JAN ŘÍHA - VLASTNÍ TVORBA - UKÁZKY

recenze občas v mírně mnou pozměněných verzích také zveřejněny na stránkách progboard.com, artrock.cz, rockovica.com

PETER HAMMILL – SKIN, 1986

V roce 1985 Peter Hammill pracoval na nové, dychtivě očekávané studiovce Skin (přeci jen předchozí rok 1984 jeho kompilační album znovunatočených love songs Love songs nepřineslo nic nového, „jen“ starší milostné skladby v novém kabátě). Album Skin bylo natočené ve složení, které po přečtení vzbudí velké očekávání, ale nadšení je bohužel trochu zbytečné. Sešli se zde Peter Hammill, David Jackson, Guy Evans, Hugh Banton (takže komplet Van der Graaf Generator), již zesnulý Stuart Gordon a ještě několik dalších lidí včetně Davida Coultera hrajícího na exotické didgeridoo.

Album je kolekcí hodně nadprůměrných skladeb: klidná After the show s výborným, neobvykle citlivým saxofonem Davida Jacksona, baladická Shell, malá hudební opera a la Hammill Four pails nebo nejlepší věc na albu – desetiminutová Now lover – skladba hudebně i kompozičně v duchu nejlepších VdGG, také se opravdu hodně podobá skladbám této kultovní kapely ze sedmdesátých let. Jako by se člověk na chvíli vrátil v čase. Je to příjemné, ale právě proto, že taková skladba je na albu jedinou skladbou, je to také trochu smutné. Album je ale dále kolekcí také hodně podprůměrných, synteticky znějících písní – bohužel už úvodní skladba s osmdesátkovými bicími a klávesami mě nikdy moc nebavila, orchestrálně znějící Painting by numbers je průměrný rock pop a třeba bonusový singl You hit me where I live je už přímo popová příšernost a je jen těžko uvěřitelné, že něco takového pochází od Petera Hammilla. Takže sečteno a podtrženo, jedná se o průměrné album, kde průměrné není nic, buď nadprůměr nebo podprůměr… hmm, snad se do toho nezamotávám. Peterovi by v osmdesátých letech minulého století možná prospělo vydat méně alb, ale více třídit to, co vytvořil. Více „vyhazovat“.

Dávám stěží 3 body (z pěti možných), ale naštěstí je podle mě takto ne úplně povedených alb u Petera Hammilla minimum. Což ho vzhledem k jeho nadprodukci šlechtí. Hned následující výborné album And close as this je už úplně jiné kafe (nebo třeba pivo, dosaďte si dle své chuti). Takové, co vám tak chutná, že si ho hned chcete dát znovu.

PETER HAMMILL, GUY EVANS – SPUR OF THE MOMENT, 1991

Ne-hammillovské, ne-van der graafovské, hudebně těžko zařaditelné, instrumentální, improvizačně jakoby jen cosi podbarvující… ale přesto - geniální! A že s tímhle slůvkem šetřím!

Tohle album se asi moc lidem nelíbí (čemuž se ale nedivím, každému se líbí něco jiného a tohle je opravdu i na Hammilla náročné a hůře stravitelné album, než třeba jeho alba… řekněme zpívaná), ale já byl trpělivý, otevřený dobrodružným hudebním zážitkům, nezavrhující album po prvním poslechu. A po několika letech občasného poslouchání jsem mu přišel na chuť. Dnes je to pro mě takový hodně chutný dortík medovník ;-)

Po nějaké době se sešli Peter Hammill (kapitán lodě Van der Graaf Generator, dodnes pravidelně vydávající sólová alba) a Guy Evans (bubeník Van der Graaf Generator), zaimprovizovali si a výsledek byl prostě úžasný. Hammill zde hraje na všechny možné druhy klávesových nástrojů (včetně baby piana) a kytar, technicky vynikající Evans zde hraje na vše, na co bubeník může hrát. Hammill měl vůbec štěstí, že se v šedesátých letech obklopil tak kvalitními hudebníky, jakými byli zejména Hugh Banton a Guy Evans (a vlastně i David Jackson). Dodnes si pamatuju, jak jsem extaticky poslouchal někdy v roce 1993 klasiku od Van der Graaf Generator Pawn Hearts a žasl jsem (mimo jiné) nad tím, co vše Evans stíhá („jestli by to dokázal Mason od Pink Floyd?“ ;-), říkal jsem si). A přitom bicí Evanse byly naladěny zejména v první van der graafovské etapě (1968 – 72) spíš jazzově než rockově!

Závěrečné instrumentálky jsou tak zvláštně tajemné, na improvizaci neobvykle emocionální, až tesklivé, ale nikoli depresivní. Opravdu těžko se to popisuje. Moc hudebně podobných věcí jeden člověk za život neuslyší. A mimochodem - vůbec není poznat, že album vzniklo na konci osmdesátých let.

Každému, kdo je otevřený instrumentální, těžko zaškatulkovatelné hudbě, vřele doporučuji!

P. S. Tohle album nebylo dělané pro širší publikum, prostě si tu dva lidé „zablbli“ a proto i v rámci Hammillovy produkce zůstává Spur of the Moment takovým okrajovým, až raritním projektem. Není ani moc zařazováno mezi Hammillova klasická studiová alba. Tak je také zapotřebí k tomuto albu přistupovat. O to víc ale potom může překvapit!

P. S. II. Zajímavé je, že když se Peter Hammill a Guy Evans sešli v roce 1997 s hudebně spřízněnými přáteli na výjimečném koncertě a světlo světa tak mohlo spatřit live 2 CD The Union Chapel Concert (všichni členové Van der Graaf Generator se zde po dlouhé době kompletně sešli a na tomto syrovém, energií nabitém koncertě předvedli legendární Lemmings!), tak oba dva – Hammill i Evans – se rozhodli zařadit Anatol's Proposal a Roger and Out (skladby právě ze Spur of the Moment), na základě čehož se domnívám, že Peter Hammill i Guy Evans považovali skladby ze Spur of the Moment minimálně za dobré…

PETER HAMMILL – THE NOISE, 1993

Tak tohle je slabota. V roce 1997 jsem si z Anglie objednal knihu o Peteru Hammillovi The Lemming Chronicles. Byla v angličtině, ale nějak jsem ji přelouskal. Co má taky člověk dělat, když o lidech jako Peter Hammill nebo Robert Wyatt v češtině nic nevychází? Každopádně jsem se z knihy dozvěděl spoustu informací.

Autor (Hammillův velký fanda) v ní mimo jiné píše, že když si všiml, že jeho žena doma cvičí na skladbu Like a Shot, the Entertainer (právě z tohoto alba), uvědomil si, že se seznámil s tou pravou. Vtipné, ano. Ale já vidím trochu i druhou stranu mince. Přesně k tomu se totiž dané album hodí. Jako kulisa třeba ke cvičení. Celé album zní podivně synteticky, navíc skoro bez kláves. Bez nápadů, originality. Bez emocí. Obrazně řečeno bez Hammilla. Průměrné rockové album s ostře kovovým, osmdesátkovým zvukem bicích Mannyho Eliase – znějí opravdu příšerně! K Hammillovi se vždycky hodil spíš jazzově variabilní Guy Evans. Běžný kytarový rock – to ale od Petera Hammilla neočekávám. Závěr alba, skladba Primo on the Parapet, se snaží o jakousi rockovou gradaci, Hammillova kytara dokonce zní, jako by ji půjčil Tony Iommimu. Ale je to málo, málo. Málo.

A ani v textech se nekoná žádné osvícení. Opět průměr, klišé – třeba skladba Celebrity Kissing (při které mně navíc vždycky před očima vyskočí Gustav Husák). Píseň o tom, že když se celebrity líbají, je to přetvářka. Hmm. Je tohle opravdu Peter Hammill? Je. Ale každý může mít slabou chvilku. Hammill jich má minimum.

Na začátku ústřední skladby The Noise zbystříte: tajemný zvuk kláves připomínajících varhany navozuje příslušnou atmosféru, ale je to jen na pár sekund; po krátké chvíli vás zase osprchují ty osmdesátkové bicí a Hammill zpívá o tom, že měl rád hluk, ale už ho rád nemá. Cože? Navíc tomu v celku moc nevěřím. Textově je to chvilkami zajímavé – trocha psychologie, „hluk vyplňoval prázdnotu“, ale jsou to prostě takové velice krátké hudební a textové záblesky skutečného Petera Hammilla, který se naštěstí od následujícího alba nakopl a znovuprobudil a dodnes je pro mě podobně zajímavý jako v sedmdesátých letech minulého století. 

PETER HAMMILL – SONIX, 1996

V roce 1997 jsem v rámci cestování po jižní Anglii navštívil také město Bath (krásné lázeňské město plné památek, včetně například dochovaných římských lázní) a nemohl jsem nenavštívit nahrávací studio hudebníka Petera Hammilla, Terra Incognita. Řeknu vám, chtělo to odvahu tam vlézt. Peter Hammill byl sice zrovna na koncertní šňůře po Argentině, ale i tak jsem se tam chvilku, asi patnáct minut, bavil zřejmě s jeho manažerem a dostal jsem dokonce tehdy ještě nevyšlé (nebo právě vyšlé) čerstvě vylisované CD Sonix. Dodnes si pamatuju, jak jsem potom vyšel ven na sluníčko, celý zarudlý a překvapený vlastní akčností a schopností anglicky konverzovat, jako bych nic velkého neprožíval. Třesoucí se rukou jsem si zapálil Marlborku a zážitek se mi vypálil do paměti tak, že ho už jen tak něco nevymaže.

O to větší má pro mě dané CD osobní hodnotu. 
Hudba na tomto albu je v podstatě instrumentální, vlastně ne moc hammillovská: chvílemi strašidelně moderní (používání elektroniky) a chvílemi zase strašidelně psychedelická (kytarové vazbení). Nejdelší kompozice na albu, téměř půlhodinová klavírní Labyrinthine Dreams (jediná skladba, ve které se na chvilku dočkáme Hammillova zpěvu), byť zní poměrně repetitivně a minimalisticky, mně nicméně svou náladou a hudebním motivem zcela mimo rock připomíná spíš Chopinova nokturna než cokoli, co kdy Peter Hammill předtím natočil. Kompozici poprvé představil posluchačům na festivalu Catania (Sicílie) v červenci 1996.

Jak říká o tomto albu sám Peter Hammill, „žádný z těchto kousků není pohodlný (nebo jak jinak přeložit slovo ‚comfortable‘, pozn. autora): z větší části je to hudba pod povrchem a za světlem. Alternativní svět Sonix".“ Celé CD se skládá ze skladeb označených jako "Hybridní experimenty 1994-1996". Několik kousků pochází z temné filmové hudby vytvořené pro film režiséra Michela Spinose s názvem "Emmene-moi", nicméně byly nakonec vyňaty z finální verze francouzského dramatu. Hodně zde slyšíme nezvykle filmově znějícího Stuarta Gordona (housle/viola) a výjimečně zazní i bicí Mannyho Elliase, se kterým Peter Hammill v té době spolupracoval.

Tohle album (včetně jeho předchozích i následných experimentálních nahrávek) dokazuje, jak všestranným a originálním umělcem Peter Hammill byl a je. Album se mi podařilo během několika prvních měsíců naposlouchat a je radost si pak dané CD doslova vychutnávat, byť jsem si vědom, že ne každým uším bude tato hudba znít podobně lahodně. Pro jednoho je to prostě intelektuální masturbace (viz například jedna nemilosrdná recenze na progarchives.com), pro jiného fascinující hudební výlet. Já patřím do té druhé skupiny a jsem rád, že mě dokáže oslovit něco takového. Stejně ale tak, jako mě dodnes baví třeba Rubber Soul od Beatles. 

PETER HAMMILL – EVERYONE YOU HOLD, 1997

Peter Hammill se na výborném koncertě v Union Chapel (plném hudebních raritek a neprofláklých kousků) sešel (po nějaké době) mimo jiné se všemi kolegy z Van der Graaf Generator a asi si zase padl do oka i s Hughem Bantonem, protože on je tentokrát tím z VdGG, který album Everyone you hold lehce koření svým nicméně nezaměnitelným způsobem. I když zejména - slyšitelně jen ve skladbě Bubble. Není tu saxofonista David Jackson, doprovázející jinak velkou řadu Hammillových alb, naopak Hugh Banton se na Hammillově sólovce objevuje po docela dlouhé době. Ale potěší to. Možná to byl záměr a skladba Bubble tak získává téměř van der graaf generátorskou povědomě vášnivou, dramatickou atmosféru a vybočuje tak z jinak klidného toku ostatních baladických písní. Všechny ostatní skladby jsou totiž neagresivně křehké (asi i díky tomu je to jedno z mála CD od Petera Hammilla, které skousla i moje žena ;-), vybouřená melancholie nad nimi tancuje s krásou jak dvě na sebe pomrkávající víly, co se znají už hodně dlouho… Hmm, snad to nezní nějak blbě…

Atmosféra je až povznesená; vyzrálá, jemná, teplá, romantická: hned v úvodu „everyone you hold / takes a piece of you away“, ale posmutnělá… jak už to u Petera bývá… Peter Hammill klidně střídá kytary a klávesy (dostávající víc prostoru oproti kytarám), tu podpořen citlivými houslemi Stuarta Gordona (Nothing comes), tu sopránovými hlasy jeho dcer (Phosphorescence)… Skladbami navíc občas probublá i moderně ambientní atmosféra a člověk si tak uvědomí, že neposlouchá sedmdesátá léta…
Všudeprosakující melancholie způsobuje, že album nelze odpískat jako příliš klidné, stojaté vody – což je mimochodem zajímavý a pravdivý postřeh, který jsem objevil na progarchives.com.

Pokud neznáte, tak tuto introspektivní kolekci skladeb doporučuji všem, kteří mají rádi třeba Anthonyho Phillipse, Renaissance, Davida Gilmoura… Není to bouřlivě šílené, rockově dravé (tak jako třeba výše zmíněný Union Chapel koncert, jenž vyšel na 2CD – Hammill na něm, když se dostane ke kytaře, zní spíš jako Jimi Hendrix), ale své kouzlo to bezesporu má. Jako i jiná, podobná alba tohoto svérázného hudebního solitéra (např. And close as this, Fireships, None of the above).
Ale své kouzlo konec konců mají i Peterova jiná, úplně jinak znějící alba ;-).

Závěrem bych chtěl shrnout/dodat, že: Rozhodně se nejedná o album „holých“ skladeb ve stylu samotný Hammill se svou kytarou / samotný Hammill u kláves… tak, jak tomu bývá na některých Peterových albech. Upřímně řečeno jsou pak takováto… zvukově bohatší alba mnohem lépe poslouchatelná/skousnutelná i pro ne hardfandy Petera Hammilla.

Subjektivně za maximálních pět hvězdiček, ale v porovnání se zlatými sedmdesátými léty plnými vodíku v heliu a zastavených srdcí přece jen musím jednu ubrat.

P. S.
Hudbu poslouchám především kvůli hudbě; přiznám se, že text u cizojazyčných kapel, byť sebekvalitnější, většinou trochu přehlížím, také nejsem profík na angličtinu (nebo cizí jazyky obecně)… Ale přesto mě nepřestává fascinovat Hammillovo básnické vyjadřování – některé obraty jsou jednoduše úžasné a i vytržené z nejednoznačného kontextu probouzejí, těší a dráždí Vaši/mou fantazii; např. z tohoto alba: „…and our bones become the coral of the future…“ – „naše kosti se stávají korály budoucnosti“… výborné…

PETER HAMMILL/ROGER ENO – THE APPOINTED HOUR, 1999

Alba, na kterých Peter Hammill spolupracoval s jinými umělci, byla a jsou vždycky zajímavá. Už jen proto, že člověk netuší, co přesně na něj vykoukne. Někdy i vybafne. Ať už to byla např. méně známá spolupráce s japonským umělcem Ayuo Takahashim na albu Songs from a Eurasian journey (1997), nebo tato více známá spolupráce s bratrem slavnějšího Briana Ena, s Rogerem Enem.

Jak hodinové album Stanovená hodina vzniklo?

Roger Eno hodinu improvizoval. 1. dubna 1999 mezi 13. až 14. hodinou. Peter Hammill také tu hodinu ten den zase ve svém studiu improvizoval. Jak byl s Rogerem domluvený. Předem se jen dohodli, jak vyloženě začnou (akord D moll) a kam je vítr odfoukne, bylo už ve hvězdách. Ve výsledku se pak obě nahrávky spojily bez nějakého velkého zasahování do toho, co oba vytvořili a vzniklo tak naprosto ojedinělým, improvizačním způsobem zajímavé dílko opět těžko zařaditelné, co se žánrů týče.

Takže: těžká otázka: Jak album popsat?

Krátké instrumentálky. Není to ani moc romantické, ani ponuré. Kupodivu. Hodně kláves, klavíru, trocha Hammillovy lehce roztřepeně psychedelické kytary a ve výsledku si ambient podává ruku s… s instrumentální improvizační moderní klavírní vážnou hudbou, připomínající ve výsledku spíše Clauda Debussyho nebo Fryderyka Chopina než progrockovou nebo rockovou nahrávku. Tu nepřipomíná vůbec. Pokud znáte album Petera Hammilla s Guyem Evansem Spur of the moment (koupil jsem ho jako CD v Londýně v roce 1997 za nekřesťanské peníze vzhledem k tehdejšímu kurzu libry) - tak tomu se to podobá… Kdo je otevřený tak trochu New Age hudbě, která není přímo optimistická a nebude očekávat rozjuchaný rock´n´roll nebo dunivý hardrock, toho by album mohlo zaujmout. Mimochodem hudba zní také dost filmově – v artovém snímečku nebo i v nějakém napínáku si ji dovedu klidně představit…

V žádném případě ji ale nepovažuju za nějakou „vyšší hudbu pro vyvolené, kteří jediní ji dokážou pochopit.“

Váhám mezi třemi/čtyřmi hvězdičkami z pěti… Kroť se Honzo! Tak dávám nakonec v rámci objektivity spíš za tři. I když za originální nápad, JAK tohle aprílové album vytvořit, bych nejraději bod přidal…

PETER HAMMILL – NONE OF THE ABOVE, 2000

Album None of the above je kolekce plná překrásných balad, jaké snad umí napsat jen Peter Hammill. CD bylo nahrané v období leden 1999 až únor 2000.

Album se tak celé nese v (na Hammilla neobvyklém) poklidném duchu včetně Hammillova hlasu a způsobu zpěvu. Divoký rock ani žádnou kakofonickou avantgardu nečekejte. Uslyšíme Hammillův hlas včetně místy jeho typicky chórového zpracování, Peterovy kytary, melancholicky znějící klávesy; ve třech skladbách uslyšíme také přizvaného Stuarta Gordona, jehož hra na violu a housle je více než citlivým vkladem a jednoznačným obohacením daných skladeb. Bicí Hammillova tehdejšího spolupracovníka Mannyho Eliase uslyšíme v jediné skladbě Like Veronika, písni asi nejvíc rockově znějící. V opravdu nádherné nahrávce Naming the rose a závěrečné Astart dostaly také prostor předvést svůj sopránový hlas Hammillovy dcery Holly a Beatrice.

Po instrumentálním experimentálním albu natočeném s Rogerem Enem (bratrem slavnějšího Briana) The appointed hour a znovunatočené opeře (dá-li se slovo opera použít) The fall of the house of Usher nám Hammill nabízí album chuťově zase z úplně, ale úplně jiného soudku. I tohle je jeden z důvodů, proč Petera Hammilla stále rád poslouchám.

Absence „divokého Hammilla“ vůbec neznamená, že by se album nějak táhlo nebo bylo dokonce nudné. Těžko nějakou skladbu vyzdvihnout nad ostatní, všechny mají svou sílu, kterou si já tím, že album mám již naposlouchané, každým dalším poslechem s radostí vychutnávám.

Jestliže jsou alba skupiny Renaissance často hodnocena použitím přívlastku „krásný“ – tak to samé lze vztáhnout i na toto album, None of the above.

PETER HAMMILL – WHAT, NOW?, 2001

Po experimentování s Rogerem Enem, přepracované opeře vzdávající hold Edgaru Allanu Poeovi a albu melancholických balad None of the above zde máme pro změnu (opět příjemnou změnu) čistokrevný progrock. Dramatické, vitální, hudebně bohaté album. Byť prapodivný obal alba – rozmazaný Hammill à la rapující hiphoper? – tomu vůbec nenasvědčuje. Beru to tak, že sranda musí občas být ;-) .

Jedna skladba je lepší než druhá, nálady se střídají, hudební nápady jsou silné. Hned úvodní Here Come the Talkies, téměř van der graafovsky nervní kompozice je plná kontrastních nálad (klavírní introspekce/hendrixovská kytara – přirovnání k Hendrixovi je od Guye Evanse) a změn temp. Peter je zde jako skladatel i zpěvák v plné síle jako za starých časů.

Hudebně hodně temná a trýznivá skladba Fed to the Wolves se zabývá neveselým tématem zneužívání ze stran duchovních (inteligentně napsaný text je o to víc děsivý), skladba je navíc skvěle dobarvena přízračně spacerockovými tóny houslí Stuarta Gordona… Zasněná Far-flung (across the Sky) a nádherná Wendy & The Lost Boy jsou naopak skladby představující nám známou baladickou, romantickou, křehkou tvář Petera Hammilla. Saxofon Davida Jacksona na albu sice atakově neběsní jako za časů Van der Graaf Generator, ale dodává skladbám, ve kterých se objevuje, mnohem větší hloubku a násobí tak emocionální účinek na posluchače (The American Girl).

Závěrečná, chórově znějící Enough reflektuje Hammillovo rozjímání nad životem a smrtí. Text je docela originálním oříškem, ale od své druhé půle osekaně poeticky podivný: „ne to, ale tohle /ó proč, ó jak? / co kdyby, co pak? / ne brzy, ne teď…“ Ale nějaké pevné, jednoznačné významové zakotvení u Hammilla někdy záměrně chybí. V roce 1977 prohlásil, že všechno má hodnotu, pokud je v tom nejistota, pokud něco někam směřuje, ale nikam nedochází. I to je jedna z tváří Petera Hammilla.

Plnohvězdičkovým hodnocením neplýtvám, ale tady nemohu jinak – plný počet mi vychází jak při subjektivním, tak při objektivním zhodnocení. 

PETER HAMMILL –  UNSUNG, 2002

Čtrnáct instrumentálních kratších skladeb. Nahraných jejich autorem Peterem Hammillem mezi lety 1999-2000. Zcela se ocitáme mimo rock (nebo minimálně mimo rock, tak jak je obecně brán), jsme spíš na poli elektronické experimentální hudby trochu připomínající třeba… No, nikdo mě nenapadá. Tohle je opravdu těžko zařaditelná a těžko přirovnatelná záležitost.

Řada instrumentálek jsou naštěstí instrumentálkami nesoucími v sobě jakous takous melodii/hudební motiv (úvodní klávesová zasněná náladovka Gated, klávesovo/kytarová Gateless), vyloženého zvukově experimentálního výhřezu je zde poskrovnu (na bicích postavená Exeunt).

Když jsem album slyšel poprvé, nemohl jsem se upřímně řečeno zbavit nepříjemného pocitu, že Hammill použil „odpadky“ nápadů, věci, které mu zbyly, nikam se nevešly, slabší nápady – a tak z takových zbytků udělal album. Tak to samozřejmě vůbec není, ale – možná se budu opakovat – chce to jednoduše několik poslechů… aby se krása hudby mohla vylíhnout z neopeřeného podvyživeného mláděte v nádherného sebevědomého ptáka.

Většina skladeb skutečně počala svůj původ jako potencionální součást písní (jak píše Peter Hammill v CD brožurce), ale staly se z nich nakonec fragmentární instrumentálky, které se sešly na tomto albu. Jak sám Hammill podotýká, nejsou určené pro nic, ani nejsou o něčem (ve smyslu příběhového pohonu).

Malou zajímavostí je skladba Eyebrows, jejímž autorem výjimečně není Peter Hammill, ale jeho dcera Holly. Je to kytarová kompozice, za jejíž prostřední část by se nemusel stydět ani Robert Fripp…

Na všechny skladby se hodí komentář samotného Petera Hammilla: „… evokují naprosto jinou kulturu…“ a já jen doplním, že jsou hodně zajímavé, mají své kouzlo a jsou… horko těžko broukatelné ;-).

Pro fandy hudby vybočující ze standardů, pro fandy např. progresivní elektroniky jednoznačně doporučuji. Fanouškům takových Yes by naopak hudba z alba Unsung mohla způsobit duševní újmu ;-).

PETER HAMMILL – CLUTCH, 2002

Pamatuju si, když jsem poprvé v roce 2004 voňavé cédéčko strkal do CD přehrávače, svoji obavu: Ježišmarja: Peter Hammill, a BEZ klavíru? Vůbec na něj nezahraje? Žádný klávesy? Bude se mi to líbit? Moje obavy se kupodivu ukázaly jako zcela zbytečné, protože Peter Hammill přišel s velice silným, emocemi nabitým materiálem, připomínajícím tak kytarové písně třeba z legendárního alba Chameleon in the shadow of the night.

Aby to nebylo jen o Hammillovi a jeho akustické kytaře, album se velice vkusně okořeněno přítomností Davida Jacksona (saxofon/flétna) a houslemi/violou Stuarta Gordona. Méně je někdy více, ale o to více si člověk Hammillovy kolegy vychutná. Peter Hammill je na albu opět ve skvělé formě jako zpěvák, a i jeho texty/poezie berou dech a daly by se jednotlivě tesat do skály jako citáty, např.: „How in God´s name did religion fall so far away from God?“ Vynikající… Skoro jako vždy.

Melodie uslyšíme krásné, ale nutno upozornit, že album je dost temné, hammillovsky ponuré. Sebeskrytějšího humoru se zde tentokrát nedočkáme (alespoň co já jsem postřehl)… To spíš spatříme stádo srnek na pražské křižovatce v centru v pondělí dopoledne. I nádherným textem v nádherné skladbě Once you called me o vztahu otce a dcery se line melancholická nit o tom, že čas je něco, co se nedá vrátit. Peter Hammill brousí i do pro něj ne moc obvyklých a v tom smyslu odvážných témat – pedofilie – skladba Just a child, nebo anorexie – skladba Skinny.

Závěrečná osmiminutová skladba Bareknuckle Trade je úžasná. Řada progrockových kapel si to nejlepší nechávala na konec desky (zajímavou výjimkou/opakem v tomto ohledu byli Gentle Giant :-). Peter Hammill to v Bareknuckle Trade rockově rozbalí a „opře“ se do toho se Stuartem Gordonem, který na violu hraje tak, že chvílemi máte dojem, jako by hrál na elektrickou kytaru – věřím, že i Jimy Hendrix by valil bulvy. Kdyby je valit mohl.

Dávám čtyři hvězdičky z pěti zcela oprávněně. Sám Hammill byl překvapen tolika pozitivními ohlasy na dané album, jak zmínil svého času na svých stránkách www.sofasound.com. No a já se mu nedivím.

PETER HAMMILL – INCOHERENCE, 2004

„A když myšlenky přicházejí zcela beze slov, jejich čistota není ryzí.“

Dva roky mi kdysi trvalo, než jsem se probořil – pronikl opakovanými poslechy tou slupkou a hudba, která zde je, i když na první poslech jí ve smyslu melodií možná moc není, se mi ukázala v celé své nádheře. Tady ještě hudba je, v porovnání třeba s albem All that might have been… Dnes si tak toto CD „už jen“ labužnicky vychutnávám – neobjevuji ho.

Album v podstatě obsahuje jednu jedinou kompozici, trvající 42 minut, rozsekanou do menších, na sebe navazujících částí – čtrnácti skladeb. Podle časové délky by se možná více hodilo nehudební označení čtrnáct kousků.

Album je bez bicích, ty ale nechybí. Uslyšíme na něm kromě kláves a kytary Petera Hammilla dva jeho staré dobré známé – již zesnulého Stuarta Gordona se svými houslemi a vandergráfa Davida Jacksona, obsluhujícího samozřejmě saxofon a flétnu. Stuart Gordon (který mimochodem spolupracoval i s Porcupine Tree nebo s Peterem Gabrielem) vzpomínal, že jeho houslový výkon v emocionálně vypjaté instrumentálce Converse je jeden z jeho nejšílenějších, které kdy podal. „Je to ta nejpodivnější melodie, jakou jsem kdy musel hrát“.

Záměrně podivně nervózní, neveselá atmosféra prostupuje celé album, ale na druhou stranu, jak napsal jeden literárně nadaný recenzent: „Jeho hosté mu pomáhají efektivně budovat tuto úžasnou tapisérii zářících barev, jemných nuancí a dynamických orchestrací s rozmanitými dotyky saxofonu a houslí.“

Máme zde (na jednom albu) vandergraafovsky nervně šílenou Cretans always lie a zároveň klidnou, typicky hammillovskou baladu - Gone ahead. Po které mimochodem následuje melancholický doják Powef of speech, jehož melodie opravdu není pro nevyrovnané povahy nebo člověka se skleslou náladou. V této skladbě – Power of speech, odvádí obzvlášť skvělou práci David Jackson. Jeho zkrocený, poddajný saxofon násobí sílu a umocňuje, zvýrazňuje barvu skladby.

Kdyby texty tohoto CD slyšel Roger Waters, musel by zajásat, přemoci své ego a objektivně smeknout klobouk – tématem tohoto koncepčního alba jsou problémy s komunikací, jejího zkreslování, konflikty v komunikaci, z komunikace apod. Nicméně Peter se noří do mnohem hlubších vod…

Hammill používá vynikající, neotřelé, někdy těžko srozumitelné metafory, ostatně jako téměř vždy. Už název úvodní skladby je skvělý: When language corrodes. O textu samotném nemluvě.

Dotkneme se Babylónské věže, ve skladbě Babel zazní mimo jiné i slovní spojení „Slova za slovy/beletrie, hloupost a bajka/každá těhotná pauza mrtvého prozradí“… Babylónská věž, známá tím, že Bůh kvůli ní rozmělnil jeden lidský jazyk v řadu jiných, se tematicky přímo vybízela… Dostaneme se k řecké filozofii, jež je tématem jedné skladby: „Všechny mé myšlenky se tvořily zcela beze slov/ beze slova, dostanete obrázek?“ Tohle je obzvlášť úžasné a nutí to k zamyšlení. Atd. atd. atd. A ono to všechno s hudbou drží pohromadě.

Peter Hammill stvořil další výborné album (pět hvězdiček z pěti možných uděluji bez váhání), plné velké poezie, ale stále také především hudby. Silné hudby. I po těch letech jsem stále lehce znepokojen těmi šimravými útoky na emoce, jakými jeho hudba na tomto albu umí překvapit.

PETER HAMMILL – SINGULARITY, 2006

Dívám se na obal CD: černobílý, z blízka nafocený obličej vážného Petera Hammilla – aniž by v tom byla jakákoli teatrální póza. Bolest, která nekřičí, se zrcadlí v jeho očích, které jako by přesto nestárly v jinak stárnoucím obličeji…

Album bylo nahrané mezi lednem až dubnem 2006 a celé je komplet pouze dílem Petera Hammilla. Ale řeknu vám, je to síla. CD začíná dynamickou skladbou Our eyes give it shape, ve které uslyšíme nahrané akustické + elektrické kytary a bicí, vše od samotného Petera. Když text skladby dojde k „Jsem rád, že jsem stále tady, abych tohle mohl vidět…“, nelze si nevzpomenout nebo si neříct, jestli to náhodou trochu není o jeho infarktu, který krátce před tímto albem prodělal. Skladba Famous last words je totální progrock příjemně připomínající sedmdesátá léta. Velice osobní skladba založená na klávesách - Meanwhile my mother - je o Peterově matce umírající na Alzheimerovu chorobu. V krátké klavírní instrumentálce Of wire, of wood se Peter Hammill ukazuje překvapivě jako výborný skladatel moderní vážné hudby… Trošku odbočím: Hammill za to samozřejmě nemůže, ale malinko mi připomíná (hudebně) v této skladbě výborného herce Josefa Bláhu hrajícího hudebního skladatele v komedii Hodíme se sobě, miláčku? Já za to nemůžu, prostě taková moje možná iracionální asociace, ale alespoň díky ní mohu snad trochu odlehčit temnotu tohoto skvělého alba. Předposlední Friday afternoon zase dýchá bolestnou melancholií, je o tehdy nedávné smrti Hammillova ladiče pian, kterého zabil opilý řidič. „Blind drunk, he met you head on / On a normal Friday afternoon.“

To nejlepší na závěr? Skladba White dot. Nevím, jestli nejlepší, ale nejpodivnější určitě. Je to bizarní, šílené a nekompromisní, avantgardní… Vlny klávesových temných melodií se hřmotně převalují jak vlny pekelného moře. Protože Hammillova invence nestárne. Skoro se to co do intenzity vyrovnává skladbě Gog Magog z In camera nebo třeba albu Van der Graaf Generator World record.

Uf. Dávám 4 body – Peter Hammill zase dokázal přijít s výborným albem, v roce 2006… A to si vemte, že první píseň napsal v roce 1960, kdy mu bylo dvanáct…

PETER HAMMILL – THIN AIR, 2009

Peter Hammill je nezmar. Peter Hammill je workholik. Věřte mi, že jo. Už v druhé polovině šedesátých let dvacátého století měl Peter v hlavě necelých 200 vlastních (!) písní. První píseň napsal už ve dvanácti letech, v roce 1960!  Od roku 1968 není mnoho let (pokud vůbec takový rok existuje), kdy by od něj nevyšlo jedno (či i více) studiové, live nebo kompilační album (nebo, v posledních letech, DVD). Ať od Hammilla samotného, nebo - od v podstatě jeho - legendární progrockové kapely Van der Graaf Generator. A to nepočítám rok 1967, kdy už mladý Hammill také koncertoval a playlisty z tohoto raného období zahrnovaly zhruba z 60 % nikdy později nenahraný materiál.

A tak i v roce 2009 spatřilo světlo světa nové studiové album tohoto originálního umělce, který mi přirostl k srdci jako málokdo a kterému se teda invenční krize vyhýbá vesmírným obloukem. Po vynikající sólovce Singularity (2006), poznamenané blízkostí různých podob, odstínů smrti (Hammillův poměrně závažný infarkt, smrt Hammillova ladiče pian a zejména smrt Hammillovy matky) přichází Peter s neméně výbornou nahrávkou Thin Air, která má do rozjuchanosti a la she loves you yeah yeah yeah opět (koneckonců skoro jako vždycky) hodně daleko (nicméně zastávám názor, že humor v jeho hudbě byl a je – to, že ho jiný nevidí, ještě nevylučuje jeho existenci). Přesto člověk žasne, jak silné melodie (tentokrát víceméně bez rockově dravějšího koření, i když…) dokáže Hammill po tolika letech komponování a koncertování složit. Je evidentní, že ho to stále baví. Když dostal Peter v roce 1992 dost osobní otázku, jaká je jeho slabá stránka, tak se zamyslel a řekl jedno slovo: Posedlost. Myslím, že mu rozumím a myslím, že má pravdu ;-).

Album Thin Air je opravdu i pro mě velkým překvapením v tom pozitivním slova smyslu, protože zde slyšíme podle mě to nejlepší z Petera Hammilla. Originální, klávesovými nástroji (tím nemyslím jen klávesovými nástroji, i ty strunné se zde seberealizují) podporované krásné skladby, které se na první poslech nemusí líbit, ale po naposlouchání červíkovitě vlezou pod kůži a člověk pak začíná žasnout, jak nádherný to všechno vlastně je. A jukebox v mé hlavě je tak přehráváním Petera Hammilla neustále přetěžovaně zaměstnaný ;-).

Album Thin Air trvá 47 minut. Natočeno bylo na rozhraní jara/léta 2009. Peter Hammill (a nikoli poprvé) napsal všechny texty, vše složil, vše odzpíval a také nahrál všechny (!) hudební nástroje.

Už úvodní skladba The Mercy (s typicky hammillovským hudebním „přechodem uprostřed“, i když už ne tak „rozlomeným“, což vůbec nevadí) je srovnatelná s Hammillem v nejlepší formě ze sedmdesátých let. A to nepřeháním! Skladby Ghosts of Planes a závěrečná The Top of the World Club jsou hudebně opět neuvěřitelně silné, textově se možná vracejí k 11. září 2001. Vždycky, jakmile slyším Hammilla + základ klavír, je to pro mě záruka nejvyšší kvality a snad ještě nikdy jsem nebyl zklamaný. Stejně tak instrumentální tvář

Hammilla (na tomto albu ne moc častá) je zde (přesto - nebo možná právě proto) víc než zajímavá. Instrumentálka Wrong Way Round je tvořena převážně hendrixovsky psychedelickým zvukem elektrických kytar, doprovázeným bicími (osobně nechápu, jak někomu může album připadat jako ospalé) a mimochodem - znovuprobouzí minimálně můj údiv, jaký je Peter Hammill všeuměl. Ani jedna skladba na albu není dle mého soudu slabá, což bohužel nemohu říct třeba o vandergraafovském CD Trisector (2008), kde mě trochu (ale opravdu jen trochu) vadí jedna skladba - Drop Dead – na albu takových Deep Purple si ji představit dokážu; ale to jsou opravdu jen takové subjektivní, malicherné reflexe a možná zbytečné hledání relativních mušek.

Ale zpátky. Mě osobně také nadchnula druhá skladba Your Face on the Street (otevřená klávesy a uzavřená crimsonovskou kytarou), píseň, která je z těch, které se na první poslech opravdu nemusí líbit, ale jejíž krása se líhne do babylonských výšin následnými poslechy. Rovněž skladba Undone, což je takový dnes už se dá říct klasický romantický Peter Hammill, má tak krásnou melodii, že člověk žasne, že s ní Hammill vyrukoval až v roce 2009. Několik dní před tím, než jsem toto album (a text dané skladby) slyšel, jsem si tak zapřemýšlel, jaká to byla škoda, že v roce 1972 Hammill skupinu Van der Graaf Generator rozpustil (i když vydal v letech 1973 - 74 vynikající sólo alba a kapelu Van der Graaf Generator v roce 1975 znovu probudil k životu). A pak najednou slyším toto album a text, kterému asi nejlépe rozumí ti, kteří jsou trochu obeznámeni s osudem Petera a jeho kapely: …my history doesn´t make much sense… Jsou to takové drobnosti, které se mohou spojovat spolu s dalšími v zajímavý výsledný proměnlivý obraz, který vzniká v hlavě nadšeného fanouška… Předposlední skladba Diminished je také zajímavá – ačkoli působí uceleným, jednolitě sevřeným dojmem, tak začíná jako poklidná kytarová píseň a končí jako… jak to pojmenovat… jako taková hororově-ambientní instrumentálka. Tohle a takhle to umí opravdu jen Peter Hammill.

Hm, tak si to tak po sobě čtu a koukám - také jsem mohl ty skladby okomentovat popořadě… Ale ono to snad zas tak nevadí…

V neposlední řadě bych chtěl také vyzdvihnout stabilně výborný Hammillův hlas (zase ale podle mě o fous lepší než na albu Trisector) – TAKHLE zpívat v šedesáti jedna letech bych teda taky chtěl… až budu tak starej… Kdybych teda byl zpěvák…

Co napsat na závěr? I když jste se s Hammillem zasekli v sedmdesátých letech s tím, že jeho nahrávky z posledních dvaceti let jsou spíš víc o textech než o hudbě, tak vám mohu toto album (a také předcházející studiovou sólovku – i když bych se takto mohl s doporučováním dostat ke všem albům od roku 1994 – co se novější Hammillovy tvorby týče :-) jednoznačně a s klidným svědomím doporučit. Hammillovy sólo výlety z posledních let opravdu neznějí tak synteticky, jak se můžete někde dočíst…

Přiznám se, že teď v sobě trochu bojuju, jak toto album, vzhledem k Hammillovým nesmrtelným megalitům z let sedmdesátých, ohodnotit v rámci jakýchsi nestranných měřítek… Ne, nezlobte se na mě, prostě nemohu jít pod maximální počet bodů, nemohu ;-) a tak dávám největší možný počet imaginárních hvězdiček… A… stejně si nemyslím, že bych mu nadržoval…

PETER HAMMILL – CONSEQUENCES (2012)

V roce 2012 (nahráno na rozhraní let 2011/2012) Peter Hammill vydává své zhruba čtyřicáté sólové album Consequences. V překladu Následky. Další celé album „produced, played and sung by Peter Hammill“.

Všechny skladby měl Peter Hammill kompletně napsané už předtím, než začal s jejich nahráváním. Jako první nahrál svůj zpěv, poté ostatní nástroje, včetně svých podpůrných hlasů v pozadí v rozličných modulacích. Album Consequences tak bylo za sedm týdnů hotové.

Po naposlouchání CD jsem zjistil (a stále zjišťuji), že poslouchám jednu lepší skladbu za druhou. Kytarové, i ty klavírní. Docela hezky se střídají. Třeba skladba Close to me je příjemný, klasický Peter Hammill s klavírem. Hammillův hlas, který nejen touto skladbou, ale celým albem proplouvá a ne vždy slovně zpívá, tak vytváří další zvukomalebný hudební nástroj.

Skladba Perfect pose je písní asi hudebně nejpropracovanější, uslyšíme v ní klávesy, decentní bicí; pro Čechy je zajímavá hlavně tím, že textově je o sochách na Karlově mostě v Praze:

„Na Karlově mostě zmrzl v gestu…“

…Učinil ze svého jediného cíle být pronásledován

pózováním pro dokonalou fotografii.

Mimo záběr světlo krvácí

a čas se rozpadá ve švech…“

Poslední skladba, A run of luck, je skutečně hudebně nádherná klavírní věc, podtrhává průzračně čistý zvuk, linoucí se celým albem. V úvodu skladby je to textově (i hudebně) klasicky neveselý Hammill jak ze sedmdesátých let (je to fakt mazec), např.: „life‘s cheap, there‘s no doubt“, ale v závěru obrátí a mrkne na nás s „life‘s still great…“ Rošťák jeden.

Text této skladby je natolik zarážející, že ho zde uvedu celý, v mém překladu. Mimochodem, překládat Petera Hammilla je skoro až nemožné. Řada anglických slov má víc významů a může dávat smysl v té i té podobě – tu realistické, tu zametaforované. I Angličané mají problém Hammillovi porozumět v anglickém jazyce. 

BĚH ŠTĚSTÍ

odpojený

tento oběh je přerušený

šťáva je vypuštěna

tělo slabé a hlava skloněná

mám podezření, že to

co zůstává nevyřčeno

se ukáže jako pravdivější slovo

než kterékoli, které křičíme nahlas

hrudník se pyšně nafoukl

život je tak levný, o tom není pochyb

až skončí tvoje štěstí, budeš příliš hluboko

až narazíš na dno, až budeš připravený

zaplať dluhy

zaujmi svůj postoj

jen nepředstírej

že jsi to všechno předtím nevěděl

ztracené sázky

zoufalé situace se kombinují

až čas vyprší

víme, že už nemůžeme žádat cokoli dalšího

tohle je jisté:

život je stále skvělý, i když knot shořel

můžeš jen čekat, až se objeví tvoje štěstí

ještě pořád se točíš

dokud neskončíš

Abych skončil trochu pozitivněji, Peter Hammill umí být vtipný, nehovoří jen „ke květinám a psům, protože všechen lidský kontakt je bolestivý“, jak zpívá na VdGG albu World record. V rozhovoru v roce 2013 řekl mimo jiné toto:

„… Pak jsou tu věci ze života, jako když se moje prostřední dcera loni vdávala. Je to něco, kdy si říkáte: ‘tohle se děje a už se to nikdy nebude opakovat‘… nebo alespoň člověk doufá, že se to opakovat nebude…“

PETER HAMMILL/GARY LUCAS – OTHER WORLD, 2014

Gary Lucas je americký skladatel, zpěvák a kytarista, který už spolupracoval s mnoha hudebníky, např. s Captainem Beefheartem. Um jeho hry na kytaru je nesporný, proto jsem se v roce 2014 zvědavě těšil, až si poprvé poslechnu CD Other World, album skladeb, které zkomponoval s Peterem Hammillem. I když matematicky přesnější by asi bylo uvést Hammilla na první místo – album, které Peter Hammill nahrál a složil s Gary Lucasem.

A dočkal jsem se věru překvapení. Peter Hammill nebyl nikdy (při vší úctě, kterou k němu chovám) virtuózní hráč na hudební nástroje, byl a je to především vynikající skladatel podepisující se mimo jiné nekonvenční strukturou svých skladeb a je vynikající textař/básník (a ano - také samozřejmě zpěvák). Tento „handicap“ je zcela vyvážen právě Lucasovou přítomností a jeho profesionálně zvládnutou hru na kytaru.

Přímo psychedelický opar se nad Hammillovými alby příliš často nevznáší, je částečně přítomen v první fázi existence jeho legendární skupiny Van der Graaf Generator. A po desce H to He, Who am the only one z roku 1970 si troufám říct, že toto je nejvíce psychedelická nahrávka Petera Hammilla! Z roku 2014 (kdy vyšla, nahraná byla v roce 2013). Dalo by se o tom samozřejmě polemizovat, ale já to prostě takto cítím. Byl jsem z toho hodně příjemně překvapený.

Album je nečekaně hudebně pestré. Kytary sice jasně dominují, ale apokalyptické zvuky deformovaných kláves stojí opravdu za to. Skoro každá skladba je jiná a nepodobá se předcházející. Máme zde úvodní skladbu Spinning Coins, což je pastorálně klidná balada nesoucí typický Hammillův rukopis. Také zde máme ale skladby a pasáže, které připomínají psychedelické jamující Pink Floyd 66-67 nebo ztřeštěné instrumentálky Rona Geesina (kdo zná jeho album s Rogerem Watersem Music from the body, ví, o čem mluvím). Album uzavírá elektronická instrumentálka plná vzdušné atmosféry, Slippery Slope, zajímavá nehammillovská věc, kterou byste čekali spíš na albu Briana Ena nebo Klause Schulzeho.

Na albu je také slyšet řada… jak to nazvat… zvuků, o kterých nemáte absolutně páru, jak vznikly, z jakého nástroje nebo odkud vůbec pocházejí. A lakonická CD brožurka vám toho také moc neprozradí. Potvora jedna.

Shrnuto – toto je poctivý, moderní progrock, bez komerčního kalkulu, bez nostalgických návratů a lacině líbivých nápodob let sedmdesátých. A: stále je v tom Nápad. A je v tom taková ta… lehká příměs šílenství, která provází všechna výborná alba Petera Hammilla / Van der Graaf Generator. Navíc je tady kromě špetky jazzu přítomná i trocha blues (díky hře Lucase), což je také na Hammillově albu něco výjimečného.

Dávám zasloužené čtyři a půl hvězdičky (z pěti možných).

Dodatek: je fajn mít dané CD v originále, protože v brožurce se i přes onu lakoničnost lze dočíst pro fandy Petera Hammilla potěšující fakt, že Gary Lucas sleduje Hammillovu tvorbu už od prvního alba VdGG Aerosol grey machine z šedesátých let…

Postskriptum:

Právě si čtu rozhovor s Peterem Hammillem v době vydání alba Other World. V článku je zmíněno, že se jedná o album Garyho Lucase, který dlouhodobě obdivuje Petera Hammilla, a Petera Hammilla, který ale nikdy nebyl vyložený fanda Captaina Beefhearta:

Peter Hammill říká (cituji):

„Full respect to Don, of course, but I wouldn’t say I was a *fan* exactly. I’m not, actually, much of a fan of anyone.“

:-))) To je typický Peter Hammill: slušnej, vtipnej, ale nekompromisní.

PETER HAMMILL – ALL THAT MIGHT HAVE BEEN, 2014

Zní to jako hudba k filmu? Ano i ne. Konceptuální album? Ano.

Je to ale o hudbě? Bohužel ne.

Takhle lakonicky by se dalo shrnout Hammillovo album …all that might have been…

Vlastním na CD jednodiskovou verzi, popsanou jako „neobvyklá sedmdesátiminutová audio verze filmu”… Trojdisková verze obsahuje i konvenční písně (na CD2… CD3 obsahuje improvizace), ale celý CD box nějak netoužím vlastnit.

Jak tedy CD popsat?

Jak říká Peter Hammill, hudba zde je jak film, tak soundtrack.

Je to spíš taková zpěvná recitace bez nosných, výrazných, od sebe oddělených melodií. Nejedná se o písně, ale v podstatě o táhnoucí se deklamačně zpívané pásmo, kde sem tam Peter zabloudí do strun kytary, sem tam do kláves, sem tam uslyšíme (ne nějak často) i elektronické bicí… Ale pokud neovládáte dobře angličtinu, tak si album nevychutnáte, protože hudba na tomto CD není vůbec nosná, prioritní; bohužel ani moc zajímavá, zapamatovatelná – je pouhým nevýrazným doprovodem textu - Hammillova zpěvu, kterého se tedy dočkáme opravdu víc než dost. Jeho hlas nám neustále něco sděluje… Ani Peterovo osvětlení, že nahrávka má kinematografický charakter (oproti jeho standardním albům), mě moc neuspokojuje.

Recenze na toto album jsou většinou pozitivní („No one else makes a noise like this“.) Nicméně já musím tentokrát nesouhlasit – co milujeme, k tomu dokážeme být i hodně kritičtí, protože nám na daném záleží – takže nějakou pseudo-korektnost ode mě neočekávejte ;-).

Jistě, není to žádný popík, je to nekomerční, alternativní nebo jak by se to dalo nazvat – ale bohužel poslouchat se to moc nedá – pokud tedy posloucháte hudbu především kvůli hudbě – a klidně to může být (v mém případě) i hudba monotónní, experimentální. Ale když v hudbě nacházím absenci hudby… Petera Hammilla – jeho dílo mám moc rád, nicméně pokud mám brát v hlavní potaz to, jak mě se album líbí, jak na mě působí, tak tentokrát musím… tři a půl bodu (z pěti možných) zaokrouhlit dolů…

P. S. Jo a obal CD… Docela by mě zajímalo, proč se v poslední době některá CDčka nevydávají v klasických plastových obalech, které vydrží určitě déle, než obaly z tvrdého papíru – už jen to CD z obalu vydolovat…

Mám v takovémto „luxusním“ papírovém obalu i pár dalších CDček, třeba Renaissance - Symphony of Light…

Chápu, že je to asi levnější (možná i ekologičtější), ale ta CDčka teda zrovna nejlevnější nebyla…

PETER HAMMILL – FROM THE TREES, 2017

Díky výhodě elektronické komunikace jsem v roce 2017 trávil jeden sobotní večer několikahodinovým povídáním s Timem Bownessem (ano, opravdu s ním), a mimo jiné i na téma Peter Hammill. Tim byl velice, velice příjemný a dozvěděl jsem se zajímavé věci – odrazovým můstkem pro náš rozhovor se stal jeho koncert s Peterem Hammillem (a dalšími umělci) 25. listopadu ve Švédsku. Musel to být úžasný večer, škoda, že jsem tam nebyl. Tim Bowness mi ho velice barvitě popsal. No a teď se možná ptáte, proč se o tom zmiňuju?

Následkem toho rozhovoru bylo, že jsem zahodil do virtuálního koše rozepsanou recenzi na album Petera Hammilla From The Trees a začal ji psát znova a jinak, přičemž jsem si říkal, že bych jí mohl dát nějakou tu přidanou hodnotu. „Jak a jakou?“ říkal jsem si. Brzy mě napadla odpověď.

Toto album Petera Hammilla je totiž víc o textech než o hudbě, tak jsem si řekl, že se zaměřím spíš na texty než relativně suchopárně popisovat, že v téhle skladbě hraje prim Hammillova kytara a v téhle zase Hammillův klavír. Důkladný ponor do Hammillových textů mi způsobil nejedno překvapení, kdy jsem neočekávaně vyvalil svoje bulvy, jinak bezpečně schované a mžourající pod nánosem lehké nadváhy. To, že Peter Hammill není žádný textař, ale básník (už od roku 1966), je jasné, ale přece jen jsem takovou porci originality a poodhalení nečekal. Navíc je Hammillovi přes 70 let.

CD tedy začíná…

My Unintended

Úvodní skladba. Žádná pompéznost à la Emerson, Lake & Palmer se nekoná. Hammill si se španělkou dělá, co chce (s akustickou kytarou, se ženou by to bylo s velkým „Š“), jak na Chameleonu ve stínu noci. Tématem skladby je Čas. Oblíbené Hammillovo téma na sólo albech i albech Van der Graaf Generator. „Nemohu předstírat, že vím, co udělám. I když je něco naplánováno, neznamená to, že je zcela promyšleno.“ Výborné.

Reputation

Klavírní skladba v podstatě mimo rock, je o křehkosti pověsti. „Byl ti nabídnut pohár, a pil jsi tak hluboce na kult své osobnosti.“ Ne mnoho lidí si dělá hudbu přes padesát let (přes občasné přešlapy) podle svého. A navíc způsobem, jakým to dělá Peter Hammill.

Charm Alone

Velice smutná skladba. Peter Hammill bilancuje a nepřímo odhaluje své slabší stránky nebo se v tom částečně odráží. Přesnou hranici mezi autobiografickým psaním a fikcí ví Vždy jen umělec sám a ne moc rád se o to matematické tajemství dělí. „Nečinnost a motiv v praktickém chování…“ „Myslel jsem, že jsem požehnaný, myslel jsem, že jsem zvláštní, ale nezbylo nic…“

What Lies Ahead

„Nedostatečná očekávání se stala mou zásobou v obchodě…“ Výborně sladěná kombinace Hammillem nahraných kytarových a klávesových nástrojů! Tady nelze hudební stránku nevyzdvihnout!

Anagnorisis

Téma církve, papeže(?), klavírní skladba o lidech, kteří nenechají svůj talent dojít poznání.  Náročné / rozsáhlé a intelektuální / filozofické téma, které by si zasloužilo spíš psychologicko / historickou studii, než „píseň“. Hammill musí být hodně hloubavý člověk.

Torpor (Strnulost)

Jedna z fascinujících věcí na Peterovi je ta, že tento pozitivně a v pohodě vypadající a působící člověk dokáže napsat něco tak temného/smutného, pro někoho možná až depresivního. „Apatie se ke mně stáčí v mlze, usazuje se jako pot na kůži“… Téma odcizení koneckonců Hammill mistrně zpracovával s Van der Graaf Generator (skutečně depresivní singl W, alba Pawn hearts, World record…)

Milked

Tato skladba a její text opravdu bolí od začátku do konce jako špendlíkem pod nehty. „… protože s ním byla od začátku – a v její nepřítomnosti se jeho pečlivé chování a jeho dobře strukturovaná schémata rozpadly…“

Girl To The North Country

Vzpomínáte na album Over, jehož jednotícím tématem byl Hammillův rozchod/rozvod s jistou Alicí? Nevím, do jaké míry platí Time heals, že čas léčí, ale Hammill se v této skladbě k Alici vzpomínkami vrací. Nevyřčené otázky, pocity vyplouvají na povrch, text je chvílemi tak otevřený, že já bych váhal, jestli být takto osobní /odhalující se ve veřejně publikované písni. Klobouk dolů za odvahu. Čas léčí. Je to trochu fráze – někdy ano, někdy ne. A když neléčí a nepomáhá, slouží tato fráze jen jako jakási útěcha. Ale utěší? Pochybuju. Co muselo plout Hammillovi hlavou při psaní této skladby? Muselo to být něco hodně smutného a stále silného. Rozčarování, zklamání. Dá se na to zapomenout? Někdy ano, někdy ne. Někdo to umí, někdo ne.

On Deaf Ears

V neslyšících uších. Další neveselá píseň o neporozumění. Vygradovaná do závěru „tlesknou rukama – nikdo teď neposlouchá“. Tolikrát se tváříme, že posloucháme druhé, ale neposloucháme, jsme sami pohrouženi do svých všedností /radostí / depresí.

The Descent

Závěrečné skladby progrockové kapely většinou uměly. Gradace. To nejlepší na závěr. I takoví Uriah Heep by mohli vyprávět. Sestup – skladba o promarněných šancích.

Nádherné album. Nemám patent na rozum a nejsem vědma. Hovořím o tom, jak album vnímám, jak na mě působí, ne jaké 100% je – jak to Hammill myslel. Přesto si myslím, že se snad trefuji šipkou do cíle. Tolik věcí je u Hammilla nevyřčených, naznačených, že záleží na posluchači, jak si to „Hammillem předložené“ prožije. Když navíc člověk zažije v osobním životě neveselé věci, vnímá určitá zobrazení intenzivněji.

Jako textař mě Hammill několikrát zasáhl hodně silně. Na Who Am The Only One. Nebo na World Record v úvodním textu Meurglys III – není týdne, kdy bych si ten text nevybavil (jako x jiných, a jsou to někdy prostě iracionální vyplutí, i když…). Byť tohle album takovou sílu nemá (protože ji mít možná nechtělo), děje se na něm mnoho zajímavého, ale člověk musí být tak trochu nelíný potápěč a ponořit se do hloubky, pod tu relativně, zlověstně klidnou hladinu, nad kterou si často akorát matoucně hoví nezúčastněné lekníny.