povídky 2026
BILOKACE SKRZ ČAS
I.
Pozdvihl jsem pojem bilokace na úplně jinou úroveň…
Jsem v roce 1487 před naším letopočtem. Procházím se podél Nilu s královnou Hatšepsut. I když tehdy ještě nevládla. Bylo jí rovných dvacet let. Držíme se za ruce. Ona voní a má v ruce rajče, do kterého kousne. Podá ho mně. Dojím ho. Lehneme si pod neškrtící fíkovník... Trocha šťávy z rajčete jí ukápla, nebo spíš vystříkla, na její pravé líčko. Pravou tvář. Olízl jsem ji jazykem a bylo po ní. Po té šťávě samozřejmě. Podíval jsem se Hatšepsut do očí… Vypadala úplně jinak, než si dnes historikové i ostatní myslí. A vůbec historie jejího života je překroucená naší neschopností reálného vhledu do minulosti. Vhledu, ohánějícím se jen vědecko-historickým bádáním. No, na jednu stranu, čím jiným... A jděte někam s její nalezenou hrobkou... Dohady, tušení, odhady, byť na základě archeologických podkladů... Kdyby třeba vědci dokázali cestovat v čase, zjistili by, v kolika věcech se mýlí.
1487 před naším letopočtem. Hatšepsut byla mladá a nádherná. Noci, strávené s ní třeba v chrámu Dér el-Bahrí, z mé paměti jen tak nevymizí. Což by nevymyslel sebelepší scénárista… A koneckonců nešlo zdaleka jen o hovory, že jo.
II.
Jsem v roce 1478 před naším letopočtem. Procházím se podél Nilu s Hatšepsut. Pomalu jdeme a držíme se za ruce. 1478 před naším letopočtem. Hatšepsut vládla v Egyptě druhým rokem. Bylo jí dvacet devět let.
Zastavíme se na chvíli. Stojíme proti sobě. Miluju ten sebevědomý a zároveň lehce zklamaný, mírný, spíš jakoby jen tušený úsměv, který z jejích rtů snad nikdy nevymizí. A její krásné tmavé oči – tak často v nich čtu dvě věty – všechno vím / lidem moc nevěřím… Díváme se navzájem do očí. Pohladím ji po tváři. Ona pohladí mě. Políbíme se a naše rty se nechtějí rozdělit. Obloha je bez mraků a sytě modrá. Lehce zafouká teplý větřík, je to příjemné v tom horku. Její delší, tmavě hnědé, skoro až černé vlasy se na chvíli trochu zavlní. Díváme se zase do očí a mlčíme, protože hovoří oči. Je těžší lhát očima než slovy úst a my si toho pohledy dokážeme říct tolik…
„Pojedeš se mnou do Puntu, že jo?“
Punt bylo království, země, nacházející se v jihovýchodní Africe, zhruba na území dnešního Somálska. Dostaneme se tam po moři na jedné z pěti lodí. Lodě dám k dispozici já. Řízení stavby lodí bylo totiž mým povoláním.
„Samozřejmě a moc rád. Už ses mě na to ptala,“ s úsměvem odpovídám. Z její iniciativy jsme se začali znovu líbat. Punt. Poprvé tam ochutnáme pečená pštrosí vejce. A Hatšepsut si z Puntu přiveze parfém, kterým bude vonět a který by, kdyby se prodával dnes u nás, stál tisíce, no spíš desetitisíce korun. Budu první, který k ní přičichne, protože mě se zeptá, jestli se mi ta vůně líbí. A vonět chce také hlavně pro mě…
III.
Dorazili jsme do Puntu. Na lodích jsme do země přivezli hlavně pšenici, ječmen a len. Na oplátku jsme si měli odvést mosambický eben, dřevo, těšící se v té době velké vážnosti, které bylo olejnaté, hodně těžké a tvrdé. Což se hodí. Jeho purpurově hnědá barva přecházela až do modročerné. Všeobecně se vědělo, že toto dřevo je také hodně trvanlivé. Hatšepsut se mosambický eben moc líbil a těšila se, že si z něj nechá postavit parádní nábytek.
Ubytovali jsme se v menším paláci na pobřeží Rudého moře. Dárek od tamního krále Parahu a královny Ati.
„Kromě dřeva tentokrát nazpátek povezeme i tu aromatickou pryskyřici.“ Byla v podstatě používaná jako kadidlo, především v chrámech.
„Myslíš myrthu?“
„Přesně tu.“
Hatšepsut si spletla vlasy do temných copánkovitých provázků.
„Co říkáš tomuhle účesu?“
„Hatšepsut, mně se líbíš jak s volnými vlasy dolů, tak i když jsou spletené do copánků, a i kdyby byly jakkoli jiné… Hatšepsut?“
„Co je?“
„Seš každej den krásná a mě to každej den nepřestává udivovat.“
„Prosim tebe… Nepovídej.“
Díval jsem se jí do očí a usmíval se. Hatšepsut se usmívala také. Usmívaly se na mě její plné rty, ty nejkrásnější, jaké jsem kdy viděl. Hatšepsut. Ani černoška, ani běloška...
IV.
„Dnes jdeme ke králi a královně na oběd. Jsme pozvaní. Chtějí nám také potom něco, někoho ukázat,“ řekla Hatšepsut.
„Jo? A koho?“
„Přátele z hvězd. Tak jim říkají.“
„Přátele z hvězd?“
„Ano. Pocházejí z Marsu a létají k nám v těch svých neuvěřitelně rychlých, škeblovitých vesmírných plavidlech… Nedávno došlo na Marsu k jaderné válce a jich… zbyla jen necelá desetina. Musejí tam žít v podzemí. O pokračování sebe samých se snaží tady, křížením s námi.“
„Už jsem o nich také slyšel, ale o jaderné válce ne. Ani ten pojem neznám. Co to vůbec je?“
„Jedná se o používaní mocných, příšerných zbraní hromadného ničení. My takové zbraně naštěstí neznáme, a hlavně neumíme vyrobit, ale oni ano. Také o tom moc nevím. Ale ani se mi o tom nechce přemýšlet.“
„To asi chápu.“
„Na oplátku nám prý předávají své znalosti z oblastí stavitelství, astronomie, lékařství… A také si vem pyramidy. Kdo si myslíš, že nám pomohl a pomáhá se stavbami pyramid? I té, která se staví pro mě?“
„Oni?“
„Ano… Jdu se převléknout. Za chvíli musíme vyrazit.“
Za pár minut přišla. Díval jsem se na ni.
„Hatšepsut?“
„Ano?“
„Mám velkou chuť tě lehce kousnout do zadečku.“
„Prosim tebe,“ řekla lehce pohoršeně, ale přitom se usmívala. „Tady a teď ne.“
Vyšli jsme ven. Slunce pálilo pekelně. Svítilo na obloze, na které nebyl jediný mráček. Ani žádný větřík nezafoukal.
„To je teda vedro,“ řekl jsem.
„Chtěla bych si domů přivézt nějakého psa. Želv už máme víc než dost.“
„V tom by žádný problém být neměl. Thutmose ti to těžko může zakázat.“
Thutmose I. byl její otec. Ve skutečnosti ještě žil.
Zadíval jsem se na její krásná ňadra.
„Kam to koukáš?“ zeptala se mě s uličnickým úsměvem Hatšepsut.
„Je pravda, že jeden sochař odmítl dokončit sochu tebe, protože ho příliš vzrušovalo modelování tvých ňader?“
„Tohle také víš? U nás se taky všechno rozkecá…“
„Já se mu vůbec nedivím.“
Zastavili jsme se a chvíli líbali.
„Támhle to je. Už vidím jejich palác,“ řekla.
„No jo. Už ho také vidím.“
Procházeli jsme kolem spousty sloních klů. Byly pečlivě vyskládané na zemi. Jejich bílá barva svítivě zářila v ostrém, popoledním slunci. Ze slonoviny se zde vyráběly především šperky a knoflíky.
„Určitě si od tebe bude chtít půjčit loď,“ řekla se škodolibým úsměvem.
„Kdo?“
„No kdo asi? Král Parahu.“
Šli jsme po udusané, jílovité cestě mírně z kopce. Pobřeží Rudého moře jsme měli vlevo na dohled. Po naší pravé straně se rozprostíraly datlové palmy. Odněkud jsme slyšeli kvákat žáby. Ne moc vysoko nad námi prolétly dvě křepelky, oba jsme se na ně ve stejnou chvíli podívali. Šli jsme dál.
Bilokace v čase do paralelní reality? Pozdvihl jsem pojem bilokace na úplně jinou úroveň.
V.
Tak jako byla v této době, kdy jsem byl s Hatšepsut, spousta lidí negramotných, tak spousta jich byla také vegetariány. Maso bylo spíše pro ty bohatší. Dorazili jsme do paláce krále Parahu a královny Ati. Dostalo se nám vřelého přivítání a hned se začalo hodovat.
Já a král jsme pili pivo, vyrobené z ječmene, Ati a Hatšepsut pily víno. Pivo bylo dochucené datlemi. Z masa bylo na mísách skopové, z drůbeže potom volavky a jeřábi. Na mísách bylo i rybí maso – okoun a parma. Král Parah na nás nešetřil. Na třech stolech byla také spousta ovoce a zeleniny, v Egyptě tak oblíbených. Cibule, ředkvičky, tuřín. Datle, švestky, granátová jablka.
Všichni jsme se najedli doslova královsky. Po jídle jsme se přesunuli všichni na terasu a hleděli do krajiny plné mírně se svažujících kopců. Na výlet k místu, kde přistávají mimozemšťané, jsme všichni zapomněli. Nebo ne a jenom se nám nikam nechtělo. Pili jsme víno, Hatšepsut se zapovídala s Ati a ke mně se na půlmetr přiblížil král Parahu. Měl na sobě pohodlnou suknici ze skládaného plátna. Utáhnutý látkový pásek v pase ovšem způsoboval, že jeho vykrmené břicho se nad páskem sebevědomě dralo ven.
„Vy jste prý dal Hatšepsut k dispozici lodě. To je, pokud se nepletu, těch pět, co kotví dole v přístavu?“
„Ano, to je pravda.“
„A vy jste i majitel těch lodí?“
„Ne přímo, spolumajitel. To, že mám na starost vedení při stavbě lodí, přece neznamená, že musím být jejich majitel.“
„Ale spolumajitel tedy jste.“
„To ano.“
„A těch lodí máte, myslím tím celkem, asi víc, že ano?“
„No ano, je to tak.“
„Poslyšte,“ řekl mi král důvěrně a chytil mě svou levou dlaní za loket mé pravé ruky, „a nemohl byste mi tak dvě, tři, na několik týdnů půjčit?"
Hatšepsut nás slyšela a začala se nahlas smát. Podíval jsem se na ni a musel jsem se začít také smát.
„Čemu se proboha smějete?“ zvolala udiveně královna Ati.
„Přesně tak, čemu se smějete?“ přidal se král Parahu. „Co jsem řekl tak vtipného?“ ptal se nechápavě.
„Ale nic, vůbec nic. Promiňte, nic se neděje. Tomuhle rozumíme jenom já a Hatšepsut,“ vysvětloval jsem králi a královně. Nicméně o moc moudřejší z toho samozřejmě nebyli.
Hatšepsut ke mně přišla a položila na chvíli svou hlavou na mou hruď. Pohladil jsem ji po vlasech. Vzhlédla ke mně a dali jsme si rychlý polibek.
„Vy jste teda praštěná dvojice,“ řekla královna Ati a zakroutila hlavou.
Král Parahu na nás stále nechápavě koukal a po chvíli řekl:
„Vy se k sobě opravdu hodíte. Jdu si dolít víno.“
Nakonec z toho bylo příjemné odpoledne. Hodně jsme si popovídali o všem možném.
VI.
V podvečer jsme se vrátili do našeho paláce na pobřeží, který nám král a královna po dobu naší návštěvy půjčili. Já zase královi slíbil, že dvě lodě mu zde při příští cestě sem na několik týdnů ponechám.
Prošli jsme síní, plnou sloupů s hlavicemi a soch, ven na terasu. Terasa byla v podstatě takovou kvetoucí zahradou a byla postavena směrem do tiché přírody, ne do rušné, nepravidelné ulice. Naskytoval se nám tak výhled pro bohaté.
Hatšepsut měla po tom množství vypitého vína takovou příjemně rozvernou náladu.
„Jedna moje kamarádka mi před asi dvěma týdny řekla vtip, který jsem asi nepochopila. Každopádně jsem na něm nic vtipného neshledala. Můžu ti ho říct? Třeba ty ho pochopíš a řekneš mi, v čem ten vtip spočívá.“
„Povídej, poslouchám.“
„Počkej, jak ono to bylo...Tak si představ řeku, třeba přímo Nil. Z jedné strany řeky pluje na lodi obchodník. Z druhé strany řeky, v místě slabého proudu, který tak umožňuje plout proti proudu, tak z druhé strany řeky pluje na lodi faraon. Znuděný faraon.“
„No to předpokládám není všechno.“
„Ne, není, doleješ mně prosím vodu?“
„Jasně, drahá.“
„Díky, drahý.“ Hatšepsut se na mě usmála a pokračovala.
„No, takže ty lodě takhle plujou po řece a postupně se začínají přibližovat k sobě. Obchodník už zdáli vytuší, že se k němu blíží faraon. Má na lodi své tři dospívající dcery. Ty se svléknou a obchodník, jejich otec, každou zvlášť zabalí do sítě na ryby.“
„Hm. Začíná to být zajímavé.“
„Počkej, nepřerušuj mě. No a ty lodě se přiblíží k sobě. Obchodník pozdraví faraona a řekne mu:
'Jestli chcete, hodím je do vody. Nechcete si pak ulovit nějakou rybu?' A faraon odpoví: 'A co když nějakou chytím?'“
„To je celé?“
„Ano.“
„Aha. No já nevím, možná jsem asi taky natvrdlej...“
„Hele, jaký 'taky'? To je divnej vtip, viď?“
„A zapamatovala sis ho správně?“
„Chceš mě naštvat?“ zeptala se mě Hatšepsut, ale usmívala se od ucha k uchu. Na chvíli jsem si uvědomil, že my dva se nikdy nehádáme. Přišla ke mně a sedla si mi na klín. Hleděli jsme si do očí. Zase jsem si uvědomoval, jak je až neuvěřitelně krásná. Jsem šťastný člověk, pomyslel jsem si.
Hatšepsut mi stále hleděla do očí. Lehce se kousla zuby do svého spodního rtu. Do pravé části spodního rtu. Podívala se na chvíli ode mě doprava, směrem k malému bazénku. Bazénku – byla to spíš taková větší vana.
„Co říkáš tomu, že bychom se šli vykoupat a do postele?“
„Mně se ale ještě spát nechce,“ škádlil jsem ji trochu.
„No mně taky ne.“
Pohlédli jsme si do očí s vážným pohledem, který nám vydržel asi čtyři vteřiny. Potom jsme se zase rozesmáli.
CESTOVÁNÍ MAGNETŮ
Lesní hřbitov plný zkamenělých lodí, které jsou obrostlé mechem a popínavými větvemi keřů a stromů. Mlčící lodě na suchu bez života, ohryzané zubem času. Defloracemi vzduchu deformovaný vzduch není vidět, ale jako kdyby byl vidět. Vzduch, plný rozevírajících se prasklin jako okno po flámu, které nikdy úplně neotevřeš. Zelená krajina začíná blednout jako asijská plyšová hračka nebo mrtvý vodník. Sto let staré pouťové atrakce v lese slouží jen duchům lidí. Těm, kteří zemřeli a uvízli tady. Stojíš v lese, zívneš, pomalu mrkneš a najednou vidíš cirkus. Vejdeš do šapitó, akrobatka na lanech se slaní dolů a dívá se na tebe. Dívá se ti do očí. Líbíš se jí. Díváš se jí do očí. Líbí se ti. Bílé šaty, obepínající její mladé, štíhlé, vysportované tělo, toho moc nezahalují, aby jí nebránily v pohybu a jsou tak neplánovaně sexy. Bílé šaty a na nich třpytky. Přijde k tobě. Nevíš proč, ale cítíš, že se před svým představením osprchovala a také že příjemně voní.
„Byl jsi na našem představení nedávno, v jiném městě. Už tam jsem si všimla, že a jak mě mlsně pozoruješ. Ty bys mě chtěl, viď?“
„Ano,“ upřímně a odzbrojeně odpovídáš. Podíváš se za ni, trochu doleva. V tmavém koutě leží zkrouceně na zemi mrtvý muž s vyplazeným, temně rudým jazykem. Jazykem, který už nikdy neochutná žádné jídlo ani žádné pití. Otevřené oči bez známek života.
Všimne si, že se tam díváš.
„To je Alois,“ řekne. „Chtěl mě za ženu, ale já jeho nechtěla. Typický příběh jak z knihy. Byl to majitel, ředitel cirkusu...“
„Co se mu stalo?“
„Zřítil se z vrcholu šapitó.“
„Opravdu?“
„Přeháněl to s vodkou.“
„Vy podle přízvuku nejste Češka, že ne?“
„Snad si tykáme, ne? Ne, já i celý náš cirkus jsme původem z Ruska, ale v Čechách trávíme tolik let a tolik času, že se nedá nenaučit česky. Těch vašich vesnic, co jsme projeli, to byly tolikrát kšefty za...“
Oba chvíli mlčeli.
„Tak dobře, zřítil se z šapitó, něco tam opravoval. Konstrukci, po které lezl, jsem záměrně... upravila tak, aby spadnul.“
„Proč?“
„Proč? Co to je za otázku? Já cítím i ty cítíš, že jsme si přece souzeni.“
Cirkus se najednou celý zavlnil, a i když je to těžko k uvěření, doslova zmizel. Ocitáš se opět v chomutovském lese v roce 1999, bez přítomnosti cirkusu. V přítomnosti vyvrhnutých, uvízlých lodí, které vypadají jako zkamenělé. Jsi na jedné z paralelních planet Země. V Bezručově údolí. Údolí se i tady nazývá Bezručovo od roku 1946. Je jen trochu jiné.
V roce 1965 jeden cirkus (na neparalelní planetě, i když proč by se zrovna právě ona měla nazývat neparalelní?) cestoval po Československu a zastávku měl i v Chomutově a jeho okolí. Tehdejší noviny psaly o tom neštěstí, o té nešťastné náhodě kočovného česko-ruského cirkusu, o úmrtí státního principála (cirkusy byly nejen u nás po roce 1948 zestátněny). Jednalo se spíš o krátkou zprávu v Karmínovém právu. O tom, že by byla snoubenka principála událostí nějak zdrcena, nepadlo v článku ani slovo. Protože nebyla. A článek by byl také zbytečně nesocialisticky dlouhý.
U SLEPÉHO RAMENA LABE
Zdáli slyšela zvuk projíždějícího nákladního vlaku. Veronika se procházela lipovou alejí. Bylo léto. Lípy vytvářely souvislý pás donekonečna se táhnoucích stromů, lemujících z jedné strany břeh řeky Labe. Došla k velkému, opravdu mohutnému, majestátné rozloženému, starému dubu. Nad řekou, směrem k ní, osamoceně prolétl bramborníček hnědý, což je druh ptáka z čeledi lejskovitých. V trávě mezi stébly cosi zašustilo. Veronika se podívala tím směrem a všimla si, že tam střídavě běží a střídavě se zastavuje plšík lískový, malý hlodavec s korálkovitýma, černýma očima. Uměl dobře šplhat, ale pohyboval se v trávě, takže umění šplhu mu moc platné nebylo. Když zaregistroval přítomnost Veroniky, neutekl, ale začal poněkud zmateně skákat. Hledejte logiku v logice hlodavců.
Ovdovělá Veronika na něj začala mluvit. Bylo jí šedesát devět let. Dcera žila v s manželem v jiném městě. S kým jiným by si také popovídala?
„Víš, co tvoří základ rakviček?“
Plšík jí neodpovídal.
„Základ, a to je hodně důležité, protože základ tvoří rakvičku, základem je dutý korpus ze žloutkového těsta, který se peče v kovových formičkách. Rakvičky musejí mít jemnou chuť a hodně tomu napomáhá to, že se do nich při jejich přípravě nepřidává žádná mouka. Bezlepkoví lidé, buďte vítání. Co říkáš?“
Plšík neříkal nic. Veronika ho už ani neviděla, ale pokračovala ve svém monologu.
„K přípravě tedy potřebuješ hlavně vaječné žloutky. Potom cukr, sůl, a i celá vejce, protože díky bílku rakvičky při pečení drží lépe pohromadě. A navrch potom šlehačka, mňam, kvalitní šlehačka s vanilkovou příchutí ve spreji, která se dá dnes běžně koupit v obchodě. Cože?“
Nikdo nic neříkal.
„Cukr se při přípravě přisypává krupicový i moučkový. A ke šlehání je nejlepší používat mixér. Jaký? No normální mixér se šlehacími metlami. Nejdřív ho nastavíš na menší rychlost, tu ale potom postoupně zvětšuješ. Ale postupně... A při pečení si musíš troubu předehřát na 150 °C. Po asi deseti minutách stáhneš troubu na 100 °C a necelou půlhodinku rakvičky dopékáš. Hlavně musejí na povrchu získat ten svůj typický, voňavý zlatavý nádech. Nakonec rakvičky jako nevěsty ozdobíš šlehačkou, uvaříš si černý čaj a nejhezčí část dne může začít. Co myslíš?“
Plšík nikde. Místo něj si na jedné ze štíhlých větví lípy všimla ťuhýka šedého. Zespodu byl bílý. Černá barva, táhnoucí se přes oči jako ledabylý tah štětce, vytvářela dojem černé masky samurajského bojovníka. Ninja v podobě ptáka. A černá měl křídla i ocas.
Veronika se na něj zadívala. Ťuhýk ji bezostyšně ignoroval, ani se na ni nepodíval. Veronika se na něj nepřestávala dívat a zeptala se ho:
„Víš, co tvoří základ rakviček?“
Žádná odpověď. Posadila se na jednu starou, trouchnivějící lavičku. Dřevo lavičky po jejím dosednutí zapraskalo. Vyndala z kabelky placírku vodky a pořádně se napila. Koukala se neurčitě na klidně tekoucí Labe. Cítila rybí vůni té řeky. Snila i vzpomínala na doby minulé. Dívala se tak dlouho a mlčela. Najednou řekla, ani nevěděla komu, přičemž koutky rtů jí šly dolů jako v nedobrovolném úklonu nezalévané květiny.
„Je mi smutno. Víš, co tvoří základ rakviček?“
POVÍDKA PRO ERNESTA HEMINGWAYE
Seděli v jedné sušické hospodě. Byl páteční letní podvečer, ale venku tma kvůli bouřce a silnému dešti. Našlehané mraky měly tmavošedivou, až černou barvu. Barvu nastrouhaných, odleželých brambor. Každou chvíli se zablesklo.
„Teď bych nechtěl být venku,“ řekl Rajmund.
„Ani já ne,“ přitakal mu Gleb.
„Ještě pivo, pánové?“ zeptala se jich kolem procházející servírka. Ovanula je vůně levného parfému. Plnoštíhlá blondýna s piercingem v levém uchu, nose a bůh ví kde ještě. Krátká, černá sukně odhalovala její mohutná, potetovaná stehna i lýtka. Absencí sebevědomí netrpěla. Moc lidí v hospodě kupodivu nebylo. Ten, kdo byl doma, byl rád, že je doma.
„Ano, a k němu dvakrát dvojitý rum.“
„Žádný Krakonoš neexistuje“, řekl Rajmund, „ale ve skutečnosti existuje, a to přímo tady u nás, bytost, které se říká Swiza. Démon, který chodí šumavskými lesy v podobě vrásčité ženy. Ta má přes sebe přehozenou vlčí kůži, na hlavě prý nosí jelení rohy nebo parohy a na rukách a nohách má místo nehtů drápy.“
„Já vím. Prý se objevuje také v podobě krásné dívky, jak jsem někde slyšel,“ zareagoval Gleb.
„Ano, to je pravda. Jako stařena děsí a proměňuje lidi, které potká, v kameny. Jako mladá žena především uzdravuje nebo obdarovává. V každé případě z ní jde chlad, doslova i obrazně. Moc lidí ji nepotkává, několik houbařů nebo myslivců, protože se nejčastěji zjevuje, když vychází slunce, v jeho prvních paprscích.“
„V jeho prvních paprscích… Koukám, že čím víc piva vypiješ, tím víc se z tebe stává básník.“
„Ale houby… A když už, tak to dělá spíš ten rum. Tenhle nechutná jako klasický rum, chutná nějak lépe.“
„To víš. Božkov Republica Exclusive,“ poněkud trapně název rumu zazpíval Gleb.
„Chutná to spíš jako whisky.“
„Ale to snad ne.“
Přisedl si k nim jeden stařík, bydlící na severu Sušice, ve starém domku u řeky Otavy. Znali ho od vidění. Byl ve starobním důchodu, ale nohy mu sloužily a neustále se někde venku procházel.
„Nevadí, když si k vám přisednu, pánové? Nechce se mně sedět samotnému.“
„Nevadí, dědo,“ odvětil přátelsky Rajmund.
„Slyšel jsem vás, že se bavíte o Swize.“
„Dědo, nemusíte tak křičet, my vás slyšíme,“ řekl mu Gleb a lehce ho poklepal přes rameno.
„Jo? No jo, ale já blbě slyším. Pokusím se mluvit tišeji.“
U nohou dědy se objevil zmoklý foxteriér. Přišel zvenku. Třel se mu přátelsky o jeho pravou nohu, vrtěl u toho ocáskem.
„Apollo pojď sem! Sem pojď! Nech pána,“ zvolala servírka.
„To je váš pes?“ zeptal se Rajmund.
„Ano, toulal se někde venku. A hlupáček zmokl. Moc inteligence nepobral, ale já ho mám ráda.“
„Mně to nevadí, naopak,“ pobaveně se ozval děda. „To je hezký pejsek. Asi už bude starý, že ano?“
„Ano, je mu čtrnáct,“ odpověděla servírka a šla se věnovat ostatním hostům.
Děda se podíval na Rajmunda a Gleba.
„Něco bych mu dal k zakousnutí, ale nic u sebe nemám.“
„Podle mě,“ řekl Rajmund, „když bude chtít, může ho vzít do kuchyně, kde mu určitě něco dají.“
„No jo. To jo… Co jsem to chtěl? Ta moje hlava… Už vím! Slyšel jsem vás, jak se bavíte o Swize.“
„To je pravda,“ odvětil Gleb a potichu si říhnul, jelikož si mohutně přihnul piva. Znáte to, bublinky.
„To je také nápad,“ odbočil děda, „dát psovi jméno Apollo.“
„Tak nějak jmenovat se musí,“ řekl Rajmund a napil si piva.
„Na zdraví,“ řekl Glebovi, ťukli si panákovými sklenkami a vypili na ex rum.
„Dáme ještě repete?“ zeptal se Gleb.
„Určitě.“
„Apollo,“ pokračoval děda. „To jméno je odvozené od Apollóna, ne? Ten byl v řecké mytologii bohem umění a také věštění.“
„Apollo,“ zamyslel se Rajmund, „je také planetka na oběžné dráze.“
„Vy jste chytří jak rádio,“ přidal se se smíchem Gleb. „Co já vím, tak Apollo je auto, značka německého auta.“
„To také,“ souhlasil Rajmund.
„Počkejte chlapci,“ vmísil se slovně mezi ně děda. „Já jsem si k vám přisedl, protože jsem něco chtěl. Něco jsem vám chtěl říct. Sakra… Ale co? Ta moje hlava stará, děravá… Jo, už vím! Slyšel jsem vás, jak se bavíte o Swize.“
„Ano, to je pravda. Bavili jsme se o ní,“ souhlasil Rajmund.
Do místnosti hospody z kuchyně líně vešel Apollo. Rozhlédl se kolem sebe a začal si drbat srst.
„Napoleone, no pojď sem!“ vykřikl radostně děda. „Proč na mě nereaguje?“ otočil se ke Glebovi a Rajmundovi.
„Protože se jmenuje Apollo?“ nadhodil s tichým smíchem Rajmund.
„Ještě dvě piva a dva dvojitý rumy, prosím,“ křikl na servírku Gleb.
„Apollo?“ reagoval děda. „Jaký Apollo?“
„No ten pes se jmenuje Apollo,“ řekl Rajmund.
„Aha… Co jsem to…“
„Slyšel jste nás, že se bavíme o Swize,“ pomohl mu Rajmund.
„Ano, to je ono… Pánové, koupili byste mi pivo?“
„Jedno pivo tady pro dědu,“ poprosil Rajmund servírku.
„Slyšela jsem ho, je mi to jasné,“ odpověděla s úsměvem servírka.
„Děkuju. Tak pánové, skoro vše o Swize je pravda.“
„Skoro?“, opáčil udiveně Gleb.
„A co není pravda? A jak vy vlastně víte, co je a není pravda?“ zeptal se Rajmund.
„Zajímá vás to?“
„No jo je otázka,“ odpověděl Rajmund.
„Ani nevím, proč se jí říká Swiza,“ začal děda. „No, já ji nicméně jednou, a to nedávno, potkal. Nejdříve se mi telepaticky představila a já věděl, že je to ona. Bylo to jednou na jaře, brzo ráno. Nemůžu spát, nevydržím spád dlouho, a tak jsem se vydal na procházku. Rád chodím sám do krajin a míst, kde je ticho a klid. Poblíž lesa, nedaleko nějž bydlím, je takový velký palouk. Někdy se tam chodí pást hospodářská zvířata, ale to je teď jedno. Tam se mi zjevila jako mladá, pohledná dívka, a dokonce, pánové, dokonce se mi telepaticky představila…“
„To už jste říkal,“ skočil mu do řeči Gleb.“
„Pánové, už mám dopito. Objednáte mi ještě jedno pivo? Rum bych si dal také, ale ten objednávat nemusíte, ale to pivo… Co?“
„Ještě jedno pivo a malého panáka rumu,“ poprosil Rajmund servírku, když se otočil k výčepnímu pultu.
„Vy jste kluci hodný. Já vám to musím dopovědět, dokud to mám zachycené v hlavě. Skleróza je potvora, to víte. I když vlastně nevíte. A to buďte rádi, že nevíte…“
„Dědo, nevrátíme se k té Swize?“ zeptal se Gleb. Rajmund se pousmál.
„Ano, vrátíme, vrátíme. Počkejte… Jo, tak telepaticky se mi představila. Už jen to bylo samozřejmě divné, že ano. V životě jsem se s ničím takovým nesetkal.“
Jeho skřehotavý hlas se rozléhal po místnosti. V hospodě bylo ticho, už v ní byli skoro sami. Rajmund se podíval s otazníky v očích na servírku a ta uhádla, na co myslí.
„V klidu, pánové, zavíráme až za hodinku a kdybyste tu chtěli zůstat déle, můžete. Kuchyň teda už potom bude zavřená, ale pivko vám pak ještě klidně načepuju. Zamykám to tu stejně já a mě doma stejně nikdo nečeká.“
„Tak to je dobrá zpráva,“ zajásal Gleb a hned si objednal. „Teda ne to, že vás doma nikdo nečeká,“ dodal. „Můžu poprosit o pivo?“
„Já také,“ přidal se Rajmund.
„Rum si nedáte?“
„Teď ne,“ řekli dvojhlasně Gleb i Rajmund. Zasmáli se tomu i se servírkou.
„Děda ještě pivo má. Co, dědo?“
„Mám… Ale rum už jsem vypil.“
„Tak mu doneste ještě jednoho panáka,“ řekl se smíchem Rajmund.
„Díky kluci. To je dnes hezký večer.“
Přišla k nim servírka. „Tady je ten rumík. Venku už jenom poprchává, vypadá to, že bouřka odchází pryč.“
„Děkujeme. To je dobře,“ odvětil Rajmund.
„Sakra kluci, kde jsme to skončili?
„Že se vám zjevila a telepaticky představila Swiza.“
„A jó! No. A ona potom normálně promluvila. Byla moc hezká, mladá, k nakousnutí. Škoda, že já už jsem starý, tak starý a plodně nefunkční… Ale krásná byla, to jo.“
Rajmund i Gleb se krátce zasmáli jeho popisu stařecké impotence.
„A víte, co mi řekla?“
„Na to právě čekáme,“ řekl Gleb.
Děda vyzunkl panáka rumu a jazykem si mlsně olízl rty.
„Že se nejmenuje Swiza a prý že neví, proč ji tak všichni nazývají. Proč ti takto pojmenovali. Blbé jméno z šumavského folklóru. Řekla mi, že prý se jmenuje Laura.“
„Laura?“ podivili se opět dvojhlasně Gleb i Rajmund.
„Ano. Přišla ke mně a pohladila mě po hlavě.“
„A jelikož má léčitelské schopnosti, tak vám se v ní rozsvítilo,“ pronesl Gleb.
Děda se na něj nechápavě podíval.
„No tak, Glebe, to nebylo moc vtipný,“ podotkl Rajmund.
„Pohladila mě po hlavě,“ pokračoval děda, „a mě od té doby přestala bolet. Do té doby jsem trpěl už přes deset let silnými bolestmi hlavy. A nic nezabíralo, ani analgetika ne. A také, pánové, to, že mě pohladila tak krásná dívka, bylo už samo o sobě moc příjemné… Člověk pak má na co vzpomínat, byť to bylo pouze pohlazení. V tomhle věku se člověk naučí vážit i maličkostí, zvlášť když jsou neočekávané…“
„A to je celé?“ zeptal se Gleb.
„Zdá se vám to málo?“
„Ne, to ne,“ chlácholil ho Rajmund.
„Přála si, aby ji lidé nazývali Laurou, a ne slovem Swiza. Ještě jsem to nikomu nevyprávěl. Já také žiju sám a moc lidí nepotkávám. Vy jste první, kterým to říkám. Laura mi řekla, že když to řeknu dál, lidem, tak že se mi prý ještě jednou zjeví, a ještě jednou mi pomůže. Konkrétnější bohužel nebyla. Těžko říct, kdy…“
Děda se odmlčel.
Servírka zvolala nahlas z kuchyně, kde uklízela:
„Pánové, zbylo tu docela dost guláše. Já ho sama tolik nesním, i když si něco vezmu domů. Nechcete si dát guláš? Je dobrý, hovězí. Je škoda ho vyhodit. Dneska v poledne šel na dračku spíš ten zvěřinový.“
„To jako zadarmo?“ zvolal čiperně děda.
„Samozřejmě.“
„Já si dám, ale jen čtyři knedlíky. A co vy, kluci?“
„Ale tak jo. My si také dáme,“ zvolal Gleb. „Že jo, Rajmunde?“
„Ale jo. Docela mi vyhládlo.“
Servírka k nim přišla ke stolu.
„Víte co? A já si ten guláš také naberu a dám si s vámi. Stejně už zavíráme, nikdo nás rušit nebude. Po třech odpoledních kávách nejsem ani unavená. Po jídle si dáme pivo nebo co budete chtít a, a můžeme si třeba zahrát karty.“
ZNECHUCENÍ ŠEDIVÁKŮ
Šediváci pocházeli z hvězdného systému Zeta Reticuli, vzdáleném necelých čtyřicet světelných roků od Země. Jejich domovem byla vlastně dvojhvězda, někdy dokonce viditelná pouhým okem z naší jižní polokoule. Když se svou průzkumnou vesmírnou lodí v září roku 2026 čtyři Šediváci přistáli na jedné plošině v Bolívii, chtěli původně navštívil lokalitu Tiwanaku a její mystickou Sluneční bránu. Místo toho spatřili na poli strojově pracovat zombie „lidi“, kteří ve skutečnosti nezemřeli. Byli pouze chemicky „umrtveni“. Nešel nahmatat puls, lékaři bez moderních pomůcek je prohlásili za mrtvé. Po pohřbu byli zpět přivedeni k „životu“, v podstatě byli probuzeni. Živé lidi ale moc nepřipomínali. Šediváci se zděsili, cože to vidí, o tomhle jim nikdo neřekl. Lidé měli vypadat jinak.
A tak se raději rozhodli prozkoumat planetu jinde. V USA je zarazilo, jak jsou téměř všichni tlustí. Na ruském venkově je zarazilo, v jakých otřesných, chudých podmínkách, třeba bez zavedené vody a toalety, tamní lidé žijí. V ruských městech to bylo lepší, zde je zase překvapilo, kolik žen je tu vyloženě krásných podle vkusu a norem nastavených lidmi – v porovnání s muži. V porovnání se ženami z jiných, vzdálenějších států. Šedivákům osobně se sice moc nelíbily, ale nešlo si nevšimnout toho rozdílu. Nebo je překvapila Česká republika – to je také země k pohledání. Zakázky a korupce v tomhle státě k sobě mají blízko jako horní a spodní ret…
Znechuceni tím, kolik států mezi sebou válčí, kolik lidí se vzájemně nenávidí, rozhodli se zaměřit na zvířata. Jen dva ze šediváků věděli, že chystaným trestem za lidskou nepoučitelnost a ničení planety, válčení a vraždění bude jejich konec. Šediváci zařídí, aby lidstvo potkal podobný osud jako je kdysi na Marsu, když na něm spolu s ostatními mimozemšťany žili. Mimozemšťané tehdy také nedokázali žít v míru a navzájem se téměř zničili jadernými zbraněmi. Poté urychlili rozvoj lidstva a začali s lidmi žít nejdříve jako uctívaní polobohové, později se začali s nimi i množit. Zemi trochu znali, koneckonců ji opakovaně navštěvovali v dobách, kdy lidstvo, podle toho, jak se lidé domnívají, ještě neexistovalo. Ono existovalo, ale o takových dobách se téměř nic záměrně nedochovalo, proto o tom dnešní lidé téměř nevědí. Šediváci o tom věděli. A měli jasno – lidé se jednoduše nepovedli. Tolik paralelních planet Země je bez lidí… Planetu ale neponičí – zaslouženě zmizí jen její největší škůdce – hříšné lidstvo. Existují již modernější zbraně než jaderné. Nepřežije ani jeden člověk. Co si také myslet o lidské bytosti, když se třeba ještě v 18. století lidé vyžívali v čarodějnických procesech. V upalování žen, kvůli zisku samozřejmě, ale třeba odůvodněném tím, že „tvoje prase sežralo mýdlo“… A třeba Saúdská Arábie trestá čarodějnictví smrtí dodnes…
Vrátili se do Bolívie a v povodí Amazonie, v povodí řeky Amazonky začali pozorovat zvířata. A také rozmanitou flóru. Poznali, že Amazonský deštný prales se zmenšuje, a kdyby disponovali city citlivých lidí, muselo by jim být do breku. Ale nebylo. Byli to Šediváci, ti plakat neumí. Odlesňování se sice v posledních letech zpomalilo, i tak bylo děsivé pozorovat, jak si lidé kvůli zisku amputují vlastní plíce, zelené plíce téhle už tak zaneřáděné planety.
Jednou v podvečer na sebe jeden Šedivák „nabral“ lidskou podobu a místo telepatie dokázal okamžitě plynně hovořit španělsky. Jen hlavu měl stále trochu neúměrně velkou k tělu. V jedné chýšovité vesnické hospodě se dal do řeči s mladou, pohlednou ženou, pracující za primitivním barovým pultem. Tmavé vlasy, bílé zuby, měděný odstín pleti. Štíhlé ruce a nohy „krev a mlíko“ nebyly žádným máslíčkem, bylo vidět, že jsou zvyklé pracovat. Kdybyste se dotkli jejích ramen, cítili byste, jak pevná jsou. Jak ji ještě popsat? Smyslný obličej. Ochota uvolněně konverzovat o čemkoli. Jmenovala ve Viviana, jméno, jehož význam se dá nejpřesněji shrnout jako: živá, plná života. Šedivákovi během dvou vteřin projelo hlavou, jak by ji člověk – muž vnímal, co by cítil. Člověku by ve skutečnosti trvalo několik dnů, možná týdnů – nacítit to vše, udělat si nějaký pevnější, definitivnější názor.
„Ve vesnici Huarina tu již poněkolikáté přistáli mimozemšťané, jestli Vás toto zajímá,“ řekla a míchala pro Šediváka koktejl Caipiroska, vodkou nešetřila.
„Opravdu?“
„Tentokrát z lodě vyběhli malí mimozemšťané, jeden z nich spadl na zem a umřel, stočený do klubíčka jako ještě nenarozené miminko v bříšku matky. Můj strýc to nafotil. Přijela za mnou policie, dva lidé ze speciální jednotky, a prý je nemám nikomu ukazovat, natož se pokoušet nějak je zveřejnit. Divím se, že mi ty fotky nevzali.“
„Slyšel jsem o tom. Prý to bylo něco mezi přistáním a pádem. Před tím přistáním prý celá obloha změnila barvu, zezelenala, přesněji řečeno, zeleně zářila.“
„Ano, to je pravda. Jak to víte?“
„Někde o tom psali.“
„Kde?“
„To už si nevzpomenu.“
Viviana se na něj dívala, hleděla mu do očí.
„Nepocházejí Vaši předkové z nějaké skandinávské země?“
„Ano. Jak jste to uhádla?“
„Jenom jsem si tak tipla… Máte takový, promiňte mi moji zvědavost nebo opovážlivost, neobvykle velký tvar hlavy.“
„Ano. To ta benigní familiární makrocefalie.“
„Cože?“
„To je geneticky dané… děděné zvětšení hlavy, zvětší se v dětství, souvisí to s rodinnou anamnézou, ale zajímavé to nijak není.“
„Aha. To jsou věci,“ řekla a hezky se na něj usmála.
Šedivák se odmlčel a tentokrát jí hleděl do očí on.
„Tak hotovo,“ řekla a podala mu míchaný drink. „No co koukáte, ochutnejte,“ dodala se smíchem.
„Promiňte, máte pravdu,“ řekl Šedivák a také se zasmál. Napil se.
„Hm. Je to dobré, nasládlé. Limetka v tom skoro není cítit.“
„To je tím třtinovým cukrem. Správně bych Vám sklenici měla podat na tácku s drceným ledem, ale tady v tom horku by to stejně nemělo moc význam.“
„Chutná mi to.“
„To jsem ráda,“ řekla a potěšeně se usmála. „Snažila jsem se. To víte, moc novinářů k nám nezavítá,“ vesele švitořila.
Od moře zavál teplý větřík. Měl kořeněnou, slanou příchuť. Rozvlnil jí na chvíli kadeře na a nad jejím čelem. Díval se na ni a přemýšlel. Zazvonil mu mobil.
„Promiňte, musím odejít,“ řekl, dopil drink a zaplatil. „Budete tu i večer?“
„Budu,“ zvolala se sebevědomým úsměvem.
„To je dobře,“ odpověděl. Neplánovaně, tak nějak automaticky na ni mrknul levým okem a odešel.
Dva dny před koncem lidstva Šedivák zažil něco, co neznal a o čem netušil, že někdy zažije. Nedalo se nic dělat – když se kácí les, létají třísky. Cítil smutek z toho, že lidstvo dojíždí do konečné, protože špatní nebyli všichni. I když větší část ano.
A hlavně – určitě ne Viviana, ta si zemřít nezaslouží, běželo protáhlou hlavou Šedivákovi. Ale vždyť to se dá zařídit, uvědomil si. Přímo ze Země! Třeba v Bermudském trojúhelníku trhlinou na paralelní planetu Země! Těch míst, jako Bermudský trojúhelník, je tady víc. Přijde za to trest, ale to ho neodrazovalo. Kdyby se uměl usmát, usmál by se. V každém případě se začal cítit lépe.
