JSOU FILMY V HLAVĚ, KTERÉ SE NEDAJÍ ZASTAVIT, březen 2023

Když se Ellen vrátila po nějaké době v únoru 2023 do Prahy, moc jsem jí nevěřil, že chodí s Ferdinandem.

Bylo po čtvrté ráno v Praze na Andělu, seděli jsme na schodech před kinem, oba ne úplně střízliví. Já byl střízlivý víc. Také jsem byl víc vytrénovaný. Shodou náhod jsem pracoval poblíž v MM pojišťovně.

„Podívej se nahoru. To je romantika, Ellen, viď? Písmena MM pojišťovny svítěj do tmy.“

Podívala se mi do očí, krátce se zasmála a odvětila:

„Ten tvůj svéráznej smysl pro humor tě koukám neopustil, viď?“

„Víš, já jsem ti chtěl říct, jak jsi mi říkala, že jsem hodnej... No jo, ale jsem hodnej k lidem, který se ke mně chovaj hezky, nebo k lidem, který mám rád... A u tebe se to spojuje... A navíc tebe mám víc než rád... To ale neznamená, že kdybys mi chtěla říct.... cokoli špatnýho, cokoli mi vytknout, že bys kolem mě musela chodit nebo poletovat jako kolem horký kaše... Můžeš na mě cokoli upřímně navalit... No a pak jsou lidi, který jsou mi lhostejný, lidi, který mě serou, to má hodně lidí...a k těm se rozhodně hodně nechovám... Víš, co tím chci říct? Že rozhodně nejsem nějakej blbeček, koloušek, ňouma... Někdy tak možná, zvlášť když se dívám na svoje fotky, vypadám... Ale fakt takovej nejsem.“

Podívala se na mě. „Honzo, já si to ale nikdy takhle nemyslela...“

„Dík... Minulej rok v létě jsem si byl sám zaplavat v rybníku ve Svépravicích a řekl jsem si, neplánovaně: Dokážeš ještě vůbec ty jako chlap sbalit nějakou holku? A viděl jsem jednu, která mi připomněla jednu bejvalku, Lucku, Plaval jsem za ní, ona vystoupila na druhém břehu. Doplaval jsem k ní. Vystoupil z rybníku do poloviny těla za ní a říkám jí:

'Koukám, že jste tady sama a pijete z plastový lahve zteplalou limču. Co kdybych vám koupil, a sobě taky, pivko?'

Ona se na mě podívala a kupodivu řekla:
'Tak jo, já jsem pro.' Tolik lidí je vlastně osamělejch. Ale ženský furt tak nějak čekaj, i přes ty moderní emancipační kecy, že chlap by měl přece jen udělat ten první krok. Šla a její stehna lehce čeřila volní hladinu. 'Já jsem Jana, nebudeme si tykat?'  řekla mi a došla ke mně. Dala mi pusu, ale nebyla to taková ta sourozenecká pusa. Doplavali jsme na druhý břeh. Spojili jsme spoje deky... No a měli jsme pak v následujících týdnech spolu.... vztah? Já ji nemiloval, ale ona to cítila jinak. Začala mě stíhačkovitě bombardovat zprávami, že bychom se měli vidět víc, že se vidíme málo... A to mně vadilo. To je takovej problém chtít mít jen kamarádku s výhodama? Po pár týdnech, vlastně dnech, výčitky? Ty jsem si užil po rozvodu po patnáctiletým manželství. A navíc jsem ji nemiloval.... V takových těch chvílích... určitejch... jsem myslel na tebe, Ellen, a bylo mi z toho všeho prostě neveselo. Promiň mi tu upřímnost, často se takhle nevyjadřuju, znáš mě, ale chci k tobě bejt upřímnej... Radši jsme se rozešli... Kdybys mi TY jednou jedinkrát napsala, že mě chceš vidět, neváhal bych.... Taky jen s tebou si dokážu s velkou... radostí představit cokoli... Ale to vzrušení s ní nebylo takový... jaký by bylo s tebou.“

„Honzo, ty vole, já tě mám ráda, ale přece víš, že chodím a žiju s Ferdinandem,“ řekla, vzdychla a opřela si hlavu o mé rameno. „Chce se mi spát...“

„Jí vím, Ellen,“ řekl jsem, dal jí pusu do jejích blonďatých vlasů a usmál se úsměvem s těžko namíchatelnou kombinací upřímné, adrenalinové radosti, že jsem s ní, že jsme spolu, a... a smutku, protože... Protože.

