Jdi na obsah Jdi na menu
 


povídka Chuťové pohárky smrtky nejsou vybíravé, květen 2021

CHUŤOVÉ POHÁRKY SMRTKY NEJSOU VYBÍRAVÉ

 

 

Měl jsem tehdy pronajatý jeden podkrovní byt na kraji Prahy. V rodinném domě v prvním patře. Majitel domu byl moc prima a jeho žena, skoro o deset let mladší (a o tři roky starší, než já), také. Měli dvě děti. Staršího syna, ten už měl dokonce svoje auto, a mladší dceru, v pubertě. Byla to hezká, sebevědomá mladá dívka.

 

Majitel domu by tak prima, že mi dovolil a pomohl nainstalovat televizi – přivrtat ji ke stojanu, zapuštěnému do zdi v mém bytě 1+kk, 28 metrů čtverečních. Byl jsem po rozvodu a věděl jsem, že moji dva kluci budou rádi, když v bytě budu mít funkční, hezkou, velkou televizi. Měl jsem tehdy nervy po rozvodu trochu pocuchaný a ani jsem nebyl schopen naladit si televizní kanály, ale on pochopil, která bije, a pomohl mi. Stropním oknem občas lehce protékalo, tak jsem se s ním vždycky domluvil a každé jaro jsme přetřeli původní barvou stěnu, trochu zašpiněnou stékajícími potůčky špinavé vody. Na větší opravu to zatím nevypadalo. Prostě jsem si s ním rozuměl. S jeho veselou dcerou taky. A s jeho ženou taky. Občas jsme se spolu venku sešli na cigaretě. No a samozřejmě v takových chvílích je blbost mlčet.

 

Léta plynula a jeden pátek v podvečer, akorát jsem vycházel ven, chtěl jsem si dojet pro svého mladšího syna na víkend (což jsem poté udělal, starší už byl skoro plnoletý), zastavilo auto, které řídila ona, paní Císařová.

„Pane Říha, můžete na okamžik?“
„Jasně,“ řekl jsem a pocítil jsem, že je škoda, že si všichni neříkáme křestními jmény.

„Manžela teď asi nezastihnete. Leží v nemocnici. Je v bezvědomí. Napojenej na plicní ventilaci,“ řekla mi a koutky rtů jí šly dolů.

Řekl jsem jí něco v tom smyslu, že je mi to líto a že držím palce a tak. Tušil jsem z předcházejících hovorů s ní, kvůli čemu tam je.

 

To bylo v pátek. Nadcházející středu jsem slyšel z jejího bytu příšerný řev. Dvě ženy a jeden muž. Znělo to jako zoufalý pláč, jenže zároveň… Nebyl jsem schopný identifikovat, odkud to vlastně jde. A navíc mě napadlo, co když jsem sluchovým svědkem divoké soulože. Díky této upřímné úvaze jsem se do ničeho nemíchal. Nechtěl jsem být za idiota. Už jsem jím párkrát v životě byl.

 

V pátek ten týden odpoledne vyrážím na nákup. Na chodbě, na schodišti mezi prvním patrem a přízemím vidím ke zdi připevněné parte. Pan Císař umřel. V padesáti pěti letech. Vyvalil jsem údivem jak lemur své oči, normálně stlačené do škvírek lehčí nadváhou. Kristepane, to není možný, pomyslel jsem si. Ještě před čtrnácti dny, nebo tak nějak, jsme se spolu bavili.

 

Dojel jsem do obchodního centra, nakoupil a vracel se zpět. Zazvonil mi mobil. Byl jsem ale obtěžkaný taškami. Než jsem se k němu dostal, hovor přestal vyzvánět. Podíval jsem se na mobil a zjistil jsem, že mám od paní Císařové dva zmeškané hovory a jednu sms zprávu: abych jí dal vědět, až budu doma.

 

Došel jsem ufuněný a zpocený domů. Uklidil nákup a dal si sprchu. Potom jsem zavolal paní Císařové, bydlící pode mnou.

„Můžete se za mnou zastavit?“
„Jasně, do pěti minut jsem u vás.“

Otevřela mi. Bylo jí jedno, jak vypadá. A já to také neřešil. Byla to pěkná ženská.

„Všiml jste si… na chodbě...?“
„Všiml. A nemůžu tomu uvěřit. Zrovna dneska ráno jsem si říkal: dneska pracuju jen do půl třetí, zavolám Vám odpoledne a zeptám se, jak manželovi je…“

Začala plakat.

„Je mi to moc líto. Opravdu upřímně strašně moc. Kdybyste cokoli potřebovala, já nevím, něco těžšího třeba někam posunout nebo tak a nebyl doma Váš syn, tak mi klidně zavolejte, nebo napište, rád Vám pomůžu.“

„Děkuju.“

Podala mi Dodatek ke smlouvě o nájmu bytu, uvádělo se v něm mimo jiné nové číslo účtu. Její číslo účtu. Do toho mi o něm (dodatku) povídala, posmrkávala a snažila se nebrečet.

„Sice tu ´jenom´ bydlím, ale kdybyste něco potřebovala, mohl Vám nějak pomoct, víte, že se na mě můžete obrátit.“

„Děkuju,“ řekla a sklopila oči. „Jsem moc ráda… jsme moc rádi, že Vás tu máme.“

Potěšilo mě to víc než hodně. Cítil jsem, že je to upřímné. Peníze na bydlení jsem posílal vždy vcelku a včas, nedělal jsem v bytě žádný bordel… Navíc znala mé děti…

 

Večer jsem se k sobě vrátil se svým mladším, desetiletým synem. Byli jsme spolu rádi. Naplánoval jsem nepovinný program na víkend a nakoupil spoustu dobrot. A kdyby bylo hnusně, vždycky jsme oba rádi hráli Prší. A vždycky jsme se spolu hodně nasmáli. Vojtík byl tehdy jedním z mála sluníček v mém životě.

Odemykám venkovní branku. Vojtík se podívá doleva a říká:

„To je dodávka pana Císaře.“
„Já vim.“

„Ach jo,“ dodal.

Na schodišti mu říkám:
„Víš co, Vojtíku, dneska zapálíme za pana Císaře svíčku.“
„Teď! Teď jsem chtěl zrovna říct to samý. Jak´s mi to u nás říkal, tak mi to v první chvíli moc líto nebylo, ale teď, teď už mi to líto je.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář