povídka Ellen, září 2021
ELLEN
Obloha potemněla a s ní i prostor pod ní. V těžkých mracích se odrážel oranžový svit zapadajícího slunce. Začal foukat silný vítr. Za chvíli oblohu špikovaly co chvíli blesky, hrající si v mracích na schovávanou. Na léto v tu dobu byla větší tma, než obvykle.
Poslouchal jsem přes bandcamp hudbu, konkrétně album Edwarda Ka-Spela Ghost logic. Měl jsem rozepsaný román. Seděl jsem za stolem a víc jsem jen tak koukal z okna a upíjel ze sedmičky neředěnou whisku.
„To je počasí. Ta hudba se k tomu skvěle hodí,“ říkal jsem nahlas sám sobě. Rád jsem si sám se sebou povídal, protože druzí lidé mě… obecně většinou nebavili. Zadíval jsem se na impresionistický obraz dvou lodí na moři, který mi visel na stěně. Potom jsem vstal a šel k oknu. Díval jsem se z okna, které jsem měl pootevřené. Z venku šel příjemný chlad větrného počasí. Obloha se rozsvěcovala a zhasínala blesky, ale pršet nezačalo. I když byl déšť cítit ve vzduchu. Psalo se září roku 2021 a mně bylo padesát pět let.
Vzpomněl jsem si, ani nevím proč, jak jsem koncem osmdesátých let minulého století žil několik měsíců v americkém státě Georgia. Dělal jsem všechny možné práce. Dokonce jsem i přičichl k novinařině. Dostal jsem se potom na krátký čas do státu Ohio a měl v plánu udělat rozhovor s jednou dívkou, kolem níž se děla řada podivných věcí… A tak jsem se seznámil s Ellen. Bylo mi dvacet dva let a jí devatenáct. Měli jsme spolu spoustu debat o jejích zážitcích. Rozhovory se postupně přesunuly do restaurací, pak do kin a nakonec jsme spolu měli krátký poměr. Byla nádherná, ale ani jeden z nás jsme to tehdy nebrali nijak vážně. Bylo nám spolu fajn a sex to vše tak nějak korunoval, koneckonců oba jsme byli mladí, nikoli impotentní a nikoli frigidní. Měla určité výkyvy nálad, cítil jsem její… nízké sebevědomí, i když se snažila to nedávat najevo… Bylo pro ni těžké věřit lidské bytosti. Na druhou stranu občas působila poněkud naivně. Což ale může někdy působit roztomile… Když jsme se seznámili, byla to taková smutná a zklamaná Ellen, spolu jsme se ale dokázali smát. Uměl jsem ji rozesmát a i ona mě. A když měla dobrou náladu, ten pohled jejích očí mě dokázal pěkně rozpálit/dojmout… podle toho, jak se dívala. Jiným lidem se nerada dívala do obličeje. Do mých očí dokázala hledět i minutu bez přerušení a já se zase rád potápěl do jejích. Topil jsem se v tom jejím pohledu, který uměl mluvit tolika barvami… šeptem i výkřiky… ale neutopil.
Ellen. Už je to dávno a zde je její příběh… Pořádně jsem se napil z láhve a zavzpomínal…
Jo jo… Znal jsem kdysi dívku, jmenovala se celým jménem Ellen Resch. Narodila se v říjnu 1969 ve státě Ohio, město Columbus. Matka narkomanka ji odložila jako novorozeně v nemocnici a ona se dostala do pěstounské péče. Její dětství probíhalo v poklidu zhruba do osmého roku jejího života, kdy se v ní probudila hyperaktivita. Zároveň ji také začali šikanovat ve škole, což došlo až tak daleko, že musela absolvovat domácí výuku. Ve škole se jí neřeklo jinak než „šílená Ellen“.
V patnácti letech se… co se vlastně stalo? Probudily se v ní telekinetické schopnosti? Vlastnosti, které nedokázala ovládat? Nebo vždy v okolí jejího těla řádil poltergeist? To už dnes přesně nikdo neví. Ale zachovalé fotky a videa zaznamenané televizními štáby se zapnutými videokamerami… jsou… poměrně znepokojivé… Byla tehdy senzací pro celé město.
V šestnácti letech (vyrůstala, jak jsem už řekl, v pěstounské rodině) ji několikrát opakovaně znásilnil její nevlastní bratr. Přála si z domu utéct, ale nebyla plnoletá. Pokusila se neúspěšně o sebevraždu.
V roce 1989, kdy jsem se posmutněle vracel letadlem do Evropy, byla Ellen krásná dívka, ale poněkud labilní, začala chodit s jedním mladíkem, od pohledu… tak trochu looser s tváří bezdomovce. V roce 1990 se jim narodila dcerka. V jejím druhém roce si Ellen začala všímat, že vždycky, když je malá sama s přítelem, je potom nějaká… potlučená. Všude, i na obličeji.
„Spadla, když vycházela ven, na schodech, víš, jak je hyperaktivní, asi po tobě,“ bylo obvyklou odpovědí jejího přítele.
„Co jsi dělala? Jak se ti to stalo?“
„Spadla jsem,“ odpovídala ustrašeně malá.
Na konci roku 1993 jeden den odjela ve 12:30 do domu spisovatelky, která plánovala napsat knihu o jejích paranormálních schopnostech, o době, kdy byla jako mladé děvče objektem výzkumu odborníků, zabývajících se parapsychologickými jevy.
Vrátila se v 18:30, malá dcerka ležela v posteli a nedýchala. Přítel stál ve dveřích a tvářil se, že neví, jak se to mohlo stát, ale že určitě dýchá… Ellen ji vzala okamžitě autem do nemocnice, kde doktoři už jen konstatovali její smrt. Která následovala v předcházejících šesti hodinách. Když byla se svým otcem. Příčinou byla zejména silná rána do hlavy, která způsobila krvácení do mozku. Navíc se zjistilo, že malá byla znásilněna…
Ellen v době, kdy došlo k ublížení a úmrtí, nebyla na „místě činu“… Přesto to byla nakonec ona, kdo dodnes sedí ve vězení s trestem na doživotí… Je to nepochopitelné… V roce 1994 odsouhlasila úmluvu, že namísto soudního procesu (který by pravděpodobně vyhrála, ale byla strašená hrozícím trestem smrti a dostávala nevědomky oblbující léky na bázi drog, aby byla snáze manipulovatelná) přijme trest (aniž by přiznala vinu) odměnou za vězení s možností podmínečného propuštění, ke kterému ale zatím nedošlo. Je ironií osudu, že kdyby s tím bývala nesouhlasila a byla by např. i odsouzena k trestu smrti, pravděpodobně by bylo vše včas důkladně prozkoumáno – nejenom zjevný a do očí bijící fakt, že Ellen nebyla přítomna, když došlo k smrtelnému zranění, a že do domu svého přítele dorazila až poté, co dcera již nedýchala… Svou roli asi také sehrálo to, že tehdejší šerif (a státní zástupce) využili její případ a jeho rázné „vyřešení“ k podpoře vlastních vyhlídek na znovuzvolení… Politika… i sem se vetřela.
Její „přítel“ si odseděl dvacet let a dnes je na svobodě…
Svatá asi nebyla, mohla vzít např. mnohem dřív dcerku na vyšetření do nemocnice, ale tohle…
Přece jen se v prosinci 2021 bude projednávat její žádost o podmínečné propuštění. Ellen je 52 let a ráda by se někdy alespoň jednou podívala na hrob své nešťastné dcery. Čas (a nejen ten) se na ní podepsal, ale čas se podepíše na každém.
Vstal jsem a šel jsem k oknu. Podíval se ven do noci. Štíhlé topoly se poddajně ohýbaly pod poryvy větru. Konečně začalo pršet. A nejen tam.
Zapnul jsem televizi. Akorát dávali Muže z Acapulca. Skvělý film s Belmondem. Jeho postava - Francoise Merlin - jela akorát výtahem dolů s krásnou Jacqueline Bisset. A Belmondova postava nesměle pronesla, aby nejeli v tichu:
„Já jedu taky dolů.“
To jsem potřeboval. Poprvé v tom pošmourném dni jsem se rozesmál.