JEJÍ TĚLO NAŠLI NA MOŘSKÉ PLÁŽI, březen 2023

V roce 2004 bylo na jedné skotské pláži nalezeno tělo bez známek života dvaceti osmi leté Ellen Börjesson. Jenom proto, protože CIA si spletla jména! Existovala jistá Ellen Borjesson - starší žena bez přehláskovaného o. Byla šéfkou organizace, které měla na starost nelegální převážení zločinců z Anglie do jižní Ameriky. Jedno blbé písmeno! Chybu udělala CIA, takže to celé dopadlo tak, že událost byla uzavřena jako sebevražda, jakkoli nepravděpodobně to znělo. Na jednom skotském nábřeží dodnes občas smutně sedává její matka s cedulí: Moje dcera byla zavražděna...

„A proč se do toho serete Vy a vaše organizace? Zabývá se přece paranormálními jevy, cestováním v čase, mimozemšťany, paralelními světy a tak dál! OK, víte, co se stalo. Její tělo se našlo. UFO v tom není. Proč do toho teda šťouráte?“ zeptal se Harry, jeden z IT pracovníků CIA, kterého jsme přišli navštívit. Já a Caroline. Oba dva jsme předtím, než jsme vstoupili do části domu, ve které přebýval, zabili jeho dvoučlennou ochranku. Žil sám. Já jsem jednomu zlomil vaz a Caroline druhému vrazila nůž do krku. Oba dva jsme se samozřejmě chovali tak, aby nic nebylo slyšet.

„Harry, hoď se do klidu a řekni nám: Kdo ji zabil?“

„Nebo máme zabít i tebe?“ reagovala Caroline.

„No já ne. Byli dva. Jeden leží na zemi,“ řekl a ukázal na něj, „a druhý teď žije v Londýně.“

„Harry,“ řekl jsem a v klidu k němu přistoupil, „tady máš e-mailovou adresu a na ni pošleš veškeré informace, týkají se toho druhého. Jako kde konkrétně se dá najít a tak.“

Harry na mě koukal. 

„Dobře. Můžete mi říct, proč se v téhle záležitosti angažuje vy? Nedává to smysl.“

„Nedává to smysl tomu, kdo ho nezná,“ řekl jsem. „Ellen totiž byla moje nevlastní sestřenice. A v dětství a mládí jsme se měli fakt rádi.“

Harry se na mě podíval. Potom se podíval na Caroline.

„Hele, on mluví vážně a nekecá, že jo?“

„To si piš, že nekecá.“

„No tak potom to už všechno dává smysl. Mě to taky mrzelo, když jsem se to dozvěděl. Nebyl to záměr. My, nebo oni ji zabít nechtěli. Byl to omyl. Jsem ale jen ajťák, já jsem tomu osobně přítomen nebyl... Ale líbí se mi vaše upřímnost.... Pokud teda nekecáte a není tohle celý vymyšlený příběh kvůli.... Kvůli čemu? Nevím.“

„Harry, pošli ještě dnes ten e-mail, ju?“ řekla Caroline. „A máme leccos ověřený. Kdybychom tě chtěli zabít, kdybychom se rozhodli tě zabít, tak už si tady s námi nepovídáš.“

Harry se podíval na e-mailovou adresu.

„To je vaše adresa?“

„Harry,“ řekl jsem. „Věř mi, že vím, co se ti honí hlavou. Upozorňuju tě, že do zpráv téhle e-mailový adresy se ani ty nenabouráš.“

„Hele Honzo,“ řekl mi Harry, „jak jsem řekl, líbí se mi v jistém smyslu vaše přímočará, srozumitelná upřímnost. S tím se u nás v IT prostředí moc nepotkáváme. To ostatně ani u CIA, že jo,“ řekl Harry a trochu strojeně se zasmál. „Tam ale nepracují žádní blbci. Uvědomujete si, že jim všechno dojde a půjdou po vás?“
„Harry, kdybych ti měl jmenovat, kdo všechno po mně jde od zhruba dvacátého roku mého života, budeme tu do rána,“ chlácholivě jsem mu odpověděl.

„No a taky chci říct,“ řekl Harry, vstal, šel ke kuchyňské lince, nalil si (a vypil) panáka vodky, po kterém si hodil do pusy malé rajče, „chci tím říct, že půjdou taky po mně.“

„A co Harry vlastně chceš? Je to výběr mezi horším a ještě horším. Nebo tě máme taky zabít, abychom tě zbavili strachu, že o tobě bude jako o přeživším někdo pochybovat?“

„No, to né.“

„No, tak vidíš.“

Ukázal jsem mu fotku Ellen. V době, kdy byla ještě živá. Když jí bylo kolem 25-ti let.

„Umřít ve dvaceti devíti letech, to si takováhle holka fakt nezasloužila.“

„Bylo jí dvacet osm,“ opravil jsem ho. „Žila sportem a plaváním. Mohla to dotáhnout až na olympiádu. A byla fakt hezká, jak vidíš. Byla to první holka, se kterou jsem se líbal - byla to moje nevlastní sestřenice, ano? Takže doufám, v reakci na tvou radost z upřímnosti jsem také upřímný, že teď rozumíš, proč mě její případ tak zajímá.“

„Já jsem věděl, že tohle nevyšumí. Že tenhle případ se nepovede zamést pod koberec. I když vlastně nevím, proč... No... Místo činu nikdo pořádně neprohledal. Patolog, kterého si následně po první pitvě objednali rodiče ve Švédsku, potvrdil, že se neutopila ve slané vodě, jak bylo předkládáno...“ dumal Harry. Vzdychl, vstal a šel opět ke kuchyňské lince. Nalil si dvojitého panáka vodky, vypil ho a do pusy hodil dvě cherry rajčátka.

MARIÁNŮV PROBLÉM, březen 2023

Mariánovi bylo dvacet jedna let a nebyl zrovna úplně vyrovnaný jedinec. Na druhou stranu ale nikdy nebyl takový mimouš, že by si nedokázal najít ženskou. Že by se s nějakou ženou nedokázal seznámit. Nebyl ošklivý. Dokázal by to. Kdyby chtěl. Ale on nechtěl. Zamiloval se totiž do jedné herečky, Emily Blunt. Slavné britské, krásné, ale vdané herečky. Takže vyloučení jakéhokoli reálného vztahu bylo nasnadě. 

Poručte ale srdci! Neznal nikoho krásnějšího, ani charismatičtějšího.

„Emily, hlavně první půlka tvých rolí, kdy jsi byla většinou brunetou, a s tím tvým odzbrojujícím, nevyzývavě sexy úsměvem... Emily, kde jsi?“

Často si sám se sebou takhle trapně povídal, vedl své monology. Když věděl, nebo doufal, že ví, že ho nikdo nevidí.

Táhlo mu ale na čtyřicet. Každý večer mu bylo smutno. Nechtěl jakýkoli vztah s jakoukoli ženou. Několikrát to zkusil. Jenže.... Jenže Emily je jen jedna.

Jednou v noci, bylo to z pondělka na úterek, se mu o ní zdál sen, který si detailně pamatoval. Skončil tím, že se spolu milovali... Celý den potom na ten sen myslel. A další dny také. Byl pátek večer. Znovu vzpomínal na ten sen, co si řekli, jak se na sebe dívali. Jak se drželi za ruce. Jak se hladili. Jak se nakonec milovali... Vypil půllitr fernetu, ale dostal z toho spíš takovou,,, trapně romanticky plačtivou depku. Myslel si, že zapomene. Že otupí své smysly. Aby tak intenzivně nevnímal to, co... stejně vlastně reálně neexistuje. Ale prdlajs. Bylo mu ještě hůř.

