Jdi na obsah Jdi na menu
 


knižní recenze: Antonín Sova - Básně

 

ANTONÍN SOVA - BÁSNĚ

 

Nemůžu si pomoct, ale řekl bych, že kdysi jsme jako malé děti i větší děti četli mnohem víc než dnešní děti. Doba je jinde, mobilní internet je ve všem, frčí zkratkovitost, je in to obrovské množství valících se informací jen nakousnout a odhodit jak kost… Co si budeme povídat. Povinná četba… Ano, často nás to nebavilo. Byla to přece povinná četba a bylo toho hodně. ALE – přece jen to mělo jednu velkou výhodu. A to tu, že v tom množství čtených knih se mohlo stát, že jste objevili něco, třeba ne a třeba jo - něco, co vás zaujalo. Něco, co vás začalo bavit, co vás chytlo a stala se z toho třeba láska na celý život.

Když jsem začal chodit na SOU v Praze Klánovicích, objevil jsem takto např. Charlese Baudelaira. V rámci literatury jsem v čítance narazil na kultovní báseň Zdechlina.  V době, kdy jsem ani nevěděl, jak se slovo Baudelaire vyslovuje…

„Teda to je drsoň“, pomyslel jsem si pobaveně, „konečně někdo, kdo nepíše pseudoromantický rýmovačky o hvězdičkách na obloze.“ No a tak jsem si v knihovně sehnal jeho legendární Květy zla…

A podobně jsem objevil na SOU Antonína Sovu. Zhruba v roce 1993 jsem byl po nemoci a výtah do sešitu z látek, které jsem zameškal, jsem si musel udělat sám. Z učebnic. Začal jsem si v rámci literatury do sešitu vypisovat standartní důležité údaje, když tu mě zaujaly názvy jeho básnických sbírek. Zlomená duše, Květy intimních nálad, Vybouřené smutky…  Zaujal mě i popis toto, o čem ty básně prý jsou, o co Sovovi šlo a v podstatě i jeho život samotný. Po chvíli jsem si všiml, že musím v přepisování brzdit. Řekl jsem si totiž, že si vypíšu vše, co mě zaujme, a za chvíli jsem měl opsanou skoro doslovně polovinu toho, co bylo v učebnici. Zaujalo mě skoro vše… A jak jsem napsal, prvotním impulsem byly ty úžasné názvy sbírek. Ty názvy!… A nejen sbírek, ale i básní… Teď nelze žít, bych neztížil si žití, O potměšilé krajině, Sloky o starém močálu… Dodnes mě fascinují a probouzejí v mé duši všelijaké obrazy. Sám občas píšu básně a povídky a ty Sovovy názvy – tak rád bych je použil – kdyby tak napadly mě. Kdyby – kdyby tak napadly jako prvního mě.

Následovala tedy opět návštěva knihovny, kde jsem si zapůjčil výbor z díla Antonína Sovy. A vznikla tak právě již úvodem zmíněná láska na celý život. Posadil jsem se na zadek. Fakt. Básně se do mě zavrtávaly jak hladové pijavice. Trsy některých veršů ve mně zůstaly dokonce dodnes… Bylo to zvláštně silné, uchvacující.  Ale dlouhou dobu to byla láska podvyživená. Antonín Sova se nedal nikde sehnat - nově koupit a na prolézání antikvariátů a hledání jehly v kupce sena jsem neměl čas. A k antikvariátům přes net jsem neměl a nemám moc důvěru. Pořídil jsem si CD s jeho namluvenou poezií Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?, ale – kniha je kniha. Že jo.

Proto mi udělalo obrovskou radost, když jsem se dozvěděl, že nakladatelství Host vydává básně Antonína Sovy a to rovnou pět jeho básnických sbírek sebraných tak do jedné knihy. I s doslovem se jedná o úctyhodných 612 stran. Jedná se o básnickou sbírku Z mého kraje (1892 – podle mě jeho nejlepší sbírka dvanáctiveršových básní, ve které se Antonín Sova shledal a našel jako… ano, jako nejlepší představitel českého impresionismu… aniž by asi jeho samotného něco takového tehdy napadlo). Je to sbírka, kterou mám od něj nejradši, a která je i obecně považovaná mnohými čtenáři za nejoblíbenější sbírku. Pochválil ji (v jistém smyslu) dokonce i čelní představitel české literární dekadence Jiří Karásek ze Lvovic, tvořící ve stejné době. Dále tu máme sbírku Zlomená duše (1896, volnoveršovanou knihu, ve které Antonín Sova tepe tehdejší současnost, obecnou i osobní a rozchází se se vším vstříc hořkým svobodám samoty, které ne každý dokáže ukočírovat). Knihu, kterou v roce 1896 charakterizoval obrátivší Jiří Karásek jako „Chorobná, nemocná kniha. Působí pustým, stařeckým, svraščelým, nevrlým dojmem.“ No řeknu vám jedno – od Karáska to teda sedí!! Od chlorotického, dekadentního Karáska, který konsekventně tepal vše, co nebylo morbidně ztvárněnou, temnou krajinou duše. Karásek, jehož řada lyrických básní byla zoufale neprožitá, uměle skleníkově inferiorní… Básně Antonína Sovy měly často sociální rozměr, ne mysticko-transcendentální jako v případě třeba surrealisticky ne vždy srozumitelného Otokara Březiny a to asi bylo hodně to, co Karáskovi prostě nesedělo… Samotář křičící na samotáře, že je samotář… Dále následuje sbírka Vybouřené smutky (1897); tu poté vystřídá krásná sbírka Ještě jednou se vrátíme (1900 – vracející se k impresionistickým malbám krajiny podobně jako tomu bylo ve sbírce Z mého kraje). Knihu ukončuje sbírka Lyrika lásky a života (z roku 1907).     

 

Přiznám se (jak už jsem vlastně uvedl), že stejně jako tehdy-kdysi, tak i nyní (i když co je Nyní?) mě nejvíce oslovují básně ze sbírky Z mého kraje (Sovova třetí básnická sbírka, neuvěřitelně silným impresionistickým způsobem popisující krajinu, přírodu rodného kraje). Ty básně se většinou dají vlastně těžko popsat, pro subtilní vůně, pro subtilní pocity a obrazy probouzející se ve čtenářově duši… Ale kdo si přečte básně jako Stesk honících psů nebo Opuštěné lomy, možná pochopí, o čem mluvím, nebo o čem… se pokouším psát. I kdyby Sova napsal jen ony dvě zmíněné básně, byl by v mých (a snad nejen mých) očích nesmrtelný… Nicméně ani v následných Zlomených duších nezůstává Sova „pozadu“ ve svém hlubokém, tu zastíraném více, tu méně, smutku – v básni In urna perpetuum ver píše, cituji:

„…Hořkost, mrzutá hořkost, hluboká hořkost,

Sesedlá jako krev zdupaná na místě zápasu,

Kouřila dech svůj otravný v samotu moji.“… Antonín Sova během celé své tvorby doslova vystřeloval neobvyklá, do té doby a dnes už vůbec nepoužívaná slovní spojení (znak to originálního básníka), a přitom to byla spojení bolestně, hluboce prožitá, např. „zvykat si na paskvil přátelství“… V básnické sbírce Vybouřené smutky je několik strof (na druhou stranu by se takto dalo sáhnout u Antonína i jinam – v podstatě kamkoli…), které by se daly tesat do kamene: např. v básni V létě po vydání Zlomené duše:

„Kdož chcete najít čistý květ,

vkus nehledejte davu.

své kořeny zapusťte do země,

však mějte v oblacích hlavu.“

No není to přímo geniální?

A že nedokáže být Antonín Sova drsně ironickým, sarkasticky přímý a v tom smyslu realistický? Četli jste někdy třeba jeho báseň Po přečtení zprávy filantropických dam? Věřte mi, že to je báseň, u které se hořce zasmějete podobně jako ve filmu s mým oblíbeným Hugem Haasem Mravnost nade vše… Takové básně se mohou plynutím let stát nechtěně nadčasovými… Ale - TO je právě to, co definuje VELKÉHO BÁSNÍKA. Básně, jež nezvětraly erozí jak… laciná hornina…

 

Přestože v řadě básní je přítomen hořký smutek a bolest, nikdy se Sovovy básně nestaly… texty, ve kterých si uplakánek léčí a stěžuje na své bolístky. Je to až zvláštní a zajímavé, ale sebelítosti není podle mě v Sovově poezii ani nádech. Sova si podobného rizika byl asi dobře vědom a dokázal tak napsat velkou řadu solipsistických básní, které dodnes dojímají svou krásou, sílou, hloubkou… aniž by se na čtenářově obličeji musel objevit sarkastický úšklebek. Poezie, která jednoduše čtenáře dodnes baví…

Jako jeden z mnoha příkladů mohu uvést ukázku z básně Rozhovor se srdcem:

Háj listím plakal. A ty? Čím?

Mdlé ptáky někdo ulekal,

rákosí seschlé vpůli rval,

zasypal stezky jehličím.

 

Upozornil bych ale na jedno. Jedná se o básně psané na rozhraní 19. a 20. století, tudíž si čtenář musí zvyknout na dnes trochu neobvyklý slovosled, např. řazení přívlastků. Přídavná jména se někdy objevují za podstatnými jmény, navíc ne hned, ale ještě po několika dalších slovech. Nebo podstatná jména bývají často ne na začátku, ale na konci řádku/strofy.  Jde ale o zvyk a na extrémní slovní spojení typu: „bylo lze rozeznati“ apod., v kterých se libovali např. čeští dekadenti, u Sovy naštěstí nenarazíte.

 

Poslední pokus před tímto vydáním – poslední pokus o jakési soubornější vydání uvízl na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století… Hm… Proč o tom píšu (kromě toho, že to je ostuda)… Před pár lety jsem jednoho kolegu seznámil s pro něj neznámou hudební skupinou Legendary Pink Dots.  Ten prima kluk byl mimo jiné talentovaný malíř a věděl jsem, že „jede“ v českém undergroundu, tak jsem mu půjčil pár CD-ček dané kapely. Líbilo se mu to a začala ho ta kapela bavit. Říkal mi:
„Člověče, to je fakt dobrý… Tuhle kapelu jsem neznal… Tuhle kapelu asi moc lidí nezná, viď?“

Polechtalo mě to v názoru, že to třeba není s lidstvem až tak hrozný, že – jak maj objevit něco, co neznaj? Jenže – pak jsem si řekl – mě taky nikdo žádný vrátka neotvíral. Učil jsem se na SOU s maturitou na kuchaře… Většina lidí kolem mě mi ty vrátka – ne zavírala, oni o nich ani nevěděli… Všechnu tu krásu, kterou jsem si našel, jsem si našel sám. A možná postarší češtinářka na tom SOU mě rozuměla… Když přišla do třídy a táhnul z ní neurčitý smutek a cigaretový tabák, chtěla vykládat o Kafkovi nebo o symbolismu nebo o něčem takovém a přitom věděla, že to nikoho, nikoho nezajímá… Kromě mě. Mě zas nezajímalo nic jiného kromě literatury a slohu a ona to cítila… Asi rok poté, co jsem odmaturoval, mě navštívila (náhodou) v knihkupectví v Celetné ulici, kde jsem prodával knihy, pamatovala si naše dialogy o symbolismu a dekadenci a tak a říkala mi:

„Tebe je Honzo škoda… Tady takhle… To jak jsi ve škole… třeba vyprávěl o francouzským symbolismu… Většina nerozuměla, o čem mluvíš… Měl jsi dál zkoušet FF UK, kór když ti to tam nenačisto vyšlo“, koukala se na mě lehce zklamaná, ale rozuměla mi (peníze na stromech nerostou) a já moc dobře rozuměl jí. Měl jsem ji rád. Naše oči si na pár vteřin sdělily nesdělitelné a to pravdivé… A to se psal rok 1996…

 

Teď se píše rok 2015. V téhle prašivé době zaměřené jen na mamon jsou zejména Sovovy básnické vzpomínky, rané „úniky“ do české přírody – kraje domova i pro mě – čtenáře – také jistou formou „úniku“. Úniku, majícího podobu pohlazení, jakého dnes často nenalézám. Úniku, kdy cítíte, že jisté těžko pojmenovatelné pocity, které ve Vás dlí, sdílela kdysi podobně také jiná osoba – Antonín Sova.

 

Antonín Sova… Ta melancholie mající tvar lehce zčeřené vody, její barva, příchuť… Někdy je ta voda hlubší, ale smutek je zastřený… Ta podivná, palčivá, ale nekřičící melancholie jak horko trčící ve vzduchu… Ať v přírodním popisu (zejména) nebo popisu pocitů (tady občas k výkřiku dochází)… Je to opravdu těžko popsatelné, musí se to zažít – přečíst a nechat ty kapky působit. Jak? Jak?? To záleží jen a jen na vás.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář