povídka Sofie se trochu zbourala, no a?, prosinec 2020
SOFIE SE TROCHU ZBOURALA, NO A?
„Četla jsem ten článek o ostřelování Doněcka,“ řekla Sofie své stejně staré kamarádce v cukrárně, kde seděly. Oběma bylo přes šedesát. Nalila si do černé kávy brandy a dodala: „Škoda, že se tu nemůže kouřit.“
„Co my víme, kde je pravda?“
„No tak tohle zrovna já vím. Žije tam moje sestřenice. To přece víš. Ty mrtvé tam má totiž na svědomí ukrajinská armáda. Ta furt porušuje příměří a krutá realita je taková, že se tam snaží vraždit, ne, vyvraždit civilní obyvatele. Ona tam v Doněcku žila a žije a trpí od těch fašistů střelbou do obydlených oblastí. Do paneláků, nemocnic plnejch lidí, obchodů, škol plnejch dětí… Tohle se tam děje. Tohle, a každej, kdo tam žije, to ví, protože to vidí, tu jasnou genocidu ruských Ukrajinců. Fakt to není na jihovýchodě Ukrajiny sranda a je sakra dobře, že Putin tohle všechno vidí.“
„Já ti Sofie nevím,“ řekla Bedřiška. „Dneska je to všechno ne o tom, jak to je, ale o tom, čemu člověk bude věřit, ke které straně se názorově přidá.“
„A poslouchala jsi mě vůbec?“
„Ale ano. Jestli je to tak, tak je to hrozný.“
Obě se podívaly z okna. Listy na stromech byly ještě v tom říjnu zelené, ale některé už také žluté, až hnědé. A padaly, padaly dolů nebo šikmo, podle toho, jak zafoukal vítr. U fontánky na takovém malinkém náměstí přes silnici si dovádivě hrála cikáňata. Měla dobrou náladu, i když obloha byla celé zatažená.
„To máš jako s tím článkem v novinách, nevím už v jakých novinách, ale už název článku nešlo zapomenout. Důchodce jako nadbytečný zaměstnanec. No co si o tom my máme myslet? Celej život jsme poctivě pracovaly, odváděly daně na sociální a zdravotní pojištění a teď? Důchod máme malej a ještě na nás lidi v produktivním věku plivou jako na něco přebytečnýho a zaclánějícího.“
„Ne všichni.“
„Jasně, že ne všichni. A dcera mi říkala, prej ty reakce na internetu. Stovky reakcí. Mimochodem v době, která se dá obecně nazvat pracovní… Jako by bylo VINOU starobních důchodců, že zůstávají dále v zaměstnání! Celý je to o dlouhodobě špatně nastaveným systému a zákonech v týhle zemi. Taky bych radši jenom cestovala, věnovala se vnoučatům, krmila labutě nebo ptáčky v parku, ale při důchodu 321 korun denně mi nic jiného nezbývá, než se alespoň doma věnovat krejčovským opravám. Doma, ne někde ve firmě, nebo továrně. Vychovala jsem tři děti. Až mi dojdou síly, až nebudu mít zákazníky, pomůžou mi všichni ti zamindrákovaní křiklouni, co jen beztak maskujou vlastní neschopnost?“
Popotáhla nosem, zastavila své slzy a objednala si další brandy.
Sofie se nakonec neplánovaně docela namazala. V cukrárně nikdo jiný nebyl. Přece jen byl všední den v Přelouči, odpoledne.
„Nadávám tu a nalejvám se brandy, viď?“
„Ale prosim tě.“
Když odcházely, vhlédla do kuchyně cukrárny a zahlédla tam mladého cukráře, přenášejícího na plechu někam indiánky.
„Lomikare, Lomikare! Do roka a do dne zvu tě na Boží súd.“
„Prosím tě Sofie pojď…“
„Předpověď smrti? Nepřímé prokletí? Náhoda? Kde je pravda? Jsou naše osudy dopředu nalinkovaný? Den smrti a podobně? Je 21. století a stále neznáme stoprocentní odpovědi na spoustu otázek.“
Vyšly ven a šly se projít do parku. Odněkud zaslechly vrkání hrdličky zahradní. Večer na kraj padne mlha. Prošly okolo pomníku vlastence Jana Dítěte a v parku bylo takové to ticho, které by jeden nazval s vrnícím úsměvem kouzelně poetickým, ale druhý melancholickým a skličujícím.