Šel si na balkon zakouřit. Vrátil se do obývacího pokoje, kde měl puštěnou televizi, CS Mystery. Sedl si do křesla a normálně se rozbrečel. Bylo mu to jedno. Doma byl a bydlel sám. 

„Emily, proč jsem se musel zamilovat zrovna do tebe?“ brečel a hýkal a slzy ho šimraly na jeho tvářích. Tekly jak malí, zrychlení slimáci.

„Do prdele práce! Děti nemám! Ani pejska nemám,“ popotáhl a praštil sebou do postele. Byla sobota, jedna hodina ráno. Marián se oklepal a vysmrkal. Ležel na posteli a apaticky čučel na strop. I když ten kvůli tmě vlastně skoro neviděl.

Pšouknul si.

„Ona to neslyší,“ řekl omluvně, ale zároveň si uvědomil, jak směšně a bláznivě by asi vypadal před někým, kdo by ho viděl.

Slyšel, že mu na facebooku přes messenger dorazila zpráva.

„Stejně zase jen tak neusnu,“ řekl si Marián sám sobě. Rozsvítil lampičku. Vyndal nabíječku z mobilu a podíval se, kdo mu píše. Nemohl tomu ale uvěřit. Byla to... Byla to Emily Blunt? No, byla to zpráva z jedné ze stránek, které se jí věnují, takže to asi nebyla PŘÍMO Emily Blunt. Tak blbej zase Marián nebyl. Ve zprávě, poslané jemu, stálo: Usměj se. A za tím usmívající se smajlík.

„Ty vole, snad mně nehrabe?“ říkal se Marián a koukal na tu zprávu, jako kdyby právě spatřil levitujícího tibetského mnicha.

Nakonec usnul s lehkým úsměvem na rtech. Ráno se probudil, Jak už to tak bývá, že. Podíval se do mobilu a ta krátká zpráva tam stále byla. 

„Tak mně se to nezdálo,“ řekl si Marián, opět sám pro sebe. Ale co to mělo znamenat? Pár jejích fotek olajkoval modrým palcem nahoru, nebo červeným srdíčkem, ale.... Ale že by tohle byla reakce na olajkování? A zrovna ve chvíli, kdy na ni tak myslel?

Marián, jako celá řada z nás (byť se tak rádi oháníme schopností kritického myšlení), věřil hlavně tomu, čemu věřit chtěl.

MATURITNÍ PLES V BRATISLAVĚ, březen 2023

Mé jméno je Erik. Byl jsem na maturitním plese svého šikovného, parádního syna.

V jednu chvíli jsem si šel pro pivo a... jsem spisovatel, nemůžu za to, ale to, co vidím, vidím a to, co slyším, slyším. Já vím, to každý. Ale moje oči a uši jsou neustále, aniž bych to chtěl, tak nějak jakýmisi funkčními kamerami.

Šel jsem kolem jednoho stolu, kde se bavily dvě mladé holky kolem osmnácti let. Šaty, odvážně odhalující ňadra, rozparky odhalující dlouhé nohy, vůně parfému.

„Tak co tvůj papoušek? Povídej!“

"No, žije, no.“

„Žije? Neříkej. Ty seš dneska teda ukecaná...“

„Je tu hrozný vedro.“

„A co tvůj brácha? “ zeptala se ho. Z jejího pohledu jsem vytušil, že se jí asi její brácha líbí.

„Co můj brácha? No ten taky žije.“

„No nepovídej. To by mě nenapadlo, když je mu sedmnáct,“ řekla, usmála se a zakroutila hlavou. Ale byly to evidentně kámošky. Ťukly si sklenkami s bílým vínem.

Stoupl jsem si s pivkem k volnému místu u jednoho balkónu a očima hledal svého syna.

Byl jsem tam svou bývalou ženou. Také tam byla matka a otec Petry, což byla spolužačka, se kterou můj syn Šimon chodil. 

Po nějaké době otec Petry odešel s tím, že jede omladinu odvést autem do Petržalky. Moje bývalka po chvíli také odešla.

Díval jsem se, jestli neuvidím svého syna a jen tak jsem byl. Vnímal čas a prostor, nasával přítomný okamžik. Nic mi nechybělo.

Najednou za sebou vidím matku Petry. Přišla ke mně a začali jsme si povídat o všem možném. V tu chvíli jsem ale ještě nevěděl, o koho přesně jde.

„Ty seš ségra Petry, viď?“ zeptal jsem se jí.

Vyprskla smíchy pivo (sklenici měla v ruce) tak, že pár kapiček skončilo i na mém obličeji. Smála se a řekla.

„Já jsem její matka!“

„Aha,“ řekl jsem a pomyslel si: ještě, že situace nebyla naopak. Jako kdybych sestře Petry řekl, že je její matka. To by asi žádnou ženu nepotěšilo.

Začali jsem se bavit a měli jsme o čem. A to jsme se viděli poprvé. Sem tam jsme se dotkli a dívali do očí...

V jednu chvíli mi něco říkala a já jí řekl a chytil ji při tom za obě ramena:

„Promiňte.“

Doběhl jsem svého syna. Bylo už po jedenácté hodině a já nevěděl, jestli ho ještě ten večer osobně uvidím.

„Na, tady máš Šimone nějaké peníze na tu vaši after party. Víc nemám, utratil jsem tu částečně skoro celou hotovost... Myslel jsem, že když jsme v Bratislavě v centru, že tu budou brát karty.“

„Děkuju.“

Byl jsem na svého syna pyšný. Byl chytrý, sebevědomý, měl svou holku, život před sebou.

Vrátil jsem se k matce Petry. Omluvil se jí, ale ona to chápala:

„To je jasný, děti jsou nade všechno.“

Usmál jsem se. Dívala se mi do očí. Slušelo jí to. Byla štíhlá, ale hezky plná tam, kde by plná měla být. A vypadala tak mladě.

Hnědé delší vlasy. A ty její brýle, ty její brýle... vypadala s nimi... opravdu přímo sexy.

„My spolu ani s přítelem nejsme spolu. Jako manželé. Žijeme spolu už pěknou dobu na hromádce,“ řekla a usmála se, ale ten úsměv neměl takové to... upřímné zabarvení.

„Já si skočím pro pivo,“ řekla.

„Mně už taky dochází. Půjdu s vámi.“

Šli jsem zabráni do hovoru o její práci.

„Já ty pivka zaplatím,“ řekl jsem. Pivo a gin ale udělalo své. Moc mi v těch chvílích nejde matematika. Přepočtu teď Euro na české koruny a upravím následující dialog, aby to bylo srozumitelnější.

„Mám posledních, v hotovosti, 90 korun, pivo stojí 55 korun, tak to bude stačit.“

Zase se rozesmála, tentokrát ale přívětivě.

„No to nebude. 2 x 55 není 90.“

„Ne? No jo.“

„Kupte si svý pivo a já si koupím svý. Vy jste teď jak ten můj. Ten si vzal taky kartu v domnění, že s ní tady půjde platit. Svoje piva a jeho pivo a chlebíčky jsem tak platila já.“

Konečně jsme je z balkónu viděli. Já svého syna a ona svou dceru. Čtvrťáci v akci. Chodili spolu a procházeli dole v sále ve dvojici. Potom nás ještě čekal program jednotlivých tříd, něco jako kulturní vložka bez omezení, jak s tím každá třída naloží, záleželo na nich.

Stála přede mnou a dívala se dolů. Kolem bylo docela dost lidí. Často jsme do sebe všichni vráželi. Mravenci v pohybu, osamělí mravenci vděčně na chvíli včleněni do společnosti. Stál jsem těsně, opravdu hodně těsně za ní a bavili jsme se. Pravou ruku jsem položil na její bok. Její zadeček se začal nenápadně vlnit.

Otočila svou hlavu ke mně, povídali jsme si a dívali se do očí. Usmívali jsme se.

Zrovna v té chvíli se vrátil otec Petry a když takhle viděl svou skoromanželku a mě, zpražil mě poněkud naštvaným pohledem.

Bylo mi jasné, že už mu minimálně nepřidám tak prima jako před pár hodinami, když jsme se seznámili. Ale nic neřekl. Něco mě napadlo, ale nechám si to pro sebe.

Bavili jsme se pak všichni různě s vícero různými lidmi, a nakonec nastala chvíle loučení.

Podal jsem si ruku s ním, nic neříkal. Nedíval se na mě hezky. Pevně sevřené rty. Rozhodně jsem nechtěl ničit vztah vlastně rodičů holky, se kterou chodil můj syn, který ji miloval. 

„Furt bereš na někoho ohledy, a co z toho máš?“ smály se mi mé vlastní myšlenky.

„Ale tady jde o mýho syna!“

„Ale ten chodí s Petrou! A ty se jen bavíš s její matkou! Tak co řešíš? Co vlastně řešíš?“...

Pak jsem se loučil s ní. Podali jsem si ruce. Chvíli jsme váhali. Ale jí to bylo možná víc jedno než mně. Možná svou roli sehrála ta piva, možná ne. Popošla po krátkém zaváhání ke mně a dala mi polibek na rty. Takový ten trochu delší.

Jak se v tu chvíli tvářil její přítel, šedivějící skoromanžel, nevím. Mé oči se o něj v tu chvíli nezajímaly.

Vracel jsem se do Jarovce. V hlavě mi lehce tepal alkohol. Čtvrtek večer, před půlnocí. Studenti si užijí večer a noc a ráno, protože mají v pátek volno. Trochu jsem jim záviděl to jejich mládí a hlavně ten volný pátek. Já jsem musel v pátek do práce. Sestupuji po schodech do jednoho podchodu a vedle mě jde jedna mladá holka. Upnuté kalhoty, upnuté tričko. Ukázková postava. Letmo jsem se na ni podíval a řekl si, no, tohle je přesně ženská, kterou já nikdy nebudu mít.

Ale ona mě oslovila s tím, že se rozešla s přítelem a bla bla bla a co já si o tom myslím, Že ona má právo taky na něj srát, že jo? V hlavně mi stále bublal alkohol, takže bylo těžké být nějak duchaplně upřímný, originální, natož třeba vtipný. Natož abych vlastně vůbec stíhal myšlenky ve větách té holky. Podíval jsem se na ni pozorněji. Vypadala jako Natalia Germani (takže hodně sexy), akorát měla ještě větší prsa a zadeček, přitom byla štíhlá a její upnuté černé oblečení ještě víc zvýrazňovalo krásu její postavy.

„Vy jste starší, co vy si o tom myslíte?“

Podíval jsem se na ni a pomyslel si, panebože, fakt se mi tohle nezdá? Nejsem ve snu? No asi ne. Kdybych toto někomu vyprávěl, pomyslel by si, že si vymýšlím.

„Hele, jak si kdo ustele, tak si lehne. A mimochodem, já nejsem žádnej stařík.“

„No tak jsem to taky nemyslela a nic takovýho jsem ani neřekla... Přesně jak říkáte. Jak si kdo ustele, tak si lehne.“

„Jste krásná a já nevím, proč si lidi nevážej toho, co maj a co můžou ztratit,“ řekl jsem jí a nevydržel jsem to a zřetelně ji pohladil svou pravou dlaní od zad přes zadeček až po zadní část stehna.

„No, tak já už radši půjdu dál sama,“ řekla a odcházela.

Díval jsem se, jak se vzdaluje. Ty Slovenky mají ale temperament. Sakra, měl bych jít za ní? Asi jo. Asi jo? Nebuď zbabělec. Ale když jsem se za ní po chvilce podíval, byla už příliš daleko. A ve mně bublalo to pivo a gin... Možná jsem měl být víc akční. Nebo ne? Kdo to ví? Kdo to kdy ví? Už jsem ji neviděl. Kde je? Vzpomněl jsem si na matku Petry a na tuhle kočku jak z reklamy nebo filmu, která se se mnou bavila a možná čekala něco víc, jako tolik jiných lidí.... Vzpomněl jsem si na spoustu věcí a bylo mi tak nějak.... no najednou poněkud neveselo, protože v tu danou chvíli jsem si zbyl já sám... sám sobě. Což mně někdy vyhovuje, ale tu noc po tom všem...

KRÁL STEJNĚ VĚDĚL, ŽE SE TAM VRÁTÍM, DO ROKU 3 184, duben 2023

Přijeli jsme autobusem do Benešova. Já a Karolínka. Vystoupili jsme. Svítilo sluníčko. Bylo kolem druhé hodiny odpoledne. Přešli jsme náměstí a našli dům, ve kterém přespíme. 

Druhý den měly přijet děti, které jsme měli dovést na letní tábor. Byli jsme něco jako jejich vedoucí.

Procházeli jsme místnostmi v patře, kde jsme měli bydlet. V každé místnosti jsme něco odložili. Batoh. Bundu. Košili...

Ocitli jsme se v rozlehlém pokoji... já v trenkách a nátělníku. Karolína v kalhotkách a tričku. V místnosti bylo teplo. Sedli jsme si na gauč.

Vedle gauče byla lednička. Podíval jsem se do ní. Byly v ní čtyři láhve bílého vína. Jednu jsem otevřel a nalil nám do sklenek, které jsem našel.

Ťukli jsme si a zadívali se na televizi. Byla přidělaná ke stěně. Akorát v úrovni našich hlav, když jsme seděli na kanapi.

V televizi běžen film SpongeBob ve filmu: Houba na útěku. Ten film jsem ještě neviděl.

Kája mi řekla, že ona taky ne. Chvíli jsme se dívali na film a chvilkami nevím proč otazníkově na sebe. 

„Já vůbec nevím, kde jsem nechala tu tašku s notebookem.“

„No jo. Já si taky nevzpomínám, kde jsem nechal svůj baťoh.“

„A kde mám bundu?“

„A kde já mám košili?“

Dívali jsem se na sebe. Jako kdybychom chtěli najít odpovědi v hloubce našich očí. Podíval jsem se na její nádherné nohy a krásná chodidla, byla bosá. Šli jsme se projít místnostmi, ale nic. Nikde nic našeho nebylo! Vrátili jsme se zmateni ke SpongeBobovi.

„Já vůbec nevím, kde mám svoje věci!“ řekla Kája a dopila víno ze sklenice.

„Já nám doleju. Já si taky vůbec nemůžu vzpomenout... To je divný... Jako bysme byli ve snu. A nejsme ve snu?“

Kája se na mě podívala pohledem, který upřímně říkal: To myslíš vážně? Připadáš si vtipnej?

Cítil jsem, že se mi začíná... jako by vařit krev v mém těle... Zavřel jsem oči... Najednou jsem byl zpátky v Německu, u své přítelkyně. Z otevřeného okna bylo z dáli cítit studené moře a ta jeho štiplavě slaná vůně.

Vylezl jsem ze skleněné kádě a strhl ze sebe různé elektrody, které spojovaly mě a různé přístroje... Trochu to připomínalo sofistikovanější EKG vyšetření... Podala mi velký ručník...

„Tak co, do jakého roku v budoucnosti ses dostal?“

„Já asi nebyl v budoucnosti...“

„Cože? A kde jsi tedy byl? Měl jsi se přece setkat s Králem oceánů. Nebo císařem? Král oceánů. To zní tak blbě, spíš jako z nějakýho debilního, béčkovýho sci-fi filmu... Ale právě proto jsem byla zvědavá, co zjistíš?“

„No... Kde jsem byl? Asi v paralelní přítomnosti... S jednou svou kamarádkou. Byl jsem v Benešově.“

„Cože? A jak: s jednou svou kamarádkou?“

„Hele, dvakrát se nám to povedlo a já taky nevím, proč teď ne. Vždycky jsi podceňovala takové věci jako kvantová mechanika, procesy štěpení, červí díry... Měla by sis přečíst vyprávění Carol Chase McElheneyové... “

Ellen se na mě dívala se smutnými, velkými otazníky v jejích prací unavených očích.

„Ellen, co jsme to vlastně objevili?“