do mechu a vdechoval teplou vlhkost nočního hustého lesa. Apaticky pozoroval světlušky, dovádivě oblétávající jeho pařezový příbytek.
Díval se na světlušky a zase, zase se mu před očima vybavila Bílá paní. Bílá paní Karolína. Viděl ji jen jednou, z hodně velké dálky. Seděla smutně na cihlové vyšehradské hradbě v Praze a popíjela bílé suché víno… Víno…
Vij dostal také chuť na víno. Ale na červené řecké. Noc se přehoupla do své druhé poloviny. Vij potichu vzlétl a velice rychle se rozletěl. Letěl k moři, směr a cíl ostrov Zakynthos. Malebný ostrov v západní části Řecka, vystupující z Jónského moře. Zakynthos, nazývaný také ostrovem vůní. Proslulý výskytem ohrožené želvy karety obecné. Ostrov, vonící po šalvěji, tymiánu a jalovci. Ostrov plný platanů, borovic a orchidejí. Ostrov plný teplomilných fíků, oliv, pistácií a citrusových plodů. Ostrov, proslulý výborným místním medem a rozinkami.
Vij doletěl. Přistál poblíž letoviska Laganas. Davy neměl rád z pochopitelných důvodů. Proměnil se v běžného turistu a „vypnul“ část svých nadpřirozených schopností. V jedné taverně u pláže si objednal a snědl musaku. Potom se vykoupal v moři a nakoupil nějaké víno…
Když se vrátil stejným letem do svého lesa, udýchaný si sedl do mechu. Bylo dopoledne a les voněl, ale byla to pochopitelně jiná vůně, než v Řecku. Záda si opřel o pařez. Otevřel první láhev ze sedmi těžkých, sladkých, chutných řeckých vín. Ťukl si bláznivě s prázdných vzduchem před sebou a řekl:
„Na tebe, Karolínko. Jen na tebe.“
Chtěl se ještě usmát, ale nějak se mu to nepodařilo.
TY A TY TVOJE JINOTAJE
Adrian hrál celé dopoledne tenis s jedním kamarádem. Po lehkém obědě (dal si pstruha na roštu v bylinkách bez přílohy) pokračoval s jiným známým v ping-pongu. Ten hrál až do podvečera. Potom si šel zaplavat, udělal v kuse padesát bazénů a nakonec skončil na hodinku a půl v posilovně.
Takováto dovolená a takto trávené dny se mu líbily.
Když se sprchoval, těšil se na večeři se svou přítelkyní. Znali se několik měsíců a párkrát se už spolu vyspali. Po takovém dni měl hlad. A nejen na jídlo, i když z hlediska aktuální potřeby jídlo vítězilo. V půl osmé s ní měl sraz před restaurací Pohořelec, která se nacházela poblíž Pražského Hradu. Nebo Strahovského kláštera. Stihl to tak tak.
Adrian byl na svůj věk, čtyřicet pět let, stále ještě docela fešák. Dbal o sebe, ale nebyl nijak metrosexuálně extrémní. Trochu se podobal Pierci Brosnanovi. Bydlel v Roztokách u Prahy. Pracoval pro BIS - vyhodnocování informací důležitých pro bezpečnost republiky, zejména monitoroval činnosti cizích zpravodajských služeb na našem území. Moc dopodrobna o tom mluvit nesměl.
Jeho přítelkyně se jmenovala Lenka. Měla kratší hnědé vlasy, barvu upravenou přelivem, sčesané dozadu a trochu se vlnící. Byla štíhlá, ale ne vychrtlá, takové ženy neměl Adrian rád. Bydlela sama v moderním šestipatrovém panelovém domě v Nových Butovicích, poblíž Slunečního náměstí. O rok mladší než Adrian, povoláním překladatelka.
Byl hodně teplý sobotní červen. Adrian si všiml, že kdesi ve výšce letěly dvě poštolky.
Sešli se před restaurací a šli dovnitř.
„Mohl jsem tě vyzvednout autem.“
„To by sis nemohl dát žádný alkohol,“ řekla a usmála se na něj.
Objednali si jídlo. Adrian hovězí steak a hranolky, Lenka kuřecí křídla marinovaná v limetkové šťávě.
Lenka na sobě měla letní květinové šaty, rafinovaně zahalující a odhalující její krásné nohy a ňadra. Voněla. Slušelo jí to.
Adrian na ní mohl oči nechat.
„Co je?“
„Nic. Moc ti to sluší. Vypadáš kouzelně.“
„Díky.“
Dívali se na sebe, hleděli si do očí.
„Všechno kolem manželova pohřbu je již zařízené,“ řekla.
„Bývalého manžela.“
„Bývalého… Tak samozřejmě. Jsem teď vdova… Nemusíme už nic tajit.“
„Konečně můžeme koně vypustit z ohrady.“
„Ty a ty tvoje jinotaje.“
Drželi se navzájem za dlaně a hladili se.
„Ještě se řeší to jeho životní pojištění.“
„A jak to vypadá?“
„No, prej pokud zemřelý nikoho neuvedl, plnění za smrt nenáleží do dědictví, ale nárok prý vzniká přímo z pojistné smlouvy, ať už skončí dědické řízení jakkoli.“
„Cože? A to znamená…?“
„Uklidni se,“ řekla a zasmála se. „V první linii jde veškeré plnění manželce nebo manželovi pozůstalé osoby.“
„No proto. Já jsem si to myslel… Víš, že o peníze mi nejde, ale ten chlap ti několikrát opakovaně nafackoval a jestli někdo mlátí ženský, ať už je důvod jakýkoli, nemá v mých očích slitování.“
„Peníze…“ řekla zasněně a neurčitě Lenka.
„Já bych tě nikdy neudeřil.“
„To ale říkáš teď.“
„A co tím chceš jako říct?“
„Ale nic. Neber mě tak vážně… Kdo z nás teď ví, jak se v budoucnu změní? Neví to nikdo. Nikdo neví, jestli se změníme. Nikdo neví, jak se změníme. S jakou intenzitou…“
„Přespíš dnes u mě, viď? Vezmu domů taxíka.“
„A nechceš přespat ty u mě?“
„Dobře.“
Přinesli jídlo. Ťukli si skleničkami s vínem, ona měla bílé, on červené, a dali se do jídla. Po jídle si objednal pivo a ona další sklenku bílého.
„Lenko?“
„Copak?“
„Víš, že tě miluju. Už dlouho.“
„Nepovídej."
„Chtěl bych s tebou bydlet, a když by nám to klapalo, tak bych si tě chtěl vzít.“
Lehce se začervenala a podívala se mu vážně do očí.
„O těhle věcech se přece takhle nemluví.“
„Lenko… Já se o tebe dokážu postarat, dokážu tě zabezpečit. Plnit tvý přání. Oba jsme vlastně bohatí. Ty budeš mít plnění z životní pojistky, já mám na kontě sedmnáct miliónů korun, ne teda na jednom účtu a ne jen v korunách.“
Lenka na něj vytřeštila oči.
„Cože? Sedmnáct miliónů?“
„Jo. Slyšelas dobře.“
„Hm… A co si udělat v létě dovolenou? Chtěla bych do Dominikánský republiky. Zarelaxovat si v Karibiku. Vysoké palmy, modré, průhledné moře, bíložluté pláže…“
„A co že tak najednou?“ zeptal se Adrian a usmál se.
„Nezapomeň na to životko, nejsi sám, kdo se může vytahovat,“ řekla Lenka, povytáhla levé obočí a usmála se.
„Vlastně jsem ti chtěl něco podobného navrhnout. Společnou dovolenou.“
„Když pracuješ u tý zpravodajský služby, nemohl bys… Nemohl bys nějak… urychlit, nebo zrušit vyšetřování policie?“
„Jaký vyšetřování?“
„Furt se vrtají ve smrti mýho bejvalýho.“
„Ještě furt? To je divný. Příčinou smrti byl infarkt, ne?“
„No to sice jo, ale… Mám chuť na cigaretu. Zaplatíme a půjdeme, ne?“
Vyšli ven, zavolali si taxíka a dojeli k Lence domů. V noci se pomilovali a ráno ho ještě uspokojila orálně, když byl ve sprše.
„Viď, že s tim něco uděláš, že jo?“
Adrian se jí díval do očí. Na mysli mu vytanulo, že už v minulém století dokázala CIA vyvinout jed, který dokázal způsobit u oběti okamžitý infarkt.
„Nechceš mi k tomu něco říct?“
„Nechci.“
„Stejně tě miluju.“
„Proč to slovo ´stejně´?“
„Ále nic, sám ani nevím.“
„Seš zlatej, dík.
„Nic jsem ti neslíbil.“
Lenka ho začala líbat, a bylo nemožné se nezapojit. Přidala i svůj mrštný jazyk a Adrian ji chytil za obě půlky zadečku, hezky zpevněné jízdami na rotopedu. Začal cítit, jak na něj jde pomalu znova erekce. Adriana si toho potěšeně také všimla.
„Teda většího nadržence jsem snad v životě neviděla,“ řekla s úsměvem a dodala šeptem „neříkej, že bys mě zase chtěl?“
„Ne, to fakt ne, jsem jak auto bez šťávy.“
„Uvidíme se zítra večer?“
„Já se ti ozvu.“
Adrian měl nad čím přemýšlet. Bylo to v něm 50:50. Jak se rozhodnout? Jak? Měl by se rozhodnout správně, ale to by Lenka přišla o peníze a on by pravděpodobně přišel o Lenku. Celý následující den trávil přemýšlením o tom dilematu, ale vůbec nikam se nedostal. Dělal si v představách svislou čáru na papíře a sepisoval všechna možná pro a proti, plusy a mínusy, ale nikam, vůbec nikam se nedostával.
Za čtrnáct dní už byli v Dominikánské republice v lokalitě Punta Cana, v pětihvězdičkovém hotelu poblíž nádherné tropické zahrady s bazény. Program samozřejmě All Inclusive. Leželi na lehátku pod slunečníkem na písečné pláži s pozvolným vstupem do moře a byli v takovém tom příjemně unaveném polospánkovém rozjímání.
„Adriane?“
„Ano?“
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
„Jsi šťastný?“
„To je otázka. Jsem… lásko moje.“
„Já taky.“
Adrian vstal z lehátka, šel k Lence, předklonil se nad ní a dal jí pusu. Chvíli se líbali, ona ho obejmula levou rukou kolem krku. Lehce jí zmáčkl pravé ňadro, schované v horní části plavek, které toho zase až tak moc nezakrývaly. Byly bílé a na Lenčině opálené, ukázkové postavě vypadaly moc sexy.
„Ty seš ale ďáblice. Tak hezky se mi klimbalo a... Copak teď budu moc usnout? Stačí se na tebe jenom podívat.“
„Neboj, za dvacet let už tak žasnout nebudeš.“
„Vzdálenou budoucností se teď opravdu zaobírat nebudu.“
„Doneseš mi z baru drink? Ten jako předtím.“
„Jasně, vezmu i pro sebe.“
Když večer usínali, Adrian si říkal v duchu chlácholivě sám pro sebe: Žijeme jen jednou a tak krátce, tak proč se trápit výčitkami svědomí? Život by se měl užívat a žít by se mělo přítomností. Že jo. Že jo?
TICHÝ A KLIDNÝ ŽIVOT
Spadlá jablka a hrušky mu ležely volně po zahradě. Na zemi. Kam spadly, tam spadly. Jak známo, sladké ovoce v letních měsících rychle kvasí a vzniká v něm alkohol. Albertýnovi, jemuž dům s přilehlou zahradou patřil, to bylo jedno.
„Příroda se o vše postará sama. A kompostovat ovoce nebudu, na to mě příliš bolej záda,“ říkával si někdy nahlas sám pro sebe. Což dělal často. Vdovec a čím dál tím víc zatrpklý a nepříjemný samotář. Znáte ty typy lidí – jsou nejchytřejší na světě, za vše špatné můžou ti druzí, pokoru neviděli ani z rychlíku.
Vosa Adéla se živila jako každá vosa sladkými šťávami. Toho dne se nasosala v restauračních venkovních zahrádkách docela dost piva, vína a nějakých sladkých alkoholických koktejlů, ve kterých byl likér Bols. V zahradě se potom „dodělala“ hnijícími jablky a hruškami.
Byla pořádně opilá, a když byla Adéla opilá, uměla být také pěkně agresivní. Ostatně jako většina vos. Ale Adéla dokázala být tak nějak agresivní víc. Víc, než ostatní vosy.
Byl horký letní podvečer a Albertýn se vracel z hospody, kde se původně zastavil jen na oběd. Měl v sobě pět piv a čtyři panáky fernetu. Zapálil si Spartu a došel domů. Potřeboval oholit. Jeho žlutobílé, prořídlé vlasy potřebovaly ostříhat. A měl by si vyprat ty manšestráky a krémovou košili s krátkým rukávem. Obojí už nosil… hodně, hodně dlouho od posledního vyprání. Ale pral si pravidelně trenky a ponožky, to jo. A také si čistil pravidelně každé ráno zuby. Sice jen ráno, večer ne, ale co. Měl by, měl by, měl by… Bla bla bla… Měl by jít také k zubaři. Ale copak má na zubaře peníze? Celý život pracoval na stavbách, jezdil s jeřábem. Celý život poctivě platil zdravotní pojištění… ale zubaře si prostě nemohl dovolit. Nebo možná nechtěl.
Sedl si na zahradě do plastového křesílka a otevřel si láhev portského vína. Sladkého a silného, dárek od kamaráda. Dostal na něj chuť.
Díval se kolem sebe a na oblohu a jen tak malátně snil. Kdesi ve výšce letělo letadlo, nebylo ho ani slyšet, jen za sebou zanechávalo takovou tu hlemýždí bílou stopu. Ať pohlédl kamkoli, jeho uši registrovaly štěbetající ptactvo. Ti ptáci… Jako kdyby to přehnali s Red Bullem.
„Mám tu trochu bordel. Ale krásnej bordel. A je to můj bordel.“
Netrvalo dlouho a otevřenou láhev vonícího vína zaregistrovala vosa Adéla. Kořeněné aroma s chutí a vůní zralého ovoce a s jemným nádechem vanilky se neviditelně rozpouštělo ve vzduchu jako pára nad hrncem a Adélu začalo přivádět doslova k šílenství. Kdyby měla zuby jako pes, cenila by je jako rozdrážděný vlčák.
Přilétla ke starému, dřevěnému stolku, u kterého Albertýn seděl a začala kolem něj ve vzduchu kroužit. Nicméně, jak byla rozdrážděná, tak poněkud nepravidelně.
„Jedeš, mrcho! To je moje víno! Já jsem si ho koupil!“
„Co kecáš, dědku! Vždyť jsi ho dostal jako dárek!“
Albertýn rozevřel současně pusu i oči dokořán.
„Kristepane! Jak to, že ta vosa mluví?! A jak to ví? Jak to, že mluví?“
„No a co, ty taky mluvíš, ne?“
Takovouto odpověď Albertýn nečekal. Chvíli mlčel.
„Ne ne ne… Přehnal jsem to s pitím. Tohle není skutečný. Přece nejsem doktor Dolittle.“
„Ale je to skutečný, ty paznehte. Je. Piješ jak protrženej, to je sice pravda, ale tohle se ti nezdá. A opovaž se po mě ohnat,“ řekla vosa Adéla a už přistála na stole u kapky z rozlitého vína, kterou hned začala sosat.
Albertýn na ni připitoměle, koukal, neschopen slov. Říkal si, že musí začít uvažovat logicky, racionálně.
„Tak mi teda pověz… Jak to, že mluvíš, když jsi vosa? Vosy přece nemluvěj.“
„Ty seš těžkej sklerotik. Už ses mě na to ptal. A dej mi pokoj. Mám žízeň. Mňam, to je dobrý… Akorát se mi začíná točit hlava. To bude lítání! Kašlu na to! Žijeme jen jednou!“
„Já jsem tě…“
Vosa na něj otočila hlavičku.
„Hele, neser mě a neser se do mě a nech mě chlastat, nebo tě píchnu!“
„To bys umřela. To nevíš?“
„Ty blbečku! Já jsem vosa, ne včela!“
„Ale stejně…“
„… ty seš prostě idiot, koledoval sis o to. Řekla jsem ti, abys držel hubu! To nemáš žádnýho kamaráda? Žádnou ženskou? Děti? Proč vy lidi tak často melete, když nemáte? Když nemusíte? Ty nikoho nemáš, viď? Asi ne.“
Adéla vypadala hodně rozzuřeně. Proběhlo to rychle. Přímou přímkou přiletěla k Albertýnově hlavě a píchla ho do spodního rtu.
Albertýn příšerně zařval a spadl z křesílka.
„Ty krávo pitomá, tos přehnala. Já tě přísahám zabiju! Seš mrtvá, rozumíš? Mrtvá!“
V oválné díře dřevěného plotu z latěk se objevilo zvědavé oko postarší sousedky. Oblečená jak z Troškovy komedie.
„Milane,“ šeptala na svého muže směrem ke králíkárně, kde byl, „pojď sem, to musíš vidět. Albertýn se normálně zbláznil. Zbláznil a má halucinace. Myslí si, že je tam s nějakou ženskou a hádá se s ní, no hrůza. Prej že ji zabije.“
„Slyšel jsem nějaký divný mluvení od souseda… Slyšel jsem teda jenom jeho.“
„Pojď se podívat! On chce dát tý imaginární ženský facku!“
Albertýn se rozpřahoval ve snaze vosu Adélu zabít plácnutím dlaně, ale nedařilo se mu to. A to byl Albertýn trochu opilý a Adéla hodně opilá.
„Myslíš si, že mě dostaneš, blbečku?“
„Přestaň mě provokovat! Má tebe a tvejch řečí plný zuby! Potvoro zpropadená! Píchla jsi mě do rtu. Víš, jak to bolí?“
„A to ještě natečeš, chichichi. Konečně budeš mít kamaráda. Bude se jmenovat otok.“
„Milane, slyšíš to?“
„Jo, i vidím. Jemu fakt přeskočilo. A trpí samomluvou.“
„Vždyť ti to povídám.“
Albertýn a Adéla se začali honit po zahradě. V jednu chvíli zakopl o tvrdou dřevěnou tyčku, ke které byla připevněna rajčata. Spadl na zem na kolena a zařval. Adéla se zasmála, ale byl to zlý, nepřejícný smích plný rozohnění. Načasovala si to zase dobře. Přilétla, píchla ho i do horního rtu a rychle odlétla do bezpečné vzdálenosti. Albertýn zase zařval. A byl to mohutný křik. Kam se na něj hrabe hejkal.
Sousedka si už nemohla pomoc a hlasitě se rozesmála, ruce zkřížené na prsou.
„Milane, neměli bysme někam zavolat?“
„Prosim tebe. On se z toho vyspí. A nesměj se tak nahlas.“
Albertýn se pomalu belhal domů. Mlčel a cítil se ponížený. A navíc stále nechápal, jak to, že ta vosa mluvila. Přede dveřmi se ještě oparně rozhlédl po zahradě, jestli mu náhodou nehrozí nějaké nebezpečí. Chvíli přemýšlel, jestli by neměl navštívit psychiatra. Ale bolest rtů a kolen ho rychle odtáhla v myšlenkách jinam.
Šel do kuchyně, otevřel lednici, vyndal a odšrouboval nenačatou, půllitrovou láhev rumu. Rum měl vždycky v ledničce, když bylo léto. Nadvakrát polovinu z láhve vypil, bolelo to, ale Albertýn při tom myslel na jedno:
„Dobrej rum. Dokázal jsem se i přes bolest napít. Mně nikdo v ničem bránit nebude. Já přece nejsem žádnej nekňuba! Žádný béčko! Mně nikdo nebude… tó…“
Nechtělo se mu už přemýšlet. Nějak to nešlo. Pro dnešek toho bylo dost.
AVERZE
I.
Chodil jsem na střední školu, bylo mi šestnáct let.
Ten den jsem neměl náladu poslouchat zase ty jeho kecy o tom, jak hnusné mám béďary. Každý den se do mě nasíral a já ho každý den úspěšně ignoroval, ale tentokrát číše mé trpělivé tolerance jaksi přetekla. Prostě jsem vstal, chytil jsem ho a celého ho zvedl do vzduchu téměř do vodorovné polohy a hodil jsem s ním tak, že s sebou třískl o tabuli.
Zařval, ale nerozbulel se. Potichu vstal, jeho oči mě proklínaly nenávistí a šel si sednout do lavice. Ostatní, byla přestávka, na chvíli ztichli, zasmáli se, řekli mi něco, čemu jsem nerozuměl a zase se dál bavili o všem možném.
Když jsem potom stál v jídelně frontu na oběd, postavila se vedle mě spolužačka Lenka a dívala se na mě. Podíval jsem se na ni a zase odvrátil zrak.
„Tak tady máme toho zakuklenýho Ramba,“ řekla, pousmála se a pravou dlaní, palcem a ukazováčkem, lehce otočila mou bradu, takže i celou mou hlavu, k sobě. Bylo to příjemné. Z kamene jsem nebyl.
Usmál jsem se a ona taky.
„Ty toho moc nenamluvíš, viď?“
„Asi ne. Často je to zbytečný.“
„Jak zbytečný? Mluvení že je zbytečný?“
„Jo.“
„A jak se chceš třeba seznámit s holkou?“
Podíval jsem se na ni s lehounce zvednutým obočím. Mlčel jsem. Žádná slova mě nenapadala. Ale necítil jsem se retardovaně, spíš vzdáleně, jako bych to celé jen zpovzdálí pozoroval. I sebe samotného. A nic mi nedávalo smysl, včetně sebe samotného. Respektive smysl mi dávalo několik málo věcí, které nedávaly smysl ostatním. Hm. Ale nebylo v tom žádné rochnění se v romantické výlučnosti, byl jsem to… prostě já.
„Víš, kdybys o sebe víc pečoval, ostříhal se a častějc sis myl vlasy, tak bys možná zjistil, že… Co já vim?“
Usmála se a odešla. No, vlastně předběhla pár lidí, stojících přede mnou ve frontě.
Usmála se na mě… Dlouho se na mě nikdo neusmál. Byla to příjemná změna a hřejivý pocit. A co tím chce říct: kdybych si častěji myl vlasy? Sáhl jsem si do nich. Měl jsem je jen trošičku mastné a řekl jsem si, že vlasy si od teď budu mít šampónem obden. Dělám to tak dodnes.
Nabral jsem si u okýnka talíře s jídlem a šel ke stolu. Někam daleko, kde hlavně sedí lidé, které neznám a se kterými tak nebudu muset mluvit.
„Podívej,“ slyšel jsem od jednoho stolu a poznával jsem jen po hlase tu spolužačku ze třídy, „támhle jde Novák, a zase s tou svou buzertaškou.“
Myslela si, že ji neslyším. Novák bylo mé příjmení. Jaká buzertaška? Byla to taková ta malá pánská taška do ruky. Je pravda, že v devadesátých letech byla out. Teď (v roce 2019) je zase in. Otroci trendů to nemají jednoduché. Ta taška vypadala trochu ošuntěle, kdysi ji používal můj táta. Ale byla praktická. Mohl jsem v ní mít peněženku, klíče, cigarety a zapalovač. Vše na jednom místě a stále u sebe. Ale proč buzertaška? A jak to řekla opovržlivě… Nechápal jsem to a naštěstí mi to brzo začalo být jedno. Lidé se umí pěkně vybarvit, když si myslí, že vy je nevidíte nebo/a neslyšíte. Pro mě nic nového. Lidi… iluze o nich jsem do vínku jaksi nedostal…
II.
Hrával jsem tehdy hokej za naši školu. Proti výběru z jiné školy v jiném městečku. Výjezd autobusu byl od školy už v půl šesté ráno, což pro mě znamenalo přespat tu noc na intru. Ale hokej mě bavil, hrál jsem v obraně a byl to prima tréning těla, ale i mozku – rozhodnout se v těch několika vteřinách, komu přihrát tak, aby ta přihrávka byla smysluplná: mohlo se díky ní pokračovat směrem dopředu. Člověk byl tak trochu šachistou, protože musel předvídat a představovat si dva až tři následné pravděpodobné kroky.
Jednou odpoledne jsem seděl na intru na posteli a učil se angličtinu.
Přišel za mnou jeden spolužák, který tam bydlel a trávil v něm celých pět dnů z týdne, protože bydlel poměrně daleko za Prahou.
„Trochu nůďo, co?“
„Ani ne.“ Sám se sebou jsem si vždycky dokázal vystačit.
„Nechceš jít na pivo?“
„Ani ne.“
„Ani ne?“
„Ani ne.“
„Tak se měj. Čus.“
„Čau.“
V podvečer jsem si radši vyšel na malou procházku do lesa, rozkládajícího se poblíž toho internátu. Ne že bych se tak rád kochal přírodou, ale měl jsem chuť si zakouřit. A byl jsem rád, že jsem sám. Lidi, které jsem obdivoval a se kterými bych chtěl být, byli většinou dávno mrtví.
III.
Na praxi jsem chodil vařit do legendárního hotýlku U Tří pštrosů. Palačinky najednou na šesti pánvičkách, a tenké, hodně tenké, aby do nich šla zabalit zmrzlina. Museli jste se to hodně rychle naučit, protože žádný šéfkuchař nejásá nad jakoukoli ztrátou. A housky. Měl jsem na starosti housky. Komplet. Od udělání těsta až po dopečení. To mě bavilo. Jednou tak mechanicky smotávám žížalové těsto do tvarů housek a myšlenkami jsem ve svých povídkách a u spisovatelů staré Francie, které jsem tehdy obdivoval. Koukal jsem na velký kvádr šunky, položený na stole. A nemyslel jsem na šunku, koukal jsem na ni, ale myslel jsem na jednoho hodně málo známého francouzského básníka. Jak se jen jmenoval? Už vím, Xavier Forneret. Mé ruce automaticky, mechanicky pracovaly dál.
