Jdi na obsah Jdi na menu
 


výběr povídek 2018

 

 

JASMÍN HRYZ A JEHO DALŠÍ PROKLETÝ VEČER (věnováno Guy de Maupassantovi)

 

Jasmín Hryz bydlel sám v kladenském malém bytě. V malém bytě v malém prvorepublikovém činžáku, kde za socialismu bydleli převážně nenároční dělníci a ani teď tam nebydlel rozhodně žádný výkvět aristokracie.

Hovnově hnědooranžová, drolící se a odpadávající venkovní omítka byla vybledlá a přesto působila temně a ponuře. Stísněným dojmem chudoby a nepéče. Malá netěsnící okna, jedno jako druhé, bílý odlepující se nátěr, který již vlastně dávno nebyl bílý.

Malý dvůr ve vnitrobloku, kde to páchlo močí, kočičími exkrementy, mokrou cihlou, zahnívajícím plevelem. Venkovní sušák na prádlo bez prádla. Stojí smutně a sám, jako socha bez návštěvníků. Reznoucí klepadlo na klepání koberců bez koberců. Světlíky k odvětrání záchodů a koupelen jak z hororu. Půdy neobývané, neobyvatelné, plné prachu a starého harampádí nebo starého a studeného ničeho. Nemyté schodiště nevytvořené z jednolité desky, ale postupně stoupající a zatáčející schodišťové stupně. V bytech plynové karmy jak bubáci vysochaní kubistickými malíři. A asi největší překvapení – železobetonový strop je jen na chodbách, v bytech jsou ještě stropy z dřevěných trámů…

Lidé nikde, zdá se. Ani romantický papoušek vonící první republikou. Nebo drbny nebo káva vonící první republikou. Jen zvuk z hloupých rádií, která znají jenom deset písniček, jen zvuk z hloupých televizních rádoby zábavních pořadů…

 

Jasmín Hryz pracoval jako kominík.  Živnostník. Táhlo mu na padesát, svobodný, bezdětný. Nezajímavý a nezajímající se o svět okolo. Trochu znuděný, hodně nudící okolí, které ho stejně moc neregistrovalo. Občas trpěl malými záchvaty, ne přímo epileptickými, ale bál se, aby ho to jednou nepotkalo na střeše, třeba na „obráceném véčku“ – žádná vodorovná plocha kolem vás… Žil sám a tak nějak tomu už přivykl…

 

Jasmín Hryz si vzal týden dovolené. Trávil ho doma a procházkami venku, na jakoukoli dovolenou ve smyslu dovolené neměl peníze.

 

Jasmín Hryz ležel v půl dvanácté večer v ložnici v posteli. Měl rozsvícenou lampičku a četl si novelu Bába od Daniila Charmse.

Najednou, jen tak pro bezdůvodné rozptýlení, zabloudil očima od knihy jinam. Trochu doprava, o dva, tři metry dál, kde měl něco jako stolek používaný na všechno možné. Byly na něm pro tentokrát noviny, popelník a průtlačný kartáč, věc pro kominíka téměř nezbytná. U stolku byla stará, rozviklaná dřevěná židle… Ale na té židli seděla cizí žena.

Jasmín Hryz tomu vůbec nerozuměl. Nikoho do bytu nepozval, nepustil. Ale věděl. Už to několikrát zažil. Vizuální halucinace, sugesce, vlastní oči a klamou, klamou, klamou, vůbec se nestydí. Už to několikrát zažil. Nebylo to poprvé. To ho uklidnilo. Trochu.

Hleděl mlčky na tu osobu. Téměř beze strachu. Ona také mlčela a také se nebála. Hleděla na něj. Bylo to ještě spíš děcko, nebo dívka.

„Kolik jí je?“ říkal si v duchu Jasmín Hryz.

Tak kolem třinácti, delší černé vlasy a… a najednou se na něj usmála.

Jasmín Hryz zakroutil lehce nesouhlasně hlavou a vrátil se ke čtení. Nedalo mu to ale a po necelé minutě se v to místo zvědavě podíval. Nebyla tam.

„No vida!“ vykřikl nahlas Jasmín Hryz a pokračoval v četbě.

Asi po dvou minutách mu tam ale jeho hnědé oči znovu tak nějak samovolně zabloudily a… byla tam. Opět mlčela. Tentokrát se nebál vnímat to, co má na sobě.

Dívala se na něj, v bílé krajkové košili, kolem krku omotaná dámská šála jako módní doplněk. Dívala se na něj a v očích se jí začínaly probouzet lehké, nečitelné otazníky. Jako když větřík před bouří začne lehce, lehounce čeřit poklidnou hladinu ospalého jihočeského rybníka.

Jasmín Hryz jen procedil šeptem:
„Panebože… Ona tu není. Není a není. Není. Jsem tu jen já.“

 

Vrátil se k četbě. Chtělo se mu kouřit, ale před spaním si zakouřit místnost, ve které má spát, se mu nechtělo.

„A už se tam dívat nebudu“, řekl si stále šeptem.

Ale po necelé minutě se tam samozřejmě zadíval a ona tam opět nebyla.

Jasmín Hryz zaklapl knihu a řekl si, že půjde spát.

„Na zuby nemám náladu“, řekl si sám sobě. Byla mu zima. Vlezl do postele a přikryl se peřinou. Až po bradu.

„Měl bych nechat to povlečení vyprat“, řekl si a snažil se usnout. To se mu nakonec podařilo. Před usnutím myslel na to, že si koupí druhý den krabicové víno. A kdyby měl peníze, že by si koupil psa. Nebo by se mohl podívat do útulku. Tak by mohl psa dostat zdarma. Třeba nějaké pěkné štěňátko foxteriéra. No jo, ale co náklady na očkování, vodítko, obojek, náhubek, žrádlo? Vždyť si ho ještě nekupuje… A také myslel na tu dívku. Takové představy mu rozhodně nebyly nepříjemné.

 

Jak dlouho myslíte, že vydržel spát do prvního probuzení? Ano, moc dlouho ne. Přesně sedmdesát minut. Jasmína Hryze čekala dlouhá noc a jak skončí, neměl ponětí.

 

 

 

 

KONEC KŘESOMYSLŮV (věnováno Daniilovi Ivanovičovi Charmsovi)

 

I.

 

Jeho žena odjela na dva dny navštívit svou už hodně starou matku, dožívající svůj život v lůžkovém hospici.

Ještě ten večer Křesomysl vyrazil do Billy. Vzal si nákupní vozík a zamířil s ním k regálům s alkoholem. Nabral čtyři červená krabicová vína a dvě láhve rumu (pivem se nechtěl zdržovat). Dojel s tím k pokladně. Vyložil všechno na pohyblivý pult.

Pokladní byla mladá, hubená a potetovaná. Černovláska, ani hezká, ani ošklivá. Spíš ošklivější než hezčí. Vypadala trochu vyžile. Tak trochu jako smažka, i když ne přímo tak. Asi brigádnice. Tipoval ji na Ukrajinku nebo Rusku. Podle přízvuku. Ale Rusky bývají hezčí, Rusko má tolik krásných žen, ale Česko také…

To se tak honilo Křesomyslovi hlavou, když čekal, až začne být markováno jeho zboží. Pokladní měla trochu problém se čtečkou kódů. Ale zákaznice před ním byla trpělivá, pokladní byla také trpělivá, Křesomysl byl trpělivý. Všichni byli trpěliví. A tak se dočkal.

„Á, vy poradate nějakij mejdan, co?“ řekla a usmála se.

„Ne, to je pro mě.“
Podívala se mu krátce do očí, ale nic v tom pohledu nebylo. Vrátila se svým obličejem ke své kase a Křesomysl byl rád.

 

 

II.

 

Jeho žena Theodézie se vrátila a dny tak byly zase o něco smutnější…

Jednou v sobotu ráno oba seděli v kuchyni. Křesomysl pil kakao a Theodézie na něj koukala. A jak tak koukala, tak si všimla, že si trochu ubryndnul na své bílé triko. Nedávno ho prala a žehlila.

„Kristepane! Je ti skoro padesát a bryndáš jak mimino!“
„Nech mě bejt, jo“, řekl Křesomysl tlumeně do hrníčku, protože nepřestával pít. Ani se na ni nepodíval. Ono to ani moc dobře nešlo – pít kakao a dívat se na ni zároveň. Křesomysl tomu byl rád.

Po chvíli dopil kakao a podíval se on na Theodézii. Očima nejdříve zamířil k její bradavici na nose, pak na její druhou bradu a nakonec víc nahoru – na její plešatějící hlavu. Moje žena pelichá, pomyslel si Křesomysl a usmál se, ale jenom v duchu.

Jak Křesomysl to kakao dopil, tak mu zůstal mezi horním rtem a nosními dírkami přilepený škraloup. Byl to docela velký škraloup, ale nezdálo se, že by si toho všiml.

Jak tak tiše pozoroval Theodézii, najednou se i ona podívala rychlým pohybem na něj.

„Panebože“, řekla jen a odešla směrem na záchod. Pomalým, šouravým pohybem.

Křesomysl se dovtípil, kam chce jít a vstal. Poloběhem ji elegantně předběhl a na záchod doběhl první. Zamknul se tam. Theodézie zaječela jak v céčkovém hororu… Takový normální začátek jejich soboty.

 

 

III.

 

Theodézie pracovala na částečný úvazek jako uklízečka. Byla v částečném invalidním důchodu kvůli námahové dušnosti a narušení funkcí končetin. V místní poliklinice by onkologické oddělení našla poslepu.

 

Křesomyl pracoval jako umývač nádobí. I přes jeho občasné bludy, halucinace, divnou, neuspořádaně iracionální řeč a bezvýrazný pohled se jeho psychiatr, ke kterému chodil, nedomníval, že by se jednalo přímo o schizofrenii. Přesto mu předepsal několik antipsychotik, která měl pravidelně brát. Což dělal…

Nicméně přišel den, kdy si je jednou ráno – jak byl zvyklý je brát – zapomněl vzít.

 

V práci stál nad velkým dřezem a umýval nádobí. Byla to stará a levná hospoda – myčku tam neměli a vůbec se tam zastavil čas. Najednou jako by naschvál rozbil čtyři talíře na hlavní jídlo. Poodešel ke sporáku, na jehož vypnutých hořácích byl položený právě z trouby vyndaný horký pekáč s pečeným vepřovým masem. Chytil pekáč do obou svých rukou a nepřítomně s ním stál v místnosti. Ne a ne se spálit, bolest jaksi necítil. Možná tím pádem nedokázal zapomenout na to, na co zapomenout chtěl. V životě jeho a jeho ženy bylo tolik smutku a bolesti a tak málo radostných chvil… Rozhlédnul se kolem sebe s očima vytřeštěnýma dokořán jak lovná zvěř v koncích. Navíc se k němu opatrně začali přibližovat kuchaři a zvědavé servírky.

„Kdo zase co rozbil? Už je udělanej ten šopák?“ ptala se jedna z nich.

Křesomysl mrkal a rozhlížel se kolem sebe, trochu jako bažant obecný nebo husa polní. Trochu jako jelen lesní nebo kamzík horský. Na zemi uviděl velký porcelánový střep z rozbitého nádobí. Vypadl jako spadlý bledý srpek Měsíce. Mrštným pohybem ho zvedl ze země a pořezal v obličeji objevivší se majitelku restaurace. Byl to mžik jak v hodně zrychleném filmu. Než k němu někdo stačil přistoupit a cokoli udělat, Křesomysl hned poté strčil celou svou hlavu do velkého hrnce s vařící vodou, mezi kuřecí křidýlka a kořenovou zeleninu.

 

A umřel a krvácející majitelka restaurace za chvíli křičela:
„Ne! Přece ten vývar nevylejeme!“

 

 

AMÁLKA PILA

 

Byl pražský, květnový večer, docela teplo, ale nijak ještě letně.

Amálie byla na nějaké podvečerní sešlosti se svými kamarádkami, kde probíraly takové ty hrozně důležité ženské věci. Nebo minimálně všechny se u toho tak důležitě a zúčastněně tvářily.

Přivolala si v paneláku výtah a vyjela do osmého patra. Když z výtahu vycházela, v kabině zůstal trčet jak ve vzduchu přilepený odér ginu z toho, jak Amálie dýchala.

 

Odemkla si svými klíči. V televizi akorát skončil první poločas ve fotbale.

„Čau, Sparta vede a ještě je pátek, co víc si přát?“ přivítal ji z obývákového křesla její přítel Bernard, se kterým žila v pronajatém bytě.

„Víc piva v lednici?“ nadhodila.

„No…“, jaksi tím vyvedla Bernarda z míry.

Dali si pusu. Amálie si začala prozpěvovat:

„Majdalenka to dělala s Veronikou…“

„Člověče tahle krávovina má, mám takovej dojem, jinej text.“

Amálie si sundávala džíny.

„Do prdele, zase díra na punčoše!“
A jala se zase zpívat, úplně jiným, rozverným hláskem:

„Chytila sem na pasece syfilis…“
„Tohle je taky jinak. A kristepane, napadá mě, jak by to šlo zrýmovat. Fuj!“ řekl Bernard a šel si do ledničky pro páté pivo.

 

Amálie se na něj chvilku dívala. Když je před rokem spolu seznámila jedna jejich společná známá, řekla jí, že vypadá trochu jako Keanu Reeves. No, něco na tom bylo… Teď se mu ale začínal zlehounka dělat pupek, bude ho na to muset někdy jemně upozornit a něco s tím udělat. On s tím bude muset něco udělat. Nejlépe tak, aby si myslel, že to vymyslel on sám…

Trochu se jí motala hlava. V očích jí zajiskřili malí čertíci.

„Proč nepiješ Bernarda?“ zeptala se ho.

„Jak nepiju Bernarda?“ nechápal Bernard. „Jako sebe?“

„Ne! Ježiš no přece pivo. Ty seš někdy natvrdlej. Pivo Bernard! Neznáš?“
„Nekřič prosim tebe… No nepiju, piju Braníka.“

„No a já se tě právě ptám, proč nepiješ Bernarda? Ber-nar-da.“
„Prosim tě cos pila? Prostě piju Braníka, chutná mi a nevidím důvod, proč bych to měnil.“

„Ani tvoje jméno?“
Bernard se na ni zadíval ze tří pětin nechápavě, z jedné znechuceně a z jedné pobaveně.

„Ne, ani moje jméno… Kdybych se třeba jmenoval příjmením Muchomůrka, tak by ses mě ptala, proč si dělám smaženici z hřibů a kozáků?“
„Kozáci se proháněli ruskou stepí, ty můj Křemílku“, řekla Amálie, přivinula se k němu a políbila ho. Bernard svými rty také reagoval, levou dlaní jí navíc stiskl zadeček, resp. pravou půlku a usmál se.

„Nad kozákama a Vochomůrkou jsem nepřemejšlela… Zejtra bych chtěla udělat ten štrúdl… Nejlepší jsou stejně babky.“

„Jaký babky zase? Ty seš fakt cáklá. Vy jste i hulily, ne? Proč sem taháš důchodce?“
„Já jsem náhodou přišla sama. A jaký já tahám důchodce? Ne babky jako báby, ale babky jako babky, babky do smaženice, houby! Babky vedou, jůůů!“
„Prosim tě jdi si hodit sprchu, radši vlažnou.“
„Na ten nákup půjdeš zítra se mnou, viď?“
„Pro jabka?“
„Nó… Půjdeš, viď?“
„Houby.“
„Prosim tě nech už tu smaženici na pokoji…“

„Amálko“, usmál se a zasmál Bernard, „jdi se osprchovat, začíná druhej poločas a nepij už.“

 

Amálie šla pomalu po špičkách jako baletka do chodby a chytla ji zase zpěvná:
„Sandokan, nepoužil Orthosan…“

A za chvíli, přičemž se mu dívala přes chodbu do obýváku přímo do očí:
„Pretrhla sa, tvoja šprcka, spermie průdí do prísného zákazu chlapcou…“
„No úplnej Nagy“, zasmál se Bernad, „a to jsem si dodneška myslel, že talent vymejšlet blbosti mám jenom já.“
Amálie se usmála a tak nějak zněžněla - obličej se jí rozzářil spokojeností jak sluníčko toho dne odpoledne.

Bernard se na ni podíval a kdesi uvnitř břicha ucítil, že ji miluje. Byl to zvláštní a silný, ale hezký pocit.

„A zejtra s tebou do toho krámu půjdu. Nenechám tě ty jabka přece tahat.“
Amálie se rozzářila ještě víc.

„Jdi se dívat na fotbal. Jedl si vůbec něco?“
„Jo, měl jsem pizzu.“

„Tak já se jdu naložit do vany. A vylezu, až skončí poločas… Ááááá…“
„Copak?“ usmíval se Bernard. Díval se na její rozevřená ústa. Potom si lehce zboku prohlédl její krátké blonďaté vlasy… Sakra mám já to ale štěstí, pomyslel si.

„Niiiiic. Koupila jsem si sadu holítek na intimní partie. Tak tě možná, možná čeká nějaký překvapení… Pokud neusneš.“
„Nápodobně.“

Oba se šli věnovat svému, ale úsměvy je na jejich tvářích dlouho, dlouho neopouštěly… Byl to úsměv, jehož vyvolání se nedá ničím zaplatit…

 

 

 

 

RYBA I HRANOLKY BYLY VÝBORNÉ

 

Pracovali jsme spolu tehdy pro jednu mezinárodní (mimochodem také i českou) zpravodajskou službu, něco jako kontrarozvědka. Její jméno nikde v médiích neuvidíte. Byla napojená tak… z jedné čtvrtiny na CIA, ze dvou čtvrtin na ruskou FSB, hlavní bezpečností službu Ruské federace a z poslední čtvrtiny na jednu společnost sahající nad třeba zmíněnou CIA…

Vasil byl v hodnosti hned přímo pod hlavním ředitelem a měl za úkol zajištění spolupráce podřízených kontrarozvědných složek s ohledem na vnitřní bezpečnost a zároveň sladkou nevědomost států, kterých se to týkalo. Čím méně lidí vědělo, tím lépe. Vybalancování samotné – to byl úkol spíš nad síly lidské bytosti.

 

Vasil byl Rus, ale původem Ukrajinec. Silný kuřák, vypadal trochu jako Švejk. Ale bývalý boxer. V roce 1995 byl, opět neoficiálně a nikde registrovaně, hlavním poradcem Borise Jelcina a díky němu (vlastně oběma) tak došlo k hodně zamlžené reorganizaci tehdejší Federální služby kontrarozvědky. Mimochodem o té, ačkoli ta oficiálně existovala, se také nikde mnoho nedočtete.

 

Měli jsme schůzku v „bezpečném domě“.

Vasil během deseti minut třikrát popošel k baru a pokaždé si nalil dvojitého panáka vodky. Kouřil Camelky, skoro neustále.

„Proč vlastně tak piješ, Vasile? Víš, kolik alkohol dokáže zabít mozkových buněk?“
„A víš kolik objevit? Probudit? Až budeš tak chytrý a dobrý jako já, nebudeš se ptát. Ale odpovím ti. Aby se mi blbě spalo. Respektive abych spal šťastným sklerotickým spánkem beze snů. Něco jako zvířata. Nečetl jsi Baudelaira?“

„Cože? Proč?“
„V posledním čtvrtletí jsem dvakrát dva dny abstinoval. První noc hrůza, dvacetkrát jsem se zpocený vzbudil a čekal vždy celou věčnost na milosrdný, krátký spánek. Ale druhá noc – tělo se znormalizovalo a relativně pročistilo, játra křičela hysterickým vděkem ´paráda, vydrž´, žáha se také přidala… a tedy spal jsem. Devět hodin v kuse. Jenže zdály se mi sny.“

„A to ty nechceš?“
„Přesně. Nechci, aby se mi zdály sny. Je to to jediné, co mě dokáže naprosto vykolejit. A to na x dní. Sny připomínající to, o co jsem nespravedlivě – ne vlastní vinou – přišel.“
„Narážíš na rozvod?“
„Ano. Když se ti pak zdá o těch třeba patnácti letech, kdy vše fungovalo, jak mělo, ba ještě líp, krásně, nádherně, děti máte, a pak se probudíš a vše je jinak, tvoje bývalá manželka má milence… Spíš v posteli a nechtěně ve snech znova prožíváš to, co už je jen minulostí, nebo hypotetické verze jejího pokračování… A na to si pak zřetelně při probuzení vzpomínáš… Hlavně na to, na co nechceš… A také na tu celou řadu relativních bezvýznamností, které jsi skutečně zažil. Starých nebo čerstvějších… Seš u ní na návštěvě, v jejím, kdysi ve vašem, domě, děti mají radost; jdeš na záchod, kde je i pračka a na vztyčeném sušáku z krátkých vodorovných trubek ohřívaných horkou vodou objevíš mimo jiné čerstvě vyprané černé krajkové erotické prádélko…. To, které jsi jí kdysi koupil ty a kterým kdysi za večerů sváděla a obšťastňovala tebe…“

Vasil, vytrénovaný Ruskem, lehce nesouhlasně zakroutil hlavou, přivřel oči a něco němě zažbrblal, rty maje pevně sevřené. Nalil si dalšího panáka vodky.

„Jak by to vůbec někdo mohl částečně procítit, když to na vlastní kůži nezažije?“ řekl, podíval se na mě a pohyb jeho ruky značil ´na zdraví´. Nebo také ´radši už se v tom dál nešťourejme, stále to bolí´. Pak se náhle usmál a já myslel, že z něj mluví vypitá vodka:
„Realita naštěstí není jen jedna.“

 

Do místnosti vstoupil jeden srbský a jeden americký politik, všem ostatním bylo jemným, ale rázným pohybem Vasilovy ruky doporučeno odejít z místnosti. Kromě mě.

Srbský politik se ujmul slova. Hovořil v angličtině, takže jsme mu všichni rozuměli.

„V Jihoafrické republice teď sedí za pašování a prodej drog jeden stařík, Nikolaj Teslonov. Za dva dny tam dorazí tajný americko-britsko-ruský tým za účelem jeho vysvobození. Ti nejlepší. Mají rozsáhlé zkušenosti a znalosti z válek, odborné i psychologické, měkké a tvrdé dovednosti, chcete-li, ovládají manipulaci snad se všemi existujícími střelnými zbraněmi, také bojová umění – aikido, judo a karate, také kali, boj s nožem…“

„Hm, to zní jak zápletka z nějakého akčního filmu… A?“ zeptal jsem se.

„Úkolem Vás a Vasila bude, zamést vše pod koberec tak, aby se nic Skutečně Závažného nedostalo na povrch ať v tištěných, televizních, rozhlasových, nebo internetových médiích. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se nedostalo do médií z té akce vůbec nic.“

 

Začínalo mi docházet, že důvodem, proč jsem tu já a Vasil, je ono znepokojivě zmíněné ´nic skutečně závažného´.

Srbský politik (stále se nepředstavil) se podíval na Vasila a vyžádal si očním kontaktem souhlas, že může pokračovat.

Pak se podíval na mě:
„Je Vám doufám jasné, proč jste teď tady, mezi námi, Vy?“
„No abych řekl pravdu, tak spíš pátrám a možná tuším, než že jistojistě vím.“
„A to, že jste byl spolucestovníkem Henryho Deacona, jste asi vytěsnil z paměti, že?“
„Ne, jen jsem si na něho v tuhle chvíli nevzpomněl.“ Spolucestovník, to jsou výrazy, proběhlo mně hlavou, ještě že sem nepozvali Maďara. A pak mi proběhlo hlavou, že jsem měl možná raději držet hubu.

„Předpokládám, že vám něco říká německý stroj Die Glocke – Zvon. Byla to tajná, ve své době stále „jen“ vyvíjená zbraň nacistické říše… Konstrukce nejen že umožňovala létat, ale pracovala s elektrickou energií a radioaktivitou v té době a vlastně i dnes… nevídaným způsobem… A umožňovala nakonec cestování v čase, oběma směry… Jistě si vzpomínáte na Roswellské UFO, kdy se v létě 1947 do pouště u Roswellu zřítil záhadný létající útvar, připomínající mimozemský talíř…“

„Chcete říct…?“ začal jsem otázku.

„Ano, skočil mi Srb do řeči. Co myslíte, že se odehrálo třeba v Anglii v roce 1980 v Rendleshamském lese?“
„UFO v Roswellu že by byl nacistický stroj?“ ptal jsem se na oko a rozhodl jsem se v tom pokračovat. „Bavíme se teď trochu laicky, ale obecně je jakžtakž kontroverzně přijímáno, že cestovat v čase lze jen do budoucnosti.“

„Vy sám nejlépe víte, že je to blbost. Velký hadronový urychlovač, například, nám už poskytl dost důkazů o… opačných cestách…“
Mlčel jsem.

„A Vy to víte, přestaňte si poťouchle hrát na Neználka…“

„Dobře. Ale jak s tím souvisí nějaký dealer v JARU?“ zeptal jsem se.

„Prodej drog byl vždycky jeho… tolerovaným koníčkem, jenom se mu to bohužel trochu vymklo z ruky… Pracuje pro nás. Už hodně dlouho. Je jedním z mála lidí na téhle planetě s… s konstrukčními znalostmi souvisejícími s Die Glocke.“

To by mě zajímalo, co ten Srb všechno ví? říkal jsem si.

 

Dostali jsme do ruky (žádné e-maily) vytištěné pokyny, celkem drsné pokyny doporučující, jak se chovat a jak zametení teoreticky co nejefektivněji provést a schůze byla u konce.

 

Ten den, večer, jsem byl v Londýně s Vasilem, v jednom z jeho typicky anglických cihlových domů a probírali jsme společně, jak a jaký zvolíme postup.

Podíval jsem se na Vasila a řekl mu:
„Někdy mám pocit, že jsem se ocitl… v reálné přítomnosti, to ano, na téhle planetě, ale v paralelním světě… Změny chování lidí i změny jejich fyzických podob jsou prostě příliš velké, nebo, já to tak alespoň cítím. Těžko se to vysvětluje, popisuje. Ale přiznám se, že mě to někdy trochu děsí.“

Vasil přešel ke kuchyňskému baru, nasypal granule svému foxteriérovi, pohladil ho po hlavě a krátce podrbal na bradě. Nalil si dvojitou 80% vodku Rasputin, podíval se na mě a řekl:
„Někdy máš pocit. Máš pocit. A jsi si jistý, že je to jen pocit? Počkej, jaký budeš mít pocit, až třeba někdy uvidíš sám sebe.“

Podíval jsem se na něj s otazníky v očích a Vasil se zasmál.

„Zvu tě na rybu s hranolky. Vím v centru Londýna o jednom výborném podniku.“

 

 

 

Z DROBNÝCH OBRÁZKŮ

 

Z DROBNÝCH OBRÁZKŮ I.

 

Milec potkal Doriana, který pracoval se svou přítelkyní Amorií. Pracovali jako soukromý detektivní pár. Hlavní náplní jejich práce bylo hledání, sledování a ve výsledku prokázání nevěry. Méně často řešili pátrání po osobách nebo prověřování příjmů, například při soudním určení výše výživného.

Vyměnili si zdvořilostní věty a při rozloučení Milec řekl:
„Je devět patnáct a už se z restauračních kuchyní v téhle ulici line příjemná, ale ostrá vůně připravovaného zelí.“
„To je z támhleté restaurace,“ ukázal Dorian a pak už se opravdu rozcházeli každý svou cestou.

 

Milec byl zaměstnán jako dozrávač banánů. Není to moc známé povolání, ale importované banány musí mít tu správnou, přesně stanovenou zralost, kterou dokáže posoudit a určit jen odborně proškolený pracovník. Dozrávač s japonskou pracovitostí analyzuje všechny možné rozdíly a eventuální odchylky musí hlásit příslušným úřadům. Jelikož také připravuje různé výkazy, musí velice dobře ovládat práci s počítačem (práce v Excelu, PowerPointové prezentace….). No není devatenácté století, že?

 

Šel kolem Kongresového centra k metru Vyšehrad. Byl červen, venkovní teplota 18 stupňů. Slunce se občas schovalo za malý, bílý mrak, které byly rozeseté po obloze jak natrhané kousky vaty. U metra seděl na lavičce důchodce v hnědých manšestrákách a havajské košili, na které převládala červená barva. Rozbaloval si jahodový nanuk. Podle výrazu obličeje na něj měl opravdu chuť.

 

Jinak se toho dne moc nestalo. Milec zaplatil odpoledne na pobočce pojišťovny povinné ručení, byť ho mohl uhradit přes internetové bankovnictví. Také si řekl, pokud ho nebude bolet břicho, že by si o víkendu mohl zajít do cirkusu. Ale s kým? Asi sám. Neměl přítelkyni, neměl kamarády. Měl banány.

 

 

Z DROBNÝCH OBRÁZKŮ II.

 

Alfréd skončil v práci ve čtrnáct hodin, protože pracoval jako pekař. Šel přes Karlův most na tramvaj směr Palackého náměstí. V duši mu zněli staří Rolling Stones, jejichž první alba si v práci opakovaně na cédéčkách pouštěl.

Bydlel v podolském činžáku, kde se dole právě opravovala podlaha ve vstupní chodbě. Když do ní vešel, jeho naučené oči po krátké době přivykly obvyklému šeru, podobně jako jeho nos ihned rozpoznával známé vůně a pachy, charakterizující stará obydlí. Z podzemních sklepů stoupal vzhůru chladný odér vlhké plesniviny.

Alfréd opatrně přeskakoval mezi kousky rozbité podlahy, podklad netvořila žádná betonová ani jiná podobně pevná vrstva, jen jakási pofiderní fóliová izolace proti vlhkosti  a rovnou jste potom narazili na zeminu. Právě ve chvíli, kdy se ocitl oběma nohama na něčem, co vypadalo jako mix hlíny a písku, vešla do domovní chodby Viola Kostohnisová, stařena podivně zčernalá a scvrklá jak jablko, ležící dlouho v kompostu. Právě končila venčení svého popelavě bílého foxteriéra s malými, narezlými, výjimečnými fleky. Její pes se jmenoval Klofáč.

„Abyste se nepropadl do Agarthy.“

„Kam?“

„Vy jste nikdy neslyšel o podzemní říši, o teorii dutý Země? I Hitlera to zajímalo.“
„Prosim vás… A proč bych se tam vůbec měl propadnout?“

„Já už jsem se tam jednou propadla. V noci, na podobném místě, kde teď stojíte vy. Nemohla jsem spát, tak jsem byla s Klofáčem na procházce. A najednou se to stalo…“

„No jo… Já už budu muset jít.“
Alfréd opatrně překračoval všelijaké překážky a blížil se směrem ke schodišti, vedoucímu nahoru. Stařena ho celou tu dobu bedlivě sledovala. Jako by v očekávaní čekala, co se stane.

 

Co by se stalo? Akorát si někdo v prvním patře tak hlasitě pčiknul, že Klofáč úlekem vyskočil asi tři, čtyři centimetry nad zem, jako by na všechny jeho čtyři tlapky byla připevněna neviditelná pérka.

 

 

 

Z DROBNÝCH OBRÁZKŮ III.

 

Peregrin Rejda se nenaučil správně vyslovoval „r“. Vyslovoval ho spíš jako nevýrazné „j“. Když se představoval, moc rozumět mu teda nebylo. Hlavně když vyslovoval své příjmení. Lidé se často divili:
„Jaké ‚jejda‘?“
Nikdy si na to úplně nezvykl: že mu někdo nerozumí. Vždyť se vždycky tak snažil.

 

U svého domku měl zahrádku, na které pěstoval astry. Květy měly převážně všechny možné odstíny červené, někdy ale byly i dvoj nebo trojbarevné. Návštěvy si astry občas pletly s hvězdicemi, což jsou trochu jiné trvalky.

„Mně nerozumí, vám nerozumí,“ říkával tak občas Peregrin, hovořiv k nim, když je zaléval nebo je různě prostříhával.

 

Přišel k němu na návštěvu jeho soused, také mu bylo přes šedesát, jmenoval se Narcis. Přinesl s sebou domácí slivovici. Nalili si panáčka a chvilku si povídali o slepicích.

„Ta tvoje přítelkyně, Merita se jmenuje, že jo? Tak kde ona přišla k těm bezfiltrovejm cigaretám? Tady je asi nekoupila, že jo?“ zeptal se Peregrin.

„Né… Přivezla si je z Chorvatska. Zítra za mnou přijede. Tobě chutnaly, viď?“
„Chutnaly, byly aspoň pořádně silný.“

„Až tu bude, tak neboj, ona ti zase nějakou dá.“
Někdo zapnul sekačku na sekání trávy, takže Peregrin nerozuměl druhé polovině věty.

„Cože?“
„Ona ti dá!“
„Ona mi dá?“ zopakoval po něm nevěřícně Peregrin.

„No jasně, co na mě tak udiveně koukáš?“

„Ale nic.“

 

Večer nemohl Peregrin usnout. Myslel na něco, co si už ani nepředstavoval.

 

 

 

SMUTNÝ VALENTÝN

 

Byl na Vyšehradě pro nový řidičský průkaz, o jehož výměnu si zažádal. Poměrně teplý únor po osmnácté hodině skýtal nevšední pohled na pražskou oblohu… Petřínské kopce, Pražský hrad po levé straně a nahoře, nahoře obloha přecházející z temně oranžového závoje do černého roucha. Šel pomalu směrem na metro Vyšehrad. Zapálil si cigaretu a zastavil se. Pozoroval tu krásu vystupující od vzdálenějšího vltavského břehu. Občas tam kolem procházel, rychlý krok dělníka, ale nikdy ho nenapadlo se zastavit. Zastavit a pozorovat, nasávat tem kouzelný genius loci. Jak kamera, která natáčí jen proto, aby natáčela. Vpustí a vypustí, zůstávají jen neurčité, šimrající, transcendentní pocity čehosi těžce jazykem postižitelného, natož definovatelného. A tolik věcí nás přesahuje jen proto, že jim nejsme otevření.

 

Cítil, že se začíná zamilovávat do Klaudie, pracující ve stejné práci jako on, na mzdovém oddělení. Bylo to něco úplně jiného než návštěvy erotického privátu, navíc jedna ho vždy stála 1 500 Kč, protože měl rád před souloží orální sex.

Ale s Klaudií to bylo jiné, také myslel na to, ale i na spoustu jiných věcí. Překvapoval sám sebe. Myslel si, že jisté věci už má za sebou. Možná měl. Možná by měl mít. Protože Klaudie žila s někým jiným… Sice s úplným troubou, výbušným a totálně manuálně nezručným… ale měli spolu dvě děti… A co on může nabídnout? Ani vlastní auto nemá. Třicet devět let, půlcentimetrový porost vlasů na hlavě, která začínala být oplácaná. Měl také bříško, ale štíhlé nohy. „Proč se neukládá tuk tam?“ řekl si tolikrát.

Nedostali se dál než k líbání a hlazení a jednou ho láskyplně pohladila po levé tváři. Bylo to příjemné. A jednou mu také lehce přiopilá dala pusu na dlaň, když jí pomáhal, sám také přiopilý, do jednoho nočního taxíku v Praze na Andělu.

„Klaudie,“ šeptal si Věroslav sám pro sebe, „proč ses tak zbrkle vdala jen proto, že se ti fyzicky líbil? Myslel jsem, že jsi silnější typ ženské. Měla ses vykašlat na tikot biologických hodin a počkat na mě…“

„Ty si teda věříš, ňoumo, ha ha,“ odpovídalo mu schizofrenně také šeptem jeho druhé já.

„A kdo není ňouma? Všichni jsme trapní. Copak to nikdo nevidí? Nikdo neumí vystoupit sám ze sebe a podívat se na tenhle v podstatě dětskej mumraj? Na co si to hrajeme? Všichni jsme trapní. Chlapi i ženský. A směšní. V téhle krátké absurdní tragikomedii… Chodíme do práce a z práce a hrajeme ty svoje trapňoučký hry, upgradujeme své nároky na druhé a druhým o tom samozřejmě neříkáme… Přitom jsme všichni celý život směšně nevyzrálí, a když uzrajeme, umíráme.“

 

Přestal se svým monologem, vypnul se. Protože mohl. Protože chtěl. Naštěstí přešel ze šepotu do němé fáze.

 

Stál poblíž stanice metra a zkameněle hleděl na večerní oblohu. Nechtělo se mu do podzemí. Nevěděl proč. Najednou začal mít takový divný pocit. Neurčitě divný, ale silný. Zalehly mu uši. Zavřel na chvíli oči, cítil podivně teplý vítr kolem sebe… Otevřel oči a zase stál na Vyšehradě. Ovšem… Ovšem na počátku 17. století. Vyvalil oči jak lemur a koukal.

„Co se to stalo?“
Co se stalo? Říká se tomu laicky skok v čase. Časová, vlastně časoprostorová trhlina vytvořila průchod, nevysvětlitelně a náhle se zjevující, průchod mezi naší a alternativní realitou, mezi přítomností a minulostí, možná to tak uměla i s budoucností. Bránu, kterou lze procházet, vidí ji jen hypersenzitivní vyvolení, vyvolení naladění nebo jak je nazvat, bránu na bázi… neškodné černé díry (?) mezi naším a paralelním světem, kterou lze v určité chvíli projít. Možná nebyl „zpátky“, ale byl „jinde zpátky“. Cestovat do budoucna by bylo bezpečnější – nelze tak měnit historii, nicméně Valentýnovi se přihodilo to, co se mu přihodilo…

 

Valentýn uvedl úspěšně do pohybu své tělo. Ocitl se v době, kdy se na Vyšehradě budovaly předsunuté bastiony – opevnění vystupující mimo samotné hradby – ideální místo např. pro potencionální střelce. No, potencionální – nezapomeňte, že začala Třicetiletá válka – římskokatolické církvi se nelíbily reformované odnože kalvinistů a luteránů. Samozřejmě šlo o moc a politickou nadvládu. Že počet obyvatel České země klesl o jednu třetinu, těm u korýtek evidentně moc nevadilo. Ale tak tomu bylo vždycky.

 

Byl Valentýn ten hypersenzitivní vyvolený? Jeho povolání se jmenovalo anodizér – dělník v kovoprůmyslové výrobě, vytvářející ochranné vrstvy oxidu hliníku na upravovaném povrchu. Do jeho kompetence patřilo opracovávání ve výsledku téměř nezničitelných, odolných hliněných oken do průmyslových budov. Nebyl vůbec umělecky založený. Měl sice doma několik skic, ale byly to črty vyšlé ne z uměleckých, ale z technických nápadů. Byl spíš trochu labilní, jeho osobní život byl, jak on to vnímal, spíš jen sled trapasů, chyb, chybných rozhodnutí nebo nerozhodnutí. Moc radostného se v něm neudálo. Stálou ženu neměl, s nikým nevydržel a žádná nevydržela s ním. Narazil jen na ženy, které měly po určité době tendenci přepracovávat ho čím dál víc k obrazu svému a on byl příliš náchylný ke kompromisům, vždy větším z jeho strany. Někdy to byl z jeho strany totální ústup… Byl zbabělý? Měl příliš rád? Kde jsou vlastně ty objektivně téměř nerozpoznatelné, nezměřitelné hranice? Některé vzpomínky ho doslova fyzicky bolely. A jizvy, které se nezahojí, se mohou znovu otevřít. Chutnají pak třeba jako nechtěné ticho, štípající svým křikem…

 

Stále se na jednu stranu nemohl vzpamatovat z toho, co vidí. Kde je? Jak se to mohlo stát? Nechápal to, ale nějak se tomu po chvíli nechtěl dál divit. Údiv v něm jen rozdmýchával vzrušení, mrzačící jeho kognitivní schopnosti. Všude bylo ticho. Šel směrem k Braníku. Nemohl uvěřit svým očím. Protože nikdy neviděl to, co viděl. Nikde žádné tramvaje, ani ještě žádný tunel pod vyšehradskou skálou pro ně. Jen kolem dokola se rozprostírající kopce se shluky listnatých nebo jehličnatých stromů, kostelík, hospodářská stavení, chalupy: dvě, tři u sebe a jinak nic. Kopce navazující na další kopce, dole končící neupraveně u čisté, klidně tekoucí Vltavy. Šel dál směrem k Braníku, bylo jasno a čistý denní vzduch voněl přírodou. Dohlédl až do Modřan: to je legrace – žádné paneláky, ani ještě žádný cukrovar, který je už dnes také zbořený, kromě jednoho komína a vrátnice a... možná sodovkárny… Začaly ho bolet nohy a najednou ho popadl strach. Co když tu zůstane navždy? Co bude dělat? Vracel se zpět. A začal se bát, aby někoho nepotkal, aby nebyl zatčen. Přece jen měl na sobě oblek ze současnosti, z roku 2019. Vzpomněl si na některé filmové komedie, dělající si z tohoto tématu legraci, ale všichni by ho – tady a teď – opravdu měli za blázna. V lepším případě. V horším… třeba za zvěda… Ale měl štěstí, lidi viděl jen z dáli.

 

Vrátil se přibližně na stejné místo, kde se to stalo. Stál tam… a nic. Co čekal? Nevěděl.

„Panebože! Co když už se nevrátím??“
Zkoušel ve stoje zavírat oči. Nic. Začalo se stmívat. Vzduchem se nesl pach hnoje, kdesi v dáli bečely ovce. Z ne velké dálky viděl, jak se chudí řemeslníci vrací do svých skromných chalup v podhradí. Náhle ho jeden zmerčil. Pravou dlaň přiložil kolmo k čelu, aby na Valentýna lépe viděl. Ten přestal na chvilku strachem skoro dýchat.

Zavřel oči. Zdálo se mu… Bylo to neuvěřitelné a podivné… Zdálo se mu, že někdo, kdo si říká Císař oceánů, ho vkládá do průhledné krychlovité vany, ve které byla jakási divná elektrizovaná červená ledová tekutina. Po chvíli cítil, že intenzivní pocit chladu mizí, a naopak, že mu začíná být divně teplo. Jeho tělem procházela elektřina, celým jeho tělem, až cítil, že jeho krev je doslova čím dál tím víc horká… Kdyby tohle měl někomu dopodrobna vyprávět… Každý by si myslel, že minimálně bere halucinogenní drogy. Ale ty v životě neokusil…  Otevřel oči a...

 

Byl zpět! Vrátil se. Najednou se ocitl v přítomnosti. Hned ho ale přepadl překvapující, neočekávaný pocit: je to výhra? Prohra? Je to jedno? A otázky vylétly jak zmatené včely z úlů. Proč se mu to stalo? Co se mu přihodilo? A stalo se to? Je snad realita relativní? Je snad realita schodištěm a každý schod je jiný? Lepší bude nechat si vše pro sebe.

Šel k Vltavě po vyšehradských schodech. Nepřišlo mu to divné. Zase mu nepřipadalo nic divné, jako by to čekal, očekával, jako kdyby to tak mělo být a on to věděl. Překvapoval sám sebe. Život je v podstatě kouzelný, říkal si. A věci nejsou jen jednobarevně hrozné. Slyšel zvuk drnčících tramvají a usmál se. Život je méně než levný – dostali jsme ho zadarmo. Ale někdy je kouzelný. Nebo alespoň probouzí v lidech takové nálady. Valentýn se nechával unášet proudem svých spíš pocitů, než myšlenek. Cítil se jak korek na hladině řeky. Například někteří lidé žijí monogamním životem, nejsou promiskuitní a ani nechtějí být, protože si váží toho, co mají a nechtějí to ztratit. Jsou jako labutě. Labutě, jací krásní vodní ptáci to jsou! Symboly věrnosti! Věrné lásky, čistoty!

Došel na náplavku a pod Železničním mostem si všimnul u břehu srocení lidí. Lidé se začínali spíš rozcházet. Blížil se k němu a poznal tam Petromilu, jednu jeho známou. Všiml si, že… Neplakala, ale popotahovala, k breku neměla daleko.

„Ahoj Petro.“
„Jé, ahoj.“
„Co se stalo?“
„Ty krávy labutě poklovaly Astičku!“
Podíval jsem se na jejího psa. Byl to foxteriér, fena, a protože byla asi právě před nedávnem okudlaná, neměla na sobě takové ty chlupaté kudrlinky a vypadala jako lysé štěně zvětšené poťouchlým kouzelníkem.

Na její bílé srsti byly vidět krvácející jizvy.

„Tak byly to krávy nebo labutě?“ pokusil se situaci odlehčit Valentýn.

Petromila se na něj podívala s přivřenýma očima a jen řekla:
„Připadáš si vtipnej?“

„Ne, promiň.“ Podíval se znovu na Astu. „Tohle má fakt od labutí?“
„Jo. Hlavně támhle od tý krávy,“ řekla a ukázala na řeku na jednu z nich, „Asta jim nic nedělala, jen si dovolila jít… A ty zasraný labutě se k ní přibližovaly, vyskočily, máchaly křídlama jako pominutý a klovaly ji. Ta největší kráva labuť – voni se nezdaj – ale ta měla tak dva metry a patnáct kilo… Vyžraná pečivem od turistů.“
Se zaslzenýma očima vzala kňourající Astu do náruče a konejšila ji.

Valentýn chvíli mlčel.

„Nechceš doprovodit domů?“
„A víš, že jo? Pomůžeš mi s ní, viď? Musím ji doma ošetřit.“
„To je jasný… Nemám koupit cestou nějaké víno?“
Podívala se na něj, v očích udivené otazníky, které pomalu přecházely v pátravý pohled hodný Columba.

„Seš hodnej, ale já musim večer do práce. Na noční.“

 

Šli pomalu k nedalekému podolského činžáku. Všechno je někdy tak nějak jinak, než vypadá. A všechno se někdy děje jinak, než by člověk chtěl.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář