ukázky z mé básnické sbírky Opuštěné zahrady
PŮVODNÍ PŘELOUČSKÁ SAMOOBSLUHA
byla to doba
kdy městečka byla plná malých fungujících obchodů
ne jako dnes buď krachlých a chátrajících bývalých obchodů nebo vietnamských mišmašů...
nad samoobsluhou
z které se ozývaly stroje na mletí kávy
a odkud se linula ta její vůně, když byla čerstvě umletá
bývala cukrárna a mléčný bar
často jsem se tam s babičkou zastavil
nebo s pratetou - její sestrou
na zmrzlinový pohár nebo mléčný koktejl
nebo na něco malýho sladkýho
ve vzduchu byla tehdy cítit pohoda a klid
takový ten příjemný, ospalý klid
tam i venku
dnes je to vše částečně a různosilně
přetřeno modročernou bolestí
a spíš než o politice je to o
tom moderním stresu, honbě za penězi a tak...
když jsme sešli po žlutých schodech dolů
a vyšli před tu sámošku:
to, že léto bylo opravdu létem, jste brali jako samozřejmost
to, že malé obchůdky jako polotovary jednou zaniknou, jste nevěděli
a to, že se mi něco takového
jako to scházení schodů
uloží do paměti
a vybaví za pár desítek let
jako silná vzpomínka
by mě ani ve snu nenapadlo
PŘEDPOKLÁDANÝ POČET SMLUV PŘI STEJNÉM TEMPU
přišla ke mně v práci
jedna postarší pracovnice
už v důchodovém věku
„ten run rate, to vlastně znamená co?“
chtěla to vysvětlit
jakmile jsem jí to řekl
resp. ani jsem jí to nedořekl
spustila svůj monolog
který se tvářil jako dialog
ale mluvila ona
nepustila vás ke slovu
hovořila dlouho, dlouho a o všem možném
přeskakovala z témat jak ožralá včela z květu na květ
dělaly se jí v koutcích úst sliny
a bylo-li ve vyslovovaném slově písmeno P
občas nějakou tu slinu i vyprskla
mluvila a vůbec neposlouchala
co jí říká/odpovídá/jak reaguje
druhá strana
„ono taky run rate může znamenat… rate jako rejt se třeba rýčem v zahrádce“
řekl jsem na zkoušku a
lehce se pousmál
a fakt že jo:
„...no...“ řekla a pokračovala úplně stejně dál
vůbec nezaregistrovala, co říkám
natož aby se nad tím pozastavila
jela si nevzrušeně dál tu svou
a tohleto a támhleto
a moje dcera a její auto
a nejhorší na tom bylo
že se neuměla zastavit
byla jak rozjetej rychlík bez funkčních brzd
takže člověk po chvíli začal
viditelně vytáčet telefonní číslo
nebo začal psát mailovou zprávu
ale jí nic nedošlo
jenom možná jednou
a to přesto pokračovala v mluvě dál
jenom si trochu poodstoupila
koukala z okna
a vypadalo to tak
že mluví k tomu oknu…
(chci ale ještě jen říct
že když jsem se s ní „bavil“
tak mě šly spíš
oči do lítosti
než rty do úšklebku)
NAKONEC TO BYLA SRANDA, ALE ÚPLNĚ JINÁ
„já jsem v tom baráku v horním patře pracovala,
než se začalo s tou rozsáhlou rekonstrukcí,
co už trvá asi dva roky“
řekla
„a byla to dobrá práce… nahoře bývávalo místo,
kde mohly přistávat vrtulníky...“
povídala si se třemi jinými ženami
a pak jsem se do toho vložil já
jejich spolupracovník:
„no a až to dostavěj,
tak ty vrtulníky budou
přistávat ne už na střeše,
ale dole v těch novejch podzemních garážích,
normálně tam musej doletět
a v těch podzemních garážích
pro ně bude vyhrazený přistávací místo“
řekl jsem
čekal jsem v lepším případě
že se zasmějí
v trochu horším
že řeknou něco v tom smyslu:
ty seš vtipálek, Honzo
ale co následovalo
jsem teda nečekal
všechny čtyři
nepřeháním
všechny přestaly mluvit
vyvalily oči a otevřely pusu
a jedna řekla:
„Fakt jo?“
a druhá
„Tý jo.“
a třetí
„Hm.“
a pokračovaly dál v konverzaci
a ani na vteřinu nezapochybovaly
že bych si dělal srandu
JSME TU BEZ MOŽNOSTI ÚVODNÍ VOLBY A NAŠTESTÍ NEVÍME, CO NÁS ČEKÁ
manžel dlouhodobě bez práce
alkáč
a závislák na automatech
a v azylovém domě
kde bydleli
(díky exekutorům a nesplaceným dluhům)
s ní a s ním
žily i jejich tři malé děti
a ona
ona občas v práci
dojedla zbytek jídla
které jí třeba jiná kolegyně nechala…
bolely ji zuby
a vlasy měla mastné
jinak byla docela pohledná
ale z očí jí nechtěně sálala
ta bolest a únava chudých a zklamaných lidí
už v pětatřiceti seždímaná, otlučená životem
osobním
ale i tím pracovním
tolik stresu a nároků…
o tom si může předcházející generace
co tak ráda nadává na mladé
z jejichž daňových odvodů je placen jejich současný důchod
nechat akorát tak pohodlně, v bezpečí zdát…
jako o nějakém hororovém filmu…
i po mě jednou chtěla
půjčit dvě stovky
váhala chudák
jestli se mě má zeptat
a nakonec se teda zeptala
ale já
je neměl
asi jsem ji v tu chvíli zklamal…
denně se setkávám s takovými lidmi
jejich příběhy jsou hořké
jak slzy ve fernetu
tak smutné, jak to umí napsat jen život sám
naše příběhy jsou často hořké
jak pokus o plavbu v ušním mazu
a
ani ten můj
není
veselohrou s radostnými úsměvy socialistických budovatelů
člověk se potom někdy omylem zamyslí
dopluje k těm temným mořským dnům
kde tma a chlad řeže jak peklo samo
a ptá se sám sebe:
kam se poděl smysl?
kam se poděl smysl???
tahle planeta si zaslouží další šanci
ale
už bez bez bez bez bez
bez lidí
„A VEČER SKONČÍ U FLAŠKY“
„konečně si sehnal práci,
po osmi měsících,
stejně jsem ho k tomu musela dokopat a zařídit to já“
říkala s lehkým úsměvem o svém manželovi
ten den dopoledne
protože byla šťastná
že vydělávat budou zase oba
odpoledne přišla a řekla:
„teď tu byl pro klíče,
pohádal se na stavbě s kolegou a praštil s tim,
i sám šéf mu několikrát volal,
ale milostpán se urazil, nebere mu hovory...
prej prostě končí...
to mu to vydrželo dlouho!“
najednou jí zrudly oči
a rozbrečela se
nejdřív potichu
ale pak už si nebrala servítky
i když byla v práci
„ten BLBEC nemůže nic udělat, nic vydržet pro rodinu!!!
tři děti má, tři děti máme, a on ani nárok na podporu nemá,
všechno táhnu sama!!!“
dvě kolegyně se ji snažily zbytečně utěšovat
až pohlazení a objetí trochu, na chvíli pomohlo
ztichle jsem to pozoroval...
něco jí řekl v tom smyslu
že když nemá doma počítač a net
tak v novinách Metro bývají někdy zajímavé inzeráty
které se na web ani nedostanou...
tohle jsou ty veselé dny českých pracujících lidí
veselé příběhy českých pracujících lidí
jeden z mnoha příběhů
který mi vytane na mysli
když píšu o těch našich... rozjařených všedních dnech
KONEC KVĚTNA
posekali trávu
a
sídlištním vzduchem
v Praze
se nese
smrad
psích výkalů
odkopaných
přikrývkami stébel trávy
lehce mrholí
v teplém květnu
osm hodin ráno
a
to je puch!
vyhýbám se na
asfaltovém chodníku
cákancům zvratek
po víkendovém
nepovedeném
mistrovství světa v hokeji
vypadají jak
temná sluníčka
z otevřeného panelákového okna
je slyšet
příšerná hádka
chlapa a ženské
ale to vše není nic
v porovnání
s tím smradem psích hoven
jenž prostupuje vzduch
jak neviditelná
šklebící se
exkrementální
mlha
OPUŠTĚNÉ ZAHRADY
jsou jako ta osamělá stařena
sedávající každé odpoledne na nuselské lavičce
jejíž bledá barva praská a drolí se jako pleť té staré ženy
stařena pozorující chodce a auta - pohyb
opuštěné zahrady
jsou jako ten osamělý stařec
co každé odpoledne kouká ven ze svého panelákového okna
na vše a na nic
zpustlé zahrady…
proč se nedá vrátit čas?
vrátit živý život tam, kde kdysi byl?
zapomenuté zahrady
do kterých nikdo nechodí
jen zvědavý hmyz do nich zabloudí
někdy spíš omylem
ani ptáci tam nezaletí
jejich radar v nich vždy probudí sklíčenost
když tamější obtisklá energie
se promění do zvuků elegie
opuštěné zahrady
a stromy jako zkamenělé
přesto ještě některé
ovoce porodí
altánky dávno zbourané
ty svědkové chtíčů maskovaných trpělivou romantikou
ztracené zahrady
proč se nedá vrátit čas?
opuštěné zahrady
smutné jak pes, kterého už nikdo nechce
tiché jak hřbitovní zdi
květiny seschlé, snad srdce jim puklo
opuštěné zahrady
proč se nedá vrátit čas?
všechen život tady zhas
zbývají kopřivy, plevel
sem tam povadlý jetel…
opuštěné zahrady
hrdličky a jiřičky slyšíš jen zdáli
snad zbytky tlejícího ovoce a pavouci
připomínají to slovo
které zde kdysi mělo své místo
jako mouka v těstě na pečivo:
život
opuštěné zahrady
proč se nedá vrátit čas?
všechen život tady zhas
žárovky afrikánů už nikdy nezasvítí
nezamrkají Slunci na pozdrav
tak jako lidé, kteří již nežijí
které jsi měl rád
vždyť
žádné Slunce nesvítí napořád
a i když jsi smířený s Pravdou
neznamená to
že se nedokáže proměnit v kaktus
že se tvé oči na chvíli nepromění v jezera
ve vzduchu zbyly jen
sklíčené vzpomínky
kterým se stýská
nikdo je nevidí, necítí
jak kost mrtvého velblouda přikrytá pouštím pískem
ve vzduchu zbyly jen
sklíčené vzpomínky…
tvé oči se občas na chvíli promění v jezera…
opuštěné zahrady
proč se nedá vrátit čas?
všechen život tady zhas…
ŠPATNÍ HOSPODÁŘI NE Z VLASTNÍ VINY
když hnědočerné zdi
klidně dýchají
jak kůže lesního medvěda
noc se vysvlékne do oranžové
v zelené ulici ztichlé
jen modrá pošťačka na kole
pět ráno
ty vzhůru
díváš se z okna
do polabské krajiny
a je to krásné, krásné
protože lapidárně jednoduché
vždy je krásné
zachytit ve dlani to
po čem jindy jen toužíš
vše ale nakonec proteče mezi prsty
uletí jak bláznivý motýl
čas je neúprosně spravedlivý
a
co zbývá těm
kteří nevystačí se svou silou?
se svým dechem?
co?
SMYSL ODJEL NA DOVOLENOU A UTEKL ZA NÍM KLID
další všední ráno
tak jdi si hrát vesele na křečka
nebo už možná křečkem jsi
jenom usmívat se je těžší a těžší
jako žvýkat horký beton…
každý den v tom samém kruhu
a musíš ťapat rychle
ať se kolečko na běhání hezky rychle točí
je to jak sen
mlčící kolotoče se stojany pro němé v tichém pohybu…
bolest je schovaná kdesi uvnitř…
musíš být adekvátně vystresovaný
protože jinak přece nemůžeš odvádět očekávané výkony
a
až večer vyšťávenej skončíš
a půjdeš na chvilku domů
trochu se najíst a vyspat
nezapomeň se cestou
poplácat tlapkami s jinými křečky
které potkáš
abyste se tím vzájemně ujistili
jak moc je to všechno užitečné a smysluplné
ZAPOMNĚLI JSME PROSTĚ EXISTOVAT
zapomněli jsme jen být
protože vše musí smrdět účelností
nikdo už se neprobudí
o volném víkendu v sedm ráno
neudělá si čaj do řídnoucí tmy
a prostě jen nesedí v křesle a nekouká
jen tak
myšlenky by si taky jen tak
jen tak mohly svobodně lítat
jak mouchy nasosaný kafem
hvězdy v tělocvičně vesmíru
rozverné světlušky v prostoru bez hranic
proč by to kdo dělal…
je to ekonomicky nevýhodný
není v tom stres
to novodobý masochistický koření
jen omezený hlupák vidí smysl jen v tom
čemu rozumí
svým úzkoprsým logickým uvažováním
odvracíme se od jednoduchosti
Seneca by zaplakal
a možná by se i pozvracel…
zapomněli jsme podstatu samu
zapomněli jsme to nejpodstatnější
a ještě si tomu
ve své nebetyčné blbosti
kolektivně tleskáme
PRAŽSKÝ LETNÍ OBRÁZEK
kos na anténě
kočka na střeše
kos se může zvencnout
to je kravál, co vydává
rozléhá se vyšehradským dvorem
a činžákovými pavlačemi
ale kočka je v pohodě
má kosa na háku
ví, že on na ni nemá
a kos to taky ví
tak se občas na sebe zadívají
krátce jim zajiskří v očích
ale kočka je v klidu, tichá
mžourá ospale očima
a vstřebává letní sluníčko
malý moudrý stoik
malý tlustý Buddha
a kos
slepené ohořelé špejle
ten moc dobře ví
že se jen zmůže
na
hysterické štěbetání
hezky zpovzdálí
MODRÁ A BÍLÁ
modrá a bílá
ptáci proti sobě třepetající křídly
v na oko souboji, ale přitom se mají rádi
modrá a bílá
barvy sladěné
chtěně nechtěně
nechtěně chtěně
na těle krásném jak jazzová vlna
na těle krásném jak ta pravá vůně
modrá a bílá
jazýčky ptáků v hašteřivém dovádění
modrá a bílá
pohladí tě chutí
předtuchy, která jen
zůstane snem
modrá a bílá
modrá a bílá…
jsou chvíle
kdy stačí jen krátká stručná slova
aby ses cítil nestydatě iracionálně spokojený
jak talentovaný malíř podivín
VÁNOČNÍ
mám rád
když řeknu něco vtipnýho
a ty se rozesměješ
prohneš svá záda do oblouku jak kočka
a kočka teda fakt seš
je to sexy
jako když nahý měsíc
mrkne na
nahou hvězdu
a ta
lehounce kývne
na znamení souhlasu