Šéfkuchař byl prima chlapík. Trochu tlustý čtyřicátník s černými plešatícími vlasy, měl je jen po bocích hlavy a s černým knírkem. Miloval rané Rolling Stones, což jsem obzvlášť kvitoval – byl to velký rozdíl oproti sterilní hudbě komerčních rádií.
Šéfkuchař na mě chvíli hleděl a zeptal se:
„Nemáš hlad?“
„Ne, nemám.“
„Opravdu ne? Klidně si řekni. Já ti třeba ukrojím kousek týhle šunky.“
„Děkuju, ale fakt nemám hlad.“
Další kuchař, pro změnu hubeňour s hnědými vlasy až pod lopatky, zase rád poslouchal Pink Floydy, které jsem také miloval. Byli to prima lidi a pro mě neočekávaná, příjemná, byť krátkodobá změna. Nad lidstvem jako celkem se nedala zlomit hůl. Misantropičtí filozofové jako Schopenhauer se často mýlili a sami byli nemocní. Pesimismus, to je také špatně… Averze, to ano, to už je něco jiného.
IV.
Maturita, to byla velká úleva. Čtyřletý učební obor kuchař s maturitou jsem měl za sebou. A chystal jsem se po měsíci prázdnin pracovat jako prodavač knih v knihkupectví.
Když jsem vyšel z bran školy, spadla ze mě spousta věcí. Mžoural jsem do sluníčka a zjistil, že mi došly cigarety. Zahlédl jsem Pavla, jednoho z ne mnoha normálních kluků, kterého jsem znal. Nebo možná z kluků, který mě nesral – to je spravedlivější, přesnější.
„Nemáš cígo, Pavle?“
„Jasně,“ řekl a vylovil tvrdou Marlborku. „Tak hodně štěstí.“
„Tobě taky,“ odvětil jsem a podali jsme si ruce.
Vzdalovali jsme se od sebe. Díval jsem se zezadu na jeho zmenšující se postavu a pomyslel si: Všichni jsme navždycky ve skutečnosti sami. A neupřímné chlácholení potřebují jen slabí a poloslepí.
Druhý den jsem odjel osobním vlakem k babičce. Otevřel jsem si za jízdy okno a bylo mi fajn. Nemusel jsem mluvit s lidmi, kterým jsem většinou beztak nedůvěřoval… Koukal jsem do krajiny plné polí, luk a menších lesů. Vpíjel se do těch barev a vůní a síly větru, probuzené jedoucím vlakem… Život byl stále něco, co jsem měl v podstatě před sebou, ale takhle jsem to necítil – nic moc jsem prostě neočekával. Věděl jsem, že se zase za měsíc budu muset zapojit do pracovního procesu coby dospělý člen společnosti poctivě odvádějící daně na zdravotní a sociální pojištění, abych pak před nárokem na starobní důchod zjistil, že z vyměřeného důchodu ani zaboha nevyjdu. Že se budu muset zapojit jako mravenec do konání a mluvení atd. ve společnosti lidí… Uhry postupně mizely a stal jsem se trochu pohlednějším a hlavně vyzrálejším, ale své původní neveselé nekompromisní názory a pocity jsem nikdy nezměnil. Jen jsem si uvědomoval, že musím hrát s lidmi tu jejich komedii, nebo jak to nazvat, jestli si chci vydělat nějaké peníze.
Nejsem dokonalý, ale na rozdíl od jiných jsem si také na nikoho takového nikdy nehrál.
V.
V tom knihkupectví byl samozřejmě prostor, kam zákazníci nemohli. Točité, slabě osvětlené schody vedly příkře do podzemí, kde jsme měli šatny na převlékání a také tam byla toaleta. A ještě malá kuchyňka – mikrovlnka a vařič na stole, u kterého stály dvě židle, kde se dalo naobědvat nebo nasvačit nebo si zakouřit. Z čehož ovšem nekuřáci radost moc neměli. Cesta dolů tak vypadala trochu jako z hororu. Nebo minimálně kriminálky. To schodiště tam je pravděpodobně od roku 1912… No ale poznal jsem tam krásnou holku, Lucku…
Jednou jsme byli oba dole na obědové pauze. Zrovna jsme shodou náhod stáli vedle sebe a já jí říkám:
„To mám z tý rvačky, jak mě ten blb z ochranky praštil rukou o kovový mříže,“ řekl jsem jí, a ukázal nehezkou modřinu v ohybu ruky, kde začíná předloktí.
„Ježiš, ukaž,“ řekla a vzala si mou ruku do své ruky. Několikrát ji pohladila nad zápěstím. „Nechtěl sis něco udělat, že ne?“
„Ne! Vždyť ti říkám, že je to z tý rvačky.“
Podívala se na mě a její oči mi říkaly, že ji to mrzí. Držela mé předloktí oběma dlaněmi, potom mě jednou dlaní hladila po ruce a dívala se mi do očí.
Zrovna v tu chvíli k nám sestoupila ze schodů Pavla a takhle nás viděla.
„Jé, pardón. Nenechte se rušit, vůbec se nenechte rušit. Já si sem jdu jen pro kapesník.“
Prošla kolem nás s úsměvem od ucha k uchu a za chvíli zmizela nahoře.
„Bůh ví, co si teď myslí,“ řekla mi Lucka a usmála se.
„Mně je jedno, co si myslí,“ odvětil jsem, ale také se usmál.
