Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

Oči

 

Doprovázel jsem známého domů. Bydlel nakonec kousek ode mne. Měl jsem čas, byl krásný letní večer, pozdní večer, večer plný vůní, plný sladce se potící noční přírody. Vzduch byl voňavý a vzbuzoval poetické nálady. Všude ticho, přerušované cvrlikáním nočního hmyzu, kterého je na Petříně a v jeho okolí spousta. Pod námi se rozlévala Praha, směs tmy, světel, budov a vzdáleností tlumených zvuků civilizace.

Šli jsme po cestě z Petřína dolů. Lanovka už dávno nejezdila, měsíc svítil sytě bíle a obloha byla posetá hvězdami jak kropenatý koberec. Kráčeli jsme potichu, ponořeni do kouzla večera; večera, který je stvořen pro snění a nikoli pro konverzaci, která by disharmonovala s magickým tichem noční přírody.

Z dálky pod námi jsme zaslechli tramvaj, její zaskřípění. Přítel se jakoby probral ze zamyšlení, vzhlédl nahoru k obloze a řekl:

„Je mi ve skutečnosti tak smutno, cítím se velice osamělý, komnaty mého srdce obklopuje hudba… místo lásky ženy. Jsem snad starý? … Podívejte se příteli na ten měsíc“, pronesl náhle změněným hlasem, ne již tak intimním, snad se zastyděl přiznáním, a pokračoval:

„Měsíc lze na večerní obloze pozorovat, pokud se nepletu, v první polovině srpna. Je opravdu krásné, když třeba můžete vnímat, jak vyniká plastičnost měsíčního povrchu…“

„Myslíte… hovoříte o pozorování z hvězdárny?“, zeptal jsem se.

„Ano… Ale já stejně nejraději pozoruji měsíc přímo… jako třeba teď…a až bude úplněk… no není to nádhera, řekněte sám?“

„Souhlasím s váni… Ach ano, je zde skutečně krásně… ale tak vám být nemusí, potkáte-li tu Friedrichovu dceru.“

„Cože? Koho?“

„No… Je to dlouhý příběh, ale mohu vám ho vyprávět, pokusím se ho zestručnit… jestli chcete.“

„Ale ano.“

Nadechl jsem se a v očích se mi zazrcadlila nostalgická nálada při vzpomínce na…

 

„Friedrich… Casper Martin Friedrich byl německý romantický malíř s hodně neobvyklou imaginací žijící na rozhraní 18. a 19. století. Před pěti lety zemřel jeho předposlední potomek z přímé řady, shodou okolností se jmenoval také Friedrich, a ten za sebou zanechal, když umíral, šestnáctiletou dceru, žena mu zemřela při porodu. Té dceři je tedy dnes jednadvacet let, žije na Malé Straně a je to taková… podivínská dívka, tehdy jsem se z vyprávění o ní divil, že není zavřená někde v ústavu. Nikdo o ní přitom skoro nic nevěděl, ale prý se občas v podvečer procházela a možná prochází až do pozdních nočních hodin právě zde, na Petříně. Slyšel jsem o ní, že je to prý čarodějnice, že umí uhranout, dokáže manipulovat lidmi a jejich myšlenkami, jak se jí zachce, že zasvětila svou duši experimentální černé magii a tak… Bůh ví, jak to s ní vůbec je. Ale já jsem tomu nevěřil a, budete se možná divit, až vám vypovím celý příběh, nevěřím tomu ani dnes. Spíš mě tehdy zaráželo, že já, který se tak rád procházím po petřínské krajině, jsem ji ještě nikdy nepotkal. Začal jsem si tedy myslet, že si ji několik lidí prostě vymyslelo, tak jako se vymýšlejí fantastické a nepravděpodobné legendy…

Jenže jednou… jednou se mi poštěstilo ji potkat. Šel jsem od ubytoven, patřících petřínské hvězdárně, právě směrem dolů, po nekonečných schodech, po části cesty, která byla jakoby klenbovitě prorostlá kolemjsoucími rozpínavými stromy. Když tu se náhle zpoza stromu zjevila. Bože… Nic neříkala, nic nedělala, jen se na mě chvíli dívala, pak odešla. Vy si teď možná řeknete: A to je vše? Ale nechte mě domluvit… Nikdy nezapomenu na ten pohled jejích očí a na tu krásu jejích očí, na tu krásu, při které tušíme, že je přinejmenším nebezpečná, ale nemůžeme si pomoci, nelze uhnout pohledem. Ty její oči – jako bych se svíjel v duchu nepopsatelnou, velice silnou… rozkoší… při pohledu na a do jejích očí. V celém mém životě mnou nic tak silně nepohnulo jako ty její překrásné, mystické oči, ve kterých snad byla ztajena jakási metafyzická krása a ještě spousta dalších věcí, neznámých, rozkoš budících aspektů, pro které ale jazyk nemá slovní vyjádření… Když odešla, zůstal jsem stát jako přimražen a až po několika minutách jsem se zmohl na nějaký pohyb. Byla už hluboká noc…Ale od té doby jsem nemohl, nemohl ani na vteřinu setřást ze svého vědomí i podvědomí tu vidinu jejích očí. Viděl jsem je neustále, ať jsem dělal cokoli, ať jsem byl kdekoli, ať jsem měl oči otevřené či zavřené, neustále, v bdění i ve spánku, neustále jsem viděl ty její magické, překrásné zelené oči a činilo to ze mě rozklepané zvíře, tak byla ta vidina nádherná, tak byly ty oči krásné, srčel z nich vodopád krásy a jakési poznané moudrosti… Brzy mě to začalo přivádět k šílenství. Nemohl jsem se na nic jiného soustředit, nedokázal jsem na nic jiného myslet, známí se znepokojovali, co že to se mnou je, neboť jsem nemohl, nedokázal s nikým vést nějaký normální hovor. Byl jsem jako očarován… Či očarován? Nevím. Cítil jsem, jak se pomalu, ale jistě, měkce propadám do vlastního, zvláštního světa, do vlastního časoprostoru, kde jediné, jediné, co existovalo, byly ty zelenající se oči, kterých jsem se zkrátka nemohl zbavit, ať jsem chtěl sebevíc. Začínal jsem si uvědomovat, že takhle to dál nejde, že takhle už nemohu dál žít a přemýšlel jsem nad sebou, nad tím, co s tím dělat. Ale s hrůzou jsem docházel jen k tomu jednomu jedinému, krajnímu východisku, které jsem si ale zpočátku vůbec nechtěl připouštět. Pochopitelně. Ale jako by to šílenství bylo bažinou, která mě stahovala stále hlouběji, kalilo mé racionální uvažování, cítil jsem, že bych se té vidiny nezbavil nikde, ani v léčebně a neznámé aspekty mého ega mě jen stále ponoukaly: Udělej to! Udělej to rychle!… A tak jednou nastal den, kdy jsem se rozhodl. Kdy jsem byl přímo opit myšlenkou na čin, který by znamenal spásu. Zvolil jsem jedno z nejdostupnějších řešení. Víte, že bydlím pod Petřínem a tak jsem jednou v noci vyrazil na Petřín, s židlí a provazem v ruce, dával jsem si pozor, jsem-li sám a podobně… Upevňoval jsem si smyčku kolem krku, chystal jsem se už odkopnout pod sebou židli, ještě jsem se podíval na strom, je-li větev dost silná, když tu… tu se zjevila ona… a řekla:

‚Nedělej to.‘

Úplně hypnotizován jsem ji poslechl, jak zlobivé děcko matku, víte, vůbec to nechápu, v té její pronesené větě bylo skryto tolik šamanské síly, v jejím pohledu tolik uhrančivosti antických sfing… Ale byla tak mírumilovná… přívětivá, řekla to tak… upřímně, měla tak hodný pohled… a do toho ty její zelené, sálající oči, omamující, při jejichž pohledu do vašich očí se vám třesou kolena vzrušením a rozrušením a vy nevěříte, že to může způsobit jen samotná krása těch očí… Slezl jsem se židle, ona odešla, potichu jak stín, a já se s trochu trapným pocitem provinilce vracel rozrušen domů…“

„To je neuvěřitelné!“, řekl v nepředstíraném údivu můj přítel.

„Ano, je to tak… a víte, co ve mne dnes… už se mi nezjevuje… ta vzpomínka na její oči, na ní, probouzí?“

„To tedy netuším.“

„Pocit lásky. Sakra! Velkou, upřímnou, oddanou lásku, tu zamilovanost, o které víte, že vás potká jen jednou za život a která často jen profičí kolem vás a ztratí se… lásku… Jsem asi opravdu blázen“, řekl jsem a usmál se.

„Ne, nemyslím.“

 

Zatímco jsme se ocitli v Karmelitské ulici, kdesi nad námi, v prostoru Petřínských sadů, se ozval tichý, táhlý, ženský vzlyk, vzlyk mladé ženy, která jakoby litovala údělu své existence…

 

 

 

 

 

 

 

Stará paní Cecílie

 

Cecílie vyklepala z okna hadr plný prachu a zadívala se na parapet. Všimla si, jak nekvalitní barva začíná praskat.

„Měla jsem to natřít dvakrát“, řekla nahlas sama sobě.

Život v Mostecké ulici se začínal probouzet. Bylo teplé ráno, prodavači začínali otevírat své krámky, první turisté směřovali volnou chůzí na Karlův most.

Cecílie nechala okno otevřené, šla do lednice, vyndala mléko a nalila ho do misky svému milovanému kocourku Mackovi.

„No, malej… hezky bumbej, ať jsi zdravý a silný.“

Chvíli se dívala, jak srká mléko, růžový jazýček mu vibroval, radost pohledět.

Spokojeně se pousmála a dobelhala do ušáku. S úlevným výdechem se zabořila do vytlačeného dolíku. Bolely ji nohy, a vůbec celé tělo, jak už to ve stáří bývá.

Zadívala se na nástěnné hodiny.

„Teď“, řekla Cecílie a kukačka, jako by ji slyšela a poslechla, devětkrát zakukala.

„Za chvilku přijde Janička“, řekla Mackovi a vzala do rukou pletení.

Macek zamňoukal, jako by rozuměl, ale zároveň jako by vyjadřoval svůj nesouhlas.

Cecílie vzdychla a smutně pokývala hlavou:

„Já vím, že nikdo nepřijde… Kdo by k nám také chodil, viď? Co se starou bábou?… Kór když nemá před… Peníze peníze…“

S námahou vstala, šla pohladit kocoura a vrátila se k pletení…

Hodiny odbíjely desátou.

„Za chvilku přijde Pavlíček“, řekla a rozplakala se.

 

 

 

 

 

 

Co si žena vymyslí zítra?

 

Procházel se po místnosti, kouřil cigaretu a občas vyhlédl z okna. Den se chýlil ke konci a nebe bylo modrooranžové od zapadajícího slunce, vrhajícího na zem barevné stíny. Pod jeho oknem tekl úzký, bublající potůček. Díval-li se přímo před sebe, viděl jen vysoké, zalesněné kopce, vytvářející královské, pompézní panorama toho kraje, kde od narození žil.

Sedl si do křesla, zapálil si další cigaretu a vzdychl. Do pokoje vstoupila manželka, v krbu zapraskalo. Podíval se na ni unaveným pohledem a jeho hnědé oči říkaly: Co zas chceš?

„Měl bys jít konečně navštívit svého přítele“, přátelsky, ale domlouvačně pronesla.

„Já vím, já vím.“

„Určitě to tam má pěkně zařízené, přestěhoval se do útulného kraje, do míst zbohatlíků… určitě to tam má pěkné.“

„Já vím… vždyť víš, že bych si s ním také rád popovídal“, a zaťukal si prstem na čelo, ale tak, aby to žena neviděla.

„No a proč se teda tak ostýcháš?“

„Myslíš, že na mě bude mít čas?“

Bavilo ho hrát s ní komedii. A ona nikdy nic netušila a tušit nebude. Žije si ve svém vlastním světě.

„Jeho příbuzenstvo není rozsáhlé a nikdy neměl moc známých, pokud já vím… Šla bych tam s tebou, ale víš, že mně doktoři nedoporučují procházky, mám prý tu vodu v koleni…“

Na jeho rtech se objevil ironický úsměv.

„Zítra se za ním podívám“, odsekl, aby měl od své ženy konečně už pokoj… Zároveň ho trochu děsilo pomyšlení, s čím zase vyrukuje zítra, pozítří…

 

Druhý den ráno si přivstal, aby to měl už za sebou. Nasnídal se, nasadil si klobouk, do ruky vzal svou výletní hůl.

Ve dveřích ho žena políbila a řekla:

„Pozdravuj ho ode mne… ať se někdy přijde k nám podívat.“

„Ano“, řekl flegmaticky a ironicky zároveň.

Když se ocitl před domem, zhluboka si povzdychl… nejraději by se rozvedl, ale byl líný a… měl svou ženu přece jen příliš rád, zvykl si na ni.

 

Stoupal do kopečka, šel pěšinou, tichou, nad níž čněla klenba z rozvěšených korun stromů, a konečně spatřil cíl své cesty. Usmál se několika posledním letům svého života a vstoupil otevřenou, zrezlou bránou na hřbitov…

 

 

 

 

 

 

 

Muž s nemocným srdcem

 

Albert se díval z okénka autobusu ven do krajiny. Byla jasná noc, měsíc v úplňku, ale přesto rozeznával jen siluety stromů, které za jízdy viděl míhat se podél silnice. Myslel na to, jak letní příroda v noci krásně voní. Nejraději by z autobusu vyskočil a vášnivě do sebe sál ten vitální, životadárný nektar. Byl přesvědčen o tom, že na venkově lidé žijí smysluplnějším, jednodušším a zdravějším způsobem života než lidé ve městě. Trochu naivní představa městského člověka, ale ne výjimečná…

Rozsvítil si lampičku, malé bodové světélko, zabudované nad sebou, chtěl si totiž číst, číst Maupassanta – Příběh jednoho života. Jednou ho již četl a pamatoval se, jak Maupassantovy lyrické popisy přírody byly tak silné, živoucí, že úplně cítil třeba vůni suchého sena… Potichu šmátral v baťohu, ale nemohl tu knihu nalézt.

„Kdo tu dělá takový rámus?“, ozvalo se za jeho zády.

„Musíte teď svítit?!“, ozval se kdosi na sedačce před ním.

Naštvaně tedy zhasnul a vzdychl. Opřel hlavu z části o opěradlo sedačky, z části o okénko a jak se díval ven a snil, začaly se mu klížit oči. Usnul…

  

Ráno následujícího dne se ho spolucestující ptali, proč byl v noci tak bezohledný a chtěl si číst.

„Bezohledný? To si snad děláte legraci, ne? Já jsem si svítil svou osobní minilampičkou, mířící jen na mě… která tam taky od toho je. To vás nemohlo rušit, a pokud ano, tak je mi líto, ale je to váš problém…“

„Tak to ne, milý pane, tady jsme všichni na jedné lodi a musíme držet pohromadě, vzájemně se respektovat jako jedna velká, upřímně se milující rodina.“

Albert vytřeštil údivem oči, a protože věřil, že to byl pokus o vtip, konverzaci utnul a jízda se vrátila do původních, relativně poklidných kolejí…

 

Následující noc se situace opakovala znovu.

„Kdo tu dělá takový rámus?“

„Musíte teď svítit?“

„Můžete mi říct – od čeho ta lampička tady teda je?“, začal se Albert bránit.

„Podívejme se, jak je drzej! Tenhle chlap mě opravdu vytáčí!“, haštěřivým a navztekaným tónem řekl starší pán trpící nespavostí.

„Ježiš lidi, zbláznili jste se nebo co? To má bejt něco jako skrytá kamera? Psychologickej test? Co je vám vůbec sakra do toho? Jestli si svítím nebo nesvítím… Je to moje věc. Svítím bodovou lampičkou, která je od toho, aby se s ní svítilo. Dělám snad kravál? Nedělám!… Malou bodovou lampičkou, která je v autobuse právě pro takové příležitosti. Tak mě nežvaňte takový nesmysly, jako že vám to svítění vadí…“

„No to je neslýchané, slyšeli jste ho?!“, zakřičel kdosi tak hlasitě, až se jedna žena sedící vepředu probudila ze spánku a řekla:

„Kdo tu dělá takový rámus?“

Albert tedy opět raději zhasnul a vzdychl. Řekl si, že následující večer, který bude poslední za jízdy v autobuse, neboť brzy měli dojet do cíle cesty, se nedá a nenechá umlčet. Přemýšlel nad větami, které jim řekne a začal usínat…

Usnul.

Usnul, ale ráno se neprobudil. Už se vůbec neprobudil. Usnul spánkem věčným. Dostali ho. Celý život ho dostávali, celý život dostával lekce… a jeho srdce to nevydrželo. Budiž mu země lehká.

 

 

 

 

 

Karneval

 

„Jestliže si žádná žena nedokáže vážit mé lásky… můžou mi všechny vlézt na záda!“, trochu se rozčílil s mírným úsměvem na rtech a teatrálně bouchl pěstí do stolu.

„A nemyslíte, že je vina taky trochu třeba ve vás?“, zeptal se muž sedící vedle.

Scházeli jsme se totiž občas, stará parta z mladých let, v jedné útulné hospůdce v Praze, v Dalimilově ulici, vkusně a stylově zařízené, a byli jsme schopni prodebatovat, za podpory vína, cigaret a doutníků, celou noc. Byli jsme taková pětice starých kamarádů.

„Já to také nemyslím vážně, tedy – úplně vážně, jsem jenom upřímný.“

„Máš jen prostě smůlu v lásce, to lidi potkává, víc lidí, než si myslíš.“

„Pánové si ještě budou přát?“, přerušil nás číšník.

„Ano, ještě jednu láhev šampaňského.“

„Myslíte si, že pocity pramenící z lásky mohou hraničit s transcendencí?“, řekl a pousmál se jeden z nás.

 

Do váhavého mlčení jsem se také vložil já.

„Pánové, teď se mi vybavila na tohle téma jedna velice prapodivná vzpomínka. Ten příběh mi nahání hrůzu ještě dnes, vím, že nikdy zcela nepochopím, co se mi to kdysi vlastně přihodilo. Jestli chcete, mohu vám ho vyprávět. Nikoho nebudu přesvědčovat ani nutit, aby mu uvěřil, budete-li si ho chtít vyslechnout.“

„Ale jistě.“

„Ano, proč ne.“

 „Dobrá“, řekl jsem.

Ponořil jsem se zamyšlen do minulosti a s vážnou tváří jsem začal vyprávět divnou příhodu, která se mi kdysi stala…

 

„Když jsem byl ještě mladý, hrozně rád jsem chodil na karnevaly. Byl to můj velký koníček. Víte, že zájmy lidí jsou různorodé. Byl jsem ještě svobodný a tak jsem měl vždy čas na důkladnou přípravu. Na jeden – můj poslední – karneval mi zůstane vzpomínka na celý život a pochybnost, nepodlehl-li jsem tehdy náhodou krátkodobému šílenství, halucinaci, či nezdálo-li se mi to ve snu.

Bylo mi dvacet pět let a oblékl jsem se jako francouzský voják z druhé poloviny 19. století. Věděl jsem, či tušil jsem, že tím udělám dojem na ženy, no, na dívky. Ostatně karneval, maškarní ples, je skvělá příležitost, jak nenásilně navázat známost s opačným pohlavím. Vznešenější, než inzeráty a méně trapná, než když se večer dvoříte třeba dámě venčící před spánkem svého psíka…“

„Můžeš si třeba najít ženu ve stejném zaměstnání...“

„Nepřerušuj ho…“

„… Karneval probíhal tak, že ničím neodbočoval z konvenčních tradic předchozích karnevalů. Byl veselý jako ty předešlé. Tenkrát jsme si všichni užili opravdu hodně legrace. Snad každý měl dobrou náladu. Pořadatel ale, jakoby ho snad napadlo, že by mohl porušit určitý stereotyp, což je ale samozřejmě relativní, připravil na závěr překvapení. Karneval měl vyvrcholit na velkém náměstí půlnočním ohňostrojem. Když o tom všechny informoval, dav mírně zaburácel radostným, jednomyslným souhlasem. Nálada byla v celém tom městečku poblíž Zdic skvělá, všichni jsme se smáli, rozehřátí do červena dobrým pitím. Byli zde lidé z Prahy, Berouna, Hořovic, ale i z Plzně, skutečná všehochuť… Před půlnocí jsme se všichni shromáždili na náměstí a udělali takový velký, táhlý půlkruh. Náměstí bylo za chvíli epicentrem úžasné podívané, ohlušující, barevné, různorodé ve svém rozprskávání a srčení. Z všemožných míst na zámku, který náměstí uzavíral, k obloze vystřelovaly rachejtle jak šípy z luků. Jak vše pomalu končilo, ze zámku se na úplný závěr rozezvučela barokní hudba, viola a orchestr. Ano, bylo to kouzlo okamžiku. Vše bylo tak nekýčovitě romantické a dojemné, že nikdo ani neodcházel, nikomu se nechtělo jít už pryč, každý zůstával v těžko vysvětlitelném duševním pohnutí stát na místě, jako milenec, kterému ujíždí vlakem jeho milovaná a on je neschopen pohnout se, vzdálit se… Jen tak mimoděk jsem zpozoroval (byl jsem také v tom půlkruhu) na pravém konci dvě mladé ženy, krásné ve světle luceren, dvě černovlásky, štíhlé, zkrátka velice pohledné. Zvláště ta jedna, která měla na sobě přiléhavé oblečení, velice krátkou sukni a malinko delší vlasy ulíznuté dozadu. Nepatřily do karnevalové společnosti, jednak neměly kostým a jednak jsem je na karnevalu neviděl. Cítil jsem, jak mě zaplavuje takové to zvláštní teplo, jak polykám nasucho, znáte to, když se vám někdo líbí… a ta v té krátké sukýnce se mi velice líbila. Bez rozmýšlení jsem k ní pomalu šel. Postavil jsem se vedle ní, mlčel jsem, dělal jsem, že jsem si jí nevšiml, že jsem se pouze přiblížil k zámku, abych lépe slyšel hudbu. Po několika minutách jsem se k ní ale obrátil.

‚Je to krásné, že?‘

‚Ano‘, odvětila.

Nastala opět chvíle ticha. To ticho ale bylo… vonělo přirozeností, jako ticho mezi dvěma důvěrnými přáteli, kteří si nepotřebují dokazovat sympatie konverzací. Tak jsem to tedy alespoň cítil. Podívala se na mě.

‚Je krásný, teplý večer. Cítíte z dálky vůni táboráků a deště?‘

Nevědomky jsem hlouběji několikrát vdechl a než jsem stačil cokoli říci, překvapila mě otázkou, v které jsem ale i přes otevřenost nezpozoroval žádnou nevhodnou vyzývavost, která by byla ženy nedůstojná:

‚Nechcete se jít projít?‘

Udiveně jsem na ni pohlédl, obočí jsem měl mírně zdvižené, ale ten pohled mých očí a úsměv mých rtů říkal rozradostněn: Ano, ano, proč ne?

‚Ale ano, zajisté‘, odvětil jsem.

‚Jmenuji se Jindřiška‘, řekla, přičemž nevím proč, kladla důraz na slovo "Jindřiška".

Představil jsem se také.

Bylo sladce omamné řídit se náladou okamžiku a zbytečně nevěznit své touhy a city v cele racionálního rozumu. Nakonec byl karnevalový den, vše bylo prosáklé radostí, alkoholovým veselím, ale ne opilostí, vše bylo prosáklé vůní teplé noci, spontánností, humanismem – vzácnou chvílí, kdy lidé zapomněli na svůj smutný, uspěchaný, pracovní život bez rozveselení, život ve všední realitě… Vystupovali jsme pěšky nahoru, vzdalovali jsme se z centra městečka, od toho náměstí – město šlo projít víceméně buď z kopečka, nebo do kopečka, je vystavěno na svahu, vodorovně vedoucí ulice jsou trochu šikmé, nahoře a do dáli se rozprostírá nekonečný les, dole vše ukončuje poklidně tekoucí říčka, přes kterou se dá jít na můstku k železničnímu nádraží.

Šli jsme, sami dva a zastavili jsme se u takové zděné zíďky. Oba jsme se na sebe podívali, nepromluvili jsme, jen mé oči říkaly: Chceš?, a její: Tak dobrá.

Začali jsme se líbat a hladit, byla už celá svlečená, já také, chystal jsem se… když tu nás vyrušili nějací dva lidé, jdoucí kolem. Smůla. Ale co, příležitost se určitě ještě najde.

‚Nedá se nic dělat‘, řekla, usmála se a pohladila mě očima. Když jsme se tedy zase oblékli, trochu jsem hudroval. Koho by také potěšilo takové vyrušení s krásnou, mladou, zdravím kypící ženou.

‚Jestli chceš, můžeš jít ke mně domů‘, navrhla mi s trochu lišáckým úsměvem, trochu lhostejnýma očima.

Kývl jsem na souhlas. Během cesty se rozhovořila o tom, jak má ráda společnost, zábavu a karnevaly, ale že se od jisté doby jaksi stydí jít třeba přímo na karneval a tak… a najednou, nelogicky, bez předcházející souvislosti, se mě zeptala:

‚Co kdybychom ten byt vyloupili?‘

‚Cože?‘, zareagoval jsem trochu zděšeně a absolutně nechápavě. ‚Myslel jsem si, že jdeme do tvého bytu‘ a zdůraznil jsem slovo "tvého".

 ‚Záleží na tom? Přijdeš si taky na své.‘

Přivinula se ke mně a já, už trochu rozrušený z předešlého pokusu, jsem se tak vzrušil, že jsem řekl: ‚Tak dobře.‘ Vše, co by mě mohlo zneklidňovat, jsem pustil z hlavy a raději jsem si zapálil cigaretu…

Několikapatrový dům, kde bydlela, stál nahoře, na okraji městečka, za kterým se v té hluboké tmě rýsovaly temné siluety stromů vytvářejících táhnoucí se les. Jak jsme tak šli po schodech, zaslepen jsem myslel jen na její pružné, zdravé, krásné, tak svůdné tělo… Ach bože, znáte přece to rozdráždění? Cítil jsem se jak sopka, jak bobtnající sopka, která musí explodovat, jinak je s ní konec… Vešli jsme do bytu, zběžně jsem si ho prohlédl a trochu ironicky jsem řekl:

‚Kradení počká, ne?‘

‚Ano‘, rozdychtěně odvětila.

Vrhli jsme se na sebe a spolu hned na kanape. V cuku letu jsme se nazí bez nějaké předehry začali milovat… Svíčka na příručním stolu plápolala a dodávala všemu vzrušující kouzlo, omamující chuť, zintenzivňovala touhu. V těch chvílích to byl v bytě jediný bod vydávající světlo. Krátce po "začátku" se jí rozrušením podařilo svíčku strhnout na zem a zhasit to naše jediné světlo. V ten moment jsem řekl: ‚To nevadí.‘ Ale asi za minutu… za necelou minutu najednou do bytu, do místnosti vpadl cizí člověk. Tedy cizí alespoň pro mne. Byl to muž, tlustý, samá bradavice, nepříliš pohledný. Bafl tak prudce za kliku, že jsem se nepříčetně lekl, rázně rozsvítil… bože…“

Odmlčel jsem se, zhluboka se napil, otřásl jsem se a pokračoval.

„Jak rozsvítil, bylo tedy logicky vše vidět, já se v té chvíli miloval s tou ženou a nikdo mě nepřesvědčí, že tomu tak nebylo. Proboha, vždyť jsem se s ní miloval, hladil její ňadra, líbal její rty, musím to přece vědět, nejsem přece cvok… Říkal jsem si nejdříve v duchu – klasická trapná a nepříjemná scéna, nevěrná manželka… Ale, jak rozsvítil… ta žena… tam nebyla… prostě… věděl jsem, celou tu dobu jsem cítil, že tam leží… pode mnou… a jak tam vtrhnul ten muž a rozsvítil… tak jsme samozřejmě… přestali… odehrálo se to v několika sekundách, čtyři sekundy, já nevím, ale když jsem se podíval pod sebe… nikdo pode mnou neležel… nemohl jsem uvěřit svým očím… Ten muž na mě mlčenlivě, ale zuřivě koukal, to ale musela být pro něho podívaná, musel si myslet, že jsem blázen, otáčel jsem nahý zuřivě hlavou… díval jsem se, kde je, díval jsem se pod postel… ale nikde nebyla… rozumíte, nikde!“

V ten moment jsem převrhl svou sklenku.

„Pokračujte, to je zajímavé“, pobízeli mě pozorně naslouchající kamarádi…

„Dobrá… tak tedy, když jsem ji nikde nespatřil, zoufale, rezignovaně, vystrašeně, šíleně jsem se díval na toho muže a očekával jsem cokoli. To byl rozhovor…

‚Co tady proboha děláte?‘

‚Já, no… já…‘, koktal jsem, uši zalité rudou barvou.

‚No tak řeknete mi laskavě, co děláte sám, nahý, v mém bytě?‘

‚Ve vašem bytě?‘

Polkl jsem, myšlenky těkaly tak zuřivě v mé duši, jedna narážela s prudkou rychlostí do druhé, že jsem nebyl schopen a ani jsem nevěděl, co říct… a jak to říct. Podíval jsem se však na toho muže a ten nevypadal zrovna přátelsky, ale lze se tomu divit? Nevěděl jsem nic – je ta žena, ač tu žádná není, jeho manželkou, či ne? Co jsem mu měl říct?

‚Víte‘, začal jsem koktat, ‚nebudete mi věřit, ale já jsem zde… byl s jednou přítelkyní… která mi řekla, že je to její byt…‘

Nevěděl jsem, jak pokračovat, ale v tom se ozval on.

‚Chlape, tohle je ale můj byt… a kde je ta žena?‘

‚No, víte, to by mě taky zajímalo.‘

‚Cože???‘

‚Počkejte, třeba to je nějaká vaše přítelkyně, jako nějaká jen známá‘, snažil jsem se ho uklidnit a stočit téma rozhovoru trošičku jinam. ‚Třeba zrovna neměla vhodné místo, kam jít, a tak si půjčila váš byt, byt starého známého, no.‘

‚Přítelkyně?‘

‚No… třeba ano, já nevím.‘

‚Jak vypadala?‘, zeptal se mě.

‚No… byla pěkná, štíhlá, černé, trochu delší, dozadu ulíznuté vlasy, zelené oči…‘, říkal jsem uctivě a poslušně, ale nevěděl jsem najednou, jak pokračovat, co říct dál.

‚Řekla vám své jméno?‘

‚Ano‘, odpověděl jsem trochu překvapeně.

 ‚Nejmenovala se náhodou… Jindřiška?‘

‚Ano!‘, řekl jsem užasle a tvářil se… asi jako zmatený pes.

‚Tak se jmenovala moje žena. Po celou dobu našeho manželství mi byla notoricky nevěrná a tak nám to teda moc neklapalo. Zemřela před rokem a půl ošklivou smrtí…‘“

 

Když jsem takto skončil své vypravování, nastalo chvíli ticho, které nakonec přerušil trochu nazlobený a trochu unuděný hlas číšníka obracejícího židle nahoru:

„Pánové, je mi líto, ale zavíráme, platíte zvlášť nebo dohromady?“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

;o)

(;o), 5. 2. 2011 14:27)

"Oči" - mám ráda tenhle styl určitě víc, než ten realistický např. v povídkách IV. Je čtivá, barvitá, zábavná, příjemná...
"Karneval" taky pobaví :o)