Jdi na obsah Jdi na menu
 


ukázky z mé básnické sbírky Opuštěné zahrady

PŮVODNÍ PŘELOUČSKÁ SAMOOBSLUHA
byla to doba
kdy městečka byla plná malých fungujících obchodů
ne jako dnes buď krachlých a chátrajících bývalých obchodů nebo vietnamských mišmašů...
nad samoobsluhou
z které se ozývaly stroje na mletí kávy
a odkud se linula ta její vůně, když byla čerstvě umletá
bývala cukrárna a mléčný bar
 
často jsem se tam s babičkou zastavil
nebo s pratetou - její sestrou
na zmrzlinový pohár nebo mléčný koktejl 
nebo na něco malýho sladkýho
 
ve vzduchu byla tehdy cítit pohoda a klid
takový ten příjemný, ospalý klid
tam i venku
dnes je to vše částečně a různosilně
přetřeno modročernou bolestí
a spíš než o politice je to o 
tom moderním stresu, honbě za penězi a tak...
 
když jsme sešli po žlutých schodech dolů
a vyšli před tu sámošku:
to, že léto bylo opravdu létem, jste brali jako samozřejmost
to, že malé obchůdky jako polotovary jednou zaniknou, jste nevěděli
a to, že se mi něco takového
jako to scházení schodů
uloží do paměti
a vybaví za pár desítek let
jako silná vzpomínka
by mě  ani ve snu nenapadlo

 

 

 

 

PŘEDPOKLÁDANÝ POČET SMLUV PŘI STEJNÉM TEMPU

přišla ke mně v práci
jedna postarší pracovnice
už v důchodovém věku
„ten run rate, to vlastně znamená co?“
chtěla to vysvětlit
jakmile jsem jí to řekl
resp. ani jsem jí to nedořekl
spustila svůj monolog
který se tvářil jako dialog
ale mluvila ona
nepustila vás ke slovu
hovořila dlouho, dlouho a o všem možném
přeskakovala z témat jak ožralá včela z květu na květ
dělaly se jí v koutcích úst sliny
a bylo-li ve vyslovovaném slově písmeno P
občas nějakou tu slinu i vyprskla
mluvila a vůbec neposlouchala
co jí říká/odpovídá/jak reaguje
druhá strana
„ono taky run rate může znamenat… rate jako rejt se třeba rýčem v zahrádce“
řekl jsem na zkoušku a 
lehce se pousmál
a fakt že jo:
„...no...“ řekla a pokračovala úplně stejně dál
vůbec nezaregistrovala, co říkám 
natož aby se nad tím pozastavila
jela si nevzrušeně dál tu svou
a tohleto a támhleto

a moje dcera a její auto
a nejhorší na tom bylo
že se neuměla zastavit
byla jak rozjetej rychlík bez funkčních brzd
takže člověk po chvíli začal 
viditelně vytáčet telefonní číslo
nebo začal psát mailovou zprávu
ale jí nic nedošlo
 
jenom možná jednou
a to přesto pokračovala v mluvě dál
jenom si trochu poodstoupila
koukala z okna 
a vypadalo to tak
že mluví k tomu oknu…

 

(chci ale ještě jen říct

že když jsem se s ní „bavil“

tak mě šly spíš

oči do lítosti

než rty do úšklebku)

 

 

 

 

NAKONEC TO BYLA SRANDA, ALE ÚPLNĚ JINÁ
„já jsem v tom baráku v horním patře pracovala,
než se začalo s tou rozsáhlou rekonstrukcí, 
co už trvá asi dva roky“
řekla
„a byla to dobrá práce… nahoře bývávalo místo,
kde mohly přistávat vrtulníky...“
povídala si se třemi jinými ženami
a pak jsem se do toho vložil já
jejich spolupracovník:
„no a až to dostavěj, 
tak ty vrtulníky budou
přistávat ne už na střeše,
ale dole v těch novejch podzemních garážích,
normálně tam musej doletět 
a v těch podzemních garážích
pro ně bude vyhrazený přistávací místo“
řekl jsem
 
čekal jsem v lepším případě
že se zasmějí
v trochu horším
že řeknou něco v tom smyslu:
ty seš vtipálek, Honzo
ale co následovalo
jsem teda nečekal
všechny čtyři
nepřeháním
všechny přestaly mluvit
vyvalily oči a otevřely pusu
a jedna řekla:
„Fakt jo?“
a druhá
„Tý jo.“
a třetí
„Hm.“
a pokračovaly dál v konverzaci
a ani na vteřinu nezapochybovaly
že bych si dělal srandu

 

 

 

 

JSME TU BEZ MOŽNOSTI ÚVODNÍ VOLBY A NAŠTESTÍ NEVÍME, CO NÁS ČEKÁ

manžel dlouhodobě bez práce

alkáč

a závislák na automatech

a v azylovém domě

kde bydleli

(díky exekutorům a nesplaceným dluhům)

s ní a s ním

žily i jejich tři malé děti

a ona

ona občas v práci

dojedla zbytek jídla

které jí třeba jiná kolegyně nechala…

 

bolely ji zuby

a vlasy měla mastné

jinak byla docela pohledná

ale z očí jí nechtěně sálala

ta bolest a únava chudých a zklamaných lidí

už v pětatřiceti seždímaná, otlučená životem

osobním

ale i tím pracovním

tolik stresu a nároků…

o tom si může předcházející generace

co tak ráda nadává na mladé

z jejichž daňových odvodů je placen jejich současný důchod

nechat akorát tak pohodlně, v bezpečí zdát…

jako o nějakém hororovém filmu…

 

i po mě jednou chtěla

půjčit dvě stovky

váhala chudák

jestli se mě má zeptat

a nakonec se teda zeptala

ale já

je neměl

asi jsem ji v tu chvíli zklamal…

 

denně se setkávám s takovými lidmi

jejich příběhy jsou hořké

jak slzy ve fernetu

tak smutné, jak to umí napsat jen život sám

naše příběhy jsou často hořké

jak pokus o plavbu v ušním mazu

a

ani ten můj

není

veselohrou s radostnými úsměvy socialistických budovatelů

 

člověk se potom někdy omylem zamyslí

dopluje k těm temným mořským dnům

kde tma a chlad řeže jak peklo samo

a ptá se sám sebe:

kam se poděl smysl?

kam se poděl smysl???

 

tahle planeta si zaslouží další šanci

ale

už bez bez bez bez bez

bez lidí

 

 

 

 

„A VEČER SKONČÍ U FLAŠKY“
„konečně si sehnal práci,
po osmi měsících,
stejně jsem ho k tomu musela dokopat a zařídit to já“
říkala s lehkým úsměvem o svém manželovi
ten den dopoledne
protože byla šťastná
že vydělávat budou zase oba
 
odpoledne přišla a řekla:
„teď tu byl pro klíče,
pohádal se na stavbě s kolegou a praštil s tim,
i sám šéf mu několikrát volal,
ale milostpán se urazil, nebere mu hovory... 
prej prostě končí...
to mu to vydrželo dlouho!“
 
najednou jí zrudly oči
a rozbrečela se
nejdřív potichu
ale pak už si nebrala servítky
i když byla v práci
„ten BLBEC nemůže nic udělat, nic vydržet pro rodinu!!!
tři děti má, tři děti máme, a on ani nárok na podporu nemá, 
všechno táhnu sama!!!“
 
dvě kolegyně se ji snažily zbytečně utěšovat
až pohlazení a objetí trochu, na chvíli pomohlo
 
ztichle jsem to pozoroval... 
něco jí řekl v tom smyslu
že když nemá doma počítač a net
tak v novinách Metro bývají někdy zajímavé inzeráty
které se na web ani nedostanou...
 
tohle jsou ty veselé dny českých pracujících lidí
veselé příběhy českých pracujících lidí
jeden z mnoha příběhů
který mi vytane na mysli
když píšu o těch našich... rozjařených všedních dnech

 

 

 

 

KONEC KVĚTNA

posekali trávu

a

sídlištním vzduchem

v Praze

se nese

smrad

psích výkalů

odkopaných

přikrývkami stébel trávy

 

lehce mrholí

v teplém květnu

osm hodin ráno

a

to je puch!

 

vyhýbám se na

asfaltovém chodníku

cákancům zvratek

po víkendovém

nepovedeném

mistrovství světa v hokeji

vypadají jak

temná sluníčka

z otevřeného panelákového okna

je slyšet

příšerná hádka

chlapa a ženské

ale to vše není nic

v porovnání

s tím smradem psích hoven

jenž prostupuje vzduch

jak neviditelná

šklebící se

exkrementální

mlha

 

 

 

 

OPUŠTĚNÉ ZAHRADY

jsou jako ta osamělá stařena

sedávající každé odpoledne na nuselské lavičce

jejíž bledá barva praská a drolí se jako pleť té staré ženy

stařena pozorující chodce a auta - pohyb

 

opuštěné zahrady

jsou jako ten osamělý stařec

co každé odpoledne kouká ven ze svého panelákového okna

na vše a na nic

 

zpustlé zahrady…

proč se nedá vrátit čas?

vrátit živý život tam, kde kdysi byl?

 

zapomenuté zahrady

do kterých nikdo nechodí

jen zvědavý hmyz do nich zabloudí

někdy spíš omylem

ani ptáci tam nezaletí

jejich radar v nich vždy probudí sklíčenost

když tamější obtisklá energie

se promění do zvuků elegie

 

opuštěné zahrady

a stromy jako zkamenělé

přesto ještě některé

ovoce porodí

altánky dávno zbourané

ty svědkové chtíčů maskovaných trpělivou romantikou

 

ztracené zahrady

proč se nedá vrátit čas?

 

opuštěné zahrady

smutné jak pes, kterého už nikdo nechce

tiché jak hřbitovní zdi

květiny seschlé, snad srdce jim puklo

 

opuštěné zahrady

proč se nedá vrátit čas?

všechen život tady zhas

zbývají kopřivy, plevel

sem tam povadlý jetel…

 

opuštěné zahrady

hrdličky a jiřičky slyšíš jen zdáli

snad zbytky tlejícího ovoce a pavouci

připomínají to slovo

které zde kdysi mělo své místo

jako mouka v těstě na pečivo:

život

 

opuštěné zahrady

proč se nedá vrátit čas?

všechen život tady zhas

žárovky afrikánů už nikdy nezasvítí

nezamrkají Slunci na pozdrav

tak jako lidé, kteří již nežijí

které jsi měl rád

 

vždyť

žádné Slunce nesvítí napořád

a i když jsi smířený s Pravdou

neznamená to

že se nedokáže proměnit v kaktus

že se tvé oči na chvíli nepromění v jezera

 

ve vzduchu zbyly jen

sklíčené vzpomínky

kterým se stýská

nikdo je nevidí, necítí

jak kost mrtvého velblouda přikrytá pouštím pískem

 

ve vzduchu zbyly jen

sklíčené vzpomínky…

 

tvé oči se občas na chvíli promění v jezera…

 

opuštěné zahrady

proč se nedá vrátit čas?

všechen život tady zhas…

 

 

 

 

ŠPATNÍ HOSPODÁŘI NE Z VLASTNÍ VINY

když hnědočerné zdi

klidně dýchají

jak kůže lesního medvěda

 

noc se vysvlékne do oranžové

 

v zelené ulici ztichlé

jen modrá pošťačka na kole

 

pět ráno

ty vzhůru

 

díváš se z okna

do polabské krajiny

a je to krásné, krásné

protože lapidárně jednoduché

 

vždy je krásné

zachytit ve dlani to

po čem jindy jen toužíš

 

vše ale nakonec proteče mezi prsty

uletí jak bláznivý motýl

čas je neúprosně spravedlivý

a

co zbývá těm

kteří nevystačí se svou silou?

se svým dechem?

 

co?

 

 

 

 

SMYSL ODJEL NA DOVOLENOU A UTEKL ZA NÍM KLID

další všední ráno

tak jdi si hrát vesele na křečka

nebo už možná křečkem jsi

jenom usmívat se je těžší a těžší

jako žvýkat horký beton…

každý den v tom samém kruhu

a musíš ťapat rychle

ať se kolečko na běhání hezky rychle točí

je to jak sen

mlčící kolotoče se stojany pro němé v tichém pohybu…

bolest je schovaná kdesi uvnitř…

musíš být adekvátně vystresovaný

protože jinak přece nemůžeš odvádět očekávané výkony

 

a

až večer vyšťávenej skončíš

a půjdeš na chvilku domů

trochu se najíst a vyspat

nezapomeň se cestou

poplácat tlapkami s jinými křečky

které potkáš

abyste se tím vzájemně ujistili

jak moc je to všechno užitečné a smysluplné

 

 

 

 

ZAPOMNĚLI JSME PROSTĚ EXISTOVAT

zapomněli jsme jen být

protože vše musí smrdět účelností

nikdo už se neprobudí

o volném víkendu v sedm ráno

neudělá si čaj do řídnoucí tmy

a prostě jen nesedí v křesle a nekouká

jen tak

myšlenky by si taky jen tak

jen tak mohly svobodně lítat

jak mouchy nasosaný kafem

hvězdy v tělocvičně vesmíru

rozverné světlušky v prostoru bez hranic

 

proč by to kdo dělal…

je to ekonomicky nevýhodný

není v tom stres

to novodobý masochistický koření

jen omezený hlupák vidí smysl jen v tom

čemu rozumí

svým úzkoprsým logickým uvažováním

 

odvracíme se od jednoduchosti

Seneca by zaplakal

a možná by se i pozvracel…

zapomněli jsme podstatu samu

zapomněli jsme to nejpodstatnější

a ještě si tomu

ve své nebetyčné blbosti

kolektivně tleskáme

 

 

 

 

PRAŽSKÝ LETNÍ OBRÁZEK

kos na anténě

kočka na střeše

kos se může zvencnout

to je kravál, co vydává

rozléhá se vyšehradským dvorem

a činžákovými pavlačemi

ale kočka je v pohodě

má kosa na háku

ví, že on na ni nemá

a kos to taky ví

tak se občas na sebe zadívají

krátce jim zajiskří v očích

ale kočka je v klidu, tichá

mžourá ospale očima

a vstřebává letní sluníčko

malý moudrý stoik

malý tlustý Buddha

a kos

slepené ohořelé špejle

ten moc dobře ví

že se jen zmůže

na

hysterické štěbetání

hezky zpovzdálí

 

 

 

MODRÁ A BÍLÁ

modrá a bílá

ptáci proti sobě třepetající křídly

v na oko souboji, ale přitom se mají rádi

modrá a bílá

barvy sladěné

chtěně nechtěně

nechtěně chtěně

na těle krásném jak jazzová vlna

na těle krásném jak ta pravá vůně

 

modrá a bílá

jazýčky ptáků v hašteřivém dovádění

modrá a bílá

pohladí tě chutí

předtuchy, která jen

zůstane snem

modrá a bílá

modrá a bílá…

jsou chvíle

kdy stačí jen krátká stručná slova

aby ses cítil nestydatě iracionálně spokojený

jak talentovaný malíř podivín

 

 

VÁNOČNÍ

mám rád

když řeknu něco vtipnýho

a ty se rozesměješ

prohneš svá záda do oblouku jak kočka

a kočka teda fakt seš

 

je to sexy

jako když nahý měsíc

mrkne na

nahou hvězdu

a ta

lehounce kývne

na znamení souhlasu

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář