JAN ŘÍHA - VLASTNÍ TVORBA - UKÁZKY

HAPPY OLD WORLD?

I.

Když se podvečerní slunce odráží od hladiny jezera, nebo rybníka… může to vyvolávat vzpomínky. Bez přímé souvislosti. Vidíš a cítíš to, co vlastně nechceš vidět a cítit. Vzduch ztmavne, i když je ještě úplné světlo pozdně letního odpoledne. Scvrkne se ti trochu břicho, ale když máš mírnou nadváhu, tak ti to vlastně neuškodí. Slzy včas zadržíš, jsou ještě kdesi daleko, hluboko. Zastavíš je, udupuješ do země jak cholerik žížaly, které mu nic neprovedly… Hlavou ti začne protékat hudba, a tu už zastavit nedokážeš. Podemele a prohloubí tvou melancholii, ale nezbavíš se jí. Ona tě prostě neposlouchá a ty posloucháš ji. Zkus rozbít imaginární CD přehrávač? Asi jako v tenise úspěšně smečovat pomerančem.

Ať je to Ohm Square, Irmin Schmidt, nebo Vivaldi…

Když se podvečerní slunce odráží od hladiny jezera, nebo rybníka… je to tak hezký pohled, že začneš třeba vzpomínat na to, co bylo. Co bylo krásné a co už není. Není to iracionální sadomasochismus, prostě to je, děje se to. Ty můžeš jen přihlížet sám sobě. Dívat se na sebe, jako kdybys vystoupil z těla…

Na pole vyjely kombajny sklízet obilí. Vidíš je v dálce. Hm, je docela pozdě. Kombajny mají vpředu přimontovanou širokou žací lištu, což je v podstatě taková velká sekačka. Vidíš je v dálce. Vidíš prach a cítíš vůni rozsekávaného obilí, jež se nekompromisně posouvá do mláticího ústrojí, které odděluje zrna od slámy a plev. Voní to, pokud tedy člověk není alergik. I obyčejný, nevinný pohled na kombajny může vyvolávat vzpomínky. Nebo pocity. Alespoň u Lumíra to tak funguje. A logiku nechme klidně spát. A koneckonců – někdy to tak úplně nelogické není.

Barvy jsou takové, jaké je vidíme a jak jsme se pojmenovali.

Pocity máme takové, jaké máme. I Lumír. Často to nebývají příchozí návštěvy, které by očekával. Natož vítal s otevřenou náručí. Nepoddává se jim, jen registruje, akceptuje a respektuje jejich přítomnost, byť je třeba sebekratší.

Kolik věcí, vůní, kolik podnětů, nelogických, jakýchkoli podnětů v něm dokáže probudit ne jen vzpomínky, ale také různé pocity, absolutně nesouvisející s tím, čím jsou vyvolané… Iracionálno v mozku je temná a hluboká studna, stále ještě ne úplně probádaná. Možná neprobadatelná na úrovni našeho současného vnímání.

II.

Večer se na kole dokodrcal po úzké lesní pěšince k tomu jezeru. Moc rád jezdil na kole. A také rád plaval. Prsa, kraul i znak. Bylo ještě světlo, i když letní slunce už skoro zapadlo.

Vybral si místo kryté nízkými kopci z písku a keři. I když lidí už tam stejně moc nebylo. Svlékl se, oblékl plavky a šipkou skočil do vody. Začal plavat. Nejdříve chvíli kraulem, aby se protáhl. Potom styl prsa. Uprostřed jezera se natáhl zády na vodu a koukal uvolněně do oblohy. Pomalu se znakem přibližoval k druhému břehu. Tam byla silnice a před ní u vody několik přírodou vykotlaných „lóží“, ideální místo pro rybáře. Kteří tam také byli.

„Vyplašíte nám ryby, pane,“ řekl mu klidně jeden z rybářů. Zakroutil poté hlavou a lokl si z půllitrové láhve trochu rumu.

„Já plavu hned zpátky.“

Lumír začal plavat zpět na druhý břeh. Vyšel z vody. Z ne velké dálky z lesa cítil vůni stromů, vůni jehličí, rozpeklého sluncem a poblíž lesa vůni zralých malin a ostružin. Od vody vál příjemný chlad. K hladině jezera se začal slétávat a dovádět nad ní různý hmyz včetně vážek. Některé byly barevné jak papoušci.

„Ty se mají, že si chtějí hrát,“ zašeptal nahlas Lumír a zapálil si Bensonku, cigaretu.

Poblíž něj, v místě pěšiny, rozdělující písečný břeh a počátek jehličnatého lesa, zahlédl dvojici lidí. Podivně oblečenou ženu a muže tak kolem třicet let. To vám byl pohled! Žena byla pohledná, měla jednodílné šaty a stažený pas, vyčesané vlasy a klobouk plný ozdob a stuh… Šaty jí sahaly až na zem. Byly tmavě zelené se žlutými vzory vlnek po okrajích. Muž s upraveným knírkem nad celým horním rtem měl na sobě košili, kalhoty, vestu a také klobouk. Vysoký pánský. A v ruce držel viržinko. A ten staromódní cvikr, bez nožiček, pokládající se na horní kořen nosu.

„Tady se pořádá karneval?“ zeptal se jich.

Neodpověděli mu.

„Hm. Jsou příjemný. Ani se na mě nepodívali,“ říkal s Lumír nahlas sám pro sebe.

Celé mu to připadalo divné. Ale je to lepší, než se dívat na podvečerní slunce, odrážející se od hladiny jezera, nebo rybníka. Nebo na televizní zprávy. Díval se za nimi, šli po pěšině ve volném prostranství posečeného pole, ona si položila hlavu na jeho hruď.

Z lesa se ozval datel. Lumír se ohnal za sebe a plácl se přes zadní část stehna. Bodnul ho komár. Stihl ulétnout.

„Ty hajzlíku jeden. Můžeš bejt rád, že jsem tě nerozmáčkl.“

Podíval se zpět opačným směrem na onu dvojici. Muselo uplynout jen několik sekund. Ale nikde je neviděl. Nikde. Schovat se nemohli. Neměli kde. A proč by se také schovávali? Vůbec tomu nerozuměl. Zakroutil hlavou a řekl si, že si půjde ještě zaplavat. Dostal totiž žízeň a věděl, že když bude ve vodě, žízeň na chvíli přejde. Slunce už se na hladině jezera tím svým hravě tříštivým způsobem neodráželo. Lumír se rozhlédl kolem sebe. Kam dohlédl, tak nikde neviděl ani živáčka. Začalo mu být smutno, ani nevěděl proč. Když si zaplaval, tentokrát neplaval tak dlouho, vylezl z vody a sedl si na ručník. Z malé tašky pod sedlem kola vytáhl časopis. Domů ani do hospody se mu nechtělo. A ještě bylo docela vidět. Otočil první, úvodní stranou a jeho oči zaujal nadpis: Cestovatelky časem ve Versailles. Propadly se anglické dámy v čase?

Hm… Lumír se zamyslel. Co když?... Mlčel a díval se nepřítomně do neurčita. Asi do té hospody přece jen půjde.