JAN ŘÍHA - VLASTNÍ TVORBA - UKÁZKY

Moje metafyzika
když je neurčitý pocit
nálada
silný, silná...
jako vzpomínka znovuožívající ve snech
jako staré dřevo přetřené bezbarvým lakem

někdy se to vrací
jako brnění v ruce nebo v noze

a před tvýma očima
vyskakují obrazy
jako králíci z klobouku
krátké surrealistické filmy
roztěkané jako hlodavci s poruchou spánku

jako zimou ztmavlý Karlův most
jako park na Kampě
a tam zimou ztmavlé holé stromy
div že nesněží...
holé stromy vnucující symboliku
oku básníka...

slyším někdy Prahu dýchat
pokožkou trávníků a asfaltů
spárami mezi dlažebními kostkami...
a procházky s mou milovanou ženou
tisknou pečeť hodnoty věcem
které by jinak zůstaly
bez hodnoty
nahé jak čerství novorozenci

slyším někdy Prahu dýchat
nebo je to hyperaktivní krtek?

existují vlny pocitů a nálad
silné a neurčité a tím tajemné, ale krásné
občas, výjimečně přeletí
v té květákové kaši mozku
jako opiové abstraktní stíny

a jen já vím
že to je něco
co nezažívá nikdo jiný
jen já sám

O laskavosti
přirozená laskavost
bez vypočítavosti, skrývané motivace
upřímná, nestrojená laskavost

je prima
a na světě jí ubývá
mizí jak mizející živočišné druhy

je prima
jako pardubická točená vanilková zmrzlina

jako pětileté dítě
když při psaní písmene O
myslí na mámu
a O dostane zásahem podvědomí tvar srdíčka

přirozená laskavost
je prima
a ubývá jí
mizí jak mizející rostlinné druhy

je prima
jako jet mírně z kopce na kole
a cítit vítr, jak ti v protisměru foukavě hladí tváře

je prima
jako cítit vůni slunce pražícího do jehličí borových lesů
vůni slunce vysávajícího smůlu z kůry

je prima
jako pohladit svou ženu - jen tak
a říct jí: miluju tě - protože se ti prostě chce to říct

A ptáci sídlišť nepřestávají zpívat
růžové mraky podzimního podvečera
ztrácejí se v
přicházející tmě
jako pobřeží pod chapadly mořského přílivu
a s tmou přichází i mlha

mlha
přinášející suchozemskou vůni listů
listů, žádných květů
listy jak vyschlé, vylisované tváře malých opiček
a tma, tma venku, ten autoinkoust vzduchu
probouzející spící skleněné šišky v obydlích

á...
ty pohledy, ta zastavení
zastavení v prostoru a čase
doslovná i obrazná
ta melancholie bez zjevné příčiny
ten strach z důvodů více tušených
to štěstí, na které nemyslíme
ty radosti, které pohřbíváme...
jako ty mizející mraky podvečera...

já
si dokážu uvědomit, nezapomínat, cítit, znovuprocítit
nejen kominickou čerň
ale i barvy klaunů
a to především díky tobě, lásko...

Pro Jolanku
možná že písek vyskočí z pláží
jako kukuřice na pánvi
možná kickboxer sám sebe kopne do hlavy
možná letadla plná pasažérů vzlétnou z letiště
naberou výšku
obloukem se vrátí
a zaboří se zobákem
za ohlušujícího hluku
do země

možná si jeptišky namalují
rty rudou rtěnkou
do tvaru srdíčka
možná se slimáci odrazí od asfaltu
a přeskočí autobusovou zastávku

možná sousedovic koťátka v kuchyni
začnou štěkat
a
i kdyby Země s Měsícem tvořila
venušiny kuličky

já budu stále opakovat:
miluju tě