„Mně taky.“
Ten den večer jsme se v šatně rozloučili. Lucka pomalu vycházela po schodech nahoru. Chvílí jsem se za ní díval a pak šel ke své skříňce pro boty. Najednou jsem její kroky přestal slyšet. Po chvíli se její kroky začaly zase rychle přibližovat směrem dolů. Otočil jsem se a Lucka tak trochu spěchala ke mně. Měla na sobě sexy černou elastickou minisukni. Neříkala nic. Krátce se mi podívala do očí a políbila mě. Bylo to nečekané a příjemné. Nešlo svými rty na její nereagovat. Chvíli jsme se líbali. Potom se otočila a začala zase odcházet pryč. Po schodech nahoru. Otočila se ještě zpátky za mnou, a když viděla můj výraz v obličeji, lehce sklonila hlavu mírně doprava a lišácky se usmála. Byl jsem „lapen“ a ona ty vibrace vycítila.
„Já už teď musim, ale mohli bysme někdy spolu někam vyrazit.“
„No jasně. Určitě.“
„Tak čau,“ řekla a mrkla na mě.
„Ahoj.“
Za pár týdnů už jsme bez sebe nemohli být déle než dva dny.
VZPOMÍNKY Z LEPROSÁRIA
V roce 1903 bylo na tom bohem prokletém řeckém ostrově zřízeno leprosárium. Tehdejší obyvatelé, převážně tureckého původu, živící se rybařením, se z daného ostrova velice rychle z vlastní vůle vystěhovali. Leprotici byly nahnáni, často na základě udání, na různé lodě jako zvířata a vysazeni zde… To, co tu bylo vyhlášeno za nemocnici, mělo do nemocnice hodně daleko. Několik let ji nenavštívil ani jeden lékař. Zdroje vody byly minimální. Zesláblé leprotiky po přistání vyhnali na balvanité molo rozpadajícího se přístaviště a to bylo vše. Jak se o sebe mohli dál postarat sami?
Občas tam na chvíli zakotvila loď, když některého ze zdravých příbuzných tížilo svědomí, a vyděšení námořníci na rychlo vyložili sudy s vodou a potravinami…
Ostrov byl tak kamenitý a vyprahlý. Kámen a suchý,prašný písek, nic se tam nedalo pěstovat. A tu trochu vody a jídla si stejně pro sebe zabrali ti silnější, slabší jen ve velkých bolestech, zdeformovaní a rozpadající se, umírali…
Léta běžela a vše se postupně začalo trochu lepšit. Objevily se tu první lázně, ve kterých se vyvařovalo povlečení a oděvy. Hygiena ale stále vázla a byla snášena v otřesných podmínkách, malomocní s těly pokrytými mokvající vředy trpěli, každá očista pro ně představovala nepředstavitelnou bolest. Některým malomocným se podařilo vypěstovat pomerančovníky a palmy, a když stromy povyrostly, daly tak ostrovu několik tolik potřebných stinných koutů.
Násilí silnějších nadále vládlo nad poddajností slabých. Kdo by si dovolil něco kritizovat? A k čemu by mu to bylo? Každý měl svůj čas odměřen…
V třicátých letech se situace zase změnila, trochu k lepšímu. Leprotici začali dostávat invalidní důchod, což zbavilo strachu některé rybáře, kteří začali na ostrov zavážet potraviny pravidelně. Domy malomocných se začaly bílit vápnem, aby se co nejvíce dezinfikovaly. Vznikly zde dvě kavárny a holičství. Byla tu postavena dokonce i škola. Byl to velký rozdíl oproti počátku století, kdy vstup leprotiků na ostrov, ať dobrovolný nebo vynucený, představoval tu nejstrašnější noční zhmotnělou noční můru. Postupně přibývaly ošetřující sestry a především dezinfektoři a knězi. Ostrov brzo zdobily tři typicky řecké kaple a nebojácné, lázeňské sestry v sobě našly odvahu a pomáhaly pečovat a omývat pacienty, odsouzené na hroznou smrt.
Octil jsem se tam v roce 1951 a ostrov opustil v roce 1956. Přežil jsem! Jako jeden z mála jsem se dostal z toho pekelného vyhnanství, aniž bych byl dále pronásledován. V roce 1956 se z lepry stala už jen obyčejná choroba a poslední pacient opustil daný ostrov v roce 1958.
Přesto jsem tam zažil a viděl tolik bolesti, tolik strádání, fyzického hnusu, že… že by se z toho dnes hodně lidí pozvracelo… Byli to ptáci bez křídel, kdy… nemoc nejdříve zaútočila na dýchací a oběhový systém, potom následovala kožní léze, poškození kůže projevující se infekčním mokváním. Vnitřní imunitní systém je čím dál tím více oslabený a neschopný protireakce, končetiny se deformují, různé části kůže i těla ve finále odpadávají, ale zkáza, zkáza pokračuje dál.
Takhle to šlo dlouhou dobu. Jste vyloučen z lidské společnosti. Jste nemocný, nakažlivý, nečistý. Jste špinavý odpad, nemáte právo na to, aby vám někdo pomohl… Jste sami, nehodni normálního života. Vyčerpaní nakonec umíráte v krutých bolestech. Sami. Sami a sami… Není to nic nového, archeologové nalézají dodnes pět, šest tisíc let staré ostatky a jsou to kulantně řečeno právě takové deformované lidské ostatky…
Díky bohu za dané přívětivé řecké počasí… O dům výš obývala v podstatě starou chatrč zbitou z fošen žena, které bylo třicet jedna let. Byla slepá, měla amputovanou levou ruku a levou nohu. Pohybovala se pomocí vozíku… a berlí, které jí umožnovaly třeba přesednout si z vozíku na lavičku… V části nohy nad kolenem dolů měla protézu.
Byla to taková škoda, protože krása z ní přímo zářila. A vám bylo jasné, že když byla mladá, mladší, zdravá, musela to být přenádherná, okouzlující dáma. V takových chvílích člověk žehrá Bohu, jak mohl dopustit něco takového. Ale on už dopustil tolik věcí… pokud v něj tedy věříte.
Vždycky jsem se těšil na okamžik, když ji budu moci spatřit. A vždycky jsem jí nabídl nějakou pomoc, jako že ji vyvezu na vycházku a tak. Těšil jsem se na ni – koupal se v paprscích její krásy a teplé energie vyzařující z té krásy.
Jenže ona si právě toho byla vědoma. Té marnosti. Toho, co ztratila. A zahořkla.
„Táhni odsud, zmetku pitomej! Copak nevidíš, že chci být sama?! Zmiz mi z očí, než po tobě něco hodím!“
„Ale…“
„Žádný ale, co se vtíráš? A nekoukej na mě! Nekoukej se na mě, rozumíš? Dej mi pokoj!“
Takhle to šlo den za dnem. Ani jsem nepozoroval, že by se fyzicky nějak měnila… No ano, trochu ano, ale… Já jsem byl zaslepený… Nevím… Láskou?
Za několik dní umřela. V zásuvce jejího stolu ošetřovatelka nalezla deník. Přišla mi ho jednoho dne dát. Bylo to krátce před mým propuštěním do „zdravého světa normálních lidí“ na doléčení. Ošetřovatelka měla v očích slzy.
„Co je vám?“
„Tohle je deník paní, vlastně slečny Caroline,“ odvětila a podávala mi ho.
„Vzpomínám si,“ pokračovala, „jak jste mi o ní vyprávěl… Jak se k vám nehezky chová a tak… A... kristepane, vemte si ten deník, musím jít.“
Odešla v pláči ven.
Vyšel jsem z venkovních dveří svého domku a zůstal stát. Odcházela pryč, ani se neotočila. Obloha byla zase modrá, ve vzduchu bylo cítit moře a jeho slaná, teplá vůně. Také jasmín, ibišek a na slunci se rozpékající husté keře myrty. Už žádný pach dezinfekce a pekelného strádání.
Vyšel jsem na verandu a sedl si do houpacího křesla. Vstal jsem, vrátil se do domu a nalil si pálenku z vína. Zapálil jsem si dýmku a vrátil se na verandu do houpacího křesla. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl a otevřel deník na jeho první stránce.
Nikdy by mne nenapadlo vést si deník, ale poblíž mě, do jednoho domu, se nastěhoval jeden muž. Podle přízvuku asi cizinec. Angličan? Nevím, neptala jsem se ho a ptát se ho nebudu…
„To je o mně!“ řekl jsem si nahlas.
Poněkud nervózně jsem nedočkavě zalistoval v deníku o pár stránek dál.
Vždycky jsem si říkala, že zamilovat se bude pro mě těžké. Říkala jsem si to v době, kdy jsem byla zdravá. Ale ten cizinec je docela pohledný a tak milý, dobrosrdečný, hodný; chtěl by mi pomáhat… Nejsem z mramoru ani z žádné jiné studené horniny… V mém srdci k němu se probouzí… náklonnost? Cítím z pohledu jeho očí něco jako něhu… Nebo snad i lásku? V prvních vteřinách je hezké na ty věci pomyslet, nechat se unášet tím, jak to je a co by mohlo být… Ale… Panebože! Ale copak nechápe, proč nechci?
V tu chvíli jsem odložil deník, kousl se do spodního rtu, hleděl někam do prostoru těsně pod oblohou a marně se snažil zabránit slzám, aby se nedraly z očí ven. Dopil jsem panáka, šlukl kouř z dýmky do plic, vydechl a řekl si, že ten deník si budu dávkovat. Po kapkách. Po kapkách stránek.
Teď je rok 1959. Vrátil jsem do Anglie. Do Londýna. Vůbec se mi tady nelíbí. Obloha je stále potažena šedivými mračny, z Temže stoupá ve dne v noci protivná mlha. Po whisky mě pálí žáha. Nemám tu žádného skutečného přítele ani přítelkyni, natož milenku… Cítím se tu jako nezvaný host. Zase…
To je paradox! Jsem už zdravý, ale zdá se mi, že ničemu nerozumím, že jsem všemu přestal rozumět! A také ano, chybí mi Caroline.
Je rok 1959. Deník jsem od té doby do ruky nevzal. Vlastně jen jednou, kdy jsem zjistil, že ještě zažila končící období, kdy nemocní měli na oděvu připevněné rolničky… Ale mám ho doma v jednom šupleti, kde uchovávám to nejcennější. Nenašel jsem k tomu ještě odvahu? Připadá vám to trapné a zbabělé? A kdo z vás žil na ostrově malomocných jako leprotik?
