Jdi na obsah Jdi na menu
 


ukázka ze sbírky básní Když hodiny odbijí třináctkrát, srpen 2021

NA KOLE

když jsem byl malý

moc mě bavilo jezdit na kole

a ještě víc mě to bavilo v pubertě

nejlepší to bylo v Přelouči u babičky

 

jezdíval jsem na dlouhé výlety

střídajícími se vesničkami a krajinami

okresu pardubického…

 

moc se mi ty toulky líbily

moc se mi líbilo

že jsem sám

že nemusím mluvit

že mohu jen mlčet

 

občas jsem se zastavil

u nějakého jezírka

zapálil si cigaretu

chvíli jsem nemyslel na nic

mohl jsem jen pozorovat

přivonět a pít ty letní vůně přírody

 

nabíjela mě ta jednoduchá krása

bolest se ztrácela ve stratosféře

a když zavál větřík

rozvlněná krajina mi dokázala zastydle a poťouchle zamávat

jak to umí jen obrazy impresionistů

 

nemusel jsem se mít na pozoru před lidmi

kteří mě jakkoli znali

nebo neznali…

lidské chamradi jsem beztak nikdy nedůvěřoval

umí jen vyžadovat a ubližovat

 

byl jsem jen já

sám se sebou

a bohatě to stačilo

 

byl jsem jen já

a Slunce nade mnou se snad usmívalo

 

byl jsem jen já

a mé tmavě červené kolo

můj jediný kamarád

a jiného jsem nechtěl

 

 

VYKOPEJTE TĚLO!

procházela se bosá po hřbitovní zdi

seskočila a pomalu šla po poli

hleděla do večerních světel nedaleké vesnice

hleděla tam a po tvářích jí tekly slzy:

věděla, že tam nepatří

věděla, že už tam nepatří

 

procházela se bosá mezi tichými náhrobky

které bylo možné v té tmě spíš tušit, než vidět

sedla si na lavičku a cítila se sama, tak sama

vylezla zase na hřbitovní zeď

a hleděla s marnou nadějí na světla z vesnice

kde kdysi žila

hleděla tam a po tvářích jí tekly slzy:

věděla, že tam nepatří

věděla, že nikam nepatří

 

proč nemohla nalézt klid, nevěděla

smutek, bolest, hrůza, vše muselo pokračovat

možná se málo a nezaníceně modlila…

sedla si na hřbitovní zídku

a hleděla do pozdně večerních světel nedaleké vesnice

světla postupně zhasínala jak oči umírajících zvířat

 

dala si dlaň pod bradu

a vzpomínala zamyšleně na své mládí

které nerozkvetlo díky tuberkulóze…

 

dvě hodiny do půlnoci

hledí do večerních světel nedaleké vesnice

po tvářích jí tečou slzy

cítí se osamělá

i ty slzy se mohou spojit…

cítí, že a jak

nikam nepatří

může se velkorysý Bůh bezdůvodně mstít

a peklo zlomyslně bavit protahovaným čekáním?…

 

hrobník toho má nicméně dost

vypít každou noc půllitr rumu

přestává pomáhat…

 

budou ji exhumovat, jako by byla upírka

budou ji exhumovat, jako by byla prokletá

budou ji exhumovat…

je to snad trest za velkou krásu

která začala kvést, ale nestihla vykvést?

co horšího může být než

někde být a nikam nepatřit?

 

 

 

ZMATENÍ

mražené hranolky

křupou vhozeny do vroucího oleje

jak tvé prsty

žížaly

přemýšlející nad dřevěnou poličkou

ťukající do ní

jak ztichlý Afričan

jako

kdyby

ona

měla

něco

rozhodnout

 

když klokan

v buši

zívá

 

 

 

CO ZTAJENO BÝVÁ V POZADÍ

co ztajeno bývá v pozadí

může někdy vystoupit

a zazářit

 

co ztajeno bývá v pozadí

také umí zářit

malým, zeleným světlem ve tmě

chodec, čekající na semaforu

tanečnice, čekající na vyzvání muže

muž

v němž se perou

medově rozteklé hranice

mezi projevením iniciativy a vtíráním

 

co ztajeno bývá v pozadí

svítí světélkem pohádkového okénka v černém lese

 

tak často ty svíčky

nikdo

ani nesfoukne

 

tak svítí

svítí

aby

jen tiše dohořely

 

 

 

KAŽDÁ NOC UMÍRÁ OSAMĚLE

jsi poblíž Tábora a na střechu chatky prší

jsi v autě poblíž Litomyšle a někam se vracíš

jsi v Chomutově a vzpomínáš, co asi třeba dělá…

jsi v Klášterci nad Ohří, jsi v Měděnci a venku je tichá noc a sněží

jsi v renesančním pardubickém zámku

pak venku před ním

slunce se do tebe opírá a do tvé ženy a dětí

a nasáváš atmosféru chvíle jak nebojácný feťák

jsi v Přelouči a neplánovaně ses pomiloval

jsi v Praze a ne přemýšlíš, pozoruješ tok svých myšlenek

tu nevyzpytatelnou řeku

řeku jako kočku

jsi v Praze a říkáš si

co vše jsem tu prožil a co vše se ztratilo

 

je ti z toho chvílemi na chvíli smutno

ale pak na tebe mrkne noc

oděna v roucho hudby

přehrávané v tvé hlavě

a i ona

i ona

 

oranžová jitra v pražských Modřanech

straky a vrabci létají ještě nerušeni hlukem lidí

a zpovzdálí se nese kukání hrdliček

z malých parků poblíž třípatrových, tichých domů

u modřanského hřbitova

kde i popelnice poblíž tiše odpočívají

respektujícími vzpomínkami

na dušičková světélka

mihotající se ze hřbitova

 

a i ona

i ona

ti šeptá

cosi

 

do uší

 

 

 

VYPOČÍTAVOST JE PRIMA JAK PROPOCENÁ PEŘINA

pomlouvat polopravdami

je říct B, ale účelově zamlčet A

to nehodící se A

 

možná

si středověcí baziliškové

potřebují

hlasitě ospravedlnit

výčitky svědomí

 

kdo

by je také

na jejich místě neměl?

 

nezapomeň

poutníku

až vyrazíš zase dál

na cestu

kohouta

sebou si vzít

 

 

 

PROCOL HARUM: „THE HUMAN FACE IS A TERRIBLE PLACE“

i zamnul si ruce skřítek

a zachechtal se jak šotek

 

vyskočil

a zhasnul světlo v koupelně

 

ošklivá zvířata

nejsou roztomilá

 

jak se jim vdechuje

yperit ignorace?

 

Kahau nosatý

se oblékl do pruhovaného pyžama

vlezl si do postele

přikryl se peřinou

a vzdychl

do černého ticha

 

 

 

 

ŠTĚŇÁTKA MALÁ PÍSMENKA

minuskule

se na mě valí

jak svléknuté pistáciové oříšky

 

když ti je smutno

dej si vepřovou šunku

řekla jsi

 

že ty drahá nevíš

co to slovo znamená

 

žvýkej lombok

a neplač proto

ve stínu pisangů

 

minuskule

se na mě valí

jak svléknuté pistáciové oříšky

 

Vltava je plná slizkých utopenců

nechtěla bych vidět ty oči bez života

řekla jsi

 

tak moc si nerozumíme

že se to snažíme nevidět

zkoušíme psát do mraků

ale nejsme Josef Čapek

a

 

minuskule

se na mě valí

jak svléknuté pistáciové oříšky

 

co kdybys používal majestátně lorňon

jako Svatopluk Čech?

 

jsme snad na maškarním plese?

ne

a jsi tím opravdu jistá?

 

 

 

AFRIKÁNY STAŘENKY CELESTÝNY

pěstovala afrikány

oranžová sluníčka

po okrajích žlutá

nad malým zeleným pralesem

listoví a stonků

 

pěstovala afrikány

na malé zahrádce

v upraveném záhoně

medová sluníčka

kvetoucí od května do října

 

pěstovala afrikány

sladce zapáchající listy

odpuzovaly nepříjemný hmyz

a ty sluneční bonbóny se tomu všemu

jen bezelstně usmívaly

 

pěstovala afrikány

chodila je zalévat

záda shrbená

tiše o ně pečovala

přivyklá samotářskému způsobu života

láskyplně jako matka o své děti

které ona nikdy nemohla mít…

o afrikány

jejichž silné aroma

neviditelně

líně

vlnivě

stoupalo

nahoru

k azurové obloze

pronikalo hnědým dřevem plotů

mezerami mezi vrásčitými prkny

k sousedům

ke kdákajícím slepicím

kejhajícím husám

vepřům, kteří byli cítit po hnoji

do holubníků holubů

a potom pryč ze zahrad

do parků, alejí, oken bytovek

k hřbitovu

kde ticho přerušují jen hrdličky

a voda dopadající z konví

na zalévanou zeleň na hrobech…

 

pěstovala afrikány

a já ji měl rád

a často si na ni vzpomenu

protože mi nechyběla

když žila

ale chybí mi teď

když není

 

 

 

KONSTANTIN BIEBL

mám moc rád

surrealistickou hravost

v jeho básních:

„V kovárně zůstal sirotek,

 i šroub může osiřet, když ztratí svou matku.“

 

v básních často

ne veselých

 

„Všechno se ztrácí ve starém kalendáři

 když se v něm přestane listovat…“

 

napsal jsi, Kosťo jinde

a mě jen napadá

škoda

že jsem tě neobjevil dřív

na druhou stranu

nikdy není pozdě

 

to

co dělá básníka básníkem

tvé dílo víc než jen dokazuje

 

tvá přirovnání

jsou tak zlehka, samozřejmě originální

že mně

nezbývá než zopakovat

v racionálně těžko vysvětlitelném pohnutí:

 

to

co dělá básníka básníkem

tvé dílo víc než jen dokazuje

 

 

 

V ZÁBLESCÍCH

v záblescích tvých náušnic

v záblescích tvých prstýnků

v záblescích pohledů tvých očí

které uměly

mluvit, vonět, milovat, plakat

v záblescích hledě na hladinu Vltavy

za letních podvečerů, když jsem sám

tebe jen, tebe jen poznávám

 

 

 

PŘÁTELÁK V PELHŘIMOVĚ

„fuckin‘ weather“

řekl Eda

brankář

když se podíval nad sebe

a odplivl si

 

„to jo“

otočil se Vnislav

levý obránce

stojící před Edou brankářem

„zase bude pršet“

dodal otočivší se Neklan

pravý obránce

stojící před Edou brankářem

 

„přestaňte žvanit a soustřeďte se na hru!“

křikl na ně z lavičky trenér Nezamysl

měl pihy a rezavé, oranžové vlasy a často ne doslova vzplál

jako by nestačilo, že onemocněl Mnata

 

 

 

POPLETA

smažím si v klidu prsty rybí

a hle - na mé ruce dva chybí

 

 

 

MATOUŠKOVY PERLY

jdu k Matuldovi do jeho pokoje a ptám se:

„to je tvoje?“

„ne, to je moje“

 

 

 

ČINŽÁK JAK Z CHOBOTNIČEK, ŽÁDNÁ FALEŠNÁ ROMANTIKA

probudil jsem se s lehkou kockou

v posteli

a všiml jsem si

že nejsem doma

všední den

půl desáté dopoledne

postel…

tak metr a půl nade mnou byl strop

a u mých nohou žebřík

přidělaný k posteli

podíval jsem se vedle sebe

a vedle mě spala Lucka

to bylo velice příjemný zjištění:

probudil jsem se u ní

 

„já musim vstávat Lucko, musim do práce“

„mmm, dobře, já taky, ale teď chci spát“

 

dal jsem jí pusu

pohladil po hlavě

sešel schůdky

 

v koupelně u ní

jsem si vyčistil zuby

osprchoval se

umyl si šampónem i vlasy

měl jsem je delší

sčesal si je dozadu

utřel jsem se do jejího ručníku

 

muset jsem jít ven

přejít naštěstí jen pár ulic do Celetné

kde jsem pracoval

 

„pa večer“

„mmm“

 

odešel jsem

sešel čtyři patra po schodech

v tom činžáku

na Petrském náměstí

které v roce 1997

vypadalo úplně jinak

než dnes

 

do očí mě samozřejmě

praštila sluneční zář a denní světlo vůbec

 

přišel jsem do práce

ještě s neuschlými vlasy

vypadalo to

jako kdybych je měl nagelované

nevypadal jsem tehdy špatně

 

odpoledne mi volala Lucka

jak se mám a že se na mě večer těší

byl to prima pocit

že na mně někomu záleží

a já taky myslel jen na ni

 

„ty máš takovej hlubokej hlas, málem jsem tě nepoznala… mluv normálně, Honzo“

řekla

a v jejím obličeji

jsem tušil, představoval si

ten její

typický, pobavený, deziluziózní úsměv

„ale já mluvám normálně… to jsou ty piva včera večer, piva, těch bylo a cigára a hlasitý mluvení, abysme se slyšeli…“

 

bylo mi necelých 21

a já se na ni těšil víc

než post batole na Ježíška

a

ona na mě taky

 

 

 

 

S LUCKOU

byli jsme na Petříně

a leželi jsme na trávě

na jednom z šikmých kopců

hm… skvělý popis

jakej jinej by asi kopec měl bejt?

občas jsme se políbili

a / nebo líbali

a Lucka

mně řekla:

„Hele, poslouchej. Teď ti něco přečtu.“

 

hodlala mně nezištně

a neplánovaně rozšířit obzory

„Ty a ten tvůj Jiří Karásek ze Lvovic.“

usmála se

a zakroutila hlavou

ale nebylo v tom žádný nepříjemný vyzařování

„Pamatuj si jedno. Ztracenej je den, kdy se nezasmějeme, až nám tečou slzy. A bez nutnosti opojení, jo?“

 

ležel jsem v trávě

dal si ruku přes oči kvůli sluníčku

a byl jsem připravenej

dával jsem energii jí

a teď ji dávala ona mně

 

„Poslouchej, Karásku,“

řekla mi

(jeden čas mi tak říkala)

a

začala mi číst povídku

od Charlese Bukowského

která se jmenovala Osamělost

přečetla ji celou

 

celou dobu jsem

sluníčko nesluníčko

valil oči

a říkal si:

sakra, to je výborný!

realistický, zábavný i smutný zároveň, výborný postřehy

paráda

 

„Uršulko,“

(tak jsem jí zase

jeden čas říkal já

když jsme spolu byli sami)

„to bylo vynikající

to je přesně směr

kterým bych se taky měl v psaní ubírat.“

 

„No, to bys moh. Seš dobrej spisovatel, ale…“

 

podívala se na mě

těma svýma ďábelsky přivřenýma očima

zachytil jsem její pohled

přitáhl si ji k sobě

svými dlaněmi objal její zadeček

a přitiskl své rty k jejím…

 

vzal jsem ji na pár

zajímavých míst v Praze

o kterých nevěděla

uměl jsem jí naslouchat…

 

stále ji vidím

třeba jako

modré manžestráky

bílé tričko

přes něj krémová košile…

 

divoká devadesátá léta

dny splývaly s nocemi

a noci se dny…

 

potřebovali jsme se

hrozně moc…

já ji

i ona mě

 

ona vyplňovala mou prázdnotu

a já její

ale

nebylo to jen o tom

 

 

 

STAROANGLICKÁ PROCHÁZKA

na konci venkovské ulice

před setměním v létě

když právě pršet přestalo

 

jdou vedle sebe dvě ovce

ovce bílé, promáčené

ztěžklé, nacucané dešťovou vodou

jdou spolu a

o čem si povídají?

 

ví to vrabec, dosednuvší na leknín v nedalekém jezírku?

nebo siluety mlčících komínů?

ví to vůbec někdo?

 

ty dvě ovce

to vědí určitě

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář