Jdi na obsah Jdi na menu
 


povídka Strážný anděl zatroubil pozdě, březen 2020

STRÁŽNÝ ANDĚL ZATROUBIL POZDĚ

 

 

„...Bez vůdčího listu ať nikdo nesedá za volant traktoru

Není nic horšího než stroj řízený nedouky

Víc zaorá mnohem víc zaorá než vyorá bramborů.“

 

Z básně Konstantina Biebla v posledních letech jeho života; hm… smutné.

 

 

 

I.

Léto 1971. Karel se vrátil do Prahy. Zkoušet si lázeňsky léčit chronickou pankreatitidu v Karlových Varech byl naivní, až blbý nápad.

Ještě hůře však na tom byl psychicky…

 

Neděle, půl deváté ráno. Jeho žena Miroslava otevřela okno ve čtvrtém patře vyšehradského činžovního domu, kde bydleli. K Vltavě u Výtoně to bylo kousek. Do místnosti tak vplulo více světla a všemožné vůně stále ještě ospale se probouzejícího rána.

Karel šel k oknu. Náhle se postavil vedle něj, levou tvář přitisknutou ke chladné zdi. V obličeji byl bledý.

„Mirko?“
„Co je?“
„Tvař se prosím tě jakoby nic, nedívej se ven. Pojď tak dva metry doleva, ať na tebe není zvenku vidět.“

„Co se děje?“

„Viděl jsem, jak se na mě dívají dva chlapi dalekohledem. Nedívej se tam, v protějším činžáku, o patro výš. Měli na sobě, teda viděl jsem košile, kravaty a saka. Dost neobvyklé oblečení, když jsi v neděli ráno doma, že jo?“

„Už je to tu zase. Co po tobě stále chtějí? Žes tu politiku nenechal plavat. Smočíš v ní prsty, a už v ní plaveš.“

„Já už dál nemůžu. Vydal jsem teď přece básnickou sbírku, do které jsem nezařadil svobodně napsané básně a lezu v ní straně do prdele a k čemu mi to bylo?! Úplně k ničemu!“

„Prosím tě hlavně klid. Nekřič…“

„Mám sto chutí se dneska večer na půdě oběsit.“
„Karle! Nech toho. Děti sice nemáme, ale… Co tvoje stará máma? To chceš, aby ji trefil šlak?“

 

Karel se na ni podíval a z pohledu jeho tváře se dalo vyčíst, jak bojuje se sebou samým. Jeho tvář, pohled jeho očí doslova přetékal bolestí, fyzickou i duševní. A také únavou. Minulý rok slavil padesáté narozeniny.

 

„Víš líp než já,“ pokračovala Mirka, „jak je tvoje maminka nemocná. A také… Co já? Ty bys mě tu nechal samotnou? Karle, jestli to uděláš, tak já, já… Já si podřežu žíly.“

„Mirko, tohle neříkej!…Lidi jsou strašně zlí. Vždycky byli. Umí jen hrabat a ubližovat… Vyžadovat a ponižovat. Brát a nedávat. Nikdy nikomu nesmíš věřit. Spálilas tu korespondenci?“
„A kde asi? Copak máme krb? Vyhodila jsem všechny dopisy do popelnice.“
„Cože jsi udělala?“
„Neboj, pořádně jsem je roztrhala… Mimochodem, včera jsem šla do trafiky pro noviny a nějaká babka se přede mnou pokřižovala.“

„Radši se cizím lidem nedívej do očí. Neohlížej se po nikom a hlavně se s nikým cizím nebav!“
„Karle! Nejsem mimino…“

 

II.

Středa, podvečer. Karel seděl doma za svým pracovním stolem u velkého, otevřeného okna po své pravici, kouřil cigaretu a popíjel kávu. Mirka akorát zalévala lopatkovec a dracenu v květináčích. Pokojové rostliny. Lopatkovec umí výborně čistit vzduch. Dracenu si před několika lety přivezl ze své cesty po Madagaskaru.

V gramofonu se točila a potichu hrála deska s Vivaldiho koncerty.

 

Karel se zmučeně pousmál a řekl:

„Mirko, našel jsem na půdě silný provaz. A u toho na zemi ležela nějaká strojopisná brožura s názvem Jak uvázat správně oprátku…“

„Děláš si legraci?“
„Kéž by. Minulost svázaná s básnickou avantgardou, zejména se surrealismem, se neodpouští.“
„Nepřeháněj. Tak třeba… Nevztahuj si to hned na sebe. Já už nevím… Začínáš mě Karle děsit.“
„To nechci, promiň.“
Karel vstal a Mirku objal. Ona jeho. Políbil ji pod levé ucho a potom na rty.

Podívala se mu do očí. Své oči měla zčervenalé od zadrženého pláče.

„To by přece byla hloupost!“
„Co?“

„No kdyby ty ses oběsil a já… ani to nechci vyslovovat.“

 

III.

Sobota časně ráno. Po ulici vrávorali dva opilí kominíci.

„Dneska bude hezky, ale mně se chce spát.“


Druhý se podíval nahoru na oblohu. Opravdu, obloha byla bez mraků. V tom si náhle všiml, když se očima zadíval trochu napravo, něčeho podivného. Vypadalo to jako letící, vzedmutý domácí kabát. Byl to letící, vzedmutý domácí kabát a někdo ho měl oblečený. Někdo padající dolů. Vše se seběhlo hodně rychle. Ta padající postava křičela. Nohy a ruce měla u sebe. Po tvrdém dopadu se ozvalo strašidelné zasténání. Postava dopadla na nohy, které se zlomily tak děsivým způsobem, že po dopadu to vypadalo, jako by daná postava ani žádné nohy neměla. Hlava nepřirozeně vyvrácená a z otevřených očí vyprchávaly poslední sekundy života.

„Kristepane, teď ne,“ řekl první kominík, otočil se a začal zvracet.

Začali si srocovat lidé. Druhý kominík doběhl do telefonní budky a zavolal sanitku. Ta po chvilce přijela. Ale většině bylo jasné, že vlastně zbytečně.

 

Za několik dní se objevila krátká zpráva v novinách:

Plný chuti do práce a životního elánu, zkosen zákeřnou, dlouhodobou nemocí, nás navždy opustil neochvějný bojovník, věrný soudruh a básník pracujících dělníků, Karel Lídl.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář