Guy de Maupassant - úvaha
GUY DE MAUPASSANT
úvaha nad filmem Guy de Maupassant a Maupassantem samotným, květen 2018
Pro jistotu na úvod:
Guy de Maupassant (1850-1893) je slavný francouzský realistický (ach ty škatulky) spisovatel, autor především románů (šesti) a povídek/novel (necelých 300), autor např. slavného románu Miláček. Psát obecně přejímané označení „naturalistický“ nebudu - je podle mě částečně zavádějící a bylo by to na delší debatu, protože např. Maupassantovo dílo napsané na sklonku jeho života se trochu, ale čím dál víc přibližovalo také něčemu alespoň částečně zaškatulkovatelnému jako romantismus.
Ach jo, jak jsem se na ten francouzský životopisný film, natočený již před více než třiceti pěti lety, těšil.
Několikrát jsem za svůj dosavadní život přečetl celé Maupassantovo dílo (to, co bylo přeložené do češtiny/je sehnatelné v češtině – 10 knih vydaných Odeonem), tzn., nečetl jsem jeho básnickou sbírku, divadelní hry a cestopisy. Ale zase jsem sehnal v jednom antikvariátu jeho rozsáhlý, pětisetstránkový životopis… Takže si troufám říct, že jsem jeho znalec, resp. znalec jeho tvorby… a to zde neskromně píšu právě proto, protože to je pravda.
Ano, Guy de Maupassant byl silák, sportovec a milovník žen a žití. ALE také to byl filozoficky hloubavý, v podstatě pesimistický a… citlivý muž (román Silná jako smrt nebo povídka např. Šimonův tatínek), hluboce sečtělý co se filozofie, náboženství, literatury týče, ovládal latinu atd!… Ve filmu je ale na něj nahlíženo JEN jako na lehkomyslné, bohémské čuně. Hipík teleportovaný do druhé půle devatenáctého století. Byť i to byla jedna z tváří komplikovaného Maupassanta, rozhodně to nebyla jeho jediná tvář a zůstává vlastně Stále nezodpovězenou otázkou: Jaký vlastně Maupassant byl? Bohužel podle mě určitě ne takový, jak je zobrazen ve filmu. Bohudík. Vždyť historici se nedokáží shodnout ani na tak základní věci, jakou je místo Guyova narození… A tak dál. Jeden pramen tvrdí, že Maupassant byl bezdětný, jiné prameny hovoří o jednom až třech dětech… O ve filmu vyobrazeném orálním sexu během dne na nijak nekrytém schodišti nebo chodbě, v 19. století, kdy se lidé navíc koupali často jen jednou týdně, také pochybuji.
Ale chápu, že je velice, velice těžké takové filmy točit a režie/scénář/film samotný vlastně nepopírá, že se záměrně soustředil na to skandálnější, „bulvárnější“, ne na vše, ale na to, co se k zfilmování více hodilo, na to, co může více zaujmout zejména dnes (a platí to i pro dobu vzniku daného filmu – rok 1982) zmlsaného televizního diváka (nebo návštěvníka kin). A koneckonců celá řada životopisných zpracování vyvolávala, vyvolává a vyvolávat bude – kontroverze. Čím hlouběji půjdeme do detailně nezmapované minulosti kohokoli, tím spíše. Nicméně… tolik věcí zůstalo přehlédnutých, za všechny jmenuji třeba jeho novinářskou práci… Na filmu nacházím samozřejmě i pozitiva, např. výborně ztvárněná role Maupassantova sluhy skvělým Jeanem Carmetem… Ale rozčarování je příliš silné, očekávání bylo příliš velké.
Až člověka napadají neveselé a možná nespravedlivé otázky: Skutečně si Francie tohoto svého velikána francouzské literatury váží? Na první pohled by se řeklo ano – byl o něm přece natočen film… Odpovědi ponechávám na uvážení čtenářů… Velice, velice rád bych viděl životopisný film o Guy de Maupassantovi, který by byl erudovaným vyprávěním zahrnujícím… vystihujícím ho v… celku, nebo alespoň v co největší šíři, bez ohledu na usnadňující zkratku, bez ohledu na zaměření se na „filmověji zpracovatelné“ části jeho života… Je to asi nadlidský úkol, já vím… Já vím… A v dnešní povrchní době, žijící smskovitě zkratkovitým způsobem života a la „pročíst, nečíst, hlavně vydělat peníze“ je to už asi úplná utopie…
Trochu bez přechodu dvakrát krátce odbočím, ale nikoli bez souvislostí. Takový přechod by byl možná v povídce nebo románu neodpustitelný, ale toto je Úvaha.
Penicilin jako antibiotikum byl objeven v roce 1928. Izolovat penicilin se podařilo v roce 1939. V Čechách byl penicilin poprvé vyroben v roce 1944 v chemicko-farmaceutické továrně v pražských Dolních Měcholupech.
Progresivní paralýza – co nám o ní říká třeba Wikipedie?: „Progresivní paralýza, také paralytická demence či generalizovaná obrna či Baylova nemoc, je v současné době velmi vzácné onemocnění mozku s výskytem zhruba 7 % mezi nemocnými v pozdním stádiu syfilis. Obvykle se dostavuje 10 až 25 let po infekci. Onemocnění převažuje mezi muži. V dnešní době je progresivní paralýza již téměř vymizelé onemocnění, nicméně před objevem penicilinu a jeho hromadném užívání tvořili tzv. paralytici 12 až 20 % pacientů v psychiatrických léčebnách. V anglofonních a frankofonních zemích je tato choroba označována jako general paralysis, nebo paralysie générale. Označení dementia paralytica spolu s ostatními poukazují zejména na postupnou svalovou slabost a duševní degradaci vedoucí až ke konečnému upoutání na lůžko a celkovému marasmu.“
K tomu bych jen doplnil, že obvyklými projevy jsou/byly mimo jiné bludy, halucinace, šlachová hyperreflexie, myoklonie, třes, později až celková obrna…
I podle zpráv z posledních týdnů Maupassantova života (1893) v psychiatrické léčebně (přesněji vyjádřeno, ve své době se jednalo o ústav pro choromyslné Dr. Esprita Blanche v Passy v Paříži) musel hodně trpět…
Často si kladu otázku: CO kdyby? CO kdyby zůstal Guy de Maupassant zcela zdráv, nikdy neonemocněl? Nebo se vyléčil? Před smrtí v pouhých čtyřiceti dvou letech, resp. v letech 1890-91 měl rozpracované dva další romány, ze kterých už zůstaly jen trsy. Jeden z nich se měl odehrávat během prusko-francouzské války (měl dokonce i název – Klekání). Řadu svých raných povídek (resp. v první půli 80. let devatenáctého století) napsal Maupassant právě o ní, přesněji řečeno děje zasadil do dané doby. Povídky byly napsané krystalicky jasným, čistým stylem. Možná by se Maupassant rozpomněl na své „literární mládí“ a nezasazením děje do mondénně aristokratické společnosti by se třeba vrátil ke svému anekdoticky-vypravěčskému stylu? Bez opatrně konkrétních (nekonfliktních) slov (přídavných jmen a příslovcí), která se občas objevovala v jeho posledním románě… Pro na sebe přísného Maupassanta bylo jinak nepředstavitelné nevyjadřovat se přesně, byť tak musel být někdy odvážný a neplánovaně originální… Jinak… jsou to samozřejmě jen plané hypotézy. Ale rád se někdy tak zasním… Jaká škoda, dostat do vínku čas na tvorbu pouhých deset, jedenáct let! Těch let, kdy by býval mohl psát dál, mohlo být třeba ještě dvacet, třicet… Proč ten pitomý penicilin neobjevili dříve?
