Jdi na obsah Jdi na menu
 


básně pro trochu větší děti

24. 7. 2009

 

 

Prasátko a kamarádi
do světa vyšlo si prasátko
po cestě potkalo kuřátko
spolu se na vandr vydali
a další zvířátko potkali

prasátko a kuřátko
potkali malé housátko
všichni se do světa vydali
a další zvířátko potkali

prasátko, kuřátko, housátko
za chvíli potkali kačátko
všichni se do světa vydali
a další zvířátko potkali

prasátko, kuřátko, housátko, káčátko
odpoledne potkali hříbátko
všichni se do světa vydali
a další zvířátko potkali

prasátko, kuřátko, housátko, káčátko, hříbátko
v podvečer potkali telátko
všichni se do světa vydali
zpěv jejich nesl se po kraji

až se k nim ještě přidalo
jehňátko, štěňátko a koťátko
v míru a bez hádek krajem šli
protože ještě nebyli dospělí...

 

 

 

 

 

Trpaslík Pampelík
trpaslík Pampelík
v pařezu bydlel
ve větším
než měli jeho kamarádi
protože se bál
aby se nebouchal hlavou o strop

trpaslík Pampelík
bambulka na jeho trpasličí čepičce
byla z pampelišky
z kouzelného, nevadnoucího květu

trpaslík Pampelík
měl rád pampeliškový čaj
a pampeliškovou limonádu
a pampeliškový med
a také pampeliškové palačinky
a

ze všeho nejraději měl
maminku a tatínka
kteří bydleli opodál

 

 

 

 

Vij
„jsi víla mých živých snů
co míhá se mi před očima
jsi světlem mých tmavých dnů
teplem v době, kdy je zima“

Vij
král trpaslíků s největší mocí
přestal zpívat
o své Bílé paní
kterou namaloval
na vnitřní stranu pařezu
kde bydlel
tak
jak ji viděl ve snu
ta
ač ve skutečnosti neexistující
byl tak předmětem
jeho nadšeného zájmu

vyšel ven
sedl si do mechu
vdechoval teplou vlhkost
nočního hustého lesa
pozoroval světlušky
dovádivě oblétávající
jeho pařezový příbytek

tu dostal chuť na řecký jogurt s medem
potichu vzlétl
letěl k moři
směr řecký ostrov Samos

dal si tam musaku
vykoupal se v moři
koupil si láhev červeného vína
od jednoho tamního trpaslíka
a když se pak vrátil do svého lesa
udýchaný si sedl do mechu
záda si opřel o pařez
otevřel láhev se sladkým vínem
vzdechl, zasnil se a začal si zpívat:

„jsi víla mých živých snů
co míhá se mi před očima
jsi světlem mých tmavých dnů
teplem v době, kdy je zima“

 

 

Vodník Hanuš
kouzelný vodník Hanuš
daroval jedné baletce
(která se mu líbila pro své zelené oči)
bydlící poblíž
v malebné vesnici
nenápadnou šupinu
pomocí níž
mohla chodit po vodě
a která ji chránila od čertů - únosců
a od intrik jedné žárlivé
mlynářovic dcery
ale to by bylo na
dlouhé povídání...

vím to:
občas jsem s tím vodníkem popil jeho zelený čaj
sedávali jsme na jedné vrbě
u jihočeského rybníka
on pak vždycky trochu fosforeskoval
do hluboké noci
a bylo nám příjemně

ten vodník mi navyprávěl
tolik, tolik příběhů
kolik jich na světě ani není napsaných

 

 

Marný boj
krtek
hrabající pod zemí
se neprohrabe asfaltem pokrývajícím silnici
i kdyby měl
sebelepší lopatičku

 

 

Mouchy a lidé
velké mouchy
seděly na měkkých židlích v kavárně
srkaly kávu brčky
a dvě z nich
matka moucha a
dcera moucha
pozorovaly malé, nahé lidi
jak se plazí po okně
jako by chtěli ven

„Máme plácačku, mámo?“
zeptala se dcera moucha
„Za chvíli ti přinesou kraví trus. Přece se nechceš zašpinit? Člověk, fuj!... Ten by si dal na tvém místě štrúdl.“

a malí lidé dál lezli po okně
a roztěkaná dcera moucha
si lžičkou ukrajovala kousky kravího trusu
a díky dokonalé stavbě oka
kradmo nezbedně pokukovala
po těch malých lidech

 

 

Vodníkova vrba
„Košíky z vrby, že se nestydíte!“
nadával si vodník sám pro sebe
když seděl v noci na svém milovaném stromě
který měl být brzo pokácen
a ze stěhování teda radost vůbec neměl

poslouchal koncert žab a nočních cvrčků
náš fosforeskující, zelený vodník
který znal ve svém kraji kdekoho
dokonce i jednoho čerta

byl poslední svého druhu - světélkoval
kolem vodníka měla tma
úžasnou, odlehčenou barvu
barvu kouzelnou a krásnou
kterou na žádné paletě
na žádné planetě
žádný malíř
nikdy nenamíchá

 

 

Poníci
dva poníci hráli si v údolí
jeden černý, jeden bílý
běhali krajinou
pak kolem chalup
svou oblíbenou alejí
kde si hráli na schovávanou:
jeden poník schoval své podkovy
a druhý je hledal
to bylo vzrůšo
jůůů!
a čas letěl jak
hejno čápů nad vojtěškovým polem

dva rozverní poníci
kteří pomáhali pastevcům
hnát stáda koz
dva poníci
tak malí
že se na nich někdy projížděli skřítkové
jezdili za časných červnových rán mlhou
svítili si na cestu lucerničkami
a cvrnkali do krůpějí rosy
skřítkové bydleli pod pařezy
poníci na ně vždy zaťukali kopýtky
ale potichu
šššššš
aby nevyrušili zasněné rybáře

 

 

I kouzelník si chce hrát
kouzelník proměnil berušku v živé červené jablíčko
a ta se schovala pod větvemi jabloně
do listí

on sám se proměnil v živý skleněný rampouch
a hrál si s jablíčkem na schovávanou

„Už tě vidím! Támhle u okapu! Jsi jak skleněný!“, volala beruška proměněná v jablíčko
„Ale já jsem skleněný“, volal kouzelník proměněný v rampouch
a zablikal na jablíčko barvami duhy
„Jé! Ty krásně blikáš. Ještě! Rozsviť úplně všechny své barvy!“
„Á, kromě toho, že tě slyším, tě už také vidím... Máš v očích roupíky barvy přezrálých třešní“, volal kouzelník proměněný v rampouch

a oba dva
jablíčko i rampouch
si začaly o ledačems povídat
až úplně zapomněli
že si hrajou na schovávanou
a na krajinu zatím
pomalu padal
jak líný parašutista
podvečerní chládek

 

 

Princezna z citrónového lesa
u žlutých jezer
z kterých stoupají žluté páry
uprostřed jednoho lesa
žije překrásná víla
s pohledem ptáka Ohniváka

každý pátek tančí na hladině jednoho z jezírek
každý pátek má při tom v ruce citrónovou zmrzlinu
žlutou jak ta žlutá jezera
citrónovou zmrzlinu má moc ráda
tančí na hladině
svým chodidly jemně hladí
lekníny
lekníny šťastné
v poddajné odevzdanosti

kdo by tím leknínem
nechtěl být...

 

 

Horko
noc byla teplá jak rozpálená pec
žáby unaveně kvákaly, pahorky mlčely
všem bylo vedro
a tak čaroděj tančil nad jezerem
ve vzduchu jako opilý pták
víly se projížděly na hřbetech divokých vlků
jejich vlasy jim vlály tou jízdou ve vzduchu
a vodník
sedící na vrbě
si hladil
svou chlupatou pihu
osvícenou měsícem v úplňku
zívl
a řekl si sám pro sebe:
„To je vedro, ještě že žiju pod vodou, chi chi chi.“
a plesk!
žbluňk!
už byl v rybníku

 

 

 

Parašutista Semínko
padáky pampelišek
bez určení cíle
letí vzduchem
kam je zavane matka náhoda?
kam je zavane matka příroda
pomocí větru
svého pomocníka?

skončí v potoce?
skončí na louce?
skončí v uchu osla?
na jazyku krávy?
v komíně?
v kurníku?

padáky pampelišek
bez určení cíle
letí vzduchem
nahoru, dolů
doprava, doleva
nikdo neví, ani parašutisté sami
kde skončí

poletí krátce?
poletí dlouho?
pokud parašutisté myslí, na co myslí?

padák pampelišky
s parašutistou Semínkem
tiše letí českou letní přírodou
uvidí jeho oči ještě Slunce?
uvidí jeho oči Měsíc?

padák pampelišky
s parašutistou Semínkem
letěl dlouho

jednou z něj vyroste
fešná pampeliška

 

 

 

 

Popleta
smažím si v klidu prsty rybí
a hle - na mé ruce dva chybí

 

 

Obraz
jako kotě
bezelstně se procházející v hroznovém víně...
kapou kapky z tlapek
kapou kapky z tlapek

 

 

Cint
moucha
v mouce
z mouky
letí

 

 

Konec Země
planety Merkur, Venuše a mars
se vsadily, kdo má lepší mušku
obětním beránkem bude planeta Země
neboť její obyvatelé jsou prý tak hloupí
že si neváží daru obývat živoucí planetu

Venuše vystřelila na planetu Zemi
ustřelila pětinu
a hrdě se uchechtla
Mars vystřelil na planetu Zemi
ustřelil též pětinu a hrdě se uchechtl
Merkur se nejprve uchechtl a pak pravil:
"Já mám nejlepší mušku."
vytáhl bodalku tse-tse
a zbylé tři pětiny planety Země
uspal spánkem věčným...

 

 

Dobrodružství trpaslíka Zdislava
měřil asi třicet centimetrů
a nebyl to tedy žádný malý pidihorník
ani třeba žádný zlý skřet
žil na samotě v šumavském lese
a pomáhal těm, kteří se náhodou ztratili

nedávno se mu ale stalo něco podivného
právě si vařil kávu
když skrz velký pařez
ve kterém bydlel
proniklo ostře řezavé světlo
spolu s neočekávaným závanem větru
ačkoli bylo klidné, slunné odpoledne

trpaslík Zdislav vyšel ven
a viděl
že asi patnáct metrů od jeho obydlí
přistál na nedaleké, nerovné louce
vesmírný létající talíř
kousky suché trávy létaly vzduchem
kdesi v dálce zavyl pes
bíle mlhovitý kužel světla na něj přestal svítivě
dopadat

z talíře vystoupily mimozemské bytosti
a
byly také malého vzrůstu
bez chlupů, bez vlasů
vypadaly jako laboratorně zvětšené batolata
s velkýma, přísnýma očima
přesto ale jako by byly potěšené
že vidí někoho dospělého podobného vzrůstu
a šly rovnou k trpaslíkovi
ruce měly natáhnuté jak náměsíčníci
„Nechte mě! Co chcete?“ -
trpaslíka Zdislava svíral poprvé v životě strach

najednou se nemohl vůbec hýbat
nemohl vůbec mluvit
nemohl dělat vůbec nic
jako by byl ve snu
jenže nebyl
mlčící mimozemské bytosti ho dovedly do svého korábu
(dokonce cestou rozšláply dvě jedlé houby)
vesmírný koráb se vzápětí
neuvěřitelnou rychlostí
vznesl šikmým letem k obloze
a ztratil se v hloubce vesmíru...

když se druhý den trpaslík Zdislav
probudil doma ve svém útulném pařezu
řekl si:
„Fuj, to byl ale sen.“
a zasmál se

pak se ale podíval na několik malých jizev
které měl všude po celém těle
vypadaly jako malí popelnicoví červíčci
trpaslík Zdislav vykřikl
a
od té doby se už nikdy nezasmál

 

 

Královna Doubravka a král Křesomysl
„Co to je?“, zeptal se král Křesomysl
upoutaný dlouhodobě na domácí lůžko
když viděl svou ženu Doubravku
jak k němu jde s něčím
co vypadalo jako hadice
„Nesu ti něco na rozptýlení.“
„A co to jako je? Hasičská hadice? Nebo stroj na postřik proti hmyzu? Co jako s tím?“
„Už tě mám plný zuby! Říkala jsem ti, že to je něco na ROZPTÝLENÍ, ne?... Je to... plamenomet.“

sluhové stojící opodál vzali nohy na ramena
Doubravka se zamračila a odhodlaně sevřela rty...
zápalná kapalina vystřelila tlakem ven
a protože dosah plamenometu činil patnáct metrů
a Doubravka byla zvyklá pracovat důkladně
vymazala krále i s postelí
a s almarou, která stála za ní
a odnesla to i ta kýčovitá umělá palma
kterou jí Křesomysl koupil za pár korun na trhu

to vám byl smrad
že by i drak pad!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář