Jdi na obsah Jdi na menu
 


několik básní

OKRAJ PRAHY SE JEŠTĚ NEPROBUDIL

 

karnevalové vějíře

straky v letu

kovový lesk mrká

v černém peří

 

ráno mezi

pražskými paneláky v Modřanech

 

posnídala něco z odpadků

z kontejnerů přetékajících jak

Hrnečku vař!

přistává na jedné

menší borovici

její oči hledí a

souhlasně snídají

ranní nedělní ticho

 

 

LIDI DNESKA NEMAJ NÁLADU ANI MOC DŮVODŮ SE BAVIT

 

byl jsem se svým třináctiletým synem

mým úžasným, prima klukem Matuldou

na dni otevřených dveří

jedné střední průmyslovky

v Praze 

zaměřené mimo jiné na vývoj aplikací a her

 

procházeli jsme chodbami školy

a jednotlivé učebny

učitel nás seznamoval s tím a oním

co a jak se zde učí

a v každé učebně/pracovně se na závěr zeptal

jestli má někdo nějakou otázku

vždycky se několikrát ozvala jen jedna paní

matka syna

který se ani neobtěžoval tam přijít

kdyby alespoň ty její otázky byly k věci, aspoň trochu na úrovni

ale jejich stupidita křičela do nebes

 

podíval jsem se na ni úkosem

a to vám byla fešanda!

brutálně přepudrovaná

obličej plný plastických operací

botox ve rtech nebo co to bylo

oči zúžené jak oči Asiatky

a mohutná beranice na hlavě

ledabyle zakrývající přebarvené vlasy

kterou nesundala

ani v tom vydýchaném vedru

 

korunu tomu všemu nasadila v jedné učebně

pan učitel končil

a zeptal se obligátně:

„Má někdo nějakou otázku?“

no a samozřejmě se přihlásila

ta afektovaná, přezrálá „kráska“

 

„Chtěla jsem se zeptat: chodily sem nebo chodí nějaké celebrity?“

 

pan učitel vytřeštil oči jak lemur

ovládl se

a jen řekl:

„NE! Žádné celebrity sem nechodí. Má někdo JINEJ nějaký JINÝ dotaz?“

 

nikdo neměl

začali jsme se přesunovat ven na chodbu

do jiné učebny

zadržoval jsem v sobě smích

a

jenom mě překvapovalo

že se tomu nikdo nezasmál

 

ani neusmál

 

 

PROSINEC 2016, VZPOMÍNÁM…

 

pamatuju se

jak jsem někdy v roce 1996, 1997

pracoval jako prodavač v knihkupectví

a

brigádně

se tam občas přes léto

objevila

jedna žena - stále ještě slečna

tak něco mezi 45-55 lety

 

byla drobná, malá

ani hezká, ani ošklivá

ale její hnědé oči

ty oči…

permanentně a nikdy jinak

ve stavu míchajícím strach a šok jak gin s tonikem půl na půl

 

„nikdo ji nikde nechce zaměstnat…“

řekl mi můj kolega

 

tenhle majitel

(tohohle, a nejen tohohle knihkupectví - ať žije privatizace/restituce!

kdy do klína spadly majetky neočekávaně i úplnejm blbům)

tenhle majitel

nebude zas až takovej necitlivě kapitalistickej drsňák, jak vypadá

pomyslel jsem si

musí holt hrát tu hru na tvrďáka…

 

byla tak plachá a nevinná a naivní a všeho jakoby se bála

až z toho člověku bylo spíš smutno…

z čeho a kde žila

to jsem nevěděl

ale nikdy jsem ji neviděl obědvat

i když

občas přes den

stála v prostoru knihkupectví

pokorně rovnala knížky

a byla připravená přemoci na chvíli svou introverci

a pomoct eventuálním zákazníkům

stále s tím svým enormně vystrašeným pohledem očí

a...

jedla

jeden rohlík

(její jediný pokrm na jeden celý den)

ani při tom jí otazníky z očí nevypluly dát si chvilku pohov

 

stála tam

s pohledem (samozřejmě neopodstatněným) batolete

které si je vědomo

že dělá něco, co nemá

a

jedla rohlík

 

„nechcete si jít dát pauzu?

sednout si a rohlík v klidu sníst?

nikdy jsem vás neviděl nic pít…

lidi teď moc nechoděj, tak si, jestli chcete, jděte odpočinout…“

řekl jsem jí jednou

 

„ne, to ne, to ne“

zadrmolila a jako by lehce, na dvě sekundy ztratila rovnováhu

chytla se komínu knížek s černobílými uměleckými fotografiemi Prahy

knížek vyskládaných spolu s jinými knihami

na velkém oválném dřevěném stole

„to je dobrý… a navíc člověk nemusí pít, když jí rohlík“

spíš už zašeptala, než řekla

„cože?“

„no… rohlík v sobě obsahuje i vodu; to těsto, když se rohlík dělá, má v sobě i vodu,

opravdu nepotřebuju přestávku, já jsem ráda, že…“

ztichla

já také mlčel

a knihy také mlčely, jako by věděly…

zaplavila mě neočekávaně

velká empatická vlna soucítění a pochopení

toho všeho spíš

tušeného, nevyřčeného

 

život je někdy tak smutnej, tak smutnej

že by to tak nikdo nedokázal vymyslet

 

 

VEČER PŘED SILVESTREM

 

děti se dívali na Mrazíka

vylezl jsem ze sprchy

do obýváku

šestiletý Vojtík se s bráchou dívali na televizi

macecha tam akorát buzerovala Nastěnku

Vojta se na to soustředěně díval

kraje rtů mu trochu vadly

jak smutná, nezalévaná květina

 

podíval jsem se na Vojtíka a řekl mu s úsměvem:

„To maminka je na tebe hodnější, viď?“

Vojta rty trochu narovnal

takže jako by na chvíli zkřivil

vcítěním do Nastěnky vyčerpaná ústa

a upřímně, spontánně, s úlevou výdechem odpověděl:

„No to teda jó.“

 

 

MALÉ DOBRODRUŽSTVÍ 11. 2. 2017, 0.50 RÁNO

 

zhlédl jsem na Prima Zoom

dokument o

největších záhadách Ruska

a Odhalení: Mimozemské spisy

a šel jsem ven

dát si poslední cigaretu před spaním

 

stojím venku ve tmě

před barákem a kouřím

a najednou slyším zvuky

jakoby žáby

„Ty jo, první letní žába.“

říkám si pobaveně

ale zvuk je čím dál tím intenzivnější

„Že by šel kolem někdo, kdo šlápl do zasněžené louže a čvachtaly mu boty?“

říkám si sám sobě

vyhlížím toho někoho

ale nikoho nevidím

zvuk se ale čím dál tím víc přibližuje

„Sakra co to je?“

říkám si opět sám sobě

nemám strach, jen se divím

intenzita zvuku graduje a graduje

a

najednou se podívám nad sebe

a vidím

dva ptáky

letící sebevědomě nocí nad střechami spících domů

a

vydávají přesně ten zvuk

který jsem původně připisoval

žábám

 

 

14. 10. 2017, 0:51

 

poslouchám varhanní věci od Bacha

a přemýšlím, nevím proč

protože chci?

nad

Vítězslavem Nezvalem

výborný básník, mizerný překladatel

protékají mi hlavou jeho originální metafory

Konstantinem Bieblem, výborný básník

jehož osobní problémy a zánět slinivky vyústily

v ten poslední dobrovolný ptačí výlet oknem dolů

protékají mi hlavou jeho geniální strofy

přemýšlím nad Otokarem Březinou

a jeho nikdy nikým nezkrocenou fantazií

byť prožil celý svůj život osaměle

vzpomínám na Antonína Sovu

nejlepšího československého básníka

kterého jsme kdy měli

byť se narodil ještě za Rakouského císařství

 

vzpomínám, přemýšlím nad svými

pocity, myšlenkami, fantaziemi, zkušenostmi

všechny ty létající barevné myši

a ptám se sám sebe a boha

v kterého nevěřím

proboha: Co tu dělám?

Proč tu jsem?

Proč jsem tady a teď?

Dal by mi… snad paralelní vesmír odpověď?

 

koutky rtů mi jdou dolů

jak nezalévané květiny

a

nemám sílu postavit na svém obličeji

hradbu proměnlivých úsměvů

 

smysl je naředěný jak ošizený vinný střik

jak gin s tonikem skoro bez ginu

Johann hraje na varhany

a je mi tak nějak smutno, až se stydím

a nic nepomáhá…

 

povídám si sám se sebou

protože nikomu jinému nedůvěřuji

ale

vždycky tomu tak nebylo…

 

 

 

STEATOPYGICKÉ STAŘENY

 

s tlustými zadky

v těžkých sukních

jak opony starých divadel

sepraných košilích

s rezavou, vybledlou broží na krku u límečku

vybledlá brož

ladí s jejich vybledlou kůží

ne tak již s jejich vzpomínkami

 

sedí na dřevěné lavičce

na šikmém náměstí na malém městě

plném pobíhajících slepic

bez zubů

přesto ale jako by stále něco přežvykovaly

mžourají do sluníčka

bez mužů

které jim vzala rakovina nebo infarkt

nebo vysoký krevní tlak nebo cévní mozková příhoda

nebo něco jiného

 

sedí na lavičce

shrbené, přesto vyrovnané

vyrovnané se svým údělem

 

chvílemi spokojeně zamžourají

svraštělýma očima do letního sluníčka

jako by jim do očí vlítla muška

 

steatopygické stařeny

s tlustými zadky

a hubenýma rukama

na nic a na nikoho nečekají

jsou

sedí

mlčí

dívají se

 

ale jen ony vědí

kam

 

dívají se

ale jen ony znají svá malá tajemství:

ta neviditelná kina

promítající neviditelné filmy

na neviditelném plátně

před jejich očima

 

možná zadřímnou

ale někdy

když se probudí

dívají se

 

a

jen ony vědí

kam

jen ony vědí

na co

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář