ukázky ze sbírky básní Moře je bez viny
JEPTIŠKA UTĚŠITELKA
Laura ráda psala povídky.
Před pár měsíci vyhrála 1. místo v jedné literární soutěži
s povídkou Předpoklad je první cesta do pekla.
Laura byla sebevědomá, ale ráda muži dobývaná.
Laura měla ráda citrónovou zmrzlinu
a rumové perníčky.
Laura ráda chodila v dešti.
Laura ráda pila červené víno.
Laura ráda poslouchala nekonvenční jazz.
Venku pršelo.
Laura se napila červeného vína.
Z lahve, na jejíž etiketě bylo napsáno Jeptiška Utěšitelka.
„Dobrej název pro víno,“ řekla Laura a krátce se zasmála.
Laura byla jen v krémových kalhotkách
a bílém nátělníku.
Slušelo jí to a voněla.
Parfém vonící po nektarinkách.
Bylo dopoledne.
Laura se předtím osprchovala.
Nalila si další sklenku.
Její vlnící se hnědé vlasy ještě úplně neuschly.
„Dobrý víno,“ řekla.
„Dáš si taky?“ zeptala se mě.
„Zatím ne,“ řekl jsem a díval se,
trochu fascinovaně, na ni.
Laura si nasadila brýle
a chvíli se na mě mlčky dívala.
Laura se znovu napila.
Pustila přes bandcamp německou kapelu Kraan.
Docela nahlas.
Škatulkovanou někdy pod krautrock,
někdy pod jazz-rock.
Laura se na mě zase podívala.
Laura mi poslala pohybem rtů vzduchem polibek.
Laura začala tancovat.
Nejdříve se sklenkou vína v pravé ruce.
Potom víno odložila.
Otočila se ke mně zády a nepřestávala tancovat.
Bylo to sexy.
Laura byla sexy a věděla o tom.
Měla postavu, o jaké sní tolik žen.
Její postava byla sexy.
Její brýle a nedosušené vlasy také.
Když u mě bydlela, neplatila nájem.
Tancovala zády ke mně.
Otočila hlavou a hleděla mi do očí.
„Lauro,“ tohle se nedá vydržet,
řekl jsem a šel k ní.
„Zůstaň na místě a seď,“
řekla mi.
No, spíš skoro poručila.
Copak jsem pes?
pomyslel jsem si s lehkým úsměvem,
ale sedl si, na kanape.
Laura nepřestávala tancovat.
Přešel jsem k obývákovému stolku
a nalil si dvojitého panáka whisky.
„Jsem tvá jeptiška utěšitelka,“
zašeptala Laura.
„Cože?“
„Chceš, abych byla tvá jeptiška utěšitelka?!“
zakřičela najednou.
„Proč tak ječíš, seš normální?... A jako jeptiška teda fakt moc nevypadáš.“
Laura si stáhla kalhotky.
Laura šla po koberci po čtyřech,
chvílemi plazivě jako rybka plující líně u dna akvária,
jako plížící se pes nebo spíš kočka
nebo jaguár nebo levhart.
Blížila se ke mně.
Stále se mnou udržovala oční kontakt.
Akorát hrála skladba Silky way.
Podívala se na mé trenky.
Ne ta skladba, Laura.
Laura se usmála,
podívala se mi hlubokým pohledem do očí
a řekla:
„Copak to vidím? Hádej, co teď udělám?“
CÍTILA SE JAKO OSAMĚLÝ, PŘESAZENÝ KAKTUS
Cítila se jako osamělý, přesazený kaktus.
Ocitla se na naší planetě z naší planety,
nacházející se v paralelním vesmíru.
Pocházela z jedné z dvaceti šesti planet,
nacházejících se ve dvaceti šesti vesmírech.
Řada věcí zde byla podobných,
ale některé byly jiné.
Třeba ona – Ellen.
Na této planetě,
kde se po probuzení ocitla,
neexistovala.
Ale teď tu byla.
Navíc v místě, které znala.
Cítila se jako osamělý, přesazený kaktus.
Nikdo ji neznal,
protože nikdo ji nikdy neviděl.
Možná by jí to bylo jedno,
kdyby byla třeba
samořiditelným autem,
krakaticí
nebo lišejníkem.
Možná také ne.
V jednom obchůdku si koupila
lahev s perlivou vodou.
Dívala se prodavači do očí a zeptala se ho:
„Vy… vy se na mě nepamatujete?“
„Ne, slečno, je mi líto. Měl bych?“
„Ale ne,“
odpověděla Ellen a rychle vyšla ven na ulici.
Slyšela ještě,
jak na ni volá:
„Zaplatila jste vstupné?“
ale neotočila se k němu, neodpověděla mu.
Navíc otázce nerozuměla.
Tohle musí být nějaký omyl,
nebo zlý sen,
pomyslela si venku.
Tu se usmála.
„Hamlete?“
zavolala na jednoho jezevčíka,
kterého poznala.
Jezevčík byl přivázaný k lampě,
majitel si jen odskočil do blízké drogerie.
Jezevčík nereagoval.
„Hamlete!“
pes se na ni otočil
a jeho černé oči vypadaly netečně, chladně.
Začal na Ellen poměrně zuřivě štěkat.
Ellen se od něj otočila pryč
a odcházela z mírného kopce ulicí.
Sama nevěděla, kam.
Bála se podívat lidem do očí.
Cítila se jako osamělý, přesazený kaktus.
Nos jí zaplavila silná, slaná mořská vůně
a vydala se tím směrem.
Nikde neprojelo ani jedno auto.
Svlékla se,
ponechala si jen triko a kalhotky
a vešla do moře,
v té anglické vesnici Clovelly.
Nevěděla proč.
Bylo jí smutno.
Cítila se jako osamělý, přesazený kaktus.
Na krajinu začala padat rychle tma,
neboť obloha byla plná bublajících mraků.
Ellen ležela téměř v bezvětří v moři,
na jeho hladině, na zádech,
kousek od pobřeží
a cítila, že moře se vlní nějak divně.
Ani studené tak nebylo.
Náhle si všimla,
že nad jedním velkým mrakem
vidí podivné problikávání.
Z toho mraku
na ni zamířil dolů
oslepující, oranžový kužel světla.
Začaly ji brnět konečky prsů na rukách,
špička jazyka.
Potom celý jazyk,
ruce k lokti.
Jako kdyby jí někdo
telepaticky přikázal
aby zavřela oči.
Poslechla.
A… zmizela.
Ellen se již v Clovelly
na této planetě
nikdy neobjevila,
což vlastně nikdo ani nepostřehl,
natož aby nějak řešil.
