JAN ŘÍHA - VLASTNÍ TVORBA - UKÁZKY

JAK SE ZE TŘÍ KAMZÍKŮ STANOU DVA KAMZÍCI

Celý den jsem makal se svářečkou a asfaltovou lepenkou, prováděl jsem izolaci v našem přízemním domku, aby se nám do zdí nedostávala vlhkost a nakonec nedej bože plíseň. Pracoval jsem se sousedem, který mi pomáhal, kousek po kousku. Znamenalo to svisle rozříznout tak metr nad zemí obvodovou zeď domu, ale postupně, maximálně po dvou metrech. Vyndat cihly, naklást kusy lepenky, spojit je svářečkou, cihly vrátit a případně zednicky doupravit.

Večer jsem byl utahaný jako tažný pes na severním pólu. Stejně jsem si ale po večeři sedl k počítači s tím, že zkusím zapracovat na své rozepsané povídce. Mé ženě dávali nějaký seriál v televizi, na který se chtěla dívat. I tak jsem seděl v obýváku, takže jsme sobotní večer trávili spolu. Měli jsme se rádi a byli jsme spolu rádi. Přes týden jsme oba makali v práci a moc jsme se neužili.

Rozsvítil jsem si lampičku. Nalil jsem ženě i sobě sklenici vychlazeného bílého vína. Červen o sobě dával znát, takže jeho chlad byl příjemný. Měla radši bílé než červené, protože po červeném víně žloutnou zuby. Mně to bylo jedno, respektive mně chutnalo bílé i červené. Pivo i slivovice nebo cokoli bylinkového. To zase nemusela ona – po tvrdém alkoholu ji pálila žáha. Ale abych moc neodbočil.

Napil jsem se, vzdychl a přečetl jsem si, co jsem napsal:

Na vrcholu horského kopce se utrhl velký kus zledovatělého sněhu a lavina se se hřmotným rámusem valila ze strmého kopce dolů. Níže na kopci si jí všimli tři kamzíci. Dva začali vodorovně upalovat k jednomu chráněnému místu, k takové skalní proláklině, vytvářející menší jeskyni. To je zachránilo. Třetí kamzík takové štěstí neměl. Příliš dlouho váhal. Lavina ho smetla a padal spolu s ní dolů. Chvílemi byly vidět konce předních a zadních noh s kopýtky. Pak nebylo vidět nic. Jen bílý, valící se sníh a sněžný prach. Dolů dopadl mrtvý. Jeho horní část těla byla nicméně kupodivu vidět.

Slunce na modré obloze sice svítilo, ale moc nehřálo. Navíc foukal studený vítr. Jako první přilétli dva havrani, hladoví strádáním, neboť v zimě nenalézali tolik potravy jako v jiných ročních obdobích. Začali z něj vykusovat kusy masa a polykali je i se srstí. Jeden havran po chvíli otočil hlavu k obloze. Zahlédl letícího orla skalního. Blížil se k mršině. Také měl hlad. Havrani věděli, že nemá cenu s ním bojovat. Když se přiblížil na nebezpečnou vzdálenost, rezignovaně odlétli pryč. Orel se se svým velkým, zahnutým zobákem pustil do mršiny.

Druhý den vpodvečer z kamzíka už moc nezbývalo. Bylo to smutné. Nebyl to hezký pohled. Asi jako na Caligulu, trpícího encefalitidou. Náš život se může převrátit naruby v okamžiku. Naše planeta nás, lidi, naštěstí nepotřebuje, což se o spoustě zvířat říct nedá.

„Ježišmarja! Po asi pěti minutách reklama!“ rozčílila se moje žena, ale její lehký úsměv napovídal, že není potřeba ji brát smrtelně vážně.

„Dáme cígo na verandě?“
„Dáme.“

Vrátili jsme se. Seriál pokračoval a já hleděl na to, co jsem napsal.

„Není to nic moc. Jestli chceš, klidně na mě můžeš mluvit, nebude mi to vadit,“ řekla.

„Hm.“

Četl jsem si to potřetí. Co s tím? Kamzíci pitomí! Počáteční euforie z vytváření povídky mě jaksi přešla, protože jsem najednou nevěděl, jak dál. Taky jsem nebyl žádný profík. Byl jsem dělňas a vůbec se za to nestyděl, naopak. Také jsem rád četl. A občas mě něco napadne nebo se mi něco zdá ve snu a cítím podivnou potřebu to zaznamenat na papír. I kdybych to měl číst jen já a nikdy nikdo jiný.

„Víš, co mi včera řekl Šimon?“ zeptal jsem se jí. Šimon byl náš desetiletý syn. Na tento víkend byl u bratrance, trénovali spolu tenis.

„Co ti řekl?“

„Řekl: ´Houmer je v pandě´“.

„No a? Asi se koukal na Simpsonovi.“

„No to jo. Ale ani se neptej, co mě jako první napadlo.“

Podívala se na mě s lehce ironickým úsměvem a nesouhlasně vrtěla hlavou.

„Kdy ty vyrosteš…“

„Zeptal jsem se ho: ´Jak v pandě? ´ A on mi samozřejmě řekl, že je převlečenej, převlečenej za pandu.“

„Nechtěl jsi dodělat tu povídku?“

„No jo, chtěl. Když já nevím, co s ní.“

Vrátila se k televizi a já začal zase přemýšlet. Nejdřív jsem si ale nalil další sklenku vína… Kamzíci blbí! Co já s vámi udělám? Co kdyby jeden z těch přeživších kamzíků našel ty kosti… uvědomil si, čí jsou a co se stalo a začal plakat? Ne, to je blbost. A ještě by to bylo ukňouraný. Bože, jsem fakt utahanej. Zvířata přece nepláčou. Toho je schopen pravděpodobně pouze člověk. Maximálně ještě tak slon nebo opice. Ale určitě ne kamzíci. To jsou úvahy! Že jsem se radši nešel dívat na televizi. Chvíli jsem ještě koukal do monitoru a cítil, jak se mi začínají klížit oči. A spát v sobotu v tuto dobu jsem tedy určitě nechtěl.

„Já se na ty kamzíky vyprdnu!“ řekl jsem ženě.

„Nejde to? Třeba se ti o nich bude zdát. Sen ti naservíruje rozřešení…“

„No nevim. Uvidíme.“

Šel jsem ke své ženě. Naklonil se k její hlavě a dal jí pusu. Malou chvilku jsme se líbali.

„Moc toho vína nevypij,“ řekla. „Nechci dneska vidět žádnýho odpadlýho kamzíka, ale kamzíka v říji.“
„Ty seš vtipná,“ řekl jsem a oba jsme se uvolněně rozesmáli. A já se smál trochu déle a stejně mi v tu chvíli hlavou prolétla myšlenka, jak muška stíhačka, která mi sdělovala, hovoříc mnou: A stejně mě to psaní baví.