Romeo bez Julie
Šimonovi táhlo na třicátý rok, ale vypadal mladší. Jeho tvář byla ničím nevybočující z všedních obličejů, mírně oválná. Trochu vylezlé lícní kosti nezapřely slovanský původ. Hnědé oči byly jakoby hlouběji zapuštěny v obličeji, což ho dělalo atraktivnějším. Měl hnědé, malinko kolem krku se vlnící vlasy.
Šimon byl slušný člověk s dobrým vychováním, nikdy mu nechyběla kultivovanost. Nezapřel také vrozenou skromnost, k životu toho zas až tak moc nepotřeboval. Spíše plachý introvert, než společnost vyhledávající extrovert, i když lidé, s kterými přicházel do styku, tvrdili, že měl dobrý, anglický smysl pro suchý humor, leckdy černý. Byl ale nepříliš odolný vůči nástrahám života, trochu přecitlivělý, se sklony k sebelítosti, což k muži, pokud je skutečně chlap, rozhodně nepatří.
V poslední době se ale na Šimonově tváři začal objevovat čím dál tím víc smutek. Byl totiž svobodný, s nikým nechodil a děvče měl vlastně jen jednou v životě, když u něj doznívala puberta. Chodili spolu několik měsíců, abnormálně často se rozebírali, připravili se o ztrátu panictví a panenství… a rozešli se. On se projevoval jako rodinně založený člověk se sklony k žárlení, ona musela být neustále obklopena společností, pokud možno mužskou.
Šimon nebyl typ člověka, který by si vychutnával onu svobodu, natož aby na ni byl hrdý. Chyběla mu žena. Scházela mu láska. Cítil ji v obě, ale neměl se o ni s kým podělit. Hluboko uvnitř zadržoval sopečnou lávu svých emocí a vybuchoval jen ve snech… Čím byl starší, tím více toužil někoho milovat a zároveň být milován.
Znal jednu dívku, nebo ženu, bylo jí dvacet pět let. Líbila se mu. Pracovala na poště a on tam poslední dobu chodil, jak nejvíce to šlo, jen aby ji mohl spatřit, aby s ní mohl eventuelně promluvit. Vymýšlel si nejrůznější záminky, posílal dopisy nebo pohledy všem možným lidem, od kterých měl adresy, kupoval si losy… jen, aby mohl být chvíli s ní. Uchvacovala ho svou krásou… Nosila cedulku s křestním jménem, takže věděl, že se jmenuje Eliška.
Šimon smutně vyciťoval svou flagelační intuicí osudový fakt, že ona je tou pravou. Toto cítění ale probíhalo v oné euforii, která vládla jeho duši. A den ode dne byl ten vládce stále silnější… Eliška… Byla skutečně nádherná a okouzlující… Vždy pro něj měla úsměv, což je na pracovnici za přepážkou příjemně neobvyklý fakt, ale to bylo samozřejmě z diplomatické zdvořilosti, nikoli z osobní sympatie. To ale Šimonovi v jeho romantické zaslepenosti vůbec nedocházelo. Také si všiml její… určité energičnosti, suverénnosti, ale zdravé, což mu bylo o to sympatičtější, o co více to u sebe postrádal… Každý večer před spaním na ni myslel. Na její krásné oči, rty. Na její nádherné, delší, černé vlasy. I na její ňadra, která musela být, ač Eliška nebyla tlustá, velká. Na její vůni, kterou cítil. Na tón jejího hlasu, na výraz jejího úsměvu… Šimon cítil, že nikdy nezažil větší vzrušení, než když se jeho oči střetly s jejími… Bylo v nich vše, co dělá mladou ženu atraktivní. A Šimon z toho skutečně až bláznil.
„Eliško!“, často šeptal před usnutím a měl-li někdy v těch chvílích slabě puštěnou hudbu, nezáměrně podporující svým melancholickým zněním jeho tklivé roztoužení, z jeho očí občas vykanula zbloudilá slza, ke které ihned spěchaly další.
Šimon se jednoho rána probudil celý zpocený ze snu, který se mu zdál. Protože sen byl intenzivní, překrásný – o Elišce, nemohl uvěřit tomu, že se mu to jen zdálo… Nemohl snít krásnější sen… Byl v něm několik dní a několik nocí s Eliškou, dělali spolu vše, naprosto vše, od společného jídla, přes povídání až po milování. Zvláště ten sex si Šimon detailně pamatoval a to jen umocnilo jeho neustále větší a větší touhu po splynutí jeho duše a těla s duší a tělem Elišky… Aby se alespoň tělesně uklidnil, šel na záchod onanovat.
Vyšel z WC, umyl se v koupelně a tu dostal nápad! Napíše o tom Elišce. Napíše jí dopis! Odevzdá jí ho na poště. Ano! Za pokus člověk nic nedá, a když věty dobře zformuluje… kdo ví!
„To je skvělej nápad!“, zajásal Šimon a ihned, co našel tužku a papír, si ten dopis začal psát nanečisto. Trochu to potom proškrtal, upravil a nakonec přepsal úhledným písmem na hezký, hebký, obrázkem růže zdobený dopisní papír.
Několik dní jen a jen s Eliškou! Od rána do večera, od večera do rána… Šimon z toho posmutněl a roztouženě zavzdychal…
Když dopis dopsal, cítil se vysílen jako po namáhavé manuelní práci. Zpráva byla nakonec kratší, než původně zamýšlel. Ale Šimon si uvědomoval sílu slova, kterou by mohlo dlouhosáhlé rozžvanění se jen redukovat. Intuitivně zvolil familiérní tón, a aby nebyl za blbého, něžného kolouška, ale za chlapa, zvolil záměrně úvod dopisu ve stylu „proč chodit dlouho kolem horké kaše“. Věděl, že ženy mají rády rozhodné muže, o které se mohou opřít. Řekl si, že se vyvaruje čehokoli, co by připomínalo sentimentální kňourání… Tady je znění toho dopisu:
ZPRÁVA JEN PRO TEBE
Drahá Eliško
chci ti jen napsat, co se mnou cloumá jak delirium tremens s alkoholikem. Víš, co to je? Sen. Sen o tobě. Jsem nesmělý člověk, a proto volím tuto… seznamovací formu? Já ani nedokážu popsat, jak si krásná, stejně tak jako nemohu detailně popsat onen sen, vzhledem k tomu, že se skoro vůbec neznáme…. Klidně tohle po přečtení zahoď, nebudu se zlobit, pochopím… Chci ti jen říct – zdál se mi včera o tobě sen. A i když sen, jak známo, trvá jen několik sekund, tento se odehrával v časovém rozpětí čtyř dnů! Neuvěřitelné! Chodili jsme spolu a dělali jsme spolu všechno… stále jsme byli spolu… Ty a já… Ale ty jsi nebyla taková, jaká se mi jevíš ve skutečnosti (ač jsem si samozřejmě vědom, že je to jen můj subjektivní dojem), nebyla jsi taková… suverénní, nýbrž spíš trošku… úzkostlivá, snadno zranitelná a potřebovala jsi být „chráněna mužským křídlem“. Připadalo mi, že ty vlastnosti ve snu, hlavně taková ta nesuverénní sebedůvěra, jsou tvé skutečné vlastnosti, ale to je pochopitelně jen moje intuitivní domněnka… Píšu ti to, abys to prostě věděla, protože to bylo emocionálně tak silné, že jsem se ráno probudil a nemohl uvěřit tomu, že to byl jen sen.
Zdraví tě tvůj oddaný ctitel
Šimon
P. S. Nech si tento dopis pro sebe, mohu-li tě prosit.
Jak to Šimon dopsal, dal dopis do obálky, zalepil a na hlavní stranu určenou pro adresu se známkou napsal velkými písmeny červenou fixou ELIŠKA. S dopisem šel na poštu, celý rudý ho u přepážky předal překvapené Elišce a rychle odešel. Hodlal přijít zítra dopoledne. Uvidí…
Do onoho druhého dne si Šimon myslel, že se zblázní. Na nic se nemohl soustředit, na nic a na nikoho jiného, než na Elišku, její eventuelní reakce, na nic jiného nedokázal myslet a hlavně čas, čas jakoby se zastavil, byl pomalý jak hlemýžď, vůbec neutíkal.
Když druhý den nastalo ráno (na ten den si Šimon vzal volno), považoval to za zázrak. Vstal, nasnídal se a šel se vykoupat do vany. Pořádně se vymydlil, umyl si vlasy, oholil se, decentně navoněl a oblékl do černých džínů a bílé košile. S tlukoucím srdcem vyšel ven… S na poplach bijícím srdcem vcházel dveřmi do útrob pošty.
Venku se mezitím dělal, nebo spíše udělal, krásný, teplý, letní den. Modrá obloha byla zcela bez mráčků a teploměr byl na dvaceti pěti stupních Celsia… Hezké počasí Šimona samozřejmě jen povzbudilo a ráznými kroky šel k přepážce, kde pracuje Eliška. Nikdo tam nebyl a Šimonovi na chvíli zatrnulo, protože ho vůbec nenapadlo, že by mohla mít třeba volný den, ale vzápětí si všiml, že… ano… Eliška se blíží, k okénku přepážky, na své místo… Blížila se k okénku přepážky a tudíž k němu. Trochu divně se tentokrát usmívala a najednou se nahlas, několikasekundově, škrceně zasmála. Její kolegyně ji následovaly. Šimona to zmátlo, nerozuměl tomu, takový průběh opravdu neočekával.
Když se Eliška podívala do strnulé tváře nechápavě se tvářícího Šimona, nevydržela to a vybuchla v neuvěřitelně intenzivní smích, až se směrem k ní otáčelo těch několik málo klientů, kteří tam v té chvíli byli. Jako domino, smích, trochu cholerický a škodolibý, začal postupně bublat i na tvářích ostatních pracovnic pošty za přepážkou, a provokativně, štiplavě nabýval gigantických rozměrů.
Jedna vykřikla:
„Tak to jen ten Romeo!“, hihahihaha.
Všechny se smály jak puberťačky a Šimon jen stál, přimražen na místě, totálně ztrapněn, neschopen jakékoli reakce, jakékoli akce, jakéhokoli slova. Civěl na Elišku jak choromyslný, kterému se ve zlomku chvíle zhroutil domeček postavený z karet posledních nadějí… Byl příliš ponořen v ony neopakovatelné, bolestné okamžiky, které nikdy nevyprchávají z paměti, na které člověk s povahou Šimona nadosmrti nezapomene, než aby v těch chvílích plně pochopil, co to všechno vlastně znamená, že by měl nějak zareagovat a převést to celé třeba do humorné roviny. Pochopil to až mnohem později, až za několik dní, kdy večer u láhve vína zoufale vyciťoval svoji staromládeneckou budoucnost samotáře, který si již se ženami nebude chtít nikdy nic začít…
Šimon začal zcela mechanicky couvat směrem k východu, přičemž nechtěně šlápl na nohu jedné postarší, tlusté ženě, která vyjekla:
„Auu, dávejte pozor člověče, to ste snad opilej nebo co?“
To vzbudilo novou vlnu smíchu.
Šimonovi začaly cukat nervy ve tváři, začal pomalu natahovat, rázně se tedy otočil a vyběhl z pošty ven, střemhlav a bůhvíkam, hlavně pryč, lidé se za ním v údivu otáčeli. V jeho uších mu ještě několik hodin zněla ozvěna toho potupujícího výsměchu… Šimonovi tolik chyběl nadhled… a hlavně… nikdy nevyrostl ve skutečného muže…
Ženské za přepážkami se přestaly smát. Bolely už je z toho obličejové svaly, ale bylo to pěkné zpestření nudné a únavné práce, to všechny shodně uznávaly.
Eliška zívla a zeptala se:
„Holky, jdu do Meinla, chcete tam něco koupit?“
Už to tady bylo zase. Opět slyšela, jak jí někdo hází kamínky do okna, několikrát to jasně slyšela a zaregistrovala také mužský hlas, řvoucí:
„Ty děvko, já tě zabiju!“
Rozzuřeně, nenávistně a trochu ustrašeně vždy vykoukla z okna, ale pokaždé viděla jen mizející postavu, které nikdy neviděla do tváře. Užíralo ji to, kazilo náladu na celé dny, a když už na to přestávala myslet, vše se opakovalo znovu. Objevil se a opět proběhla celá ta scéna. Pocítila obrovskou nenávist k tomu muži, který ji takhle mučil a urážel ženskou hrdost. Nenávist o to větší, že nevěděla, o koho jde, což ji navíc mátlo. Je to její bývalý manžel? Ne, to ne, to není jeho styl. Je to nějaký její bývalý milenec? Možná, nevěděla. Nevěděla, ale zuřila a proklínala tu stvůru, která jí ničila život…
Klement se ve svém životě hodně zklamal v ženách. Pomalu stárnul a stále více ho trápila samota, sužovalo ho, že nemá vedle sebe ženu, které by se mohl oddat, pro kterou by mohl žít, dýchat. Daroval by jí svou bobtnající lásku, jež se neměla kde ventilovat. Stával se z něho melancholik. Až jednou ho zaujal v novinách, ač obyčejný, následující inzerát:
29/160, štíhlá, rozvedená, s 2 syny, hledá partnera, se kterým by mohla začít znovu. Samota je zlá, moc zlá. Jen vážná známost.
Řekl si, že kdo nic nezkusí, nic nezíská. Uvědomil si, že nemůže pasivně čekat na zázrak.
Zareagoval na ten inzerát. Dlouho se domlouvali, kde si dají schůzku, oba se stále ptali, kde by to tomu druhému nejvíc vyhovovalo… Žena nakonec, která, ač si dávala inzerát poprvé, tak dobře vytušila jeho nerozhodnost, navrhla, ať se zastaví u ní doma, kdy bude chtít a hned mu ještě po telefonu sdělila svou adresu - ani si neuvědomovala své lehkovážné počínání. Ale nikdo z nás není postižen permanentní inteligencí…
Tři dny poté se Klement vypravil k ní domů. Její dům našel poměrně brzy, i když to bylo až na poklidném okraji města. Zazvonil. Ale nic. Nefunguje zvonek? Nevěděl, cokoli bylo možné. V tom se v něm probudilo jeho romantické já z minulosti. S romeovskou vášnivostí, sám překvapen svým nápadem a odvahou ho zrealizovat, vzal oblý kamínek, kterých leželo na zemi spousta, a hodil ho do jednoho z jejích oken. Cink! Netrpělivě čekal, jako dítě těšící se na Ježíška.
Z okna vykoukla ona a se zaraženým pohledem, plným kynoucí nenávisti, která jako by měla každou chvílí explodovat, si ho prohlédla a najednou začala nepříčetně ječet:
„Tak to jste vy, konečně vám vidím do tváře, vůbec vás neznám, co chcete? Vy jste nemocnej, musíte se léčit!… Takže vy mi nedáte pokoj… Koukej vocaď ty smradlavej hajzle vypadnout a jdi se léčit, nechci tě tady už v životě vidět!! Psychopate jeden, koukej zmizet a už se nevracej, nebo zavolám policii!!!“
Šokovaný Klement zůstal na chvíli stát přimražen k chodníku údivem a nepochopitelností situace, nad kterou mu zůstával rozum stát, a po chvilce rozčarování se dal rozzlobeně do běhu, pryč, pryč od ní a těch jedovatých slov. Nic nechápal, byl zmatený, a jak běžel, začal se cítit nesmírně zoufale, je odsouzen k celoživotnímu tápání, nikdy nenajde tu pravou ženu, nikdy nepozná skutečnou lásku, lidé se mu budou vždy vysmívat nebo jím budou pohrdat. Cítil svou upřímnou snahu… Běžel a slzy mu stékaly po jeho rudnoucích tvářích, začal vzlykat, za chvíli brečel nahlas, neviděl pořádně na cestu, ani nechtěl vidět, bylo mu už vše jedno, uvědomoval si, jaký je outsider a smolař, běžel přes křižovatku, kde ho málem přejel náklaďák, běžel dál a popotahoval.
Doběhl celý zadýchaný do parku. Sedl si na lavičku, chtěl se vysmrkat, ale nenašel ani ten blbej kapesník.
Předsevzetí
Byl to první večer, letní večer našeho pobytu v Anglii. Já a Igor jsme seděli v pro nás přepychově vypadajícím podniku, jakých je na jihu Anglie spousta, usrkávali jsme z druhé, vrchovatě plné sklenice pivo, kouřili cigarety a pojídali brambůrky.
„Měli bychom chodit spát tak kolem jedenáctý hodiny, abychom byli druhý den ráno fit a něco z tohodle poznávacího zájezdu vůbec měli“, řekl jsem a upil piva.
„To je pravda“, přitakal Igor, „chlastat do ranních hodin, to můžeme doma, dopijeme tohle pivo a dost.“
Jen, jak jsme to dořekli, všimli jsme si, jak se k nám blíží dvě dívky, které si prostě také vyjely na zájezd jako dvě kámošky. Stejně jako já a Igor. Pěkné, mladé a jak to vypadalo, tvářily se, že by jim byla příjemná naše společnost.
„Nechcete jít s námi k moři? Podívejte – máme kvalitní domácí slivovici, takovou jste eště nepili… Tak co? Je krásný teplý večer… Jste pro?“, zeptala se jedna z nich.
„No jasně, já jsem pro“, řekl jsem a podíval se na Igora.
„No, já taky.“
Exově jsme dopili piva a vyrazili.
Za pár minut, patnáct či dvacet, jsme se procházeli, již ve tmě, podél mořského pobřeží a vtíravý chlad jsme všichni zaháněli skutečně kvalitní slivovicí, hlavně Igor si nekladl pražádné zábrany. Podcenili jsme trochu sílu toho alkoholu. Za chvíli jsme to pěkně cítili v hlavě. Vzdálené světelné body se mě rozdvojovaly či rozčtvrcovaly a rozplývaly se v chladném ovzduší černé noci. Bylo mi horko. Láhev slivovice, která kolovala z ruky do ruky mezi námi čtyřmi, byla za chvíli prázdná…
„Nechcete ještě zajít k nám do karavanu? Máme v lednici fernet… Tak co, jste pro?“
„No jistěééé“, donutilovsky zareagoval uvolněný Igor.
„Jestli vám to nebude vadit“, s námahou jsem se snažil srozumitelně a džentelmansky vyslovovat slova, aby na mě nebylo nic znát.
S velkým přemáháním jsem několik sekund zaostřoval zrak na hodinky. Zůstal jsem chvíli stát pod jednou z lamp a zjistil jsem, že je půl jedné ráno.
Pěšinami jsme se dostali konečně na cestu, kolem níž se rozkládaly mlčící a spící karavanové buňky, které byly větší, než klasické přívěsové.
Vešli jsme dovnitř. Když jsme se zabořili do gauče a popíjeli fernet, byli jsme už všichni teda pěkně namazaní. Ty holky měly ale výdrž. No jo, původ - Morava = trénink…
Igor začal s nesrozumitelným žbrbláním chodit na záchod. Když z WC přivrávoral po třetí, ptali jsme se ho s úsměvy na rtech, co se děje.
„Nic, no nic, co… ehm, co, nic“, tak nějak reagoval Igor, zabořil se do křesla a apaticky hleděl kamsi před sebe.
„Jdeme do koupelny, přijdeme za chvíli“, řekla naše usmívající se děvčata s rozpálenými líčky a na chvíli se vzdálila.
„Jak to…“, pokoušel se mluvit Igor.
„Jak co?“
„Jak to, že… že s nima ten chlast nic nedělá?“, nechápavě se ptal bílý Igor.
„Morava. To víš… sou na to… zvyklý… Hele… a co, a co je tobě?“, snažil jsem se mluvit tak, aby mně bylo rozuměno, i když jsem si byl vědom (!) některých zbytečných pomlk mezi jednotlivými slovy.
„Nic, do prdele… je mi blbě… to mám z těch pitomejch fazolí z, fazolí z, fazolí z konzervy, kterejma sem se nacpal.“
Náhle se ve dveřích, vedoucích do hlavní karavanové místnosti, kde jsme seděli, objevily ty dvě holky, jen v županech (!) a z jejich těl se linula libá vůně parfému.
Polkl jsem nasucho.
Podívali se na Igora a bylo jim jasné, že s ním nic nebude. Podívali se na mě a mě nezbylo nic jiného, než svýma očima a sebevědomým úsměvem vyjádřit větu: To je v pohodě, zvládnu vás obě.
V půl šesté ráno (!) jsme vzbudili Igora. Odcházel jsem s ním z jejich karavanu, každý z nás trochu jinak a něčím jiným vyčerpán…
Když jsme se již za plného světla skáceli do svých postelí, všiml jsem si, že za hodinu je „budíček“ a usmál se našemu předsevzetí z předchozího večera.
Blázen
Ubytoval jsem se v hotelu Paříž. Navečeřel jsem se. Byl jsem rád, že jsem sám; koneckonců, nikdo ke mně nikdy necítil důvěru a já jsem zase nikdy necítil důvěru k druhým lidem. Jejich přítomnost způsobovala, že jsem se vždy začal cítit nepřirozeně. Vždycky… Také jsem hrozně nerad mluvil. Nikdy jsem nevedl stupidní konverzaci na téma, které mě nezajímalo… Tím neříkám, že je to úplně správné…
Potřeboval jsem klid, ticho, a to doslovné ticho. Na venkově jsem veškerý volný čas trávíval rybařením – jste sám obklopen mlčící přírodou, před vámi mlčící řeka nebo rybník, ve vás mlčící duše, sedíte a jste obklopen léčivým tichem… Měl jsem totiž chorobně přecitlivělé uši. Můj sluch nebyl v pořádku. Jakýkoli sebeméně násilněji znějící zvuk mnou trhl jak zásah elektrickým proudem, prudce se mi vždy rozbušilo srdce, oční panenky se nepřirozeně rozšířily - jak se to stává jen ve chvílích vrcholného strachu - a zkrátka mě vždy dlouho trvalo, než jsem se uklidnil, a to už mě zase vyrušil nějaký jiný zvuk… A často jsem se ani nestačil uklidnit… A bylo úplně jedno, jestli se jednalo o lidské vřeštění, sbíječku nebo cokoli jiného…
Šel jsem se projít po Praze… Když jsem uslyšel zvony, loretánské zvony, rozbolela mne hlava. Cítil jsem ostrou, tepající bolest v zadní části hlavy, začal mi rudnout obličej a zakalily se mi oči. Krev se mi hrnula do tváří a uvědomoval jsem si, jak se potím…
Probouzel jsem se v těch dnech kolem poledního. Ale byla to hrozná probuzení. Pokaždé, aniž bych předchozí večer jakkoli pil, mě strašně bolela hlava. Jako střep. Chvílemi byla bolest tak k nevydržení, že mezimozek vynechával svou činnost a já ztrácel na moment rovnováhu…
Když jsem jednou večer přejížděl tramvají most přes Vltavu, směrem ke Starému městu, všiml jsem si, že naproti mně sedí mladá, krásná žena, na které bylo vidět, že se… snad trápí… Občas sebou cukla, zamračila se a zavřela oči… Všimla si, že ji po očku pozoruji. Když jsem své oči odtrhl od jejích, cítil jsem, jak se na mě dívá, a dělal jsem, jako že nad ní přemýšlím. U Karlovy univerzity jsem vystoupil a posunkem očí jsem jí bláhově naznačil, aby vystoupila také. Ani jsem nevěděl, proč vlastně. Říkal jsem si jen: co kdyby vystoupila? Ale moc jsem tomu nevěřil…
Nicméně ona vystoupila. Cítil jsem, jak jde za mnou. Zastavil jsem se na Betlémském náměstí. Otočil jsem se, trochu prudčeji a ona se jakoby lekla. Přistoupil jsem k ní.
„Nechcete cigaretu?“, zeptal jsem se jí.
Kývla na souhlas. Mlčela.
„Poslyšte, já si myslím, že se trápíte. Nechcete si jít sednout někam na skleničku?“
„Pojďte se jen tak někam projít“, odvětila.
Šli jsme tedy směrem na Kampu, bavili se o nevýznamných věcech, až mě začala trochu unavovat. Dělal jsem, že ji poslouchám a občas kývl hlavou, aby ji nenapadlo, že se pohybuji v trochu jiných sférách.
Došli jsme na Kampu. Litoval jsem svého krátkodobého návalu iracionální dobrosrdečnosti a zívl jsem. Tu se však najednou hrozně roztřásla, začala se klepat, vyhazovala ruce i nohy do vzduchu, třásla svým tělem a hrozně začala ječet v jakémsi divném, ale intenzivním záchvatu, kterému jsem nerozuměl. Několik milenců a venčících se důchodců se po nás ohlédlo. Bože, myslel jsem si, to mi ještě scházelo. Cítil jsem, jak rudnu.
„Přestaň, proboha“, zašeptal jsem.
Ale její reakce byla opačná. Cítil jsem zaplavující vlny smazávající mé ego, mojí podstatu, můj charakter, mé vlastnosti, můj rozum a v očích mi zajiskřily blesky šílenství, toho krátkodobého pomatení, kdy vědomí je zatemněné a my nevíme, co děláme, nevíme, co se s námi děje, jednáme nepochopitelně s nevysvětlitelnou, palčivou rozkoší. Položil jsem svou pravou dlaň na její rty, podivně jsem se usmál a hlubokým, jakoby vášnivým tónem jsem jí řekl:
„Tak přestaň už konečně, hysterko bláznivá…“
Bez účinku… Polkl jsem na sucho. S vlastní pusou dokořán jsem jí ucpal pusu a nos a nezúčastněně a vzrušeně zároveň jsem sledoval, jak se dusí, jak se jakoby probudila z toho záchvatu, ale bylo už pozdě, příliš pozdě, sledoval jsem, jak se snaží křičet, kope kolem sebe nohama, snaží se bránit, pozoroval jsem, jak se zmítá v posledních, smrtelných křečích, ve zvířecí snaze zachránit si holý život. Najednou z ničeho nic povolila, cítil jsem, jak vydechla posledním, horkým dechem do mé dlaně, přikrývající její rty, její bezvládná levá ruka mě posledním samovolným pohybem pohladila levé stehno, chvíli se ještě obě ruce kymácely, pak přestaly… Byla mrtvá, nechal jsem ji tam ležet a vrátil se do hotelu. Sedl jsem si k oknu, otevřel láhev brandy a zadíval se na lidský mumraj venku. Všichni někam spěchali, tvářili se hrozně důležitě, ale zároveň nešťastně…
Zduřelý poklopec se nekonal
Alexej vypil během dne čtyři dvoudecky bílého, placírku Pražské vodky, tři piva s rumem a láhev šampaňského. Seděl večer rozvalen v křesle, lehce opilý, v obývacím pokoji u televize, kouřil Sparty, jedl ostře kořeněné brambůrky – s příchutí grilovaného masa a pil už jen samotné pivo. Chtělo se mu souložit, ale samozřejmě nebyl nikdo vhodný na blízku, žádný rozhnětený vztah, nikde nikdo.
Podíval se na hodiny, zaostřil zrak a zjistil, že je 00:47. Venku byla tma a ticho, babí léto tiše ochlazovalo noční vzduch. Alexej dálkovým ovladačem stáhl na televizi zvuk a pustil si CD Leftfield. Dostal chuť na nějaké čínské jídlo. Miloval čínská jídla, rád chodil do čínských restaurací, i když se vlastně jednalo o vietnamské restaurace a vietnamskou kuchyni… Ale co, jídlo tam bylo levné a chutné. Pokud člověk nebaští klepy typu, že tam upravují kočičky a pejsky. Alexej byl přesvědčen, že vám tam maximálně místo kuřecího masa upraví slepičí, protože je levnější… Nakonec se rozhodl, že se nenají, alespoň zhubne.
Nechtělo se mu spát… Vyhrál ve Sportce, sice ne první, ale zatím se na nějakou dobu nemusel obtěžovat chozením do práce. Alexej byl trochu ňouma, nic pořádně neuměl, ale takových lidí je…
01:14. Rozhodl se, že půjde ven. Jen tak se projít. Bydlel v Praze ve Vršovicích a to noční ticho jinak přes den rozeřvaných ulic ho fascinovalo. Žádné šňůry páchnoucích aut, žádné skřípající tramvaje, žádní lidé, nic. Jen činžovní domy plné spících lidí, opuštěné administrativní budovy a ostatní domy… Chladná, zaparkovaná auta, jejichž vnitřek byl nasáklý barvou noci, oranžové světlo pouličních lamp, jak bonbóny visících v černi vzduchu…
Z Kodaňské a Kavkazské se dostal na Čechovo náměstí, procházel se bočními uličkami, sám, ale samota mu nevadila, ba naopak, byla mu stokrát příjemnější než lidé, jednotlivci jako dav. Všechno pro něj byla stejná žumpa. A lehký holky jsou tak drahý, pětikilo za to, že vám ho vyblafnou a to ještě musíte mít kondom! Radši onanoval, bylo to zadarmo a výsledek stejnej. Dělal si to nejčastěji na záchodě, na splachovací nádržku si položil rozevřený časopis, ve kterém byly mladé holky ve spodním prádle, v něčem sexy… a jel. Nemusel vyloženě porno časopisy, rád zapojil svou fantazii. Často je to, co je odhalené jen z části, mnohem víc sexy než jen nahé, holé maso. Rád si představoval mladé holky, třináct, čtrnáct let, to ho dokázalo nejvíce rozpálit… koneckonců představy vidí jen on sám, naštěstí se na žádném veřejném plátně nepromítají…
Vrátil se domů. Vyzul se, páchly mu nohy s ponožkami, šel si je umýt. Nohy. Život se vlekl jako kdykoli jindy, pomalu… Třicet dva let. Bylo mu třicet dva let, ale cítil se na padesát… Neměl ani moc na co vzpomínat. Mládí utracené s kolegy lakýrníky po levných hospodách, nespočet piv na stojáka před malinkým, dřevěným non-stop bistrem U veselé kozy… Byl rád, že období přecitlivělé puberty má za sebou – byl totiž mrňavej, mrňavej a zakrslej jako mongoloidní skřítek…
Pustil si televizi a rozbolela ho hlava, z počátku tak intenzivně, až si myslel, že mu snad pukne. Doslova. Ta bolest v zadní části hlavy byla silná a těžko popsatelná, těžko s něčím srovnatelná… V takových chvílích si přál, aby byl raději mrtvý, než muset snášet něco takového. Naštěstí se to za chvíli trochu zklidnilo.
„Z chlastu to nemám… bůh ví z čeho“, řekl si sám sobě.
V televizi byl pořad o pandách. Konečně něco hezkého. Něco, co v něm probudí zájem, na tváři kouzlí upřímný úsměv… V posledních měsících to dokázala už jen ta zvířata a novorozenci, kojenci a batolata; dospělí lidé ho znechucovali. Poznal příliš mnoho zlých, zkažených, odporných lidí, než aby měl k člověku či kolektivu jakýkoli pozitivní vztah. A o lidstvu jako takovém nemluvě - stačilo, když se jednou týdně podíval večer v televizi na zprávy a jeho blána znechucení, obklopující ho jak mlha, ještě více ztvrdla. Závist druhých, tak ho ani tak neznechucovala, spíš to, kolik lidí si léčí opravdu podlými způsoby své komplexy, kolik lidí vtíráním probouzí nepřirozenost druhých, kolik lidí se učí mít žraločí povahu, pohrdajíce vším, co je ekonomicky nevýhodné a tak dál a dál a dál…
2:56. Měl by jít spát, ale nechce se mu. Často trpěl nespavostí, už od malička. Také trpěl nočními děsy a můrami – někdo se ho třeba snažil ve tmě, v jeho posteli, udusit dekou… Měl tak okoralé rty z toho, jak se do nich často kousal, kůži kolem nehtů měl také okousanou.
Alexej byl unavený, ale nedokázal usnout. Nešlo to. Nevěděl proč. Byl se přece venku projít, na čerstvém vzduchu… Ale co, tak si schrupne třeba odpoledne… Záchod nepřestával vrčet, potřeboval by nový, hlavně nádržku – bez přestání se napouštěla a Alexej vyhazoval velké peníze za promrhanou, neupotřebenou, unikající vodu.
Díval se z okna nehybné panorama svítících lamp, zaparkovaných aut, ztichlých budov, trávníků, opuštěných přechodů pro chodce, trčících dopravních značek, odpočívajících prolézaček a klouzaček pro děti, prázdných telefonních budek, výjimečných a ne moc vzrostlých stromů... Díval se ven, do království betonu a asfaltu. Žižkovský vysílač na sebe z relativní dáli upozorňoval červenými bodovými světly – znamení pro letadla… Opilci už spali spánkem, který byl pro ně vysvobozením před hrubou realitou blížící se ranní kocoviny. Většina lidí spala. Protože chodila do práce. Alexej ne. Uvědomoval si, že věčně to trvat nebude, snažil se minimalizovat utrácení peněz, aby mu peníze z výhry co nejdéle vydržely, ale věděl, že dříve nebo později se bude muset zapojit; zapojit – jak trpce mu to slovo znělo… Život se mu jevil jako něco, o co se nikoho neprosil, co ho v podstatě nezajímalo, nebavilo, ale neprožíval to nijak extrémně, spíše zbaběle; jako tišší a shrbení lidé v bývalých socialistických zemích. Extrém znamená vždy, dříve či později, problém, říkal si
Alexej.
Taxík! Venku projel taxík. Na několik sekund ten pohyb prořízl nehybné, černé ticho. Kdo v něm asi jede? Nějaká osamělá žena, vracející se z nudné sleziny? Taxikářovi říkající, že jí doma čeká manžel, aby ho náhodou nenapadlo něco si třeba dovolit a také, aby v jeho očích vypadala, že ONA na to má… Nebo nějaký opilý, rozmazlený, rodiči královsky dotovaný puberťák... Druhej taxík! Po pár minutách, docela neobvyklé.
Co to dělám, pomyslel si Alexej, čumím z okna jak osamělá bába.
Většina lidí spala, čekalo je bdění, což znamenalo odpovědnost za své činy… Alexej bude usínat, když většina lidí pojede do práce…
Nakonec se mu před čtvrtou hodinou ranní konečně podařilo usnout. Ve dvě hodiny odpoledne se probudil, spokojený tak dlouhým spánkem. Šel se vyčůrat, umyl si ruce, obličej, vyčistil si zuby a zamířil do kuchyně uvařit si svůj oblíbený mátovo-jablečný čaj. Začuchal ve vzduchu a zaregistroval, že mu pěkně smrdí odpadkový koš, asi zbytky z cibule nebo co…
Když šel ven vynést koš, vyzvedl věci ve schránce – letáky a oznámení, že má u paní Žlebkové, bydlící v přízemí, zanechaný dopis. Kontakt. Ale co se dá dělat, proti pokrouceným nudlím osudu je člověk bezmocný… Vrátil se s vysypaným košem domů a poté sjel výtahem do přízemí. Před výtahem ležela dvě psí hovna, ale že by ráčil to někdo uklidit, to ne. Jak potom má mít člověk pozitivní vztah k lidem, když vždycky se najde někdo, vždycky se najde něco, co v něm probudí misantropickou náladu… Psí hovna… nebo je to hovno… raději ani nedomýšlet.
„Lidi sou prasata, čmáraj a hulej ve výtahu, ne nemůžou to vydržet těch pár sekund, musej si zapálit, aby otravovali obrazně i doslova nekuřáky, malý děti… A psí hovna, co by se uklízela: Voni je lidi roznosej na podrážkách!“, hudroval Alexej, když se přibližoval k bytu pí. Žlebkové, resp. rodiny Žlebkových. Zazvonil a uslyšel štěkat psa.
„No, psa má v baráku hodně lidí“, zabručel si pro sebe Alexej.
Otevřela paní Žlebková. Mohlo jí být necelých čtyřicet; stála ve dveřích v modrém froté županu, z kterého jí vykukovala hezká, hladká stehna.
„Dobrý den, nezlobte se, že vás vyrušuju, ale mám tu prý u vás dopis“, řekl Alexej a ukázal jí oznámení o uložení dopisu.
„Jo jo, malej moment… Karle, přestaň štěkat!“, řekla a odešla do vedlejší místnosti.
„Pes, a Karel, panebože“, řekl si šeptem Alexej… jako by bylo málo psích jmen.
„Tady“, podávala mu dopis vrátivší se paní Žlebková, v druhé ruce měla cigaretu, stovku.
Alexej tušil, že v něm bude útlý katalog jedné firmy prodávající zvukové nosiče.
„Děkuju mockrát“, loučil se Alexej a měl se k odchodu.
„Nechcete pozvat na… na panáka?“, překvapila Alexeje vdaná paní Žlebková.
Alexej nevěděl, co má říct. Tohle nečekal. Podíval se na nohy paní Žlebkové, hezky oholené… Ale potom se před jeho očima objevil imaginární, varovný plakát s jedním slovem: KOMPLIKACE…
A tu nikdy nelze vyloučit, zvláště ne v takovém případě, jaký nastal. O problémy Alexej rozhodně nestál.
„Ne, děkuju“, usmál se Alexej a odcházel.
„TSSS“, zasyčela uraženě paní Žlebková a třískla dveřmi.
Alexej nastoupil do výtahu, ve kterém to páchlo jakoby octem a řekl si, že až přijde domů, otevře si láhev brandy.
