povídka Hrobník, červen 2021
HROBNÍK
I.
Hugo Haas ve filmu Jedenácté přikázání slaví velký rok 1900. Film byl natočen v roce 1935 v režii Martina Friče, Hugovu vyvolenou hrála Jiřina Štěpničková.
Tento příběh se ale odehrává někde jinde, v Praze roku 1921. V jeho hlavní roli se ocitl Brkoslav Kachna, povoláním hrobník. V tomto roce se udála řada věcí. Proběhlo první československé sčítání lidu. Mongolsko hrdě vyhlásilo nezávislost. Adolf Hitler se stal prvním předsedou NSDAP. Albert Einstein dostal Nobelovu cenu za fyziku… Spousta lidí samozřejmě zemřela, z těch slavných např. Jan Janský, český lékař a objevitel krevních skupin.
No a ke smrti měl Brkoslav Kachna, jakožto hrobník, samozřejmě blízko. Hrobník. Co dělá hrobník? Každý si pomyslí, že akorát kope hroby. Ale jeho práce je mnohem rozsáhlejší. On také pohřbívá, ukládá urny a provádí rozptyl. Také otevírá a uzavírá hrobky. Upravuje květinové dary na hrobech, nebo by to alespoň měl dělat.
Ovšem Brkoslav Kachna pracoval na exkluzivním místě, na hřbitově, jenž je snem hrobníků. Alespoň některých. To je jako když… máte dělat v KFC, nebo v luxusním hotelu na lodi? V Mekáči, nebo v restauraci, oceněné michelinskou hvězdou?
Vyšehradský hřbitov je pohřebištěm od 19. století, byť hřbitov zde byl již ve století třináctém. Nalézají zde poslední odpočinek osoby více i méně známé, z těch známějších jmenujme např. Vítězslava Nezvala, Vlastu Buriana, Zitu Kabátovou, Jaroslav Marvana atd. Politiky a sportovce nevyjímaje.
V roce 1921 zde Brkoslav Kachna kopal jeden hrob. Na dohled od hřbitovní kaple, postavené v roce 1899, která byla za doby své existence několikrát vyrušena z klidné koexistence s mrtvými několika násilnými vloupáními.
Psal se měsíc říjen, obloha byla zatažená tmavými mraky a začínalo se stmívat.
Brkoslav byl už docela hluboko v jámě. Vytáhl z hluboké kapsy špinavých pracovních kalhot láhev rumu a dvakrát si mohutně přihnul. Dostal chuť na cigaretu.
„Sakra, dodělám to zítra. Záda mě bolej jak čert,“ řekl a obličej zkřivil v bolestivé grimase – to jak se narovnal do stojící polohy.
Náhle se zadíval dolů pod sebe. Zahlédl minci! Zvědavě ji zvedl, očistil od hlíny, podíval se na ni a v jeho očích je zračilo zklamání. Minci vůbec nepoznával. Šlo o nějakou minci, poukazující na existenci nějaké Třetí říše. Brkoslav tomu vůbec nerozuměl. Na straně se svastikou a říšskou orlicí, což byly tehdy ne moc známé pojmy, nalezl letopočet 2026. Brkoslav na to začal koukat jako sůva z nudlí. Nebo jako žába z láku. I když proč by měl vypadat zrovna jako sova, hledící z nudlí - to jsou zmatená, nicméně existující přirovnání…
Psal se rok 1921. Jak to, že nalézá evidentně starou minci z roku 2026? Zatočila se mu hlava. Minci instinktivně zahodil pod sebe jak zbožný křesťan malého raracha, zaházel ji lopatou a vylezl nahoru. Zrovna začalo mrholit.
Odešel do jedné blízké hospody, kde pracovala jako hostinská jeho známá. Bývalá milenka. Příležitostná lehká děva.
„Pivo a dvojitýho ruma, rychle!“ řekl jí zadýchaně.
Všimla si, jak vypadá a zeptala se ho, co se děje. Předtím mu ovšem donesla pivo a novinku, třtinový rum Božkov.
Povyprávěl jí, co se mu stalo.
„Můj bratranec učí,“ řekla.
„No a?“
„Je to taky takovej blázen.“
Přece jen se psal rok 1921. Díky povinné školní docházce, zavedené v 19. století, rostoucí gramotnosti obyvatel, kteří mohli číst českou literaturu, a následnému pronikání mluveného, lidového jazyka do původně prkenného jazyka spisovného, přestal být český jazyk záležitostí pro úzké vrstvy inteligence.
„A co tím chceš říct?“
„Naplácal toho víc než dost. Víš, co by ti řekl?“
„Ne.“
„Ta mince se sem dostala z nějakýho paralelního vesmíru, kde se historie, a vůbec celej běh času, odehrává podle úplně jinýho scénáře. A takových vesmírů, takových našich planet může bejt víc. A porušením posloupnosti – zabiješ svého dědečka – se možná můžou vytvořit další světy… Škoda, že nevíme, co znaky na té minci znamenají…“
„Cože? Co to je za blbost? Víš, že nesmíš v pracovní době pít?“
„No, hlavně ty se podívej na sebe, jak vypadáš. Utekl jsi ožralej z prasečáku, nebo co?“
„Já byl v práci, víš. V práci.“
„Aha.“
Podívala se na nástěnné hodiny.
„A neměl bys tam náhodou ještě bejt? A proč jsi tu minci nepřinesl? Že ty si ze mě děláš legraci?“
„Jdu tam!“
„Kam?“
„Pro tu minci! Vykopat ji!“
„Neblbni! Seš nalitej, venku je už stejně tma a prší. Co bys kde hledal?“
„To je taky pravda. Podívám se po ní zítra. Dones mi ještě pivo.“
II.
Jenže druhého dne ráno, ať Brkoslav kopal, jak kopal, minci nemohl najít. A protože jeho chování vypadalo poněkud podivně, hledání zanechal.
Sedl si na vyšehradskou lavičku a zadíval se nahoru, na oblohu, i když přesnější by bylo uvést, že se zadíval do oblohy. Byla studeně modrá. Noční bouře mraky rozehnala. Vzduch kolem voněl hlínou a kůrou.
Čtvrteční ráno, a nikde ani živáčka.
Brkoslav si zapálil dýmku. Rozhlédl se kolem sebe. Vyndal z kapsy kabátu malou lahvinku absintu a celou ji vypil. Začal se cítit lépe. Zamžoural do bledého slunce a řekl si, spíš sám pro sebe:
„Co my vlastně víme?“
Byla docela zima a i rybáři, sedící od brzkého rána v loďkách na Vltavě pod vyšehradským železničním mostem, připlouvali s chabými úlovky. Jedni k části Smíchova, druzí k části Výtoně. Ale přesto na tom byli psychicky lépe než Brkoslav.
III.
Čtrnáct dní poté, v noci, blížící se ránu, poblíž Podskalské celnice; gotické budovy zbudované kolem roku 1500, kde se kdysi vybíralo clo z plaveného dřeva; tehdy muzeu, pojednávajícím o vorařském životě na Výtoni, nehlučně přistálo UFO. Neviditelné očím člověka, viditelné pro některá zvířata. Loď škeblovitého tvaru, z neznámého materiálu, nabitá radiací. V prosvětlené okenní části, umožňující výhled ven, bylo možno zahlédnout dvě neurčité postavy… Možná to byli mimozemšťané, možná návštěvníci z budoucnosti, třeba jako v Rendleshamském lese, kdo ví? Brkoslava každopádně od té doby nikdo nikdy nikde neviděl.
